JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 603/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. května 2008 o dovolání obviněného V. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, č. j. 11 To 374/2007-398, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 75/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2007, č. j. 11 To 374/2007-398, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 7. 2007, č. j. 3 T 75/2007-351, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 60a odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, který mu byl podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Přiměřená omezení byla V. H. uložena podle § 60a odst. 3 tr. zák.

Proti předmětnému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění podmínek zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „soud si nesprávně vyložil ustanovení § 250 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 4 tr. zákona“. Poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro něj překvapivé a velmi neočekávané, neboť rovněž státní zástupkyně intervenující u odvolacího soudu navrhovala zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu, a to vzhledem k tomu, že se ztotožnila s jeho argumentací, že dokazování není kompletní a vyčerpávající. Další námitka obviněného spočívá v tom, že podle jeho mínění nebyla zachována totožnost skutku a uvádí (str. 4 - 5 jeho dovolání), které skutečnosti jej k tomuto názoru vedou. Dále obviněný poukazuje na to, že soud pochyboval o pravdivosti jeho obhajoby v tom směru, že částku 1.400.000,- Kč považoval za odměnu za svoje služby pro firmu, o čemž by měl svědčit fakt, že tuto částku zavedl do svého účetnictví a odvedl příslušné zákonné povinnosti, přičemž soud mu podsouvá spekulativní úmysl, aniž by měl pro svůj závěr oporu v provedeném dokazování. Argumentuje dále tím, že teprve na základě důkladného vysvětlení a logickém posouzení nesrovnalostí lze dojít k závěru o vině, přičemž v jeho případě nelze prokázat úmyslné zavinění ve vztahu k jednání, za něž byl odsouzen. V této souvislosti poukazuje na to, že pouhý fakt, že absentuje písemná smlouva o odměně a dvě svědkyně popírají takové ujednání, nemohou tyto být dostatečným podkladem pro závěr, že si úmyslně uvedením někoho v omyl přisvojil částku 1.400.000,- Kč, a na podporu tohoto svého tvrzení poukazuje na celou řadu skutečností, které nebyly soudy náležitě hodnoceny. Obviněný dále argumentuje tím, že „správné hmotně právní posouzení by mělo mít oporu v naprosto přesvědčivých a důkazy podložených skutkových zjištěních, avšak v daném případě tomu tak není, nehledě na nekompletní dokazování. Všechny okolnosti mají stěžejní význam pro správné hmotně právní posouzení skutku ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu. Jelikož dosavadní závěry soudu vyjádřené v napadeném rozhodnutí nejsou podloženy správnými skutkovými zjištěními a hlavně správným právním posouzením“, navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout, neboť veškeré jím uplatněné námitky jsou z pohledu odkazu na dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně irelevantní.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

V souvislosti se zjištěným skutkovým stavem je vhodné uvést, že po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že „obviněný jako externí účetní ve společnosti B. spol s.r.o. M., ul. B., po úmyslném vytvoření přeplatku DPH u FÚ M. požádal žádostí, která byla doručena FÚ v M. dne 26. 10. 2004 a na níž byl padělán podpis jednatelky společnosti H. H., o vrácení přeplatku DPH za rok 2004 ve výši 1.427.607,- Kč s tím, že částka 1.400.000,- Kč byla převedena na účet u E B. a.s. v P. č., který byl jeho osobním účtem a zbytek použil na úhradu zálohy silniční daně, a poté co platba byla dne 24. 11. 2004 na jeho účet zaslána, postupně ji vybral a použil pro vlastní potřebu ke škodě společnosti B. F. spol. s.r.o., K., N. T., IČO“.

Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které mj. uvádí „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by z povahy obviněným uplatněných námitek nevyplývalo, že tyto mají ryze skutkový charakter, a proto je nutno dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Obviněný sám v rámci uplatněných námitek poukazuje na to, že závěry soudu nemají žádnou oporu v provedeném dokazování (str. 5 dovolání), že dosavadní závěry soudu vyjádřené v napadeném rozhodnutí nejsou podloženy správnými skutkovými zjištěními, poněvadž nejsou naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž i toto své tvrzení opírá o to, že „správné hmotně-právní posouzení by mělo mít oporu v naprosto přesvědčivých a důkazy podložených skutkových zjištěních, avšak v daném případě tomu tak není, nehledě na nekompletní dokazování“. Obviněný soudům tedy vytýká, že důkazy hodnotily jinak, než v souladu s jeho představami, když např. vycházely z výpovědí svědkyň H. a M. a neztotožnily se s jeho verzí obhajoby. V souvislosti s obhajobou obviněného a námitkami rozvedenými v dovolání je potřebné uvést, že jak soud prvního, tak i soud druhého stupně se velmi podrobně zabývaly výpovědí obviněného a svědků ve věci slyšených, když dále k dispozici měly i listinné důkazy. Po provedeném dokazování soudy tyto důkazy hodnotily ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a dospěly ke skutkovému zjištění (§ 2 odst. 5 tr. ř.), které je však z hlediska obhajoby obviněného nepřijatelné a tento vytváří na základě vlastního hodnocení důkazů jiné skutkové zjištění, které by mělo spočívat v tom, že částku 1.400.000,- Kč převzal jako odměnu za svoje služby. V souvislosti s takovou argumentací je třeba zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.

Veškeré hodnotící úvahy soud prvního stupně rozvedl na str. 9 – 11 svého rozsudku a odvolací soud na str. 3 – 6 svého usnesení, přičemž tato odpovídají svojí povahou znění § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. Odvolací soud ve svém usnesení rovněž rozvedl, proč považuje provedení dalších důkazů za nadbytečné.

Námitka obviněného ohledně zachování totožnosti skutku se stala předmětem posouzení soudem prvního i druhého stupně a rovněž tyto soudy ji věnovaly pozornost ve svých rozhodnutích. Obviněným byla zmíněna jako námitka naplňující dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s touto námitkou lze plně souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že se jedná o námitku, která nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, a proto i vůči této přichází v úvahu postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

V souvislosti s uvedenými námitkami obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. května 2008

Předseda senátu :

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 15. May 2008