JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 7/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2008 dovolání, které podal obviněný J. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 84/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu Praze pod sp. zn. 2 T 18/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 2 T 18/2007, byl obviněný J. Š. uznán vinným, že

1. dne 24. 5. 2006 v přesně nezjištěné době od 11.45 hod. do 16.00 hod. v podkroví stavby rodinného domku v úmyslu usmrtit, napadl prudkými údery přesně nezjištěným tupým pádným předmětem o malé kontaktní ploše především do hlavy poškozeného J. K., kterému způsobil vícenásobná krvácející poranění hlavy s poškozením mozku, v důsledku čehož poškozený zemřel, poté tělo poškozeného naložil do zavazadlového prostoru jeho osobního automobilu tov. značky Renault 21, odvezl na přesně nezjištěné místo, kde ho vhodil do koryta řeky B., přičemž tělo bylo po povodních nalezeno až dne 7. 10. 2006 na pravém břehu řeky v k. o. O.,

2. přestože mu byl trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 8 T 28/2004, který nabyl právní moci a stal se vykonatelným dne 4. 9. 2004, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let, řídil dne 24. 5. 2006 v přesně nezjištěné době od 11.45 hod. do 16.00 hod. přinejmenším na trase z obce L. do obce Z. – S., osobní automobil tov. značky Renault Nevada.

Takto popsané jednání soud prvního stupně ve výroku o vině rozsudku právně kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. [v bodě ad 1)] a jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. [v bodě ad 2)]. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. Š. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 84/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu – výroku o vině a trestu – podal obviněný J. Š. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný uvedl, že soud rozhodnutí opřel o úvahu, jak by se měl chovat v případě, že by nebyl pachatelem trestného činu vraždy a uzavřel, že tak, jak se choval, se mohl chovat a jednat jedině ten, kdo poškozeného napadl a usmrtil. Tím měl zejména na mysli způsob, jakým s tělem poškozeného naložil. Obviněný namítl, že takový postup soudu je nesprávný. Zdůraznil, že poškozeného, který ještě žil, naložil do auta proto, že mu chtěl co nejrychleji zajistit lékařskou pomoc. Toto řešení označil i znalec – psycholog za přiměřené. Pokud jde o nakládání s tělem poškozeného poté, co zemřel, tak znalec označil jednání za sice těžko vysvětlitelné, ale motivované afektem strachu, že bude činěn odpovědným za jeho smrt. Ocitl se tudíž v mimořádně obtížné a stresové situaci. V průběhu trestního řízení u soudů obou stupňů bylo obhajobou poukázáno na to, že pokud by obviněný po nálezu zraněného poškozeného, např. přivolal záchrannou službu a policii či jej odvezl po jeho smrti do nemocnice, jak mu bylo několikrát ze strany soudu naznačeno, byl by s největší pravděpodobností stejně obviněn a odsouzen. I skutečnost, že sám zavolal pomoc a policii, by byla považována za rafinovanost pachatele.

Dále obviněný vytkl nepřesnost údaje vrchního soudu o tom, že byla prověřována řada dalších verzí. Toto soud odůvodnil tím, že trestní stíhání bylo zahájeno až dne 29. 8. 2006. J. Š. byl však policí zadržen krátce po zmizení poškozeného, poté byl propuštěn a opět zadržen. Žádná jiná verze o možnosti napadení poškozeného jinou osobou se neprověřovala, veškeré úkony a dokazování bylo vedeno za účelem prokázání viny obviněného. V jeho prospěch svědčí, že neměl k takovému jednání motiv, ten nebyl zjištěn a i veškeré rozpory dokazování byly vysvětleny v jeho neprospěch. Podle obviněného se jedná o zásadní vadu trestního řízení, která v konečném důsledku vedla k jeho odsouzení. Pokud by bylo hypoteticky připuštěno, že dva údery do hlavy poškozenému skutečně zasadil, tak při absenci jakýchkoliv důkazů měla být zvážena i možnost toho, co se v kritickou dobu na místě činu, a to bez jakéhokoliv motivu, stalo, neboť se mohl bránit útoku poškozeného, přičemž překročil meze nutné obrany. V takovém případě mohlo být jeho jednání kvalifikováno jako ublížení na zdraví podle § 221 odst. 3 tr. zák. eventuálně podle § 222 odst. 3 tr. zák. Pro závěr soudu, že v úmyslu usmrtit napadl prudkými údery nezjištěným předmětem poškozeného, neexistuje žádný důkaz.

Z popsaných skutečností je podle obviněného zřejmé, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 84/2007, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupce uvedl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto důvodu dovolání nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Zásah do skutkových zjištění by přicházel v úvahu pouze v případě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

Podle státního zástupce obviněný nevznáší prakticky žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Především polemizuje se způsobem, jakým soudy hodnotily jeho manipulaci s tělem poškozeného a předkládá vlastní verzi důvodů, pro které takovýmto způsobem s tělem poškozeného nakládal. Též vznáší nepříliš konkrétní námitky proti úplnosti provedeného dokazování (neprověření jiných verzí úmrtí, resp. usmrcení poškozeného), které směřují do oblasti hodnocení důkazů i úplnosti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Státní zástupce podotkl, že závěr o subjektivní stránce trestného činu lze opřít i o skutečnosti, které se seběhly po jeho spáchání, přičemž odstranění těla poškozeného lze považovat za jednání typické pro pachatele, kteří předtím poškozeného úmyslně usmrtili. Ani další hodnotící úvahy soudů obou stupňů nijak nevybočují z mezí ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

Dále státní zástupce konstatoval, že výhrady k právnímu posouzení skutku by bylo možno spatřovat v závěrečné části dovolání, v níž obviněný zmiňuje možnost použití právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 3 tr. zák., popřípadě podle § 222 odst. 3 tr. zák. Ani v tomto případě však dovolatel nevychází ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí, ale ze spekulativního předpokladu, že čelil útoku poškozeného, a tvrdí, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by poškozeného napadl způsobem vylíčeným v tzv. skutkové větě. Státní zástupce zdůraznil, že obviněný primárně uplatnil námitky skutkového charakteru, přičemž argumentace je nepřiléhavá i po věcné stránce. Úmyslné usmrcení jiného, byť by k němu došlo při vybočení z mezí nutné obrany, je nutno posuzovat jako trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. Okolnosti, že pachatel odvracel útok, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, lze v takovémto případě považovat pouze za polehčující okolnost ve smyslu ustanovení § 33 písm. f) tr. ř.

Závěrem vyjádření státní zástupce podtrhl, že dovolací námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b tr. ř. obsahově neodpovídají. Rovněž nebyly vzneseny výhrady, ze kterých by bylo možno dovozovat existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud rozhodl jiným způsobem, než je navrhováno, vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. Š. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J. Š. uplatňuje v dovolání námitky, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný v podrobnostech vznáší výhrady ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, a to ohledně skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Praze. Rovněž připomíná vlastní verzi události (poškozeného, který ještě žil, naložil do auta proto, že mu chtěl co nejrychleji zajistit lékařskou pomoc). Namítá, že nebyla prověřována verze o možnosti napadení poškozeného jinou osobou. Zdůrazňuje, že k jednání, které mu je kladeno za vinu, neměl motiv. Ten nebyl zjištěn a veškeré rozpory dokazování byly vysvětleny v jeho neprospěch. Z těchto primárně tvrzených procesních nedostatků, které se týkají nedodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. To platí i pro úvahu obviněného, kterou sám označuje za hypotetickou, že se mohl bránit útoku poškozeného, překročit meze nutné obrany a spáchat toliko trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 3 tr. zák. či podle § 222 odst. 3 tr. zák., neboť ji spojuje s jiným skutkovým dějem, než byl v soudním řízení zjištěn. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výtky směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Praze (následně též Vrchní soud v Praze) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil [vedle trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. – bod 2) rozsudečného výroku, který ani nebyl odvoláním i dovoláním napaden] všechny zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Tyto závěry dále rozvedl Vrchní soud v Praze na str. 2 až 5 odůvodnění napadeného usnesení.

Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. Š. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 24. January 2008