JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 726/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. června 2006 o dovolání obviněné M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, č. j. 10 To 506/2005 – 134, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 161/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 14. 10. 2005, č. j. 1 T 161/2005-122, byla obviněná M. S. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a podle § 224 odst. 2 tr. zák. jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále jí byl uložen podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené O. Č. škodu ve výši 29.400,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená O. Č. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání obviněné Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2005, č. j. 10 To 506/2005-134, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a výroku o trestu obviněné M. S. uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost zaplatit poškozené O. Č., částku 24.400,- Kč; se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená O. Č. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku obviněná podala dovolání nejprve prostřednictvím JUDr. J. O., CSc. Dne 20. 3. 2006 tomuto obhájci plnou moc vypověděla a plnou moc udělila JUDr. J. K. Posledně jmenovaný obhájce podal u Okresního soudu v Berouně doplnění dovolání.

Dovolání podané obhájcem JUDr. J. O., CSc., obviněná opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrdí též, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolatelka je přesvědčena, že se odvolací soud dostatečně nezabýval námitkami vznesenými v odvolání, totiž, že 1. soud prvního stupně učinil nesprávná skutková zjištění, o nichž vznikly pochybnosti, 2. dostatečně se nevypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, 3. rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení, 4. uložený trest je nepřiměřený, 5. rozhodnutí o nároku poškozeného není správné. Namítla, že soudy nezhodnotily skutečnost, že J. Č. byl pod vlivem alkoholu, že i cyklista je účastníkem silničního provozu, tudíž že i na něj se vztahuje povinnost nepožívat alkoholické nápoje. Poškozený neměl ochrannou přilbu, kolo bylo neosvětlené, dráty od dynama byly přerušené (a nikoliv v důsledku dopravní nehody). Domnívá se, že v takovém případě jde o porušení důležitých povinností účastníka silničního provozu ze strany cyklisty. Cyklista jel v okamžiku nehody hluboko od krajnice, zřejmě se i motal při jízdě a kolo se tak vychylovalo z přímé dráhy. Dospěla k závěru, že jednoznačným viníkem nehody byl sám poškozený. Nesouhlasí s tím, že porušila důležitou povinnost. Má za to, že k dopravní nehodě došlo výlučně zaviněním poškozeného, žádá proto Nejvyšší soud, aby s ohledem na nesprávný výrok o vině vzal v úvahu otázku hmotně právního posouzení výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a aby byla věc vrácena Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

V doplnění dovolání (podaném prostřednictvím obhájce JUDr. J. K.), aniž by obviněná uplatnila další dovolací důvod, konstatovala, že poškozený jako řidič jízdního kola při jízdě porušil požitím alkoholických nápojů ustanovení vyhlášky o pravidlech silničního provozu. Z hlediska skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. upozornila na to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s porušením pravidel silničního provozu z pohledu jízdy poškozeného ve večerních hodinách na neosvětleném jízdním kole. Je toho názoru, že tato nesporná a závažná porušení pravidel silničního provozu ze strany poškozeného soudy obou stupňů na základě provedených důkazů nesprávně skutkově vyhodnotily a na základě nesprávného skutkového zjištění provedly nesprávné právní závěry. Dospěla k závěru, že ve svém souhrnu soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily důkazy, resp. na tyto důkazy absentovaly. Se zřetelem na svou osobní situaci pokládá uložení trestu zákazu činnosti za nepřiměřeně přísné.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání obviněné vyjádřil. Jak uvedl, napadená rozhodnutí sice trpí závažnou vadou spočívající v tom, že v tzv. skutkové větě ani v odůvodnění soudních rozhodnutí nejsou citována konkrétní ustanovení dopravních předpisů (zákon č. 361/2000 Sb.), které obviněná svým jednáním porušila a jejichž porušení koresponduje zákonnému znaku porušení důležité povinnosti uložené podle zákona, nicméně na tuto vadu ani na jiný nesoulad mezi obsahem tzv. skutkové věty a zákonnými znaky trestného činu dovolatelka nepoukazuje. Je zjevné, že obviněná v podstatě prosazuje vlastní verzi nehodového děje, podle které příčinou nehody bylo výlučně chování poškozeného, který byl v podnapilém stavu, s kolem se „motal“ ve vozovce a navíc jel na neosvětleném kole a bez ochranné přilby. Dodal, že dovolatelka svými námitkami opakuje námitky uplatněné již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a současně odmítá skutková zjištění rozvedená v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Z toho však vyplývá, že učiněná skutková zjištění jsou protichůdná těm, která prezentuje obviněná ve svém dovolání. Uzavřel, že dovolací námitky tedy směřují do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Navíc námitky týkající se způsobu jízdy poškozeného mají zjevně spekulativní charakter, neboť obviněná v původním řízení sama uvedla, že poškozeného neviděla a zaregistrovala až náraz do čelního skla vozidla. Vzhledem k tomu, že obviněná nevznáší námitky obsahově odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže podle názoru státního zástupce úspěšně namítat ani vadu uvedenou v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a spočívající v tom, že rozhodnutím odvolacího soudu byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Další varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívající v tom, že řádný opravný prostředek byl bez splnění procesních podmínek zamítnut nebo odmítnut z tzv. formálních důvodů bez meritorního přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně nepřichází v úvahu. Odvolací soud odvolání zamítl podle § 256 tr. ř. poté, co byl rozsudek soudu prvního stupně meritorně přezkoumán v rozsahu podle § 254 tr. ř. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Pokud jde o doplnění dovolání, státní zástupce je toho názoru, že v něm uvedené námitky jsou pouze opakováním námitek obsažených již v dovolání podaném prostřednictvím JUDr. J. O., CSc. Konstatoval, že v rámci žádného dovolacího důvodu vymezeném v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. nelze vytýkat toliko rozpor uloženého trestu s účelem trestu podle § 23 tr. zák. nebo nesprávné vyhodnocení kritérií podle § 31 tr. zák. pro stanovení druhu a výměry trestu a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu. Poukazuje-li dovolatelka na tíživé sociální dopady uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, obsahově námitky dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Přesto se domnívá, že byly splněny všechny podmínky podle § 49 odst. 1 tr. zák. pro uložení trestu zákazu činnosti a že byl trest uložen v rámci zákonné trestní sazby. Pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu státní zástupce udělil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že jak dovolání podané JUDr. J. O., CSc., tak i doplnění dovolání podané prostřednictvím JUDr. J. K. obviněná podala řádně a včas.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Podkladem pro výrok o vině trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněná „dne 28. 5. 2005 okolo 21.30 hod. jako řidička osobního automobilu tov. zn. Peugeot 106, při jízdě po silnici 3. třídy ve směru od obce L. na obec N., okres B., u 0,9 km v k. o. L. na rovném úseku pozemní komunikace se plně nevěnovala řízení a dostatečně nesledovala dopravní situaci před sebou, čímž narazila pravou přední částí svého vozidla do zadní části jízdního kola zn. Schimano cyklisty J. Č., jedoucího stejným směrem jízdy jako obžalovaná v pravém jízdním pruhu pozemní komunikace, při střetu došlo k pádu cyklisty na pravou přední část vozidla a dále k následnému pádu na komunikaci, při kterém J. Č. utrpěl sdružené poranění více orgánových systémů – polytrauma, kterému na místě dopravní nehody podlehl“.

Z námitek uplatněných v dovolání vyplývá, že se obviněná neztotožnila se zjištěným skutkovým stavem, neboť tvrzení o tom, že spoluviníkem dopravní nehody je poškozený zakládá na jeho možném spoluzavinění. Tzv. skutková věta výroku o vině však nenasvědčuje tomu, že by poškozený měl na dopravní nehodě takový podíl, jaký mu přiznává obviněná. Ostatně, jak uvedl odvolací soud k obsahově shodným námitkám obviněné, při nárazu do zadního kola jízdní kola poškozeného byly podélné osoby obou vozidel rovnoběžné, což značí, že poškozený na silnici nijak nekličkoval a jel přímo v přiměřené vzdálenosti od pravého okraje vozovky. Nelze rovněž přehlédnout, že podle znaleckého posudku Ing. Z. S., znalce z oboru doprava, strojírenství, ekonomika, specializace dopravní nehody, motorová vozidla, řidička před nárazem do jízdního kola nebrzdila, velikost nárazové rychlosti odpovídá rychlosti jízdy vozidla, tj. rychlosti kolem 60 km/h. Obviněná začala brzdit až po nárazu, který zaznamenala do čelního skla v pravé přední části vozidla na místě spolujezdce. Na místě dopravní nehody nebyly zajištěny žádné jízdní, brzdné, smykové či jiné stopy. Lze proto učinit závěr, že kdyby obviněná jako řidička věnovala dostatečnou pozornost řízení vozidla, mohla střetu s poškozeným zabránit (a to i tehdy, když by nebyl osvětlen) a předjet ho. Střetová rychlost byla současně i rychlostí nárazovou. To kromě toho potvrzuje i výpověď samotné obviněné, podle níž došlo k nárazu „najednou“. Je zjevné, že obviněná nereagovala na cyklistu pohybujícího se po komunikaci. Z technického hlediska bylo možno pomocí rozsvícených dálkových světel spatřit na vozovce i neosvětlené jízdní kolo s cyklistou. Podle znalce při rozsvícených dálkových světlech mohla cyklistu vidět na vzdálenost nejméně 100 m před sebou, a to i v případě, že by nebyl osvětlen. Je bezpochyby zřejmé, že své námitky obviněná konstruuje na podkladě jiného skutkového zjištění, než bylo učiněno soudy. V této souvislosti je vhodné uvést, že snahou obviněné je dosáhnout změny v hodnotících úvahách soudu ve směru jí namítaných nedostatků, což by mělo mít za následek změnu skutkového zjištění a následně pak změnu skutkového stavu věci, tudíž i právní kvalifikace, a to v souladu s představami obviněné. Zde je však potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Shora uvedený závěr platí i pro doplnění dovolání podané obhájcem JUDr. J. K.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněná konkrétní variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nespecifikuje. Pokud její námitky směřují do první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. k tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněné uvedené v odvolání (s výjimkou výroku o náhradě škody) za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že odvolání obviněné podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněné nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněná dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplnila.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.

Nejvyšší soud má za to, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., taktéž v případě, jestliže obviněná má za to, že jí uložený trest je nepřiměřeně přísný (a to zvláště, jde-li o uložení trestu zákazu činnosti). Hodnotící kritéria pro ukládání trestu nejsou otázkou související s jiným nesprávně hmotně právním posouzením. Proti uloženému trestu lze dovoláním úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To však pouze tehdy, jde-li o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde-li o uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněné byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců (a podmíněně odložen), trest byl tudíž ukládán v rozpětí zákonné sazby šest měsíců až pět let. Trest zákazu činnosti řízení všech motorových vozidel lze uložit v rozpětí jednoho roku až deseti let. Byl-li trest zákazu činnosti obviněné uložen na dobu tří let, nelze ani tento trest v daném případě považovat za nepřiměřeně přísný.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., stejné rozhodnutí učinil ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. června 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 27. June 2006