JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 715/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. července 2008 o dovolání obviněného R. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2008, č. j. 3 To 22/2008-176, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 4/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2004, č. j. 37 T 4/95-8639, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu sedmi roků. O nároku poškozených bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Proti tomuto usnesení podal obviněný dovolání.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 631/2006, dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud nálezem ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 631/2006, zrušil.

Nejvyšší soud vázán právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, usnesením ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 595/2007, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, a to pouze v té části výroku podle § 256 tr. ř., jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2004. č. j. 37 T 4/95-8639, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené výroky rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2007, č. j. 54 T 4/2007-91, byl obviněnému R. K. uložen podle § 250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a jedenácti měsíců, když pro jeho výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl mu uložen podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Dále byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárním orgánu obchodních firem na dobu pěti roků. Tento rozsudek obviněný napadl odvoláním.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2008, č. j. 3 To 22/2008-176, byl podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2007, č. j. 54 T 4/2007-91, ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný R. K. byl při nedotčeném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., který zůstal nedotčen v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2004, č. j. 37 T 4/95-8639, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 595/2007, odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a jedenácti měsíců, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále mu byl podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu pěti roků.

Podkladem pro učiněný výrok o vině a následný výrok o trestu a náhradě škody se stalo skutkové zjištění založené na tom, že obviněný „v úmyslu podvodného získání finančního profitu, v období od měsíce září 1992 do měsíce května 1993, prostřednictvím účelově založené firmy R. spol. s r. o., IČ, v níž působil jako jediný jednatel a bez omezení rozhodoval o obsahu a charakteru její činnosti, využívaje situace na trhu s osobními motorovými vozidly a nenasycenosti poptávky, s podporou inzertní reklamy v tisku, pod nepravdivým příslibem zajištění osobních motorových vozidel Škoda Favorit či Forman a jejich tzv. leasingu, zejména v O., v sídle firmy na ulici N., v H. d. J., ale i v P., zpočátku osobně a později prostřednictvím jiných osob vykonávajících činnost ve prospěch firmy R. podle jeho pokynů, uzavíral smlouvy, obsahující závazek dodání motorových vozidel a extrémně výhodné podmínky pro jejich užívání i platbu, na podkladě nichž inkasoval finanční prostředky ve formě zálohových plateb, označovaných jako akontace, určených finanční částkou nejméně 54.000,- Kč, a takto jednal přesto, že nevyvíjel žádných vlastních aktivit k faktickému zajištění vozidel a z hlediska činnosti firmy R. si byl vědom skutečnosti, že nabízené podmínky pro dodání a platbu vozidel není schopen dodržet, kdy takto vylákal od celkem 446 subjektů peněžní částku v celkové výši 26.112.000,- Kč“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci shora uvedených dovolacích důvodů obviněný shrnuje dosavadní průběh trestního řízení, aby následně soudům vytkl, že trestní řízení v jeho věci již trvá patnáct let „a jsou v této trestní věci období, kdy bez jakéhokoliv zapříčinění ze strany odvolatele nebylo ve věci jednáno a věc ležela u Krajského soudu v Ostravě naprosto nečinně“. Tvrdí, že nečinností soudu vzniklo období bezmála pěti let, kdy se ve věci vůbec nejednalo. Dále poukazuje i na to, že uložený peněžitý trest mu byl uložen i přesto, že nebyly zjištěny podmínky pro uložení takového druhu trestu. Soudům vytýká, že nevyhodnotily jako polehčující okolnost předchozí řádný život a nepřihlédly k tomu, že po dobu co se proti němu předmětné trestní řízení vede, nespáchal žádnou trestnou činnost a nebyl odsouzen.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je toho názoru, že dovolací námitky obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a pokud jde o uplatnění námitek podřazených obviněným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poukazuje na to, že pod tento dovolací důvod nelze vznášet námitky proti druhu a výměře trestu, a to ani z důvodů nepřiměřené délky řízení, tudíž deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají a nelze k nim při rozhodování přihlížet.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Pokud pak jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který podatel opřel svoje dovolání, je nutno uvést, že tento slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat nesprávnost některých hmotněprávních posouzení vztahujících se k výroku o trestu, např. nesprávnost aplikace ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu nebo ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě, nelze však vznášet námitky proti druhu a výměře trestu, a to ani z důvodů nepřiměřené délky řízení.

Další uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V souvislosti se shora uvedeným považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že vhledem k závaznému právnímu názoru Ústavního soudu (viz § 314h tr. ř.) bylo nutno obviněným uplatněnou argumentaci považovat za právně relevantní. Zde je však potřebné uvést, že v předmětné trestní věci soudy délku trestního řízení při ukládání trestu odnětí svobody zohlednily, což do určité míry připouští i sám dovolatel, avšak jeho námitky směřují proti míře této kompenzace. Námitky tedy fakticky směřují proti přiměřenosti uloženého trestu a bylo by pak přinejmenším sporné (pokud by neexistoval závazný právní názor Ústavního soudu), zda i takovéto námitky lze pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit. Uvedeného si byl patrně vědom i obviněný, proto dovolání podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s námitkou „zmírnění trestu“ v různých podáních obviněných v rámci mimořádných opravných prostředků (dovolání) je vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/06, ze kterého se podává, že by shora zmíněná námitka spadala pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). /Teoreticky je podle názoru Nejvyššího soudu přijatelnější závěr nedostatečného respektování ustanovení § 23 tr. zák. a § 31 tr. zák., tudíž shledat pochybení primárně v rozhodnutí soudu prvního stupně, event. druhého stupně, takové rozhodnutí zrušit, a to i v řízení o ústavní stížnosti a jako obsahově navazující zrušit i rozhodnutí o dovolání v části, ve které by bylo dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. – námitka zmírnění trestu, odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř./.

Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že v předmětné trestní věci se plně ztotožňuje se závěry soudu prvního i druhého stupně (str. 16 odůvodnění rozsudku), že nebyly dány předpoklady pro aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Podle tohoto ustanovení postupuje soud tehdy, má-li vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, pak může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Problematiku délky řízení nelze dost dobře podřadit pod pojem „okolnosti případu“ ani pod pojem „poměry pachatele“. K problematice okolností případu je vhodné zmínit, že podle dlouhodobě konstantní judikatury českých soudů (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 48/1998 Sb. rozh. tr.) při právní kvalifikaci činu a ukládání trestu nelze zároveň dovodit, že je splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby podle ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. a přitom aplikovat ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody se zřetelem na okolnosti případu. V předmětné trestní věci přitom soudy shledaly podmínky pro použití nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu uvedené v ustanovení § 250 odst. 4 tr. zák. O zohlednění, resp. kompenzaci délky trestního řízení při ukládání trestu bylo tudíž možno uvažovat toliko v rámci trestní sazby pět až dvanáct let v ustanovení § 250 odst. 4 tr. zák. uvedené. (Zmíněná právní kvalifikace nebyla zpochybněna ani v rozhodnutí Ústavního soudu).

Délka řízení byla ovlivněna rozsahem a složitostí věci a počtem poškozených, když počet několika set poškozených není běžný ani u majetkových trestných činů, k jejichž projednání jsou příslušné krajské soudy (z kontextu celkového náhledu je pouze zmiňováno právo obviněného, avšak postavení a následky pro poškozené, způsobené jednáním obviněného jsou délkou řízení zcela opomíjeny či považovány za méně podstatné, což může zkreslovat náhled na problematiku společenské nebezpečnosti jednání obviněného z pohledu absolutizace jeho práv a pomíjení odpovědnosti za způsobený následek). Zde považuje Nejvyšší soud za přesvědčivé hodnocení provedené soudem prvního stupně na str. 11 jeho rozsudku. Je vhodné uvést, že výraznou měrou se na délce celého řízení podílel též způsob, kterým obviněný uplatňoval svoje procesní práva, a to zejména v době od počátku roku 2002 (zvolený způsob nelze obviněnému vytýkat, ale je třeba upozornit jej i na to, že při takto zvoleném způsobu dojde k průtahům v řízení). V souvislosti s touto problematikou je nutno se plně ztotožnit s názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho rozhodnutí I. ÚS 603/06, kdy uvedl, že „nelze k tíži orgánů trestního řízení přičítat prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněného“, kterým se soudy prvního i druhého stupně plně řídily.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 595/2007, poukázal na nutnost, aby se soudy prvního a druhého stupě blíže zabývaly okolnostmi posouzení přiměřenosti ukládaného trestu k délce řízení ve smyslu nálezů (nikoli pouze prezentovaného v předmětné trestní věci) Ústavního soudu, přičemž důsledné se vypořádání se všemi okolnostmi rozhodnými pro stanovení druhu trestu a jeho výměry spadá primárně do sféry nalézacího soudu – viz shora vyslovený názor k složitosti výkladu námitky zmírnění trestu z pohledu výše uváděných rozhodnutí). Soud prvního stupně velmi podrobně ve svém rozsudku poukazuje na to, že trestní věc obviněného začala být Krajským soudem v Ostravě projednávána již v roce 1995, kdy na 4. 9. 1995 bylo nařízeno hlavní líčení, které probíhalo až do 16. 10. 1995, přičemž v počátečních fázích se obviněný hlavních líčení neúčastnil a výslovně souhlasil, aby byla konána v jeho nepřítomnosti, přičemž současně písemně projevoval souhlas se čtením svědeckých výpovědí. Teprve v lednu 2002, když v důsledku dlouhodobé pracovní neschopnosti a rezignace na funkci soudce, dřívějšího předsedy senátu JUDr. B. S. došlo ke změně složení senátu, nesouhlasil obviněný s přečtením obsahu protokolu o dosavadním průběhu hlavního líčení (§ 219 odst. 3 tr. ř.). Hlavní líčení muselo být provedeno znovu, přičemž v tomto případě obviněný trval na osobním výslechu všech poškozených. Bylo proto nutno zajišťovat přítomnost více než pěti set svědků u hlavního líčení, přičemž obviněný navíc žádal účast tlumočníka při výslechu svědků vypovídajících ve slovenštině a přetlumočení slovenských textů do češtiny a hlavní líčení muselo být v některých případech odročováno z důvodů na straně obviněného.

Bez ohledu na to, zda šlo ze strany obviněného o záměrné obstrukce směřující k protahování trestního řízení nebo zda takovouto taktiku obhajoby volil z jiných důvodů, je nepochybné, že takovýto způsob uplatňování procesních práv vedl k prodloužení délky trestního řízení, které v žádném případě nelze přičítat k tíži státu, resp. k tíži orgánů činných v trestním řízení. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá a s těmito závěry se ztotožnil i dovolací soud, že průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení zde vznikly pouze v době od 16. 10. 1998 do 7. 4. 2000 a dále pak v období od 20. 6. 2000 do 27. 6. 2001; avšak i zde je potřebné zvažovat charakter tohoto tzv. průtahu, neboť k němu ve své podstatě došlo z objektivních důvodů, které spočívaly v dlouhodobé pracovní neschopnosti předsedy senátu JUDr. S. (jakéko-li dřívější přidělení spisu tohoto soudu z počátku jeho pracovní neschopnosti jinému soudci, by mohlo být event. napadáno jako přidělení věci jinému, než zákonnému soudci).

Pokud jde o problematiku zaviněných průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení, pak o ní lze hovořit v případě, kdy tyto orgány po určitou dobu bez závažných důvodů neprovádějí žádné procesní úkony směřující k meritornímu skončení věci. Existenci zaviněných průtahů však nelze dovozovat z okolností vyplývajících z dvoustupňovosti trestního řízení, tj. z nutnosti věc znovu projednat a rozhodnout a nelze ji spatřovat ani v tom, že odvolací soud zaujme k otázce procesní použitelnosti některých úkonů nebo k jiným právním otázkám jiné stanovisko než soud prvního stupně. Dále je vhodné nad rámec velmi podrobného popisu průběhu trestního řízení soudem prvního stupně a následně doplněného rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci uvést, že původní řízení ve věci skončilo vyhlášením usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, a trvalo cca třináct let, když usnesení o sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. v tehdy platném znění bylo vydáno dne 17. 8. 1993. Pokud dovolatel hovoří o délce řízení v trvání patnácti let, má zřejmě na mysli též řízení o mimořádných opravných prostředcích. Uplatnění mimořádných opravných prostředků je samozřejmě procesním právem obviněného. Ze samotného charakteru mimořádných opravných prostředků však vyplývá, že jejich projednání je náročné a vyžaduje určitý časový prostor. Ani ve vztahu k této části řízení proto nelze hovořit o průtazích zaviněných orgány činnými v trestním řízení (viz shodné stanovisko státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství).

Lze tedy uvést, že pokud soudy kompenzovaly délku řízení trestem odnětí svobody o sedm měsíců kratším, lze takovouto kompenzaci považovat za přiměřenou. Za formu konkrétní a měřitelné kompenzace délky řízení lze navíc považovat nejen zkrácení trestu, ale i zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice, tj. do věznice s ostrahou na místo věznice se zvýšenou ostrahou.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (s ohledem na zmíněný nález Ústavního soudu a vázanost jím) lze podřadit námitky směřující proti uložení peněžitého trestu, neboť podatel, ačkoli toto ustanovení výslovně necituje, fakticky poukazuje na uložení peněžitého trestu v rozporu s negativní podmínkou uvedenou v ustanovení § 54 odst. 1 tr. zák. věty za středníkem. Ani tyto námitky však nejsou důvodné.

Podle ustanovení § 54 odst. 1 tr. zák. věty za středníkem se peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Nedobytnost trestu musí být zřejmá; pro neuložení trestu tedy nestačí pouze určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo neochota obviněného peněžitý trest zaplatit. Při posuzování dobytnosti peněžitého trestu je podle názoru soudu nutno přihlížet též k rozsahu finančních prostředků, které pachatel získal trestnou činností. Lze připustit, že majetkový prospěch obviněného neodpovídal způsobené škodě (obviněný např. na jejich nátlak některým poškozeným vylákané částky vrátil), je však nepochybné, že obviněný trestnou činností získal částku v řádu několika milionů korun, ze které mu i při nákladnějším způsobu života reálně mohla i do současné doby zůstat část k dispozici. (Navíc se obviněný v době od 8. 12. 1993 do 19. 3. 1997 nacházel ve vazbě a v tomto období neměl možnost peněžní prostředky utrácet). O tom, že obviněný není zcela nemajetný, pak svědčí skutečnost, že ještě při rozhodování o vzetí do vazby dne 24. 1. 2008 nabízel složení peněžité záruky, a dále skutečnost, že před tímto datem žil podle zjištění soudu po určitou dobu v Ř. (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 54 T 4/2007). Uložený peněžitý trest tedy nelze považovat za zřejmě nedobytný a nejde o uložení nepřípustného trestu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

S ohledem na shora uvedené lze pak uzavřít, že dovolací námitky, které obsahově odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou s ohledem na shora vyslovené závěry soudem prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud odvolací, zjevně neopodstatněné, neboť závěry soudů ohledně druhu trestu a výše trestu i způsobu jeho výkonu, byly oběma soudy rozvedeny způsobem odpovídajícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. podané s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru Nejvyšší soud na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 16. July 2008