JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 72/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 8 To 75/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, pod sp. zn. 52 T 3/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 52 T 3/2007, byl obviněný M. K. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v H. dne 24. 9. 2006 kolem 19.00 hod. v polorozbořeném areálu hotelu P. čp., kde přebýval jako bezdomovec, přistoupil k poškozenému a jeho dvěma kamarádům, kteří zde kouřili, a aniž by mu dal někdo z nich záminku k násilnému jednání, bez jakéhokoliv varování velkou intenzitou loveckým nožem o celkové délce 30 cm a délce čepele 19 cm bodl do oblasti břicha M. H., který stál opřený o zde položenou plechovou skříň, čímž mu způsobil hlubokou bodnou ránu pronikající přes břišní stěnu, tenké a tlusté střevo do svalu při bederní páteři, s masivním krvácením do dutiny břišní a do prostoru za nástěnnou pobřišnici vzadu a výhřezem části tenkého střeva defektem v břišní stěně mimo břišní dutinu, když jen v důsledku okamžitého převozu do nemocnice, kde mu byla poskytnuta vysoce specializovaná lékařská péče, včetně urgentní operace, nedošlo u poškozeného ke smrtelnému následku“. Za to byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen též trest propadnutí věci, a to nože o celkové délce 30 cm s černou plastovou rukojetí, který je uložen v černém koženém pouzdře a malého nože uloženého v tomto pouzdře v dalším otvoru o celkové délce 16 cm. Podle § 55 odst. 5 tr. zák. bylo vysloveno, že propadlá věc připadá státu. Dále byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit V. z. p., územnímu pracovišti L., škodu ve výši 63.292,- Kč a M. H. škodu ve výši 31.200,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. H. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti citovanému rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 8 To 75/2007, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku v prvé řadě popřel, že by se pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. dopustil, přičemž namítl, že si není vědom, že by poškozeného bodnul nožem do břicha a že poškozeného nezná a v P. jej neviděl. Namítl rovněž časové nesrovnalosti při popisovaném sledu událostí a také to, že na jeho oblečení nebyly zjištěny stopy krve poškozeného. Dále argumentoval, že v případě předloženého nože se stopami krve poškozeného nebylo prokázáno, že se jedná o jeho nůž či že jde o nůž, který měl být Policií ČR nalezen v jeho (obviněného) batohu. Zdůraznil, že nebylo žádným důkazem prokázáno, že by tento nůž držel v ruce a bodnul jím poškozeného do břicha, neboť na noži nebyly zjištěny žádné jeho stopy. K tomu ještě dodal, že skutečnost, že bodl poškozeného do břicha, neviděl ani svědek M. D. Vzhledem k uvedenému vyjádřil přesvědčení, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení, protože se nemohl dopustit pokusu trestného činu vraždy, „neboť trvá na tom, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit a není si vědom, že by poškozeného bodnul nožem do břicha!“ Přitom vyjádřil názor, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že měl v úmyslu poškozeného usmrtit, a poznamenal, že skutek, tak jak jej zjistil soud prvního stupně i soud odvolací, nevykazuje zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák.

V další části dovolání obviněný rozvedl svými slovy průběh kritického dne 24. 9. 2006 až do svého zadržení Policií ČR a zopakoval, že nesouhlasí s tím, že by měl někoho bodnout a tak jej zranit, neboť neměl v úmyslu nikoho napadnout a zranit a nůž nepoužil k tomu, aby někoho bodl. V souvislosti s tím uvedl, že ve výpovědích svědků Z. K., M. D. a poškozeného M. H., jsou závažné rozpory, které nebyly vysvětleny, a tudíž nebylo jednoznačně prokázáno, že (obviněný) poškozeného bodl nožem do břicha.

Dále orgánům činným v trestním řízení vytkl, že v přípravném řízení ani v řízení před soudy nebyla provedena rekonstrukce mezi obviněným, poškozeným a svědky na místě činu k objasnění věci podle § 104d odst. 1 tr. ř., i když provedení této rekonstrukce požadoval on i jeho obhájce při prostudování spisu dne 16. 2. 2007. Proto podle jeho slov bylo rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně vydáno, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem, v čemž shledal důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Odvolací soud totiž nepostupoval podle § 2 odst. 5 tr. ř. a nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

S názorem, že nebylo prokázáno, že by pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. spáchal, a že jeho jednání tak, jak je zjistily soudy nižších stupňů, není jednáním, které by naplňovalo skutkovou podstatu pokusu předmětného trestného činu, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265r tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 8 To 75/2007, i přecházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 52 T 3/2007, a zprostil jej obžaloby nebo věc přikázal k novému projednání soudu prvního stupně. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné, v daném případě je však třeba dovolateli vytknout, že jím uváděné důvody pro podání dovolání nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť se týkají pouze odlišného hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a to z hlediska právní kvalifikace, a v závislosti na tom ukládání trestu. S ohledem na dostupný spisový materiál dovodila, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, a uzavřela, že za popsané situace bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř. a není proto možno o tomto dovolání věcně rozhodovat. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. S konáním neveřejného zasedání vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 8 To 75/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však dovolací námitky uplatněné ve vztahu k předmětnému dovolacímu důvodu směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (výpovědí svědků Z. K. a M. D. a poškozeného M. H.) a vadná skutková zjištění (skutkový závěr, podle kterého bodl poškozeného nožem do břicha a způsobil mu tak velice vážné zranění, když jen v důsledku okamžitého převozu do nemocnice, kde mu byla poskytnuta vysoce specializovaná lékařská péče, včetně urgentní operace nedošlo, u poškozeného ke smrtelnému následku). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (namítá časové nesrovnalosti při popisovaném sledu událostí, skutečnost, že na jeho oblečení nebyly zjištěny stopy krve poškozeného a rozpory ve výpovědích svědků Z. K. a M. D. a poškozeného M. H.) a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že poškozeného nožem do břicha nebodl, resp. že nebylo prokázáno, že by držel v ruce nůž, na němž byly nalezeny stopy krve poškozeného, a bodnul jím poškozeného do břicha, a přitom podrobně, avšak podstatně odlišně od skutkových zjištění soudů nižších stupňů, popisuje, kde se v době spáchání předmětného skutku nacházel a co dělal). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastních skutkových tvrzení vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a prohlašuje, že pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. nespáchal.

Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice namítá, že skutek, tak jak jej zjistil soud prvního stupně i soud odvolací, nevykazuje zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., avšak nevznáší žádné konkrétní námitky, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V předmětné trestní věci to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutku v podobě popsané v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 52 T 3/2007. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný deklaroval naplnění dovolacího důvodu dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. námitkou, že orgány činné v trestním řízení v přípravném řízení ani v řízení před soudem neprovedly rekonstrukci mezi obviněným, poškozeným a svědky na místě činu podle § 104d odst. 1 tr. ř., i když provedení této rekonstrukce požadoval on i jeho obhájce při prostudování spisu dne 16. 2. 2007. V důsledku toho bylo podle jeho mínění rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené konstatuje, že takovou argumentaci nelze z pohledu dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ani z pohledu jiného dovolacího důvodu) považovat za právně relevantní. O prvou alternativu uvedeného dovolacího důvodu nemůže jít proto, že Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě lze poznamenat, že v dovolání uplatněné námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (viz argumentaci shora).

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za vhodné stručně dodat následující.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.

Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele [postačí úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.] musí směřovat k usmrcení člověka (úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat též smrtelný následek - v konkrétních souvislostech účinek). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, 47-52 s.).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o vražedném úmyslu tak lze učinit z takových objektivních skutečností, jako např. povaha činu, způsob jeho provedení nebo zjištěné okolnosti subjektivní povahy (např. pohnutka činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz rozhodnutí č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pojem pokusu je vymezen v § 8 tr. zák. těmito znaky:

a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,

b) úmyslem spáchat trestný čin,

c) nedostatkem dokonání.

V návaznosti na rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu vraždy (a pokusu trestného činu) je na místě znovu připomenout, že podle výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně obviněný M. K. „…přistoupil k poškozenému a jeho dvěma kamarádům, … a aniž by mu dal někdo z nich záminku k násilnému jednání, bez jakéhokoliv varování velkou intenzitou loveckým nožem o celkové délce 30 cm a délce čepele 19 cm bodl do oblasti břicha M. H., který stál opřený o zde položenou plechovou skříň, čímž mu způsobil hlubokou bodnou ránu pronikající přes břišní stěnu, tenké a tlusté střevo do svalu při bederní páteři, s masivním krvácením do dutiny břišní a do prostoru za nástěnnou pobřišnici vzadu a výhřezem části tenkého střeva defektem v břišní stěně mimo břišní dutinu, když jen v důsledku okamžitého převozu do nemocnice, kde mu byla poskytnuta vysoce specializovaná lékařská péče, včetně urgentní operace nedošlo u poškozeného ke smrtelnému následku“.

K tomu soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí dodal: „Není pochyb o tom, že to byl právě obžalovaný, který úmyslně zaútočil ostrým nožem o celkové délce 30 cm vůči tělu poškozeného razantně a takovou intenzitou, až došlo k proniknutí celé čepele do dutiny břišní, když navíc byl útok namířen do části těla poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jejichž poškození zpravidla vede ke smrtelnému následku. V tomto směru soud mohl vycházet z výpovědi samotného poškozeného a jeho kamarádů M. D. a Z. K., kteří shodně popsali, že to byl právě obžalovaný, který k poškozenému přistoupil a bez jakéhokoli podnětu a varování nečekaně zaútočil na krátkou vzdálenost nožem držícím v pravé ruce. … Obžalovaný použil takového nástroje, o kterém si musel být vědom, že je způsobilý k realizaci závažného zranění, když útočil proti takové části těla poškozeného, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, navíc snadno zasažitelné. Poškozený byl napaden bez jakéhokoliv podnětu či varování z blízkosti jednou ranou, což svědčí pro přímý úmysl dle § 4 písm. a) tr. zákona, který směřoval k usmrcení člověka. I dle vyjádření znalce z odvětví soudního lékařství bylo prokázáno, že útok byl veden aktivně takovou intenzitou a takovým nástrojem, že mohl způsobit takové zranění, které by mělo za následek, že by byla smrt poškozeného neodvratitelná. Pouze díky poskytnutí vysoce specializované chirurgické péči a také nízkému věku poškozeného byl tento možný následek odvrácen. Co se týká motivu a způsobu provedení dle názoru krajského soudu s ohledem na provedené důkazy je možné dojít k závěru, že obžalovaný zcela nepřiměřeně reagoval na minimální podnět, kterým mohla být odpověď poškozeného, že umí karate.“

Soud druhého stupně po přezkoumání věci zdůraznil: „Jednalo se o bodnutí razantní, o čemž svědčí jeho následek. Také použitá zbraň je velice nebezpečnou zbraní způsobilou ke způsobení závažného zranění, ale i smrti. Zejména její celková délka, tvar, broušení a robustnost vyvolávají dojem spíše útočné dýky než loveckého nože … Rovněž tak místo, kam byl útok veden, vyvolává jednoznačný závěr, že obžalovanému nešlo o jakékoliv ublížení poškozenému, ale že věděl, kam bodnutí vést, aby zasáhl životně důležité orgány, za situace, kdy se poškozený nijak nebránil a obžalovaný měl možnost vést útok podle svého uvážení. To se také stalo a je třeba konstatovat, že zranění poškozeného bylo jednoznačně smrtelné, když smrt by bez poskytnutí urgentní lékařské pomoci zákonitě nastala. ... S ohledem na to, že se jednalo o jeden útok a že není známa motivace jednání obžalovaného, přiklání se odvolací soud k závěru, že obžalovaný jednal v úmyslu nepřímém, tedy, že byl srozuměn s tím, že smrtelný následek může nastat, aniž by jej přímo chtěl způsobit. Tato změna proti závěru soudu prvního stupně však nemá vliv na právní kvalifikaci ani na další výroky.“

K osobě obviněného lze odkázat na vypracované znalecké posudky, které jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z nich mj. vyplynulo, že obviněný netrpí duševní poruchou v pravém slova smyslu a jeho intelektové schopnosti jsou v pásmu normy. V důsledku dlouhodobého zneužívání návykových látek se u něho projevuje deprivace osobnosti, především v sociální oblasti, postihuje emotivitu, vede ke snížení citlivosti a sníženému prahu pro uvolnění afektivní reaktivity. Nejedná se však o závislost ve smyslu choroby a nebyly v této souvislosti prokázány organické změny centrální nervové soustavy. V době spáchání trestného činu byly rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného zachovány, tzn. byl trestně odpovědný. Znalkyně rovněž vyloučila výpadek paměti v souvislosti s užitím toluenu.

Právě se zřetelem k výše uvedeným okolnostem charakterizujícím popsaný skutek, zejména vzhledem ke způsobu provedení útoku, jeho intenzitě, charakteru vědomě použité zbraně a k tomu, že útok cíleně směřoval proti takové části těla, kde jsou orgány životně důležité, jakož i intelektové úrovni obviněného a jeho osobnostní struktuře nelze označit závěr soudů, podle něhož je jednání obviněného pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., za vadný. Rozvedené skutečnosti totiž nutně vedou k závěru, že obviněný uskutečnil útok vůči poškozenému takovým způsobem a za takových okolností, že si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit smrt člověka (porušit zájem chráněný trestním zákonem). Současně z nich vyplývá, že obviněný pro případ způsobení takového porušení (následku) byl s ním minimálně srozuměn. Přitom pouze v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých k uvedenému následku (účinku), k němuž jeho úmyslné jednání bezprostředně směřovalo, nedošlo.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2008

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 24. January 2008