JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 574/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2008 dovolání, které podal obviněný R. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 4 To 55/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 23/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 21 T 23/2006, byl obviněný R. V. uznán vinným, že

v době od 1. 5. 1999 do 10. 12. 2005, vyjma období od 10. 2. 2001 do 9. 7. 2001, kdy byl ve vyšetřovací vazbě, ve F., a jinde na území ČR si soustavně a po delší dobu neplnil dle rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 9 Nc 77/99 ze dne 13. 6. 2000, který nabyl právní moci dne 8. 8. 2000, vyživovací povinnost k nezl. dceři J. V., ve výši 600,- Kč měsíčně k prvému dni v měsíci předem k rukám oprávněné M. V., a za uvedené období jí na výživném dluží celkem 44.106,- Kč a Městskému úřadu v Odrách, který v srpnu, září a říjnu 2001 vyplácel oprávněné za obviněného příspěvek na výživu dítěte, dluží celkem 894,- Kč, a ve výše uvedeném období činil kroky k tomu, aby se vyživovací povinnosti zbavil či ztížil její vymáhání tím, že vyhledával pouze krátkodobé brigádnické práce, z evidence úřadu práce se bezdůvodně nechal vyřadit a pak se již na úřad práce nezaregistroval a zbavil se tak možnosti mít pravidelný finanční příjem.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 213 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 4 To 55/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný R. V. prostřednictvím obhájkyně dovoláním s tím, že „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.“

V odůvodnění podání obviněný připomněl učiněná skutková zjištění. Konstatoval, že odvolací soud přisvědčil prvostupňovému soudu, že pokud „nikde řádně nepracuje, neustále mění místa svého pobytu, zjevně nemá zájem o práci, když se nikdy v žalované době nezaevidoval na úřadu práce.“ Na základě těchto skutečností soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se „dlouhodobě a vědomě vyhýbá plnění své vyživovací povinnosti.“ Obviněný namítl, že jeho nezájem o práci nelze bez dalšího dovodit pouze ze skutečnosti, že se neregistroval na úřadu práce, když jej k tomu mohly vést i jiné důvody, např. časté změny místa pobytu a pobyt v zahraničí. Soudy též přehlédly fakt, že v uvedené době pracoval, a to jak formou krátkodobých brigád, tak i v pracovním poměru u společnosti Národní cirkus J.-J. Obviněný vytkl, že i v případě, že by o práci zájem skutečně neměl, nemůže být takové jednání bez dalšího považováno za aktivní vyhýbání se vyživovací povinnosti. Připomněl, že obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. je zavinění ve formě úmyslu přímého. K tomu, aby došlo k naplnění uvedeného znaku, se vyžaduje, aby pachatel věděl, jaký následek svým jednáním může způsobit a způsobení tohoto následku bylo jeho přímým cílem. Podle obviněného by v jeho případě muselo být prokázáno, že se dobrovolně a vědomě rozhodl nepracovat právě z důvodu, aby se tak zbavil své vyživovací povinnosti, nebo aby zmařil či podstatně ztížil vymáhání nároku na výživné. Žádné důkazy, které by tento závěr odůvodňovaly, však provedeny nebyly.

Dále obviněný upozornil, že závěr o úmyslném vyhýbání se zákonné vyživovací povinnosti zpochybňuje skutečnost, že jednorázově zaplatil část výživného ve výši 3.000,- Kč, což by jistě nečinil, při úmyslu se této povinnosti vyhýbat. Napadené rozhodnutí shledal taktéž v rozporu s konstantní judikaturou např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1566/2005, podle něhož: „Nelze-li mít s určitostí za to, že obviněný činí aktivní kroky k tomu, aby se zbavil své vyživovací povinnosti, aby ji oddálil či ji zcela zmařil, nelze z pouhé skutečnosti, že se obviněný v rozhodné době vážně nezajímal o získání zaměstnání, dovodit, že se jedná o úmyslné jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu podle § 213 odst. 2 tr. zák.“

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 4 To 55/2007, a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že dovolání se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl zřejmě nedopatřením označen ustanovením § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť je spojeno s námitkou nesprávného právního posouzení skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. Připomněla, jak je tento trestný čin vymezen v zákoně. Úmyslným vyhýbáním se rozumí jednání pachatele, který nejenže svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale úmyslně podniká též kroky k tomu, aby se této povinnosti zbavil, nebo aby zmařil či podstatně ztížil anebo oddálil vymáhání nároku na výživném. Podle státní zástupkyně obsahuje popis skutku ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu konkrétní jednání, kterým se obviněný měl plnění vyživovací povinnosti vyhýbat, neboť je uvedeno, že vyhledával pouze krátkodobé brigádnické práce, z evidence úřadu práce se bezdůvodně nechal vyřadit a již se nezaregistroval, čímž se podle zjištění soudu zbavil možnosti mít pravidelný finanční příjem. Zdůraznila, že popis skutku tudíž neobsahuje pouze obecnou formulaci, která je vlastní citací části znění skutkové podstaty uvedené v § 213 odst. 2 tr. zák., jak je namítáno v dovolání. Jednání, kterým měl obviněný tento znak skutkové podstaty naplnit, je v zásadě ve skutkové větě uvedeno a doplněno v odůvodnění napadeného rozhodnutí o zjištění, že obviněný v kritické době úmyslně měnil i místo svého pobytu, což spolu s prokazatelným nezájmem o práci vedlo i odvolací soud k jednoznačnému závěru, že se úmyslně vyhýbal své povinnosti vyživovat jiného.

Podle státní zástupkyně je názor obviněného o absenci zjištění subjektivní stránky trestného činu zanedbání povinné výživy právním závěrem a deklarovaný dovolací důvod je obsahem námitek relevantně naplněn. Dovolání však nelze hodnotit jako důvodné, protože z popisu skutku je zcela zřejmé, že subjektivní stránka trestného činu podle § 213 odst. 2 tr. zák. vyjádřena byla. Zjištění soudu, jak je popsáno ve skutkové větě výroku rozsudku, odpovídá použité právní kvalifikaci, obsahuje konkrétní jednání, jímž se měl obviněný úmyslně vyživovací povinnosti vyhýbat. Za tohoto stavu se z hlediska trestní odpovědnosti obviněný nemůže domáhat posouzení svého jednání podle § 213 odst. 1 tr. zák. Nelze konstatovat žádný rozpor mezi skutkovou větou a právní kvalifikací popsaného jednání.

Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. l písm. a), b) tr. ř., vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. V. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v mimořádném opravném prostředku je v důsledku zjevné písařské chyby uveden § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., avšak tento zcela formální nedostatek nemá na skutečně uplatněný důvod dovolání žádný vliv], který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný R. V. v podrobnostech vznáší námitku, že zjištěným jednáním nenaplnil znaky trestného činu povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., neboť nelze dovodit, že by jednal v přímém úmyslu. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.

Trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Ve stručnosti lze připomenout, že objektem konstatovaného trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona o rodině. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. O trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové povinnosti, které je soustavné a trvá po delší dobu. Zpravidla by mělo jít o dobu šesti měsíců, i když není vyloučeno, že v závislosti na okolnostech případu budou znaky tohoto trestného činu naplněny i při době kratší, která by se však době šesti měsíců měla blížit (srov. rozhodnutí č. 49/1992 Sb. rozh. tr.). Úmyslným vyhýbáním se rozumí jednání pachatele, který nejenže svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale úmyslně podniká též kroky k tomu, aby se této povinnosti zbavil nebo aby zmařil či podstatně ztížil anebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživném [např. často mění zaměstnání a pobyt, aniž k tomu má vážný důvod, neoznamuje vyživovací povinnost při změně zaměstnavatele, soustavně se vyhýbá práci, záměrně vstoupí do pracovního poměru, kde dosahuje podstatně nižšího výdělku než v předchozím zaměstnání, pracuje jen v tzv. sezónních či brigádních zaměstnáních nebo zašantročuje svůj majetek apod. (srov. např. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. rozh. tr.)]. Trestný čin podle § 213 odst. 2 tr. zák. je možno spáchat pouze úmyslně, přičemž se vyžaduje úmysl přímý.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud v Novém Jičíně (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Ostravě) v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku, kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., neboť obsahuje zjištění, že obviněný R. V. se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné povinnosti vyživovat jiného. S námitkou obviněného ohledně absence naplnění subjektivní stránky v jeho jednání – přímého úmyslu – nelze souhlasit.

Z tzv. skutkové věty, jak je v rozsudečném výroku o vině soudem prvního stupně popsána, plyne, že obviněný R. V. „…soustavně a po delší dobu neplnil dle rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 9 Nc 77/99 ze dne 13. 6. 2000, který nabyl právní moci dne 8. 8. 2000, vyživovací povinnost k nezl. dceři J. V., ve výši 600,- Kč měsíčně k prvému dni v měsíci předem k rukám oprávněné M. V., a za uvedené období jí na výživném dluží celkem 44.106,- Kč a Městskému úřadu v Odrách, který v srpnu, září a říjnu 2001 vyplácel oprávněné za obviněného příspěvek na výživu dítěte, dluží celkem 894,- Kč…“, což ani není v dovolání zpochybňováno. Současně je z téhož výroku zjevné, že „…v uvedeném období činil kroky k tomu, aby se vyživovací povinnosti zbavil či ztížil její vymáhání tím, že vyhledával pouze krátkodobé brigádnické práce, z evidence úřadu práce se bezdůvodně nechal vyřadit a pak se již na úřad práce nezaregistroval a zbavil se tak možnosti mít pravidelný finanční příjem.“ V rozhodnutí je tudíž popsáno, jaké aktivní jednání obviněný učinil, a to v přímém úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.], aby se po dobu více než pěti let své zákonné povinnosti vyživovat svou nezletilou dceru vyhýbal.

V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Novém Jičíně s poukazem na provedené a vyhodnocené důkazy rozvedl skutečnosti, z nichž vyvodil, že obviněný R. V. se úmyslně vyhýbal své povinnosti platit stanovené výživné, ač o této povinnosti věděl a činil tak zcela chtěně. Připomněl, že již týž soud v rozsudku ze dne 13. 6. 2000, č. j. 9 Nc 77/99-46, který nabyl právní moci dne 8. 8. 2000, stanovil obviněnému povinnost platit na nezletilou dceru J. V. výživné ve výši 600,- Kč. Rovněž bylo učiněno zjištění týkající se možnosti a schopnosti obviněného plnit svou vyživovací povinnost k nezletilé dceři. Mohl být zaměstnán v oboru, jenž by odpovídal jeho vzdělání. Současně prvostupňový soud k jednání obviněného zdůraznil: „…ve výše uvedeném období činil kroky k tomu, aby se vyživovací povinnosti zbavil či ztížil její vymáhání tím, že vyhledával pouze krátkodobé brigádnické práce, z evidence úřadu práce se bezdůvodně nechal vyřadit a pak se již na úřad práce nezaregistroval a zbavil se tak možnosti mít pravidelný finanční příjem“ (vše na str. 3 rozsudku okresního soudu). S těmito závěry se v odvolacím řízení ztotožnil Krajský soud v Ostravě, který k činu obviněného v odůvodnění usnesení mimo jiné konstatoval: „…od měsíce října 1999 do měsíce ledna 2001 pobýval v R., poté byl krátce ve vazbě, následně se živil příležitostnými brigádami, nezaevidoval se na úřadu práce. Oprávněná potvrdila dobu páchání protiprávního jednání i výši dluhu s tím, že zcela věrohodným způsobem popsala soužití s obžalovaným, jeho chování a plnění si povinností v kritické době i následně. K dotazu odvolacího soudu opakovaně potvrdila, že obžalovaný, vyjma částky 3.000,- Kč z měsíce března 2007, nezaplatil na dlužném (ale ani běžném) výživném na nezletilou dceru J. V., ničeho, nejeví o ni zájem. V průběhu odvolacího řízení se obžalovaný dne 1. 3. 2007 zaměstnal u Národního cirkusu J.-J. (č. l. 95 spisu), odkud byl již 23. 3. 2007 propuštěn (č. l. 104 spisu), neboť zaměstnavateli odcizil finanční částku a další věci a bylo na něj podáno trestní oznámení. V současné době je na něho vydán příkaz k zatčení.“ Dále krajský soud k jednání obviněného podtrhl: „…dlouhodobě a vědomě se vyhýbá plnění své vyživovací povinnosti tím, že nikde nepracuje, neustále mění místa svého pobytu, zjevně nemá ani zájem o práci, když se nikdy v žalované době nezaevidoval na úřadu práce, takže se prokazatelně choval tak, aby zmařil možnost vymáhání nároku na výživné“ (vše na str. 2 a 3 usnesení soudu druhého stupně).

S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud opakuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného R. V. jako trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným včetně zákonem vyžadované formy úmyslného zavinění. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž netrpí vadou, s níž obviněný spojoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. V. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 29. May 2008