JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 630/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. 9. 2002 dovolání obviněného I. L., které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 10 To 55/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 T 3/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného I. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný I. L. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 8 T 3/2002, uznán vinným

1/ trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. účinného do 30. 4. 2001, kterého se měl dopustit tím, že dne 12. 7. 2000 kolem 01.30 hodin v H. K., ul. S. v prostoru u domu čp. 1309, kde doprovázel J. D., se snažil ji líbat, což poškozená odmítala, proto pevně obejmul její tělo a tlačil ji dozadu, dále ji srazil na zem a opakovaně jí prsty tiskl krk, proti její vůli ji obnažil na dolní polovině těla a vykonal na ní soulož, přičemž poškozená se jeho jednání bránila tak, že se jej snažila od sebe nohama odrazit, slovně protestovala a prosila, aby ji nechal; v důsledku jednání obviněného poškozená utrpěla duševní poruchu – posttraumatickou stresovou poruchu, která měla charakter středně těžké poruchy a přetrvávala u poškozené minimálně po dobu jednoho roku,

2/ pokusem trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1, § 241 odst. 1 tr. zák. účinného od 1. 5. 2001, kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 7. 2001 kolem 03.00 hodin v H. K., ul. J. P., u vysokoškolských kolejí zezadu přepadl M. S., v úmyslu vykonat na ní pohlavní styk, prudkou ranou do obličeje ji srazil na zem, za vlasy ji odtáhl do prostoru mezi živý plot a garáž, zde ji držel za vlasy a opakovaně jí tloukl hlavou o zem a pěstí ji bil do obličeje, přitom jí vyhrožoval zabitím a dále se snažil ji pod prádlem osahávat na přirození, poškozená se jeho jednání bránila tím, že sebou házela, snažila se mu vytrhnout a volala o pomoc a prosila jej, aby ji nechal, v důsledku volání poškozené vyběhl z vrátnice vysokoškolských kolejí vrátný M. P. a obviněný z místa činu uprchl; poškozená utrpěla v důsledku jednání obviněného otok měkkých tkání v oblasti hřbetu nosu, dvojitou zlomeninu nosních kostí s mírným posunem úlomků a otok měkkých tkání v oblasti pravé tváře,

3/ trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 7. 7. 2001 kolem 03.00 hodin na témže místě v H. K. poté, co se mu nepodařilo donutit poškozenou M. S., k pohlavnímu styku, při útěku jí odcizil na zemi ležící mobilní telefon zn. Nokia 3310 v hodnotě 5.173,- Kč, se kterým z místa činu utekl.

Za tyto trestné činy byl obviněný I. L. odsouzen podle § 241 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění ve výměře 5 roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené M. S. škodu ve výši 5.000,- Kč.

Obviněný I. L. i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové podali proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové odvolání, přičemž z podnětu odvolání státní zástupkyně, směřujícího do výroku o trestu, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2002, sp. zn. 10 To 55/02, napadený rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o vině pod bodem 1/ a v důsledku toho v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu sám ve věci rozhodl tak, že v bodě 1/ rozsudku napravil neúplnost časového určení doby spáchání skutku, a dále při zohlednění námitek ze strany státního zastupitelství vyměřil obviněnému podle § 241 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku se zařazením pro jeho výkon do věznice s dozorem a podle § 57 odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění ve výměře sedmi let. Odvolání obviněného I. L. bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dnem 9. 5. 2002 /§ 139 odst. 1 písm. b), cc) tr. řádu/.

Podle tzv. dodejek a doručenek, založených v trestním spisu, byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 26. 6. 2002 Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové a dne 27. 6. 2002 obviněnému I. L. i jeho tehdejšímu obhájci Mgr. M. B.

Dne 17. 7. 2002 napadl obviněný I. L. prostřednictvím svého obhájce u Krajského soudu v Hradci Králové shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním, směřujícím do výroku o vině i trestu. Dovolání bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 6. 9. 2002.

Dovolatel výslovně opřel podaný mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků a na nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněného. Dovolatel především namítl, že pokud jde o trestný čin znásilnění pod bodem 1/ napadeného rozsudku, výpověď poškozené je značně rozporuplná, nevěrohodná a účelová, přičemž soudy obou stupňů se s těmito rozpory dostatečně nevypořádaly. Uvedené pochybnosti nastolují podle názoru obviněného otázku existence a vážnosti tvrzeného odporu poškozené vůči pohlavnímu styku s obviněným, ovšem tato otázka nebyla nikterak objasněna ani dalšími svědeckými výpověďmi. Pokud jde o pokus trestného činu znásilnění pod bodem 2/ rozsudku, soudy obou stupňů zejména dostatečně neobjasnily způsob dopravy obviněného na místo činu, stejně jako se nevypořádaly s otázkou sexuální motivace jednání obviněného. Vzhledem k tomu, že pachatel poškozenou pouze tloukl a pokus o jakýkoliv sexuální akt nebyl, vyjma výpovědi poškozené, prokázán svědeckými výpověďmi, závěr soudu o úmyslu pachatele směřujícímu k vynucení soulože při stávajícím stavu důkazů nemůže obstát, a tudíž soudy měly jednání obviněného posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví, nikoliv jako trestný čin znásilnění. Pokud jde o trestný čin krádeže pod bodem 3/ rozsudku, podle názoru obviněného existence mobilního telefonu nebyla v rámci provedeného dokazování prokázána, když vyjma výpovědi poškozené ostatní svědecké výpovědi neopodstatňují dostatečně závěr o vině obviněného, přičemž ani odvolací soud se s touto otázkou nevypořádal. Rovněž postup odvolacího soudu, když zvýšil obviněnému výměru trestu odnětí svobody na osm a půl roku a trest vyhoštění na sedm let, není vzhledem k osobě a poměrům obviněného správný, neboť nově uložený trest je nepřiměřeně vysoký.

V petitu svého dovolání obviněný I. L. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a za podmínek § 265l tr. řádu mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. řádu doručil dne 22. 7. 2002 opis dovolání obviněného státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s jeho projednáním v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

K výzvě předsedy senátu ve smyslu § 265h odst. 2 tr. řádu obviněný I. L. přípisem ze dne 25. 7. 2002 sdělil, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.

V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného I. L. přípustným podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a proto se mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu.

Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).

Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného I. L. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 9. 5. 2002, přičemž opis rozsudku byl doručen obviněnému i jeho obhájci dne 27. 6. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 17. 7. 2002 u Krajského soudu v Hradci Králové, z čehož je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu § 265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.

Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá.

V této souvislosti Nejvyšší soud České republiky posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za některý z důvodů uvedených v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Existenci těchto vad spatřuje dovolatel v nesprávném právním posouzení skutků, pro které bylo trestní řízení proti obviněnému vedeno a v nesprávném hmotně právním posouzení jednání obviněného. Z obsahu dovolání je však zřejmé, že tyto závěry dovolatel opírá o namítané skutkové vady, když zejména odvolacímu soudu je v dovolání vytýkáno, že se dostatečně nevypořádal s rozpory ve svědeckých výpovědích.

Ve výše uvedené souvislosti je nutno připomenout, že důvodem dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.

Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

V daném ohledu tedy dovolání obviněného I. L. nemůže obstát, neboť z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv uvádí jako důvod svého dovolání § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jeho námitky směřují výhradně vůči hodnocení důkazů, tedy proti skutkovým zjištěním soudu prvého i druhého stupně, přičemž ve vytýkaných vadách je až následně spatřováno údajné nesprávné hmotně právní posouzení skutku. V posuzovaném dovolání tedy obviněný takto sice uplatnil jeden ze zákonných důvodů k podání dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně uvedeny nejsou.

V takovém případě tedy nebyl uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na obviněným namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro podání dovolání však v ustanovení § 265b tr. řádu uveden není. Pro úplnost je třeba připomenout, že část dovolacích námitek obviněného se týká pouze odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž ve smyslu § 265a odst. 4 tr. řádu dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

S ohledem na skutečnosti shora rozvedené dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že námitky obviněného I. L., uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto shledal, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud musel navíc konstatovat, že skutkový stav zjištěný soudem prvého i druhého stupně a vymezený ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu objasňuje všechny potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku a použité právní kvalifikaci odpovídá.

Nejvyšší soud České republiky tudíž v předmětné věci musel postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného I. L. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, přičemž dovolací soud za tohoto procesního stavu nebyl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 11. září 2002

Předseda senátu :

JUDr. Zdeněk S o v á k

Vydáno: 11. September 2002