JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 703/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. června 2006 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. 11. 2005, č. j. 2 To 1071/2005-333, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 121/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 10. 2005, č. j. 2 T 121/2005-254, byl obviněný J. Š. uznán v bodě 1) výroku rozsudku vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., v bodě 2) výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a v bodě 3) výroku o vině trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle § 215a odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců nepodmíněně; pro výkon uloženého trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Z podnětu odvolání obviněného J. Š. odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody, vysloveného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák., a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově podle § 39a odst. 3 tr. zák. pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Dovoláním obviněný napadl všechny výroky o vině a výrok o trestu, přitom odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s hmotně právním posouzením skutku. Je přesvědčen, že skutky tak, jak jsou popsány v obžalobě a následně v rozsudcích soudu prvního i druhého stupně, nelze po subjektivní ani objektivní stránce hodnotit jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák, trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Toto tvrzení ve stručnosti odůvodnil toliko konstatováním, že „skutečně prokázaná intenzita jeho jednání by mohla být posuzována maximálně jako trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. s výší trestní sazby do jednoho roku a jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.“ Navrhl, aby z těchto důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci k dalšímu projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud dále požádal, aby ve smyslu ustanovení § 265o tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody uložený mu napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci sp. zn. 2 To 1071/2005.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného uvedl následující: Obviněný v dovolání neuvedl jedinou konkrétní námitku, která by byla hmotně právní povahy. Na jedné straně sice zdůrazňuje, že jeho jednání popsané ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu nelze kvalifikovat jako trestné činy, které v něm shledal nalézací soud, a to s ohledem na nedostatek subjektivní i objektivní stránky, na straně druhé však připouští, že by mohlo být posouzeno jako jiný trestný čin, mírněji sankcionovaný. Státní zástupce je toho názoru, že obviněný při tomto konstatování nevychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nýbrž z jakési neurčité „skutečně prokázané intenzity“ jeho jednání, tedy v zásadě z odlišných skutkových východisek, než na jakých stavěl své rozhodnutí soud prvního stupně. Takové námitky ovšem vycházejí z odlišného hodnocení skutkových okolností a dovolatelem zvolený zákonný dovolací důvod nenaplňují. Ani v případě, že by argumentace obviněného vyhovovala zvolenému důvodu dovolání, nebylo by možno námitkám obviněného přisvědčit. Porovnáním skutkových a právních vět v rozsudku soudu prvního stupně lze zjistit, že použitá právní kvalifikace skutků je správná. Pokud jde o návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265o odst. 1 tr. ř., podotkl, že uvedený návrh má směřovat nikoliv předsedovi senátu Nejvyššího soudu, ale předsedovi senátu soudu prvního stupně. Dodal však, že ani kdyby tomu tak bylo, nepovažuje státní zástupce návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody za důvodný. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného, než zákonem vymezeného důvodu. Pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí státní zástupce vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, je třeba následně vypořádat se s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. K formálním znakům skutkové podstaty trestného činu náleží objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Je zřejmé, že obviněný se dovolává mírnější právní kvalifikace skutků. Má za to, že vzhledem k prokázané intenzitě jednání měla být zvolena právní kvalifikace podle § 196 odst. 1 tr. zák. a podle § 235 odst. 1 tr. zák. Jinými slovy řečeno, podle názoru obviněného jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby bylo namístě skutky právně kvalifikovat jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. /bod 1) výroku o vině/, jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. /bod 2) výroku o vině/ a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. /bod 3) výroku o vině/. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná o právně relevantní námitky.

Podkladem pro učiněný výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný

1)„v době od 1. 6. 2004, kdy nabylo účinnosti ustanovení § 215a tr. zák., do 15. 6. 2005 v N. M., okres Š., bránil nezletilým dětem M. L., a M. L., v kontaktu s jejich matkou A. L., kdy s touto bydlel v přízemí rodinného domu, přičemž děti obývaly s babičkou J. Š. první patro tohoto domu, dětem často sprostě a vulgárně nadával, slovně i fyzicky je napadal, vyhrožoval jim zabitím, a takto činil i vůči ostatním členům rodiny – babičce J. Š., prababičce J. V. za přítomnosti dětí; kdy dne 9. 6. 2004 napadl nezletilou M. tak, že ji udeřil do oblasti pravého oka a do zad, v důsledku čehož utrpěla kontuzi pravé očnice a levé lopatky; dne 2. 3. 2005 silně strčil do nezletilého M. a udeřil jej do zápěstí levé ruky, kdy po tomto incidentu byl M. hospitalizován na dětském oddělení Nemocnice Š., a ještě dne 17. 3. 2005 u něj přetrvávaly obtíže, pro které bylo vyhledáno lékařské ošetření; dne 14. 3. 2005 při jednom z incidentů, kdy nadával nezletilé M. a vyhazoval ji z přízemí domu, jí při tomto přivřel nohu do dveří a způsobil jí otok a modřinu; intenzita jednání obžalovaného spočívající ve vyhrožování, nadávání se neustále stupňovala; v důsledku jednání obžalovaného byla narušena duševní rovnováha obou nezletilých dětí, kdy u nezletilého M. bylo narušeno přímo jeho duševní zdraví, když došlo k jeho zneurotizování, přičemž děti strádaly i tím, že je jejich matka A. L. pod vlivem obžalovaného odvrhovala; chování obžalovaného obě děti silně stresovalo a doposud z něj mají velký strach, kdy u nezletilého M. se již rozvinula psychická porucha anxiozně depresivní, která vyžaduje psychiatrickou léčbu a psychoterapii, a odborná péče bude nezbytná i u nezletilé M.“.

2)„ v průběhu roku 2004 po oznámení babičky dětí J. Š. na policii v Š. o jednání obžalovaného nejméně ve dvou případech v domě v N. M., okres Š., nezletilým dětem M. a M. vyhrožoval, že jestli na něj ještě jednou podají trestní oznámení a něco řeknou, že jim rozbije hubu a že je zabije, přitom jim vulgárně a sprostě nadával; dne 14. 3. 2005 po jednom z incidentů, kdy vulgárně dětem L. nadával a M. přivřel nohu do dveří a babička dětí J. Š. učinila oznámení na policii, opět dětem vyhrožoval, že ještě jednou něco nahlásí, že je zabije, přičemž jim sprostě nadával.“

3)„dne 5. 6. 2005 v jídelně v přízemí rodinného domu v N. M., okres Š., za situace, kdy nezletilé děti L. si přišly do společného mrazáku pro maso, jim vyhrožoval s kuchyňským nožem uchopeným v ruce, že pokud nevypadnou, že je zabije, kdy následně kuchyňským nožem s černou rukojetí a čepelí délky cca 13 cm šermoval před obličejem nezletilého M. a podniknul i výpad jako náznak bodnutí proti M.“.

V dané věci jde tedy o posouzení míry intenzity jednání obviněného jednak u trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák., jednak u trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. v porovnání s trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud se proto zabýval hlediskem, zda míra intenzity působení obviněného na objekt trestného činu měla charakter jeho poruchy nebo ohrožení. Porucha nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem představuje následek (zásah do individuálního objektu trestného činu). Následek je druhým obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. U některých trestných činů je následkem porucha (např. u trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 tr. zák.), u jiných je následkem ohrožení, tj. reálné bezprostřední nebezpečí vzniku poruchy (např. trestný čin obecného ohrožení podle § 179 tr. zák.). Toto porušení nebo ohrožení je způsobené jednáním vyjádřené objektivní stránkou trestného činu. Podle zásahu do objektu trestného činu lze rozlišit trestné činy poruchové a trestné činy ohrožovací. Následek je potom poruchový nebo ohrožovací.

Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo skupině obyvatelů vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu. Objektem ochrany je zájem na klidném občanském soužití proti vyhrožování usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu. Podle ustálené soudní judikatury a praxe pohrůžka násilím může být směřována do budoucnosti, nemusí být bezprostřední. Není ani třeba, aby vyhrůžka skutečně vzbudila obavu u adresáta. Lze tudíž dovodit, že trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. lze zařadit mezi trestné činy ohrožovací, protože u objektu trestného činu vyvolává hrozbu jeho poruchy neboli stav nebezpečí. Objekt sice není změněn přímo, jako je tomu u poruchy, ale je vystaven ohrožení.

Po objektivní stránce spočívá trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. v týrání osoby blízké nebo jiné osoby žijící s ní ve společně obývaném bytě nebo domě. Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, vyznačujícím se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické.

Na přímý zásah do objektu trestného činu lze usuzovat také u trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. Objektem trestného činu je svobodné rozhodování člověka. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy.

Lze proto stručně shrnout, že zatímco trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 1 tr. zák. je trestným činem ohrožovacím, trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. a trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. mají charakter trestných činů poruchových. Typicky u nich dochází k intenzivnímu zásahu do objektu trestného činu, zásah je přímý a bezprostřední a vyvolává změnu tohoto objektu.

V daném případě obviněný naplnil zákonný znak „týrání“ trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. ve všech shora uvedených směrech. Jestliže nezletilou M. L. udeřil do oblasti pravého oka a do zad, přičemž jí tímto jednáním způsobil kontuzi pravé očnice a levé lopatky, vyhazoval ji z přízemí, přitom jí přivřel nohu do dveří a způsobil jí otok a modřinu a nezletilého M. L. udeřil do zápěstí levé ruky, když po tomto incidentu došlo k hospitalizaci poškozeného, je zjevné, že obviněný děti napadal nejen slovně, ale i fyzicky. Jeho jednání se vyznačovalo vysokým stupněm agresivity, hrubosti a bezcitnosti. Docházelo-li v jeho jednání k popsaným excesům po dobu delší jednoho roku, je nepochybně naplněn i znak trvalosti. Bezohledné počínání obviněného je třeba též spatřovat v tom, že obviněný obě děti podrobil psychickému týrání, které na nich zanechalo duševní následky. Není sporu, že trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák. patří mezi trestné činy poruchové. Charakteristickým znakem těchto trestných činů je přímý zásah do objektu trestného činu, jenž má za následek kvalitativní nebo kvantitativní změnu objektu, k čemuž v dané věci došlo. Nejvyšší soud proto shledal dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle odst. 2 § 235 tr. zák., podle názoru Nejvyššího soudu tato právní kvalifikace koresponduje s učiněným skutkovým zjištěním, a to jak v bodě 2) výroku o vině, tak v bodě 3) výroku o vině (spáchal-li takový čin se zbraní). V tomto směru nelze zvolenému právnímu posouzení skutku ničeho vytknout.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

Podle § 265h odst. 3 tr. ř. dospěje-li předseda senátu na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, předloží bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu. V dané věci žádal obviněný o přerušení výkonu trestu odnětí svobody v podaném dovolání. Ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. nepodal návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody u soudu prvního stupně, tudíž předseda senátu soudu prvního stupně podmínky pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody nezkoumal. Nejvyšší soud proto k návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody nepřihlížel, nikoliv však z důvodu shora uvedeného, ale proto, že dovolání obviněného bylo odmítnuto.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. června 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 27. June 2006