JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 641/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2006 dovolání, která podali obvinění B. P., a I. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 5 To 343/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 10 T 41/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných B. P. a I. B. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 3. 2005, sp. zn. 10 T 41/2004, byli obvinění B. P., P. K. a I. B. uznáni vinnými, že

obviněný B. P. a obviněný P. K.

1. v přesně nezjištěné dny v období měsíců března až července 2002 v K., okres K., B. P. jako obchodní zástupce W., a. s., znalý podmínek, které je nutno splnit pro čerpání úvěru ze stavebního spoření, a P. K. jako fyzická osoba podnikající pod názvem P. K. – K. s. v oblasti stavebnictví, vedeni snahou pomoci P. F., (stíhanému samostatně), vylákat peníze v podobě překlenovacího úvěru na modernizaci bytu ve výši 350.000,- Kč od stavební spořitelny W., a. s., tomuto nejprve obžalovaný B. P. z vlastní iniciativy zapůjčil finanční částku na hotovosti ve výši 100.000,- Kč k úhradě tzv. povinné naspořené částky, což byl jeden z nezbytných předpokladů pro poskytnutí překlenovacího úvěru, a dále opatřil od obžalovaného P. K. vědomě nepravdivou fakturu, cenový rozpis i smlouvu o dílo ze dne 26. 6. 2002, ačkoli B. P. i P. K. věděli, že P. K., jakožto dodavatel pro P. F., žádné stavební práce neprovedl, ani za tímto účelem nezakoupil stavební materiál, a že P. F., který si byl také vědom nepravdivých údajů ve fiktivních dokladech, tyto za účelem vyplacení finanční částky dle nabídky úvěru z 16. 7. 2002 v souladu se smlouvou předloží stavební spořitelně prostřednictvím B. P. a I. B. - obchodní zástupkyně věřitele, jejíž povinností bylo po ověření předkládat podklady ke schválení, což také P. F. realizoval, avšak peněžní prostředky ze strany jmenované stavební spořitelny mu poskytnuty nebyly jen proto, že její pracovníci porušení úvěrových podmínek včas odhalili,

2. v přesně nezjištěné dny v období měsíců června 2002 až listopadu 2002 v K., okres K., B. P. jako obchodní zástupce W., a. s., znalý podmínek, které je nutno splnit pro čerpání úvěru ze stavebního spoření, a P. K. jako fyzická osoba podnikající pod názvem P. K. – K. s. v oblasti stavebnictví, vedeni snahou pomoci M. H., (stíhanému samostatně), vylákat peníze v podobě překlenovacího úvěru na modernizaci bytu ve výši 350.000,- Kč od stavební spořitelny W., a. s., tomuto obžalovaný B. P. z vlastní iniciativy, se záměrem požadovat následně finanční odměnu, zapůjčil finanční částku na hotovosti ve výši 100.000,- Kč k úhradě povinné naspořené částky, což byl jeden z nezbytných předpokladů pro poskytnutí překlenovacího úvěru, a dále pro něj po dohodě s P. K. od jmenovaného opatřil vědomě nepravdivou fakturu s datem splatnosti 29. 11. 2002, cenový rozpis i smlouvu o dílo ze dne 8. 11. 2002, ačkoli jak B. P., tak i P. K. věděli, že P. K., jakožto dodavatel, pro M. H. žádné stavební práce neprovedl, ani za tímto účelem nezakoupil stavební materiál, a že M. H., který si byl také vědom nepravdivých údajů ve fiktivních dokladech, tyto předloží stavební spořitelně za účelem vyplacení finanční částky dle nabídky úvěru z 29. 7. 2002 v souladu se smlouvou prostřednictvím B. P. a I. B. - obchodní zástupkyně věřitele, jejíž povinností bylo po ověření předkládat podklady ke schválení, což také M. H. realizoval, v důsledku čehož mu byl neoprávněně poskytnut ke škodě W., a. s., úvěr ve výši 348.142,- Kč, který sice splácí, avšak jeho část v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použil na jiné než stavební účely,

3. v přesně nezjištěné dny v průběhu měsíců března 2002 až října 2002 v K., okres K., B. P. jako obchodní zástupce W., a. s., znalý podmínek, které je nutno splnit pro čerpání úvěru ze stavebního spoření, a P. K. jako fyzická osoba podnikající pod názvem P. K. – K. s. v oblasti stavebnictví, vedeni snahou pomoci A. H., (stíhanému samostatně), vylákat peníze v podobě překlenovacího úvěru na modernizaci bytu ve výši 230.000,- Kč od stavební spořitelny W., a. s., tomuto nejprve obžalovaný B. P. z vlastní iniciativy, se záměrem požadovat následně finanční odměnu, zapůjčil finanční částku na hotovosti ve výši 67.000,- Kč k úhradě tzv. povinné naspořené částky, což byl jeden z nezbytných předpokladů pro poskytnutí překlenovacího úvěru, dále mu vystavil fiktivní faktury o stavebních pracích v bytě údajně realizovaných firmou S. K., spol. s r. o., jejímž byl obžalovaný P. jednatelem, ačkoli věděl, že jmenovaná firma popsané stavební práce v bytě užívaném A. H. neprovedla, a po údajném odstoupení od smlouvy vyhotovil k žádosti A. H. obžalovaný P. K. vědomě nepravdivou fakturu s datem splatnosti 29. 10. 2002, cenový rozpis i smlouvu o dílo ze dne 4. 10. 2002, ačkoli věděl, že jakožto dodavatel žádné stavební práce u A. H. neprovedl, ani za tímto účelem nezakoupil stavební materiál a stejně jako obžalovaný P. také věděl, že A. H., vědom si nepravdivých údajů ve fiktivních dokladech, tyto předloží stavební spořitelně za účelem vyplacení finanční částky dle nabídky úvěru z 20. 6. 2002 v souladu se smlouvou prostřednictvím B. P. a I. B. - obchodní zástupkyně věřitele, jejíž povinností bylo, po ověření předkládat podklady ke schválení, což také A. H. realizoval, v důsledku čehož mu byl poskytnut ke škodě W., a. s., úvěr ve výši 230.000,- Kč, který splácí, avšak jeho část v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použil na jiné než stavební účely,

4. v přesně nezjištěné dny v období měsíců července 2002 až listopadu 2002 v K., okres K., B. P. jako obchodní zástupce W., a. s., znalý podmínek, které je nutno splnit pro čerpání úvěru ze stavebního spoření, a P. K. jako fyzická osoba podnikající pod názvem P. K. – K. s. v oblasti stavebnictví, vedeni snahou pomoci P. P., (stíhanému samostatně), vylákat peníze v podobě překlenovacího úvěru na modernizaci bytu ve výši 70.000,- Kč od stavební spořitelny W., a. s., se záměrem požadovat následně finanční odměnu, tomuto obžalovaný B. P. z vlastní iniciativy zapůjčil finanční částku na hotovosti ve výši 20.100,- Kč, k úhradě tzv. povinné naspořené částky, což byl jeden z nezbytných předpokladů pro poskytnutí překlenovacího úvěru, a dále pro něj opatřil od P. K. vědomě nepravdivou fakturu z 7. 11. 2002, cenový rozpis i smlouvu o dílo ze dne 10. 11. 2002, ačkoli jak obžalovaný B. P., tak i obžalovaný P. K. věděli, že P. K. jakožto dodavatel pro P. P. sjednané stavební práce neprovede, ani za tímto účelem nezakoupí stavební materiál, a že P. P. tyto doklady za účelem proplacení finanční částky dle nabídky úvěru z 23. 8. 2002 v souladu se smlouvou předloží stavební spořitelně prostřednictvím B. P. a I. B. - obchodní zástupkyně věřitele, jejíž povinností bylo po ověření předkládat podklady ke schválení, což také P. P. realizoval, avšak peněžní prostředky ze strany jmenované stavební spořitelny mu poskytnuty nebyly jen proto, že její pracovníci porušení úvěrových podmínek včas odhalili,

5. v přesně nezjištěné dny v období měsíců května 2002 až října 2002 v K., okres K., B. P. jako obchodní zástupce W., a. s., znalý podmínek, které je nutno splnit pro čerpání úvěru ze stavebního spoření, a P. K. jako fyzická osoba podnikající pod názvem P. K. – K. s. v oblasti stavebnictví, vedeni snahou pomoci P. P., (stíhanému samostatně), vylákat peníze v podobě překlenovacího úvěru na modernizaci bytu ve výši 350.000,- Kč od stavební spořitelny W., a. s., tomuto se záměrem požadovat následně finanční odměnu, nejprve obžalovaný B. P. společně s obžalovanou I. B., z vlastní iniciativy zapůjčili finanční částku na hotovosti ve výši 100.000,- Kč, k úhradě tzv. povinné naspořené částky, což byl jeden z nezbytných předpokladů pro poskytnutí překlenovacího úvěru, a poté pro jmenovaného opatřili od P. K. vědomě nepravdivou fakturu z 13. 9. 2002 a z 30. 10. 2002, cenový rozpis i smlouvu o dílo ze dne 13. 9. 2002, ačkoli všichni jmenovaní věděli, že P. K. jakožto dodavatel pro P. P. žádné stavební práce neprovedl, ani za tímto účelem nezakoupil stavební materiál, a že P. P., který si byl také vědom nepravdivých údajů ve fiktivních dokladech, tyto předloží stavební spořitelně za účelem vyplacení finanční částky dle nabídky úvěru ze dne 26. 6. 2002 v souladu se smlouvou prostřednictvím B. P. a I. B. - obchodní zástupkyně věřitele, jejíž povinností bylo po ověření předkládat podklady ke schválení, což také P. P. realizoval, v důsledku čehož mu byl poskytnut ke škodě W., a. s., úvěr, z něhož čerpal částku v celkové výši 250.000,- Kč, který sice řádně splácí, avšak jeho část v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použil na jiné než stavební účely,

6. v přesně nezjištěné dny v období měsíců září 2002 až prosince 2002 v K., okres K., obžalovaný B. P. jako obchodní zástupce W., a. s., znalý podmínek, které je nutno splnit pro čerpání úvěru ze stavebního spoření, a P. K. jako fyzická osoba podnikající pod názvem P. K. – K. s. v oblasti stavebnictví, vedeni snahou pomoci A. V., (stíhané samostatně), vylákat peníze v podobě překlenovacího úvěru na modernizaci bytu ve výši 140.000,- Kč od stavební spořitelny W., a. s., této obžalovaný B. P., s požadavkem finanční odměny, z vlastní iniciativy zapůjčil finanční částku na hotovosti ve výši 40.000,- Kč, k úhradě tzv. povinné naspořené částky, což byl jeden z nezbytných předpokladů pro poskytnutí překlenovacího úvěru, a dále pro jmenovanou opatřil od P. K. vědomě nepravdivou fakturu z 5. 12. 2002, cenový rozpis materiálu a prací a smlouvu o dílo ze dne 26. 8. 2002, ačkoli stejně jako obžalovaný P. K. věděli, že pro A. V. žádné stavební práce P. K. jakožto dodavatel neprovedl, ani za tímto účelem nezakoupil stavební materiál, a že A. V., která si byla také vědoma nepravdivých údajů ve fiktivních dokladech, tyto předloží stavební spořitelně za účelem vyplacení finanční částky dle nabídky úvěru ze 30. 9. 2002 v souladu se smlouvou prostřednictvím B. P. a I. B. - obchodní zástupkyně věřitele, jejíž povinností bylo po ověření předkládat podklady ke schválení, což také A. V. realizovala, v důsledku čehož jí byl poskytnut ke škodě W., a. s., úvěr ve výši 140.000,- Kč, který sice řádně splácí, avšak jeho část prokazatelně v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použila na jiné než stavební účely,

obviněný P. K.

7. v přesně nezjištěný den v období července 2002 v K., okres K., jako fyzická osoba podnikající pod názvem P. K. – K. s. v oblasti stavebnictví, veden snahou pomoci L. P., (stíhané samostatně), vylákat peníze v podobě překlenovacího úvěru na modernizaci bytu ve výši 150.000,- Kč od stavební spořitelny W., a. s., na její jméno k žádosti obžalované I. B., která pro L. P., jakožto obchodní zástupkyně stavební spořitelny W., a. s., s vědomím předkládání lživých údajů žádost o překlenovací úvěr vyřizovala, vyhotovil jakožto dodavatel fiktivní fakturu, cenový rozpis a smlouvu o dílo ze dne 2. 7. 2002, ačkoli věděl, že u L. P. žádné stavební práce neprovedl, ani za tímto účelem nezakoupil stavební materiál, a že písemnosti s nepravdivými údaji budou předloženy L. P. prostřednictvím obžalované I. B. stavební spořitelně k vyplacení finanční částky dle nabídky úvěru ze dne 22. 7. 2002 v souladu se smlouvou, což také obě jmenované realizovaly, v důsledku čehož byl L. P. poskytnut ke škodě W., a. s., úvěr ve výši 150.000,- Kč, který sice řádně splácí, avšak jeho část dle původního záměru v rozporu s úvěrovými podmínkami použila na jiné než stavební účely,

obviněná I. B.

8. v období nejméně od března 2002 do ledna 2003 v K., okres K., jako obchodní zástupkyně W., a. s., na základě smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 31. 3. 2002 a dodatku ze dne 31. 7. 2002, oprávněná ze strany věřitele zprostředkovávat pro jmenovanou stavební spořitelnu činnost směřující k uzavírání smluv stavebního spoření a současně odpovídající za správnost a úplnost údajů uvedených v návrhu smlouvy o stavebním spoření a v dalších s tím souvisejících tiskopisech, jakož i v podkladech nezbytných pro čerpání překlenovacích úvěrů, poté, co podepsala za věřitele – W., a. s., návrhy na uzavření smlouvy o stavebním spoření W. v optimálním tarifu s P. F., M. H., A. H., P. P., A. V. a L. P., kdy věděla, že tentýž návrh již dříve podepsal i P. P., pro jmenované společně s obžalovaným B. P. a obžalovaným P. K., ve většině případů za finanční odměnu, opatřovala fiktivní doklady o provedených stavebních pracích v bytech jmenovaných klientů a následně tyto písemné podklady s vědomě nepravdivými údaji předkládala jako ověřené stavební spořitelně W., a. s., ke schválení a vyplacení finančních částek, a jen díky jejím prohlášením o ověření správnosti úmyslně lživých podkladů, neoprávněně čerpali peníze z překlenovacího úvěru ke škodě W., a. s.,

M. H., a to úvěr ve výši 350.000,- Kč, který je splácen, avšak byl zčásti v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použit na jiné než stavební účely,

A. H., a to úvěr ve výši 230.000,- Kč, který je splácen, avšak byl zčásti v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použit na jiné než stavební účely,

P. P., a to úvěr ve výši 350.000,- Kč, který je splácen, avšak byl zčásti v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použit na jiné než stavební účely,

A. V., a to úvěr ve výši 140.000,- Kč, který je splácen, avšak byl zčásti v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použit na jiné než stavební účely,

L. P., a to úvěr ve výši 150.000,- Kč, který je splácen, avšak byl zčásti v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použit na jiné než stavební účely,

kdy P. F., požádal o vyplacení peněžní částky ve výši 350.000,- Kč a P. P., požádal o vyplacení peněžní částky ve výši 70.000,- Kč, přičemž finanční prostředky ze strany W., a. s., jim poskytnuty nebyly jen díky tomu, že pracovníci stavební spořitelny porušení úvěrových podmínek včas odhalili.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněného B. P. (v bodech ad 1 až 6) jako pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1 tr. zák. a u obviněné I. B. (v bodě ad 8) jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Za konstatovanou trestnou činnost byli odsouzeni, a to obviněný B. P. podle § 250b odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Obviněná I. B. byla podle § 250b odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů. Tímtéž rozsudkem byl uznán vinným a odsouzen i obviněný P. K.

Naproti tomu byl obviněný B. P. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek specifikovaný na str. 8 rozsudku, kterým měl (podle obžaloby) spáchat pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1 tr. zák.

Proti odsuzující části rozsudku podali všichni obvinění a okresní státní zástupce odvolání.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 5 To 343/2005, bylo rozhodnuto:

I. Z podnětu odvolání obviněných B. P. a P. K. byly podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. u těchto obviněných zrušeny výrok o vině v bodě 4) napadeného rozsudku a výroky o trestech. Dále za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byli obvinění B. P. a P. K. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro zmíněný skutek, kterým měli (podle obžaloby) spáchat dílčí útok pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1 tr. zák. Při nezměněných výrocích o vině ve zbývajících bodech napadeného rozsudku odvolací soud oba obviněné nově odsoudil, a to obviněného B. P. podle § 250b odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. mu uložil peněžitý trest ve výši 30.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Rovněž rozhodl o trestu ohledně obviněného P. K.

II. Z podnětu odvolání státního zástupce a obviněné I. B. byl podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v její věci zrušen výrok o vině v bodě 8 napadeného rozsudku a výrok o trestu. Dále za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byla obviněná nově uznána vinnou, že

v období nejméně od března 2002 do ledna 2003 v K., okres K., jako obchodní zástupkyně W., a. s. na základě smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 31. 3. 2002 a dodatku ze dne 31. 7. 2002, oprávněná ze strany věřitele zprostředkovávat pro jmenovanou stavební spořitelnu činnost směřující k uzavírání smluv stavebního spoření a současně odpovídající za správnost a úplnost údajů uvedených v návrhu smlouvy o stavebním spoření a v dalších s tím souvisejících tiskopisech, jakož i v podkladech nezbytných pro čerpání překlenovacích úvěrů poté, co podepsala za věřitele – W., a. s., návrhy na uzavření smlouvy o stavebním spoření W. v optimálním tarifu s P. F., M. H., A. H., A. V. a L. P., kdy věděla, že tentýž návrh již dříve podepsal i P. P., pro jmenované společně s obžalovaným B. P. a obžalovaným P. K., ve většině případů za finanční odměnu, opatřovala fiktivní doklady o provedených stavebních pracích v bytech jmenovaných klientů a následně tyto písemné podklady s vědomě nepravdivými údaji předkládala jako ověřené stavební spořitelně W., a. s., ke schválení a vyplacení finančních částek, a jen díky jejím prohlášením o ověření správnosti úmyslně lživých podkladů, neoprávněně čerpali peníze z překlenovacího úvěru ke škodě W., a. s.,

M. H., a to úvěr ve výši 350.000,- Kč, který je splácen, avšak byl zčásti v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použit na jiné než stavební účely,

A. H., a to úvěr ve výši 230.000,- Kč, který je splácen, avšak byl zčásti v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použit na jiné než stavební účely,

P. P., a to úvěr ve výši 350.000,- Kč, který je splácen, avšak byl zčásti v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použit na jiné než stavební účely,

A. V., a to úvěr ve výši 40.000,- Kč, který je splácen, avšak byl zčásti v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použit na jiné než stavební účely,

L. P., a to úvěr ve výši 150.000,- Kč, který je splácen, avšak byl zčásti v souladu s původním záměrem v rozporu s úvěrovými podmínkami použit na jiné než stavební účely,

kdy P. F., požádal o vyplacení peněžní částky ve výši 350.000,- Kč, přičemž finanční prostředky ze strany W., a. s., mu poskytnuty nebyly jen díky tomu, že pracovníci stavební spořitelny porušení úvěrových podmínek včas odhalili.

Takto zjištěné jednání obviněné I. B. soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., za což ji odsoudil podle § 250b odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 53 odst. 1, § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů.

Naproti tomu byla obviněná I. B. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek specifikovaný na str. 5 až 6 rozsudku, kterým měla (podle obžaloby) spáchat dílčí útok trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Vůči rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podali obvinění B. P. a I. B. prostřednictvím společného obhájce dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V úvodu odůvodnění mimořádného opravného prostředku obvinění předeslali, že jejich jednání není trestným činem a v postupu soudu došlo k hlubokému právnímu omylu. Podle jejich názoru lze skutková zjištění ve věci považovat za vyčerpávající vyjma toho, že soudy nepopsaly přesně účast jednotlivých obviněných na úkonech, které tito vykonávali se společným cílem vytvořit podmínky pro čerpání úvěru, prostředky z úvěru svým klientům předat a snad si z nich ponechat zanedbatelnou částku jako provizi na úhradu své služby. V případě obviněného B. P. pak navíc krátit úvěrové prostředky pro tyto třetí osoby o částky, které jim na počátku zapůjčil na úhradu jakoby naspořeného vkladu. Toto jednání však nevykazuje nebezpečnost činu pro společnost, kterou lze spatřovat v tom, že by peněžní ústav, stát, popřípadě kterákoliv třetí osoba doznala v důsledku jednání pachatelů jakékoliv újmy. V tomto směru obvinění v podrobnostech uvedli, že podstata existence stavebních spořitelen spočívá v poskytování půjček a úvěrů pro stavební účely, přičemž na této činnosti spořitelny výrazně profitují. Dále poukázali, že u všech posuzovaných dílčích útoků vytýkaného trestného činu se uvádí, že daná třetí osoba své úvěry splácí, což není podstatné, když obchodní zástupci stavební spořitelny nenesou odpovědnost za splácení úvěrů, ani nejsou schopni legální cestou zjistit skutečný stav. Na případném vymáhání se nepodíleli, svoji činnost ve prospěch stavební spořitelny splnili tím, že zajistili vždy dalšího zájemce o úvěr, pomohli mu v rámci svých oprávnění a někdy i nad tento rámec splnit podmínky pro čerpání úvěru a takto zpracovanou dokumentaci odevzdávali svému regionálnímu vedoucímu a ten dále na ústředí spořitelny. Podle mínění obou dovolatelů se soudy vyhýbaly hodnocení společenské nebezpečnosti jednání všech spoluobviněných; tímto aspektem se okresní soud zabýval pouze okrajově při posouzení podmínek pro použití vyšší trestní sazby podle § 250b odst. 3 tr. zák. Stavební spořitelna W., a. s., navíc nespatřovala v jednání obviněných jako svých obchodních zástupců nic nekalého a byla spokojená s tím, že se obchody hýbou. Celá záležitost se dostala do pozornosti orgánů činných v trestním řízení díky obviněnému K., který byl stíhán za jinou trestnou činnost. Obvinění uvedli, že jejich činnost spočívala v kontaktu se zájemci o úvěr ze stavebního spoření, ve vyřizování podkladů pro tento úvěr, v rámci čehož měli tito zájemci povinnost alespoň rámcově doložit spořitelně stavební záměr a rozsah plánovaných stavebních prací, na který pak s ohledem na jejich výdělkové možnosti navazovalo rozhodnutí úvěrového oddělení spořitelny o skutečné výši poskytnutého úvěru. Soudy však nepochopily smysl počínání obviněných i zájemců o úvěr; u všech dílčích útoků tvrdí, že obvinění opatřili a předali stavební spořitelně podklady pro poskytnutí stavebního úvěru, ačkoliv věděli, že obviněný K. pro odběratele žádné stavební práce neprovedl. V tomto směru dovolatelé zdůraznili, že v okamžiku sjednávání podmínek úvěru a předávání listin stavební spořitelně jmenovaný obviněný ani nikdo jiný stavební práce dosud neprovedl, jelikož nebylo zřejmé, že dotyčná osoba získá stavební úvěr a že bude mít dostatek finančních prostředků na úhradu stavebních prací. Soudy tak nepřímo od obviněných P. i K. vyžadují, aby snad z vlastních prostředků financovali stavební práce v bytech svých klientů s nadějí, že investice jim budou uhrazeny ze získaného úvěru, v případě nezískání úvěrů od stavební spořitelny nikdy. Situaci neřeší ani postupné práce a postupné jejich hrazení z úvěru, jelikož i za této situace riziko zůstává jen a pouze na dodavateli stavebních prací. Podkladové faktury od obviněného K. měly charakter faktur zálohových a nikdy ani jiný význam nemohly mít.

Obvinění dále namítli, že poskytnutím úvěru nebyl nikdo nijak poškozen, nebyly kráceny ničí nároky, zájmy ani naděje. Peněžní ústav v souladu se svým určením peněžní prostředky poskytl, dnes je formou splátek získává zpět a případné rozdíly vymáhá stejně jako v ostatních případech, kdy trestně stíhán nikdo nebyl. Obviněný K. předčasným vystavením faktur na dosud neprovedené práce sice postupoval do určité míry netaktně, neporušil však zákon do té míry, že by jeho jednání muselo být trestné. Oba dovolatelé se podíleli na celé záležitosti tak, že zájemce o úvěr odeslali za obviněným K., který s nimi uzavřel separátní dohodu, jejíž obsah obvinění P. ani B. neznali a dozvěděli se o něm až posléze z předložené faktury vystavené obviněným K., aniž by považovali za nutné zkoumat, jak moc je tato faktura pravdivá a přiléhavá. Soudy neřešily ve prospěch dovolatelů ani ty případy, kdy zájemci o úvěr tento získali a až posléze si své stavební iniciativy rozmysleli. V další části dovolání se obvinění v podrobnostech pozastavili nad postupem orgánů činných v trestním řízení, jež nejdříve stíhaly osoby, které konkrétní úvěry čerpaly, přičemž jejich trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno. Posléze v trestní věci obviněných byly tyto osoby slyšeny jako svědci s rizikem zrušení rozhodnutí soudu o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to v případě pochybností o pravdivosti doznání. Dovolatelé uzavřeli, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebylo prokázáno, že při sjednávání úvěrové smlouvy vědomě uvedli nepravdivé údaje, když o skutečných záměrech zájemců nemohli mít tušení, a současně svým jednáním nezpůsobili žádné negativní následky, tyto způsobit ani nemohli a jejich jednání není činem pro společnost nebezpečným tak, jak to vyžaduje ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák.

S poukazem na uvedené skutečnosti obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí okresního i krajského soudu a Okresnímu soudu v Karviné přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že ze skutkových zjištění jednoznačně nevyplývá, do jaké míry obvinění poskytovali třetím osobám součinnost ve stadiu sjednávání úvěrové smlouvy a do jaké míry až po jejím formálním uzavření ve fázi čerpání finančních prostředků; v tomto směru však podle jeho názoru dovolání žádné kvalifikované námitky neobsahuje. Státní zástupce dále uvedl, že dovolatelé zpochybňují subjektivní stránku trestné činnosti, avšak námitky směřují spíše do oblasti skutkových zjištění, když tvrdí, že jim nebylo prokázáno vědomé uvádění nepravdivých údajů. Podle jeho názoru vyplývá z okolností jednotlivých úvěrových případů vylíčených v tzv. skutkových větách, ve spojení s okolnostmi uvedenými v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, že obviněný P. sám nebo společně se spoluobviněnou B. zapůjčoval jednotlivým žadatelům o úvěr finanční prostředky k úhradě povinně naspořené částky a následně si obvinění z poskytovaných úvěrů tyto částky strhávali pro sebe, navíc s určitou odměnou. Již z této okolnosti vyplývá naprosto evidentně od počátku existující vědomost obviněných o tom, že finanční prostředky nebudou použity k účelu, který byl deklarován při sjednávání úvěrové smlouvy. K námitkám obviněných ohledně absence materiálního znaku trestného činu státní zástupce uvedl, že do určité míry může být diskutabilní, zda je na místě kriminalizovat jednání spočívající v uvádění nepravdivých skutečností při sjednávání úvěrové smlouvy, pokud je takto vylákaný úvěr následně řádně splácen. Současně však poukázal, že podle platné právní úpravy není formálním znakem trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. způsobení škody; pokud určitá okolnost vůbec není formálním znakem skutkové podstaty trestného činu, nelze z absence takovéto okolnosti dovozovat, že by stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl nepatrný. Zdůraznil, že obvinění se trestné činnosti dopouštěli v celé řadě útoků, měli z ní majetkový prospěch a jednotlivým žadatelům byly v důsledku nepravdivých údajů, o účelovém určení finančních prostředků, úvěry poskytnuty za zvýhodněných podmínek. Proto řádné splácení úvěrů jednotlivými žadateli není takovou okolností, pro kterou by společenská nebezpečnost činu nedosahovala ani dolní hranice typové společenské nebezpečnosti trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. Státní zástupce tudíž Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podaná dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných B. P. a I. B. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost použitého hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti je nutno konstatovat, že pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou taxativně vymezeny v § 265b odst. 1 tr. ř., nelze podřadit námitky obviněných B. P. a I. B., jimiž zpochybňují procesní postup orgánů činných v trestním řízení vůči obviněným žadatelům o úvěr a namítají jeho dopad na předmětnou trestní věc. Za irelevantní je potřebné označit i výhrady dovolatelů, prostřednictvím kterých vytýkají absenci subjektivní stránky v jednání, neboť podle jejich názoru nebylo prokázáno, že při sjednávání úvěrové smlouvy vědomě uvedli nepravdivé údaje, když o skutečných záměrech zájemců o úvěr neměli tušení. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Třebaže otázka subjektivní stránky trestného činu obecně spadá do kategorie námitek právních, je v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podstatné, aby ji obvinění také právně relevantním způsobem odůvodnili. Z uplatněných námitek je však zřejmé, že v této části mimořádného opravného prostředku obvinění ve svých úvahách vycházejí z jiných skutkových východisek než soudy obou stupňů včetně v dovolání podrobněji rozvedeného tvrzení, že soudy nepochopily jejich počínání, neboť podkladové faktury od obviněného K. měly charakter faktur zálohových.

Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. V daném případě to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obvinění B. P. a I. B. spáchali v jednotlivých případech posuzovaný skutek tak, jak je popsán v pravomocném výroku o vině v rozsudcích soudu prvního a druhého stupně a rozveden v jejich odůvodnění. Tedy mimo jiné, že obviněný B. P. v jednotlivých případech zájemcům o překlenovací úvěr opatřoval spolu s obviněným P. K. nepravdivé faktury, cenové rozpisy a smlouvy o dílo, sepsané jednak společností S. K., spol. s r. o., jejímž byl jednatelem, jednak společností P. K. – K. s., ačkoliv věděl, že žádné stavební práce uvedené v cenových rozpisech, smlouvách o dílo a následně vyfakturované nebyly ani nebudou provedeny, nebyl a nebude zakoupen stavební materiál. Dále že uvedené fiktivní doklady budou klienty předloženy obviněné I. B., obchodní zástupkyni stavební spořitelny W., a. s., která byla oprávněná činit za stavební spořitelnu formální úkony související s vyřizováním žádostí o překlenovací úvěry. Současně věděl, že jen na základě takto předložených dokladů obsahujících nepravdivé údaje, zejména fiktivních faktur, budou ze strany stavební spořitelny W., a. s., poskytnuty finanční prostředky podle jednotlivých nabídek úvěrů. V této spojitosti soud prvního stupně uvedl: „Tento úmysl je prokazován již samotným faktem, že obžalovaný B. P. buď sám nebo se spoluobžalovanou I. B., zapůjčoval svědkům finanční prostředky, a to z vlastní iniciativy k úhradě tzv. povinné naspořené částky, což samotný obžalovaný B. P. připustil a obžalovaný P. K. připustil, že se spoluobžalovanými B. P. a I. B. měl uzavřenou dohodu o poskytnutí finanční odměny za každou sjednanou smlouvu. V tomto směru soud neuvěřil obhajobě obžalovaného P., že nebyl veden zištným úmyslem, a že neměl se svědky sjednanou žádnou finanční odměnu za poskytnutí půjčky…“. Pokud jde o obviněnou I. B., bylo podle prvostupňového soudu spolehlivě prokázáno a doloženo, že jako obchodní zástupkyně stavební spořitelny W., a. s., na základě smlouvy o obchodním zastoupení předkládala ke schválení stavební spořitelně podklady pro poskytování překlenovacích úvěrů. Rovněž věděla: „…že k tomuto účelu spoluobžalovaným B. P. a P. K. vyhotovené a dodané podklady, zejména pak cenové rozpisy, smlouvy o dílo a faktury vystavené za ve skutečnosti neprovedené stavební práce jsou nepravdivé a současně věděla, že předložení originálu účtů (faktur) je ve smyslu úvěrových podmínek nezbytným předpokladem pro výplatu úvěrových prostředků, tedy věděla, že klienti, kteří ve skutečnosti nepotřebovali úvěrové prostředky v plné výši na modernizaci bytu, ale i na jiné potřeby, jinak by požadované finanční částky bez doložení fiktivních dokladů od W., a. s., za poměrně výhodných podmínek spojených s poskytováním úvěru ze stavebního spoření nikdy neobdrželi. Současně věděla, že za tento postup v rozporu s úvěrovými podmínkami a v rozporu se skutečností obdrží stejně jako B. P. a P. K. od klientů finanční odměnu, a to právě z peněz vyplacených stavební spořitelnou W., a. s., jako překlenovací úvěry.“ (vše na str. 22 a 23 rozsudku okresního soudu).

Je zřejmé, že obviněnými výše tvrzené nedostatky, jejichž prostřednictvím polemizovali se správností a úplností skutkových zjištění, jež učinily soudy obou stupňů, jsou primárně výhradami procesní povahy (zejména ohledně dodržení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost dovolacího soudu napadená rozhodnutí přezkoumat. Pokud by obvinění uplatnili jen zmíněné námitky, a byť by v tvrzených okolnostech následně spatřovali nesprávné právní posouzení skutku, tak Nejvyšší soud by musel podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jejich dovolání odmítnout, neboť by byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Obvinění současně namítli, že zjištěné jednání nevykazuje znaky trestného činu vzhledem k absenci materiální stránky, zejména proto, že osoby, kterým byl úvěr poskytnut, jej řádně splácí a stavební spořitelně jejich jednáním nevznikla žádná škoda. Takto koncipovanými výtkami byl dovolací důvod relevantně uplatněn, neboť obvinění jimi zpochybnili správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadených rozhodnutí a obsahu dovolání je významná především otázka, zda předmětnými skutky, jak byly soudy zjištěny, byly naplněny všechny zákonné znaky u obviněného B. P. pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1 tr. zák. a u obviněné I. B. trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., a to v případě obou obviněných i po stránce materiální.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou, tj. obsahuje formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek vykazuje potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, když popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.

Ve stručnosti lze připomenout, že za nepravdivé údaje se považují takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti rozhodné pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence anebo dotace. Hrubě zkreslené údaje mylně či neúplně informují o okolnostech podstatných a důležitých pro uzavření úvěrové smlouvy (poskytnutí subvence nebo dotace). Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede jakékoliv zásadní či rozhodující údaje, které by vedly k tomu, že pokud by byly druhé straně známy, žádosti by nebylo vyhověno a úvěrová smlouva by nebyla uzavřena (žádosti o poskytnutí subvence či dotace by nebylo vyhověno) anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či subvence nebo dotace poskytnuta, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.

Nutno uvést, že na rozdíl od skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., je ustanovení o úvěrovém podvodu v základní skutkové podstatě (§ 250b odst. 1 tr. zák.) konstruováno tak, že nevyžaduje uvedení v omyl, ani využití omylu, ale postačí již uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje. Ve srovnání s trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. trestní zákon nevyžaduje u úvěrového podvodu ani úmysl obohatit sebe nebo jiného a způsobit na cizím majetku škodu. Způsobení škody je pouze okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, jestliže škoda v patřičné výši skutečně vznikne (srov. znění § 250b odst. 3 až 5 tr. zák.).

Použijí-li se výše rozvedené obecné zásady na projednávaný případ, lze konstatovat následující skutečnosti. Z tzv. právní věty napadeného rozsudku je patrno, že Okresní soud v Karviné považoval za naplněné u obviněného B. P. zákonné znaky pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1 tr. zák. tím, že poskytl jinému pomoc opatřením prostředků, aby při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje. V případě obviněné I. B. odvolací soud shledal za naplněné zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., neboť při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje. Nejvyšší soud se s aplikovanou právní kvalifikací ztotožňuje, neboť oba dovolatelé ji v soudy zjištěném jednání po formální stránce naplnili. Ostatně do této části rozsudků soudů obou stupňů ani jejich dovolací námitky výslovně nesměřovaly. Zbývá proto posoudit, zda tato právní kvalifikace byla jednáním obviněných naplněna i po materiální stránce.

Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvahách o tom, zda v případě dovolatelů jejich konkrétní čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/1996). Skutečnosti, které by svou výjimečnou povahou takový závěr odůvodňovaly, však soudy obou stupňů neshledaly. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě nebylo rozhodné, že jednotliví klienti stavební spořitelny, kterým byly překlenovací úvěry poskytnuty, až na výjimky úvěry řádně splácí a jednáním obviněných tak stavební spořitelně W., a. s., nevznikla škoda. Jak již bylo výše rozvedeno, způsobení škody není znakem základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu a ani úmysl pachatele ke způsobení škody nemusí nutně směřovat. Proto je podle § 250b odst. 1 tr. zák. trestně odpovědným pachatel i v případě, že je úvěr řádně splácen. V kontextu s posouzením materiální stránky vytýkaného jednání lze připomenout, že obvinění se trestné činnosti dopouštěli po dobu několika měsíců, více útoky a měli z ní i určitý majetkový prospěch. Soudy proto oprávněně shledaly, že stupeň nebezpečnosti jednání obou obviněných pro společnost dosahoval intenzity vyžadované ustanovením § 250b odst. 1 tr. zák.

S poukazem na popsané argumenty Nejvyšší soud konstatuje, že z popisu předmětných skutků a jejich rozvedení v odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě obvinění naplnili všechny formální i materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu nebo účastenství na něm, jak to bylo u obou z nich důvodně odlišně posouzeno. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídají v pravomocném výroku o vině v rozsudku soudu prvního a druhého stupně i aplikované právní věty. Proto nebylo možno relevantní námitky obviněných B. P. a I. B., které uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných B. P. a I. B. odmítl, neboť je shledal jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 31. August 2006