JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 729/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. června 2006 o dovolání obviněného Ing. J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 12. 2005, č. j. 2 To 1146/2005-177, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 158/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 16. 12. 2005, č. j. 2 To 1146/2005-177, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. J. V. a poškozeného A. H. proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 10. 2005, č. j. 4 T 158/2005-157. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 221 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kusu kovové tyče od mechanického smetáku délky 97 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Zdravotní pojišťovně M. v., náhradu škody ve výši 12.765,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. H. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V podaném dovolání obviněný odkázal na dovolací důvod vymezený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Popírá, že by poškozeného H. „bezdůvodně“ napadl. Naopak, byl napaden jako první a útoku poškozeného se bránil. Tvrdí, že na počátku incidentu mu poškozený vstříkl neznámou tekutinu do očí. Svou obranu pokládá za přiměřenou způsobu útoku poškozeného. Dovozuje, že jednal v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák. V závěru dovolání zpochybnil svědeckou výpověď svědka B. Přestože tento svědek uvedl, že ze střechy svého domu měl dobrý výhled na balkón obviněného a poškozeného, nesprávně uvedl, na kterém balkónu k incidentu došlo. Domnívá se, že jeho jednání bylo v souladu s čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1 a č. 12 Listiny základních práv a svobod. Má za to, že soud měl postupovat ve smyslu zásady vyslovené v § 2 odst. 4 tr. ř., tedy s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil v části, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že ve skutečnosti dovolání vychází z odlišných skutkových okolností než jaké zjistil provedeným dokazováním nalézací soud, a obviněný tak výlučně napadá soudem učiněná skutková zjištění, podle nichž byl útočníkem sám obviněný, přičemž vlastnické právo k zídce oddělující obě části balkónu nelze zjistit, protože nelze učinit závěr, že poškozený poškozoval majetek obviněného. Údajně nesprávná skutková zjištění však nemohou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Pro případ jiného rozhodnutí udělil státní zástupce souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále zjistil, že soud prvního stupně vyzval obhájkyni obviněného Mgr. P. F. k odstranění vady podaného dovolání spočívající v tom, že v návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu není uveden odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., jak to vyžaduje § 265f odst. 1 tr. ř. Dne 5. 5. 2006 byl Okresnímu soudu v Šumperku doručen přípis obhájkyně. Uvedla v něm, že důvody dovolání spatřuje obviněný v § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odkázala na § 2 odst. 4 tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se domáhá, aby bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ač obhájkyně obviněného reagovala na výzvu soudu prvního stupně, návrh na rozhodnutí dovolacího soudu uvedením odkazu na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř. nikterak neupřesnila, nadto však uplatnila další dva dovolací důvody, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K těmto dovolacím důvodům však nemohl Nejvyšší soud přihlížet, a to z toho důvodu, že lhůta dvou měsíců k podání dovolání uplynula u obviněného a u obhájkyně obviněného shodně dne 28. 4. 2006. Podle § 265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Vzhledem k tomu, že přípis obhájkyně byl doručen soudu prvního stupně dne 5. 5. 2006, je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. byly uplatněny poté, co lhůta dvou měsíců k podání dovolání uplynula. Nejvyšší soud proto vycházel z toho, že dovolání obviněný podal pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Podkladem pro výrok o vině trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 7. 4. 2005 v době kolem 10:00 hodin na balkóně domu, který je součástí domu, který je majetkem A. H., bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného shora jmenovaného A. H. tak, že jej v době, kdy se poškozený nacházel v předklonu při pracech, spočívajících v montáži zábrany zamezujících volný přechod z balkónu domu č. na balkón domu č., nejméně v jednom případě udeřil kovovou násadou s plastovou rukojetí do přední – čelní části hlavy, přičemž zasáhnul poškozeného do ruky, kterou poškozený instinktivně nastavil před sebe a zmírnil tak dopad úderu násady, která však i přesto zasáhla jeho hlavu a po tomto úderu dalšími nejméně dvěma údery kovovou násadou vedenými na hlavu, které však poškozený vykryl svoji pravou rukou, tímto jednáním způsobil obviněný poškozenému zranění spočívající ve vzniku tržné rány v délce 5 cm v čelní oblasti hlavy, která si vyžádala sešití, dále ve vzniku lehčího stupně komoce mozkové a zhmoždění (naštípnutí) 5. záprstní kosti pravé ruky, zpevněné po dobu jednoho týdne sádrou a po uplynutí jednoho týdne dlahou, kterážto zranění poškozeného omezovala v běžném způsobu života po dobu nejméně 3 týdnů, kdy po tuto dobu poškozený nebyl schopen vykonávat běžné domácí práce a jiné aktivity a popsaná zranění si vyžádala dobu léčení v době od 7. 4. 2005 po dobu nejméně 3 týdnů, přičemž od 7. 4. do 9. 4. 2005 byl poškozený A. H. hospitalizován na chirurgickém oddělení Nemocnice Š., spol. s r. o., shora popsané jednání obviněného sledovaly nejméně další tři osoby.“

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Třebaže námitku nutné obrany podle § 13 tr. zák. lze samu o sobě pokládat za námitku právního charakteru, v dané věci tomu tak není. Z tzv. skutkové věty nevyplývá, že by poškozený incident vyvolal tím, že by obviněnému vstříkl neznámou tekutinu do očí, jak obviněný tvrdí. Je tedy zjevné, že obviněný konstruuje podmínky pro posouzení nutné obrany na jiném skutkovém základě, než jaký byl zjištěn v předcházejícím řízení. Nutno dodat, že jednání obviněného bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, a to výpovědí jak poškozeného A. H., tak výpověďmi dalších očitých svědků: M. H., A. B. a Ing. J. M. Z uvedeného plyne, že obhajobou obviněného se soudy zabývaly ve svých rozhodnutích, ve světle dalších důkazů však zůstalo tvrzení obviněného osamoceno. V podrobnostech lze odkázat na str. 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, pokud soudy dospěly v otázce průběhu incidentu k závěru vyjádřenému ve skutkové větě, totiž že obviněný „bezdůvodně fyzicky napadl poškozeného“, musí Nejvyšší soud konstatovat, že jiný závěr by neměl oporu v provedeném dokazování. Uplatněné námitky mají ryze skutkovou povahu, nejsou tudíž způsobilé dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Z pohledu tohoto dovolacího důvodu nemohou rovněž obstát námitky, jimiž obviněný brojí proti věrohodnosti výpovědi svědka B. Nikterak totiž nesouvisí s nesprávným právním posouzení skutku nebo s otázkou jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Totéž platí i ohledně argumentace, z níž obviněný dovozuje porušení čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (kteréžto navíc obviněný nepodložil žádným konkrétním tvrzením). Proto nemohl Nejvyšší soud k těmto námitkám přihlížet, jelikož nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za nezbytné zdůraznit, že snahou obviněného je dosáhnout změny v hodnotících úvahách soudu ve směru jím namítaných nedostatků, což by mělo mít za následek změnu skutkového zjištění a následně pak změnu skutkového stavu věci, tudíž i právní kvalifikace, a to v souladu s představami obviněného. Zde je však potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. června 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 27. June 2006