JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 589/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. května 2006 o dovolání, které podal obviněný K. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 4 To 304/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 64/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 T 64/2005, byl obviněný K. P. uznán vinným - poté, co byl podle § 37a tr. zák. zrušen výrok o pokračujícím trestném činu, jakož i další výroky mající v tomto výroku svůj podklad, z rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 1 T 7/2005 - trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„1. dne 19. 3. 2004 v B., okr. T. smlouvou „o prodeji vozu“ zakoupil od V. H. za částku 90.000,- Kč splatnou ve dvou splátkách nejpozději do 25. 4. 2004 osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW a téhož dne jej řádně převzal, ač věděl, že nebude mít finanční prostředky na úhradu kupní ceny předmětného vozidla, do současné doby tuto nezaplatil a vozidlo dne 23. 5. 2004 dal do zástavy při koupi jiného motorového vozidla, čímž V. H. způsobil škodu ve výši 90.000,- Kč,

2. dne 23. 5. 2004 kolem 11.00 hod. nejprve v Š. u N. J. v areálu čerpací stanice firmy S. a posléze v místě bydliště poškozeného M. B. v K., okr. N. J. po předchozí dohodě převzal od poškozeného M. B. osobní motorové vozidlo tov. zn. Toyota Camry, které měl od jmenovaného zakoupit za částku 70.000,- Kč, a to ve třech splátkách ve sjednaných termínech – v částce 20.000,- Kč dne 30. 5. 2004, v částce 20.000,- Kč dne 5. 6. 2004 a v částce 30.000,- Kč dne 15. 6. 2004, přičemž s ohledem na svou celkovou finanční situaci byl srozuměn s tím, že sjednanou kupní cenu poškozenému M. B. nezaplatí a M. B. pak předal do zástavy osobní motorové vozidlo tov. zn. BMW držitele V. H., přičemž vozidlo tov. zn. Toyota Camry poté užíval, sjednanou kupní cenu neuhradil a později v situaci, kdy se od M. B. písemně dozvěděl, že na něj podal trestní oznámení, vozidlo předal jednomu ze svých věřitelů R. G. s tím, aby se s poškozeným M. B. dohodl na dalším způsobu užívání vozidla a tímto jednáním způsobil M. B. škodu v částce 70.000,- Kč.“

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. ke společnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. H. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný K. P., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 12. 2005, sp. zn. 4 To 304/2005, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 12. 2005 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný K. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil přesvědčení, že se vůči poškozenému M. B. nedopustil podvodu. S tímto poškozeným sice jednal o koupi vozidla, uzavřeli kupní smlouvu a poškozený mu předal osobní vozidlo Toyota Camry včetně klíčů, ovšem k přepisu vozidla na Dopravním inspektorátu nedošlo a neobdržel od poškozeného technické osvědčení. Dohoda přitom zněla tak, že k její realizaci dojde teprve zaplacením vozidla. Jelikož k zaplacení nedošlo, nebyla dohoda realizována. Poškozenému tuto skutečnost sdělil, uvedl také, že vozidlo je u R. G., který je ochoten jej koupit. R. G. pak od poškozeného předmětné vozidlo za původně požadovanou cenu 35.000,- Kč odkoupil. Dále dovolatel uvedl, že pojmovým znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je vznik škody. V souvislosti s tím uvedl, že poškozenému škoda vůbec nevznikla, neboť vozidlo bylo prodáno za původně inzerovanou částku 35.000,- Kč. Vyjádřil pak názor, že soudy obou stupňů při úvaze o vině k těmto okolnostem nepřihlédly, vycházely z nesprávných podkladů, a proto také dospěly k nesprávným skutkovým i právním závěrům.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Dovolání označil za zjevně neopodstatněné. Zdůraznil přitom, že přepis vozidla na nového majitele není podmínkou platnosti kupní smlouvy o prodeji automobilu a tvrzení dovolatele o výhradě vlastnictví neodpovídá skutkovým zjištěním soudu, jimiž je dovolací soud vázán. Skutek byl dokonán již fyzickým zmocněním se automobilu obviněným a pozdější transakce, které vedly k jeho prodeji svědku R. G., jsou významné toliko pro případné rozhodování o náhradě škody. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný K. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z nikoli nepodstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům rovněž vytýká, že při zjišťování skutkového stavu věci vycházely z nesprávných (skutkových) podkladů a proto také dospěly k nesprávným skutkovým závěrům.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje též v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolatel však také namítl, že v případě skutku popsaného pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně se nedopustil trestného činu podvodu. Z hlediska citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku právně relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Obohacením (které se nemusí shodovat se způsobenou škodou) se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

V návaznosti na to nutno zdůraznit, že podle skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem po zhodnocení důkazů a vyjádřených z hlediska podstaty věci ve skutkové větě výroku rozsudku tohoto soudu dovolatel mj. „… po předchozí dohodě převzal od poškozeného M. B. osobní motorové vozidlo tov. zn. Toyota Camry, které měl od jmenovaného zakoupit za částku 70.000,- Kč, a to ve třech splátkách ve sjednaných termínech – v částce 20.000,- Kč dne 30. 5. 2004, v částce 20.000,- Kč dne 5. 6. 2004 a v částce 30.000,- Kč dne 15. 6. 2004, přičemž s ohledem na svou celkovou finanční situaci byl srozuměn s tím, že sjednanou kupní cenu poškozenému M. B. nezaplatí …, přičemž vozidlo tov. zn. Toyota Camry poté užíval, sjednanou kupní cenu neuhradil … a tímto jednáním způsobil M. B. škodu v částce 70.000,- Kč.“

Soud prvního stupně k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž zdůraznil, že „K. P. uzavíral kupní smlouvu s poškozeným M. B. v situaci, kdy prokazatelně mu jeho finanční poměry neumožňovaly, aby ve stanovených splátkách do 15. 6. 2004 zaplatil částku 70.000,- Kč. Jednak po dobu pěti měsíců před uzavřením smlouvy byl bez zaměstnání, a jeho příjem byl tvořen jen sociálními dávkami. Dále v tomto období byly vůči němu vedeny občanskoprávní spory či přímo byla nařízena exekuce na zaplacení dlužných částek v řádech desetitisíců korun. V době uzavření kupní smlouvy s B. a převzetí vozidla byl obžalovaný srozuměn s tím, že dlužnou částku nezaplatí. Jeho jednání bylo motivováno pouze tím, aby získal automobil zn. Toyota Camry do své dispozice a mohl je užívat.“

Také odvolací soud, který potvrdil správnost skutkových závěrů soudu prvého stupně, vedle dalších skutečností zejména zdůraznil: „Obžalovaný tak byl v obou případech srozuměn s tím, že dohodnutou kupní cenu nezaplatí, na zaplacení kupní ceny objektivně neměl žádné finanční prostředky a motivem jeho jednání bylo získat motorová vozidla a tato následně užívat.“

Za popsaných skutkových zjištění nelze se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům soudům obou stupňů vytýkat, jestliže dovodily, že dovolatel uvedl též poškozeného M. B. v omyl (nereálným příslibem zaplacení kupní ceny), čímž sebe obohatil (získal osobní automobil) a tímto jednáním a jednáním spáchaným ke škodě V. H. způsobil na cizím majetku škodu naplňující zákonný znak škody nikoli malé podle § 89 odst. 11 tr. zák., přičemž není pochyb o jeho úmyslném zavinění [přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.], a naplnil tak (oběma útoky) všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že argumentace, kterou uplatnil dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, byla z hlediska právní kvalifikace vycházející z uvedených skutkových zjištění a závěrů zcela irelevantní. Podstatou skutku totiž bylo, jak již uvedeno, že dovolatel úmyslně vyvoláním omylu též na straně poškozeného M. B. sebe obohatil a způsobil tak na cizím majetku škodu. Správně přitom státní zástupce konstatoval, že skutek, přesněji trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. byl dokonán již fyzickým zmocněním se automobilu (automobilů) obviněným a pozdější transakce – prodej svědku R. G., měla význam pouze z hlediska náhrady škody.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.

V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora jen stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. P. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. května 2006

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 25. May 2006