JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 622/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 o dovolání, které podal obviněný P. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 To 495/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 107/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 92 T 107/2007, byl (v řízení proti uprchlému) obviněný P. G. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že

„1. dne 11. dubna 2006 v B. na ul. tř. K. J. v budově Z. u. š. J. K. převzal od J. R., za účelem zprostředkování reklamace hudební nástroj klarinet zn. Buffet Crampon Tosca, výrobního čísla, který mu dříve dne 17. 2. 2006 prodal za částku 89.000,- Kč, neboť byl poškozen, takto převzatý hudební nástroj následně nevrátil, ač k tomu byl J. R. vyzýván a ačkoli se dne 3. 5. 2006 písemně zavázal klarinet vrátit do 15. 5. 2006, čímž poškozenému J. R. způsobil škodu ve výši 89.000,- Kč,

2. dne 11. dubna 2006 v B. na ul. tř. K. J. v budově Z. u. š. J. K. převzal od Mgr. B. W., finanční hotovost ve výši 7.000,- Kč a 700,- EUR, určenou k úhradě nákupu hudebního nástroje klarinetu, který měl zprostředkovat, žádný hudební nástroj však Mgr. B. W. nedodal, ani převzatou finanční hotovost nevrátil, ačkoli k tomu byl vyzýván, čímž způsobil Mgr. B. W. škodu ve výši 26.985,- Kč“.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému J. R., bytem N. Ch., V., škodu ve výši 89.000,- Kč, a poškozenému Mgr. B. W., škodu ve výši 26.985,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni (stále v řízení proti uprchlému) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 To 495/2007, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soudům nižších stupňů vytýká, že dospěly k jednoznačnému závěru, že se trestného činu zpronevěry dopustil v úmyslu přímém, aniž by zvážily a připustily možnost existence tzv. objektivních důvodů, které mu mohly a mohou bránit vrátit předmětný hudební nástroj, jakož i obdrženou finanční hotovost. Následně namítl, že skutkový děj je založen na tom, že převzal hudební nástroj za účelem zařízení reklamace, resp. finanční hotovost za účelem koupě jiného hudebního nástroje, avšak nebylo sjednáno, kdy tak bude provedeno, jak dlouho může takové reklamační řízení trvat apod. Podle jeho názoru tedy nebylo prokázáno, že již nejde o závazkový vztah, kdy předmět závazku ještě nebyl splněn, ale že se již jedná o trestný čin. V této souvislosti zdůraznil, že postrádá tu prokázanou okolnost, ze které může soud dovodit závěr, že měl úmysl věc i peníze nevrátit. Namítl také, že neměl možnost se k věci vyjádřit, jelikož řízení je proti němu vedeno jako proti uprchlému, a soud tudíž vycházel pouze z výpovědi poškozených a svědků a již se nezabýval objektivními skutečnostmi, které mu mohly a mohou bránit v návratu do Č. r. a ve splnění předmětu závazkového vztahu (např. úmrtí, nemoc, omezení na osobní svobodě či jiné na jeho vůli nezávislé okolnosti). Dále poznamenal, že úmysl musí být pachateli trestného činu zpronevěry vždy bez jakýchkoli pochybností prokázán a že podle jeho názoru k závěru, že byl v jeho trestní věci naplněn úmysl peníze a hudební nástroj nevrátit, nestačí pouhé zjištění, podle něhož se jej poškození snažili opakovaně kontaktovat, nejdříve telefonicky, pak prostřednictví sms zpráv, na něž nereagoval. Podotkl, že důvod, pro který na tyto kontakty nereagoval, peníze a hudební nástroj nevrátil, může být ryze objektivní a nemusí vypovídat o jeho úmyslu hudební nástroj a finanční prostředky nevrátit. O takovém úmyslu nevypovídá ani jeho prohlášení sepsané dne 3. 5. 2006 v B. Odkázal přitom na platnou judikaturu vycházející z tohoto, že nestačí pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry, ale musí zde být prokázáno, že pachatel takového činu věc vydat odmítá. Tento moment odmítnutí je podle jeho slov v dané věci opírán toliko o to, že neodpověděl na sms zprávy či nezvedl telefon, a to za situace, kdy mezi účastníky nebylo sjednáno, dokdy je povinen reklamaci zajistit či peníze vrátit, a kdy nebyly odstraněny pochybnosti, zda-li mu ve vrácení převzaté hotovosti a věci nebrání objektivní skutečnosti. Uzavřel, že v takto jednoznačně stanoveném právním závěru soudů nižších stupňů o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu z jeho strany shledává nesprávné právní posouzení skutku.

V další části dovolání obviněný napadl výrok o trestu. Shrnul, že ve zkráceném řízení mu byl trestním příkazem uložen trest podmíněný s odkladem na zkušební dobu v trvání 36 měsíců a že po podaném odporu mu soud uložil trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s dozorem s odůvodněním, že v případě osoby, proti níž je vedeno řízení jako proti uprchlému, nelze uložit jiný druh trestu než trest nepodmíněný. Odvolací soud se pak s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Obviněný však s takovým závěrem soudů vyslovil nesouhlas. Argumentoval, že řízení proti uprchlému je upraveno speciálními ustanoveními § 302 a násl. tr. ř., v ostatním se na toto řízení vztahují obecná ustanovení trestního řádu, jakož i ustanovení trestního zákona, tedy konkrétně hlava čtvrtá trestního zákona, oddíl třetí, upravující ukládání trestu odnětí svobody. K tomu ještě dodal, že ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák. stanoví, že za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři roky, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k dosažení účelu trestu, přitom zdůraznil, že účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby u trestných činů, u nichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje tři roky bylo ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody spíše otázkou mimořádnosti. Poté vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud učinil jiné nesprávné hmotněprávní posouzení věci, když se v dané věci ztotožnil se závěrem soudu nalézacího, pokud jde o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody se zařazením do věznice s dozorem, a shledal, že takový trest je nepřiměřeně přísný, a to jak co do druhu trestu, tak co do jeho výše a že zde podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody dány nejsou. Naopak jsou podle jeho názoru splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák. Připustil sice, že již byl jednou soudně trestán, ale šlo o trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (tedy nikoli zvlášť závažný trestný čin a nikoli majetkový trestný čin), kdy mu byl uložen peněžitý trest, který vykonal. Rovněž uvedl, že nemá záznam v evidenci přestupců, není proti němu vedeno další trestní stíhání, tedy se domnívá, že jeho osobnost nemohla soud vést k závěru, že účelu trestu nelze dosáhnout jiným než nepodmíněným trestem odnětí svobody. Zhodnotil, že jeho osobnost a dosavadní život nasvědčují tomu, že účelu trestu lze (za předpokladu, že by soud dospěl k závěru, že skutek je trestným činem) dosáhnout trestem mírnějším, například podmíněným trestem odnětí svobody. Odvolacímu soudu též vytkl, že seznal správným postup soudu prvního stupně, kdy za stejné důkazní situace byl trestním příkazem uložen trest podmíněný a po podání odporu trest nepodmíněný. Prohlásil, že si je vědom skutečnosti, že po podání odporu již soud není v navazujícím řízení vázán právním závěrem o vině ani o trestu, avšak že v daném případě při hodnocení stejných důkazů ve zkráceném řízení a následně v hlavním líčení je zřejmý zcela neodůvodněný rozpor v hodnocení osobnosti pachatele, kdy v jednom případě lze uložit trest podmíněný a takový trest je považován za dostatečný a následně z úst soudkyně zazní, že v případě uprchlého nelze uložit jiný než nepodmíněný trest. Závěrem konstatoval, že s těmito námitkami se odvolací soud dostatečně nevypořádal a že trest nebyl uložen v souladu se zákonem.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve smyslu § 265k tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby v celém jejím rozsahu, nebo aby po zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Pro případ, že by soud dospěl k závěru o naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu zpronevěry a rozhodoval tak pouze o druhu a výši trestu, navrhl uložení mírnějšího trestu, tedy trestu (odnětí svobody) s podmíněným odkladem na přiměřenou zkušební dobu, případně trestu alternativního. Současně dovolací soud požádal, aby ve smyslu § 265o tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o jeho dovolání.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně připomněl dovolací námitky obviněného, uvedl, že takové argumentaci přisvědčit nelze. V této souvislosti poznamenal, že obviněný převzal od osob, které jej znaly z prostředí umělecké školy, jednak finanční prostředky na zakoupení nástroje, jednak klarinet Buffet Tosca, který sám poškozenému prodal, aby vyřídil jeho reklamaci (přičemž se jednalo o nástroj, který byl předtím v N. ukraden). Ani jeden z účelů, pro něž tyto věci převzal, ve smluvené době nerealizoval, poškozeným svěřené věci nevrátil, vyhýbal se jim a nesplnil svůj závazek ani v dodatečně stanovené lhůtě. Nakonec se z kontaktu s poškozenými zcela vyvlékl a není dostupný ani pro orgány činné v trestním řízení. Se zřetelem k účelu, pro který mu byly jednak nástroj a jednak finanční prostředky svěřeny, je marně uplynulá doba natolik výrazná, že z ní lze spolehlivě usuzovat na jeho defraudační úmysl. To zřetelně plyne i ze způsobu, jímž se obviněný choval ve vztahu k poškozeným, jak výstižně vyjadřuje soud prvního stupně. Námitka nesprávného právního posouzení skutku tudíž podle státního zástupce důvodná není.

Posléze shledal, že rovněž výhrady vůči uloženému trestu je vzhledem k poukazu dovolatele na ustanovení § 39 odst. 2 tr. zák. možno považovat za námitku hmotně právní povahy, ovšem ani ta není důvodná. K tomu uvedl, že jestliže je obviněný stíhán jako uprchlý, lze mu uložit pouze takový druh trestu, který je s ohledem na způsob svého výkonu reálně vykonatelný. Při podmíněně odloženém trestu odnětí svobody je vyloučeno sledovat chování uprchlého obviněného ve zkušební době, takže realizace takto vysloveného trestu není možná. Totéž platí o trestu peněžitém, u něhož z ustanovení § 341 tr. ř. a § 342 tr. ř. plyne, že musí být vykonán nejdéle do jednoho roku, a to ještě jen pokud jsou povoleny splátky, jinak do patnácti dnů, a v opačném případě se nařizuje opět výkon trestu odnětí svobody, jenž se stanoví jako náhradní trest pro případ, že by výkon trestu peněžitého mohl být zmařen. Navíc v tomto případě vyvstává neřešitelná otázka zjišťování dobytnosti peněžitého trestu. Z logiky věci tudíž plyne, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jež v tomto zvláštním případě nemůže být v plném souladu s ustanovením § 39 odst. 2 tr. zák., je jediné možné. Pokud jde o výhrady vůči výměře trestu, ty jsou z hlediska uplatněného důvodu dovolání irelevantní.

Státní zástupce uzavřel, že v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně nespatřuje žádnou vadu, kterou by bylo nezbytné napravovat cestou dovolání, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Přitom dodal, že návrh na odklad výkonu trestu je bezpředmětný, neboť obviněný je stíhán v režimu uprchlého, trest nevykonává a není zřejmé, že by jej měl v dohledné době nastoupit. Na samý závěr svého vyjádření, pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 5 To 495/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky (týkající se výroku o vině) směřují svojí podstatou právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům ve skutečnosti vytýká pouze neúplné důkazní řízení a nesprávné hodnocení důkazů (že se nezabývaly možnými objektivními skutečnostmi, které mu mohly a mohou bránit v návratu do Č. r. a ve splnění předmětných závazků, jako např. úmrtí, nemoc, omezení na osobní svobodě či jiné na jeho vůli nezávislé okolnosti) a vadná skutková zjištění [zejména skutkový závěr, podle kterého (obviněný) neměl v úmyslu vrátit poškozeným hudební nástroj ani finanční prostředky, které přijal k úhradě hudebního nástroje, jehož koupi měl zprostředkovat]. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [prohlašuje, že z provedeného dokazování nevyplývá jeho úmysl věc i peníze nevrátit, resp. skutečnost, že by je odmítl vydat (v této souvislosti mj. namítá, že mezi ním a poškozenými nebylo sjednáno, kdy bude reklamace vyřízena, resp. kdy bude koupě hudebního nástroje zprostředkována, a že jeho úmysl byl soudy dovozen jen z tohoto, že poškozeným neopověděl na sms zprávy či jim nezvedl telefon), podle jeho přesvědčení tedy nebylo prokázáno, že v předmětné věci nejde toliko o nesplnění závazkového vztahu] a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (naznačuje, že mu ve splnění závazků vůči poškozeným zabránil nějaký objektivní důvod). Právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Pokud jde o výhrady obviněného vůči výroku o trestu, pak je třeba zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na shora uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného směřující proti uloženému trestu (de facto proti jeho „tvrdosti“) nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Taková argumentace obviněného však nekoresponduje ani s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani s jiným dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř. (viz přiměř. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1150/2003, ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 196/2006, a ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007).

K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

Na samý závěr Nejvyšší soud připomíná, že podle § 306a odst. 2 tr. ř. skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v odstavci 1 se hlavní líčení provede znovu. Přitom podle odst. 3 téhož zákonného ustanovení platí, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 28. May 2008