JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 631/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

6 Tdo 631/20

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. května 2008 o dovolání obviněné J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 386/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 220/2006, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 386/2007, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 9. 2007, č. j. 2 T 220/2006-156.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Třebíči p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, č. j. 4 To 386/2007-171, bylo zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 9. 2007, č. j. 2 T 220/2006-156. Tímto rozsudkem byla obviněná uznána vinnou trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin jí byl podle § 174 odst. 1 tr. zák. za použití § 45 odst. 1, 2 tr. zák., § 45a odst. 1 tr. zák. uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 80 hodin.

Dovolání obviněná opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tvrdí, že neměla ať už v úmyslu přímém či nepřímém někoho jiného poškodit, což lze dovodit i z textu trestního oznámení: „… je mi známo, že J. K. nikdy neodpracoval uložený trest obecně prospěšných prací, ale došlo ke zfalšování potvrzení“. Takovou informaci získala také od svědkyně PaeDr. Mgr. J. A., kterážto však u soudu na svou obhajobu uvedla, že sice tuto informaci obviněné skutečně podala, nicméně tak učinila v době, kdy neměla k dispozici zprávu o výkonu trestu. Obviněná v žádném případě nesouhlasí se závěry soudů, že neměla žádné důkazy pro podání trestního oznámení, čímž si musela být vědoma toho, že jinou osobu obviňuje neoprávněně. Má za to, že skutková věta výroku o vině nevypovídá o tom, že by jiného lživě obvinila z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Navrhla, aby Nejvyšší soud „podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí“.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Podle jeho názoru z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se ohledně vědomí obviněné o lživosti jejího obvinění nepodává příliš závěrů. Soud se k subjektivní stránce vyjádřil tak, že má za to, že obviněná úmyslně jiného lživě obvinila z trestného činu, neboť zjistil, že to co uvedla v oznámení, není pravda a že verzi obviněné potvrzuje jen jeden svědek, konkrétně F. P. Dále svůj závěr opřel o to, že policejní orgány šetřením žádný obviněnou oznamovaný čin nezjistily. K odvolání obviněné soud druhého stupně konstatoval, že svědkyně A. jí uvedenou informaci nesdělila a obviněná tedy musela vědět, že obviňuje jiného nepravdivě, neboť její domněnka spočívala maximálně na tom, co se povídalo v T. Z tohoto soud dovodil, že obviněná jednala úmyslně podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť věděla, že jinou osobu obviňuje nepravdivě. Má za to, že argumentace soudu prvního stupně ani odvolacího soudu není konstruována v souladu s tím, jak má soud hodnotit provedené důkazy (srov. § 2 odst. 6 tr. ř., § 125 odst. 1 tr. ř.). Pokud odvolací soud konstatoval, že připouští, že obviněná vůči policii reprodukovala, laicky řečeno, „klepy, které se šíří po T.“, pak z toho nelze usoudit, že věděla o nepravdivosti těchto „klepů“. Podle státního zástupce soudy nevzaly v úvahu obhajobu obviněné, která spočívá zejména v tom, že je přesvědčena, že J. K. práce ve výkaze nebyl schopen sám vykonat, jednak protože je neuměl, jednak, protože neměl na určitou činnost povinné vzdělání a jednak, protože se domnívá, že jí za něj vykonali jiní. Jestliže by soud přihlédl i k dalším tvrzením obviněné, a vše hodnotil jak jednotlivě tak celistvě, nemohl by v žádném případě dospět k závěru o přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Soud obhajobu obviněné o jejím přesvědčení o pravdivosti informace zcela nevyvrátil, neboť jejími námitkami se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nezabýval. Z protokolů o hlavním líčení je zřejmé, že se soud musel dozvědět takové skutečnosti, které i kdyby neměly klíčový význam pro řešení předběžné otázky „trestného činu, kterým je někdo obviněn“, tak rozhodně měly klíčový význam pro posouzení subjektivní stránky trestného činu. Jde zejména o skutečnosti zjištěné výslechem obviněné, L. N., M. S., M. K., Z. J., případně skutečnosti zjištěné z nahrávky, kterou obviněná soudu předložila. Soud těmto získaným skutečnostem při svých úvahách nevěnoval žádnou pozornost, ač se zde objevují taková tvrzení, která mohou zpochybňovat schopnost J. K. práce vykonat, zpochybňovat to, že vykázané práce vůbec vykonal (Z. J.) apod., což jsou skutečnosti významné pro zodpovězení otázky, jaký subjektivní vztah měla obviněná k informaci týkající se vykonání trestu. Z výše uvedených důvodů státní zástupce shledal rozhodnutí obou soudů jako předčasná a tím nezákonná, neboť sice ve skutkové větě zachycují trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., avšak pro tyto skutkové závěry nelze v řízení jako takovém nalézt oporu. Je přesvědčen, že z provedeného dokazování není možné dovodit závěr o naplnění subjektivní (a tím i objektivní) stránky předmětného trestného činu. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 386/2007, v celém rozsahu, dále zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 9. 2007, sp. zn. 2T 220/2006, v celém rozsahu, jakož i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud zrušením pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Obviněná dovolání opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněná v dovolání namítá, že si nebyla vědoma nepravdivosti svého tvrzení. Neměla v úmyslu jiného lživě obvinit z trestného činu a přivodit mu trestní stíhání. Je přesvědčena o tom, že potvrzení o vykonání trestu obecně prospěšných prací J. K. bylo zfalšováno. Jak v dovolání uvádí, skutková věta výroku o vině nevypovídá o tom, že by jiného lživě obvinila z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Je tedy zjevné, že obviněná zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud shledal tuto námitku jako právně relevantní, byť její argumentace je do značné míry provázána se skutkovými námitkami.

Podkladem pro výrok o vině trestným činem křivého obviněného podle § 174 odst. 1 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněná „dne 30. 6. 2006 podala na O. s. z. v T. písemné trestní oznámení na členy M. s. T., v němž lživě obvinila zejména jednatele O. T. J. V., z vystavení nepravdivého potvrzení o výkonu trestu obecně prospěšných prací ve výměře 360 hodin odsouzeným J. K. a ze zfalšování výkazů odpracovaných hodin pro P. a m. s. Č. T. ve věci Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 2 T 96/2005, přičemž provedeným šetřením ve věci policejním orgánem OŘ PČR v T. bylo podezření ze spáchání trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. J. V., event. dalšími osobami, odloženo dle § 159a odst. 1 tr. ř., a to usnesením ČTS: ze dne 19. 8. 2006, neboť nedošlo ke spáchání trestného činu“.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání obviněné je důvodné.

Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu. Trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Po subjektivní stránce skutková podstata tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění (srov. § 3 odst. 3 tr. zák.). Orgány činné v trestním řízení tedy musí prokázat, že pachatel trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. si byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě (srov. č. 63/1991 Sb. rozh. tr.).

Zákonný znak skutkové podstaty trestného činu lživého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. „lživě obvinit“ znamená vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Jak vyplývá ze skutkové věty výroku o vině, obviněná měla poškozeného J. V. obvinit z vystavení nepravdivého potvrzení o výkonu trestu obecně prospěšných prací ve výměře 360 hodin odsouzeným J. K. Přestože se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda vystavené potvrzení je či není pravdivé, je třeba mu vytknout, že ve skutkové větě použil znak objektivní stránky trestného „lživě obvinil“, aniž by bylo zřejmé, na základě, jakých okolností mohla obviněná vědět, že její tvrzení se nezakládá na pravdě. Z pouhé citace zákonného znaku trestného činu nelze dovodit, že obviněná chtěla jiného lživě obvinit z trestného činu /§ 4 písm. a) tr. zák./ nebo že si musela být alespoň vědoma toho, že jiného lživě obviňuje z trestného činu, a byla s tím srozuměna /§ 4 písm. b) tr. zák./. Současně se zavinění musí vztahovat k následku, což v dané věci znamená, že pachatel tohoto trestného činu musí chtít nebo být srozuměn s tím, že v důsledku jeho obvinění může být tato osoba trestně stíhána.

Ačkoliv soud prvního stupně vybudoval svůj závěr o vině obviněné, tudíž o naplnění znaků trestného činu podle § 174 odst. 1 tr. zák. zejména na zjištění, že potvrzení o vykonání trestu obecně prospěšných prací odsouzeným J. K. je pravdivé, a podezření vyslovené obviněnou bylo policejním orgánem odloženo (viz skutkové zjištění soudu prvního stupně), zcela pominul ve skutkovém zjištění vyjádřit, zda obviněná věděla, že předmětné potvrzení vydané poškozeným J. V. je pravdivé, přičemž nestačí podle názoru Nejvyššího soudu zákonným znakem konkrétního trestného činu nahrazovat skutkové zjištění tento znak naplňující. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, stejně jako z obhajoby obviněné, se podává, že obviněná měla skutečně vážné důvody pochybovat o pravdivosti vystaveného potvrzení. Na svoji obhajobu v tomto směru obviněná u hlavního líčení dne 18. 5. 2007 (č. l. 94) uvedla, že J. K. nemohl některé práce vykonat už jen proto, že na manipulaci s některými stroji je třeba odborných znalostí, které neměl. Zároveň zpochybnila, že by J. K. mohl provádět práci spočívající ve spojkování, protože na tuto činnost jsou speciálně školeni spojoví montéři. Podle názoru obviněné se J. K. nemohl podílet ani na odklízení sněhu. Otázkou je, zda ve vykázaném rozsahu se J. K. podílel na odklízení sněhu. Jednak proto, že nebyla v tomto směru vyloučena spoluúčast Z. J., jednak také proto, že podle obviněné byla původní nájemní smlouva účelově „vydodatkována“ a předmětem dodatku bylo vypuštění ustanovení o povinnosti nájemce uklízet sníh a udržovat vozovky v areálu „bažantnice“. Svědek F. P. navíc vypověděl, že o tom, že pan J. K. trest obecně prospěšných prací nevykonal (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně „Ví, že pan K. neodpracoval to, co měl, řešilo se to v širších kruzích“), řešit to měli pan P., pan V. a pan K. U hlavního líčení byly přehrány zvukové záznamy předložené obviněnou, ovšem nelze nijak zjistit, jak se s nimi soud prvního stupně vypořádal, případně k jakým závěrům na základě nich dospěl. Lze tedy konstatovat, že pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, tato způsobem vyžadovaným zákonem ve skutkovém zjištění rozvedena nebyla a obhajoba obviněné k subjektivní stránce zůstala soudem prvního stupně bez povšimnutí.

Ze shora uvedeného vyplývá, že zatímco soud prvního stupně zaměřil dokazování na zjištění, zda potvrzení ohledně vykonání trestu obecně prospěšných prací odsouzeným J. K. vydané J. V. je nepravdivé či nikoliv, není zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění učinil závěr, že obviněná si byla vědoma, že potvrzení vystavené J. V. je pravdivé a že měla v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Jen na tomto základě by totiž bylo možno dovodit, že obviněná jiného lživě obvinila. Protože skutková zjištění ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. v rozhodnutí soudu prvního stupně absentují, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výrok o vině nemá oporu v provedeném dokazování. Nedostatečný popis objektivní stránky trestného činu a absence subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. způsobují, že výrok o vině byl učiněn předčasně. V souvislosti s problematikou nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěním obecných soudů a právu na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud rovněž za vhodné poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. ÚS 401/98. V souvislosti s trestným činem křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák., nelze přehlédnout, že pokud pachatel jiného lživě obviní z jednání, které nezakládá zákonné znaky trestného činu podle zvláštní části trestního zákona, nedopouští se trestného činu křivého obvinění. V této souvislosti byla státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství zmíněna spíše možnost posouzení jednání obviněné podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zák. Přehlédnout nelze podle názoru Nejvyššího soudu zejména tu skutečnost, co bylo příčinou toho, že se obviněná obrátila na státní zastupitelství s písemným oznámením a čeho tímto chtěla dosáhnout (zda po subjektivní stránce měla v úmyslu jiného lživě obvinit v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, či zda nešlo o snahu prošetřit, zda práce J. K. skutečně vykonal, když se „po T. povídalo“ jak sám soud uvádí něco jiného a nepřímo toto potvrzuje svědek P. Nelze odhlédnout ani od vzájemných vztahů obviněné a J. K. Nejen tyto, ale veškeré úvahy k otázce hodnocení důkazů musí být způsobem vyjádřeným v § 125 odst. 1 tr. ř. (event. § 134 odst. 2 tr. ř.) rozvedeny v rozhodnutích soudu. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou, tyto úvahy v rozhodnutích soudů absentují.

Se zřetelem ke skutečnostem shora uvedeným nezbylo Nejvyššímu soudu nic jiného, než usnesení Krajského soudu v Brně i předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči zrušit, zrušit také všechna další rozhodnutí, která na zrušená rozhodnutí obou soudů obsahově navazují a jež v důsledku zrušení pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Třebíči přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 29. May 2008