JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 693/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2008 o dovolání, které podal obviněný P. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. N. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 9 To 439/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 5 T 69/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 5 T 69/2007, byl obviněný P. T. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 13. 3. 2007 kolem 22.45 hod. v P., ul. U P., v objektu poškozené společnosti P. A. N. C., s.r.o., se sídlem v P., ul. U P., k její škodě po předchozí společné dohodě a rozdělení si úkolů odcizili Š. Č., P. T., R. J. a B. H., celkem 81 kusů plazmových televizorů typů TH-42PX70E, TH-42PV71F a TH-42PV70P v celkové hodnotě 3.401.595,- Kč, a to tak, že Š. Č., zaměstnanec poškozené společnosti, který vše vymyslel a zorganizoval, nejprve před tím kontaktoval B. H. a K. Z. za účelem opatření nákladních vozidel, prostřednictvím nichž by bylo možné odcizené televizory z objektu poškozené společnosti odvézt a následně převézt na místo jejich dočasného uskladnění do domu č. ve V., a dále P. T. jako dalšího zaměstnance poškozené společnosti se žádostí o pomoc při nakládání odcizených televizorů v objektu poškozené společnosti, B. H. následně do věci zapojil R. J., který jako řidič spolu s B. H. jako spolujezdcem poté přijeli ve smluvený čas nákladním vozidlem zn. Liaz, RZ:, s návěsem BSS Metaco RZ:, přes bránu č. do objektu výše uvedené poškozené společnosti k rampě č., kde již čekali Š. Č. a P. T., následně zde P. T. naložil vysokozdvižným vozíkem do uvedeného návěsu celkem 9 palet s 81 kusy výše uvedených televizorů, poté R. J. jako řidič se spolujezdcem B. H. vyjel uvedeným vozidlem s návěsem naloženým odcizenými televizory shodnou branou ven z objektu poškozené společnosti a návěs poté odvezl na parkoviště v U. ul. v P., kde jej následně s B. H. přepřáhli k vozidlu zn. Volvo, RZ:, řízenému B. H., jenž s tímto návěsem poté odjel v doprovodu Š. Č. a P. T., jedoucích v osobním automobilu, na polní cestu na okraji obce V., okres P., kde již čekal K. Z. s dodávkovým vozidlem zn. Iveco Daily, RZ:, do něhož postupně všichni čtyři obžalovaní překládali odcizené televizory a odváželi je do rodinného domu č.p. ve V., při čemž byli okolo 03.00 hod. dne 14. 3. 2007 následně zajištěni příslušníky Policie ČR, které o uvedeném vyrozuměli pracovníci bezpečnostní služby, a.s., kteří pohyb obžalovaných od objektu poškozené společnosti sledovali“.

Za to byl obviněný P. T. odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 58 odst. 1 tr. zák. za použití § 60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku za současného vyslovení dohledu.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných Š. Č., R. J., B. H. a K. Z.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění Š. Č. a K. Z. a dále Okresní státní zástupce Plzeň - město, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 9 To 439/2007, k odvolání obviněného Š. Č. a Okresního státního zástupce Plzeň – město podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uložených trestech u obviněných Š. Č. a P. T. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné odsoudil podle § 247 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněným trestům odnětí svobody, a to obviněného Š. Č. v trvání tří roků a obviněného P. T. v trvání dva a půl roku, když pro výkon těchto trestů je oba zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. K odvolání obviněného K. Z. podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně tohoto obviněného a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni (konkrétně proti výroku o trestu) podal obviněný P. T. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že odvolací soud odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o trestu konstatováním, že se obviněný výrazným způsobem (spolu se spoluobviněným Č.) podílel na spáchání trestného činu, že byl rovněž (stejně jako spoluobviněný Č.) zaměstnancem poškozené společnosti, nakládal zde se zbožím a zúčastnil se (spolu se spoluobviněným Č.) schůzky s pracovníkem bezpečnostní agentury K., s cílem dohodnout lepší podmínky pro provedení trestného činu. V návaznosti na to prohlásil, že se s uvedenými úvahami, resp. skutkovými závěry odvolacího soudu nelze ztotožnit, neboť z provedených důkazů nevyplývá, že by míra jeho účasti na předmětném jednání byla srovnatelná s jednáním spoluobviněného Č. V této souvislosti zdůraznil, že spoluobviněný Č. byl iniciátorem a organizátorem celé trestné činnosti a že nebylo prokázáno, že by se on (obviněný) jakkoli podílel na organizaci trestné činnosti. Z provedených důkazů podle něho vyplývá, že byl zainteresován na trestné činnosti pouze podle pokynu spoluobviněného Č., v zásadě jeho účast spočívala v manuální nakládce a posléze vykládce odcizených televizorů. Dodal ještě, že bylo zcela nepochybně prokázáno, že (obviněný) nebyl v aktivním kontaktu s ostatními spoluobviněnými, nezadával jim žádné úkoly ani pokyny, jak mají postupovat, nerozhodoval o tom, kdy k odcizení televizorů dojde, jaké televizory, v jakém množství a jakým způsobem budou odcizeny, jakým způsobem s nimi bude manipulováno či jakým způsobem budou jednotliví obvinění finančně participovat na trestné činnosti. Upozornil, že jeho pozice v rámci všech obviněných byla zcela zastupitelná a že svým jednáním nepřispěl ke spáchání trestné činnosti výrazně větší měrou než spoluobviněný J., H. či Z. Naopak je podle jeho slov zřejmé, že např. jednání spoluobviněného J. bylo k úspěšnému provedení trestného činu nepoměrně významnější. Rovněž podotkl, že pokud odvolací soud poukázal na jeho (obviněného) účast při schůzce s pracovníkem agentury, která měla zajišťovat bezpečnost podniku poškozené společnosti, pak z provedených důkazů nelze spolehlivě dovodit, v čem tato účast konkrétně spočívala, z výpovědi svědka K. lze spíše usuzovat, že se jednalo o pasivní přítomnost, přičemž dominantní úlohu při tomto jednání sehrál opět spoluobviněný Č. Dovodil, že skutkové závěry odvolacího soudu stran míry jeho zavinění nemají oporu v provedeném dokazování a že pokud odvolací soud promítl své závěry z hodnocení provedených důkazů do výroku o jeho vině, pak je možné, s ohledem na výše uvedené, konstatovat značnou disproporci mezi uloženými tresty, když jeho (obviněného) trest je nevýrazně nižší (pouze o šest měsíců) než trest uložený spoluobviněnému Č., který celou trestnou činnost zosnoval, naplánoval a od samého počátku řídil, a současně je tento trest nepoměrně přísnější než ten, který byl uložen ostatním spoluobviněným, jejichž míra účasti na společném jednání byla obdobná. Uzavřel proto, že trest, který mu byl uložen, nekoresponduje s povahou jeho jednání v rámci skupiny spoluobviněných a s mírou společenské nebezpečnosti jeho jednání a zvláště pak v poměru k trestu, který byl uložen spoluobviněnému Č., se jeví jako nepřiměřeně přísný.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 9 To 439/2007, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a připomněla podstatu dovolacích námitek včetně skutečnosti, že obviněný dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejprve konstatovala, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Dále zdůraznila, že trest, který byl obviněnému uložen rozhodnutím soudu druhého stupně, je trest uložený v trestní sazbě ustanovení § 247 odst. 3 tr. zák., jímž byl správně obviněný uznán vinným. V předmětné trestní věci tedy nelze dovozovat některý z dovolacích důvodů uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a to ani podle písm. g), ani podle písm. h) (obviněným vůbec nenamítaný). Za popsané situace shledala, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je vyjmenován v ustanovení § 265b tr. ř., že uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění a není tak možno o dovolání věcně rozhodovat.

Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. S konáním neveřejného zasedání vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. 9 To 439/2007, je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež je třeba podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen v odsuzujícím rozsudku.

Uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že trest, jenž mu byl odvolacím soudem uložen, neodpovídá povaze jeho jednání v rámci skupiny spoluobviněných ani míře společenské nebezpečnosti jeho jednání, a zvláště v poměru k trestu, který byl uložen spoluobviněnému Š. Č., skutečnému iniciátorovi a organizátorovi předmětné trestné činnosti, a také k trestům ostatních spoluobviněných, jejichž míra účasti na trestném činu byla obdobná jako jeho (obviněného), je nepřiměřeně přísný, přičemž vychází z tvrzení, že skutkové závěry odvolacího soudu stran míry jeho zavinění nemají oporu v provedeném dokazování a nelze se proto s nimi ztotožnit. Takto pojaté námitky ovšem nelze již se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.

Zejména však Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na to Nejvyšší soud dále konstatuje, že argumentace obviněného nekoresponduje ani s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (a ani s jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř.). Přitom nutno dodat, že obviněný byl v předmětné trestní věci uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., za který zákon připouští uložení trestu odnětí svobody v trestní sazbě dvě léta až osm let. Pokud tedy odvolací soud uložil obviněnému za shora uvedený trestný čin nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pak je zřejmé, že v daném případě nenastala situace, že by obviněnému byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo že by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. května 2008

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 29. May 2008