JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 548/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 dovolání, které podal obviněný S. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 8 To 435/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 16/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 2 T 16/2007, byl obviněný S. P. uznán vinným, že

v době nejméně od měsíce srpna 2005 do konce roku 2005 a po určitém uklidnění v období počátku roku 2006 nejméně od března roku 2006, s výjimkou incidentů z 16. 8. 2005, 23. 8. 2005, 13. 9. 2005 a 21. 2. 2006, řešených občansko správním odborem Úřadu Městské části Praha 13 pod R 503/05, R 517/05, R 562/05 a R 140/06, v P., v bytě družky pošk. J. G., s níž tento byt společně obýval, poškozenou J. G., psychicky týral zejména tím, že ji soustavně urážel, zastrašoval ji a ponižoval, opakovaně bránil poškozené ve svobodném pohybu po bytě, zadržoval ji např. ve vaně nebo v určité části bytu, opakovaně po požití alkoholu při nočních návratech do bytu poškozenou budil, a to i tak, že s ní třásl, stahoval z ní přikrývku nebo jí naopak přidržoval hlavu pod polštářem, opakovaně rozsvěcel, křičel na ni vulgární výrazy a dlouze do ní „hučel“, průběžně poškozenou J. G., opakovaně i fyzicky napadal, způsoboval jí bolest i různá lehčí poranění; takto se choval i pokud byla v bytě přítomna dcera poškozené J. G., L. G., kterou taktéž ponižoval a především verbálně napadal vulgárními výrazy, přičemž jeho jednání vyvrcholilo dne 16. 8. 2006 kolem 05.00 hod., kdy se v podnapilém stavu dostavil do bytu a nejprve hrubě verbálně napadal pošk. J. G., pošk. L. G. a rovněž V. J., (matku J. G.), poté fyzicky napadl J. i L. G., a to tak, že je obě pokousal na rukou, čímž jim způsobil zranění, která si nevyžádala pracovní neschopnost.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 215a odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 8 To 435/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný S. P. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Úvodem svého podání obviněný shrnul dosavadní průběh trestního řízení a uvedl, že ve věci samé bylo provedeno relativně rozsáhlé dokazování, avšak řada jím navrhovaných důkazů byla zamítnuta, v čemž shledal pochybení soudu prvního stupně, neboť tyto důkazy byly podstatné pro rozhodnutí. Konstatoval, že v celém rozsahu popírá jednání, jímž byl uznán vinným a odkázal na svá vyjádření a podání, která v trestním řízení učinil. Odmítl, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a že se měl tohoto jednání dopouštět po delší dobu. Poukázal na tvrzení poškozené L. G., která vypověděla, že k němu měla negativní vztah, neměla ho ráda, nerespektovala jej a jeho příchod do domácnosti způsobil i její odcizení s matkou J. G. Tuto averzi vůči jeho osobě projevila i do obsahu své výpovědi v průběhu trestního řízení. Obviněný vytkl, že skutková tvrzení ve výroku rozsudku ohledně této poškozené [„…kterou také (pokud byla v bytě přítomna) ponižoval a především napadal vulgárními výrazy…“] nemají oporu v provedeném dokazování. Popis jednání v napadeném rozhodnutí shledal jako obecný a nenaplňující zákonné podmínky popisové části tzv. výrokové věty rozsudku. Dopustil-li se citovaného jednání vůči poškozené L. G, nemohl tím naplnit skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. V této části obviněný označil rozsudek za nejasný a nepřezkoumatelný. Podle jeho názoru lze stejné závěry učinit i ve vztahu k jeho údajnému jednání vůči poškozené J. G., na jejíž popud bylo za celou dobu rozhodného období, tj. září 2005 – srpen 2006, zahájeno celkem sedm přestupkových řízení, přičemž tři byla podle § 66 odst. 3 písm. a) zákona o přestupcích odložena a v jednom případě bylo řízení zastaveno, neboť poškozená vzala návrh zpět. Zbylá tři oznámení nebyla vyřešena, resp. nebyla ani zahájena z důvodu zahájeného trestního řízení. Ani v jednom z uvedených případů nedošlo z hlediska správního orgánu ani ke spáchání přestupku, přesto však byl obviněný prvostupňovým soudem uznán vinným ze spáchání shora uvedeného trestného činu, kterého se měl dopouštět prakticky v totožném období, jako v případě zmíněných „přestupků“ a v nichž poškozená nepopisovala chování obviněného tak, jak byl nakonec uznán vinným.

Obviněný poukázal na skutečnost, že Policie ČR jeho jednání již jednou řešila jako podezření ze spáchání trestného činu týrání osoby ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1 tr. zák., a to konkrétně Policie ČR – OŘ Praha II pod č. j.: OR II-4771-1/MO7-TČ-2005. V rámci tohoto šetření došlo dne 28. 11. 2005 (tj. v době, která spadá do rozhodného období) k vydání usnesení, kterým byla podle § 159a odst. 1 tr. ř. věc odložena, neboť „nebylo provedeným šetřením prokázáno, že by jednáním S. P. došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu a jednotlivé dílčí útoky byly již zaprotokolovány a postoupeny k projednání jako přestupky“.

Dále obviněný vyslovil nesouhlas s tím, že se měl uvedeného jednání vůči poškozeným dopouštět po delší dobu. Jednání, pro něž byl uznán vinným, lze popsat jako tzv. „psychické týrání“, které obvykle bývá spojeno s tzv. syndromem týrané ženy. Způsobení takového následku sice není součástí skutkové podstaty předmětného trestného činu, přítomnost tohoto „syndromu“ je však odpovědí, zda k týrání došlo či nikoli a kdo z účastníků hovoří pravdu. V této souvislosti obviněný poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – znalce MUDr. K., který takový posttraumatický stav u obou poškozených vyloučil, resp. u nich stanovil, že „Aktuální duševní stav posuzované je normální a nejsou zjištěny příznaky, jenž by naplňovaly syndrom týrané ženy. Je schopna vést obvyklý způsob života“. Tyto závěry svědčí o tom, že k jednání popisovanému poškozenými nedocházelo. Mezi jeho osobou a J. G. se pouze jednalo o obvyklé partnerské rozepře, které však nenaplnily skutkovou podstatu trestného činu podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

V dovolání obviněný zpochybnil délku „problematického období“, přičemž vedle své výpovědi poukázal i na výpověď poškozené J. G. učiněnou v rámci hlavního líčení dne 13. 2. 2007 s tím, že časově vymezila tzv. období klidu od vánoc 2005 do března 2006 (podle obviněného až do června 2006), kdy opět začalo docházet ke vzájemným rozepřím. Namítl, že tím došlo k přetržení vzájemných sporů a celé rozhodné období (září 2005 – srpen 2006) nemůže být považováno za období, po které soustavně trvaly konflikty, a v němž se měl údajně dopouštět jednání kladeného mu za vinu, když nebyla naplněna podmínka „dlouhodobosti“ jejich trvání ve smyslu ustanovení § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

Závěrem dovolání obviněný opět popřel, že by se dopustil protiprávního jednání vůči poškozené J. G. Jejich vzájemné rozepře nikdy nepřesáhly hranici běžných partnerských rozepří. Rovněž se nedopustil jakéhokoliv neslušného činu ohledně poškozené L. G., který by mohl být hodnocen jako týrání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 2 T 16/2007, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 8 To 435/2007, a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Pokud jde o důkazní situaci, která je v mimořádném opravném prostředku napadána, vyslovila přesvědčení, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn, neboť obviněný pouze brojí proti odlišnému hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V případě kvalifikované skutkové podstaty podle § 215a odst. 2 písm. b) tr. zák. soudy správně uvedly, že jednání obviněného bylo dlouhodobé, gradovalo v roce v 2005 a 2006 v intenzitě, kterou správně posoudily jako týrání ve smyslu označeného zákonného ustanovení. Je zřejmé, že již dříve se vyskytly obdobné problémy, které vyústily ve snahu poškozené se s obviněným v srpnu 2005 dohodnout na opuštění bytu. Podle názoru státní zástupkyně, i když na přechodnou dobu došlo k určitému uklidnění situace, jak je ve skutkové větě popsáno, nejednalo se o období natolik dlouhé, aby došlo k přetržení pokračování v jednání obviněného. Současně byl akceptován fakt, že o některých jednáních bylo rozhodnuto v přestupkovém řízení. Státní zástupkyně zdůraznila, že delší doba trvání jednání obviněného jednoznačně opravňuje ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. k použití vyšší trestní sazby. Rovněž konstatovala, že z dostupných spisových materiálů bylo zjištěno, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného, respektive s právní kvalifikací jeho jednání.

S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí ve věci [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného S. P. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného S. P., když poukazuje na svoji obhajobu, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil a že nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování. Současně zpochybňuje svědecké výpovědi poškozených L. a J. G. i vymezení období, kdy k protiprávnímu jednání docházelo. V této spojitosti argumentuje též znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že u poškozených nebyl shledán syndrom týrané ženy. Rovněž odkazuje na řešení celkem sedmi přestupkových řízení. Tyto výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. To platí i pro námitku obviněného, že popis jednání v napadeném rozhodnutí je obecný a nenaplňuje zákonné podmínky tzv. skutkové věty rozsudku. Pokud by obviněný uplatnil jen zmíněné výtky procesního charakteru, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V dovolání obviněný S. P. též namítá, že došlo k přetržení vzájemných sporů a celé rozhodné období nemůže být považováno za období, po které soustavně trvaly konflikty, a v němž se měl dopouštět jednání kladeného mu za vinu, a tudíž nebyla naplněna podmínka „dlouhodobosti“ jejich trvání ve smyslu ustanovení § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Tato výhrada ohledně nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu se týká správnosti právního posouzení skutku. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda v soudním řízení učiněnému skutkovému zjištění koresponduje trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.

Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě a pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Podle § 89 odst. 3 tr. zák. platí, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Ve stručnosti lze připomenout, že osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní. Jinou osobou je jakákoli osoba jiná než osoba blízká, která žije s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě. Nesmí se však jednat o týrání osoby svěřené pachateli, tedy takovou, kterou má pachatel ve své péči nebo výchově. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Jako příklady týrání lze uvést bití otevřenou rukou i pěstí nebo za pomoci různých předmětů (např. gumové hadice, důtek, řemene, dřevěné tyče apod.), kopání, pálení cigaretou, doutníkem nebo jinými žhavými předměty, působení elektrickým proudem, bolestivého tahání za vlasy, po dlouhou dobu trvajícího přivazování k radiátorům ústředního topení nebo jiným pevným předmětům, ponechávání týrané osoby v chladném prostředí bez nutného oblečení, nucení k provádění těžkých prací nepřiměřených věku a tělesné konstituci týrané osoby, déletrvající odpírání dostatečné potravy, časté buzení týrané osoby v noci apod. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr.), musí se při pokračování v páchání takového činu po delší dobu ve smyslu ustanovení § 215a odst. 2 písm. b) tr. zák. jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 považoval soud prvního stupně znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. za naplněné tím, že obviněný „týral osoby žijící s ním ve společně obývaném bytě a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu“ (str. 2 rozsudku).

Aplikujeme-li výše rozvedené obecné argumenty na posuzovaný případ, nelze než dospět k závěru, že výhrady obviněného S. P. ohledně právní kvalifikace jeho jednání nemohou obstát.

Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 plyne, že objektivní stránka trestného činu (jednání, následek a příčinná souvislost mezi nimi), jímž byl obviněný S. P. uznán vinným, spočívala v tom, že ve společně obývaném bytě poškozenou J. G. „psychicky týral zejména tím, že ji soustavně urážel, zastrašoval ji a ponižoval, opakovaně bránil poškozené ve svobodném pohybu po bytě, zadržoval ji např. ve vaně nebo v určité části bytu, opakovaně po požití alkoholu při nočních návratech do bytu poškozenou budil, a to i tak, že s ní třásl, stahoval z ní přikrývku nebo jí naopak přidržoval hlavu pod polštářem, opakovaně rozsvěcel, křičel na ni vulgární výrazy a dlouze do ní „hučel“, dále ji „opakovaně i fyzicky napadal, způsoboval jí bolest i různá lehčí poranění; takto se choval i pokud byla v bytě přítomna dcera poškozené L. G., kterou taktéž ponižoval a především verbálně napadal vulgárními výrazy…“. Jeho jednání vyvrcholilo dne 16. 8. 2006, kdy nejprve obě jmenované a rovněž V. J. (matku J. G.) hrubě verbálně napadal, a „poté fyzicky napadl J. i L. G., a to tak, že je obě pokousal na rukou, čímž jim způsobil zranění, která si nevyžádala pracovní neschopnost.“ Současně je ze skutkových zjištění zjevné, že po subjektivní stránce obviněný jednal úmyslně.

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně k činu obviněného S. P. oprávněně konstatoval: „…tím, že popsaným způsobem týral osoby žijící s ním ve společně obývaném bytě naplnil všechny znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a tr. zák. V této souvislosti připomněl: „…týrání nemusí mít jen povahu fyzického násilí, nemusí být ani spojeno s následky na zdraví týrané osoby. Týráním se rozumí takové jednání, které se vyznačuje zlým nakládáním s osobou s níž pachatel žije ve společném bytě a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, jako psychické nebo i fyzické útrapy. Dále prvostupňový soud zdůraznil: „Tak tomu nepochybně bylo u obou svědkyň G., v míře větší u J. G. Nic na tom nemění fakt, že u nich nebyl zjištěn syndrom týraných žen, neboť jeho způsobení není znakem skutkové podstaty. Jednání bylo dlouhodobé, gradovalo v roce 2005 a 2006 (s již zmiňovaným přechodným zklidněním vztahů) v intenzitě, kterou soud má již za týrání ve smyslu označeného zákonného ustanovení, ale je zřejmé, že již dříve se vyskytly obdobné problémy, které vyústily ve snahu s obžalovaným se již v srpnu 2005 dohodnout na opuštění bytu… I když došlo k určitému uklidnění tak, jak bylo zmiňováno, nejednalo se o období natolik dlouhé, aby došlo k přetržení pokračování v jednání obžalovaného.“ V návaznosti na to obvodní soud uzavřel, že obviněný nepochybně jednal v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., jak to vyplývá ze způsobu jeho jednání. Současně uvedl: „Stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání je dán významem právem chráněného zájmu, kterým je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, i delší dobou trvání, která jednoznačně opravňuje ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. k použití vyšší trestní sazby“ (vše na str. 15 a 16 rozsudku prvostupňového soudu).

Jak již bylo uvedeno, ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný S. P. se dopustil vůči jmenovaným poškozeným ženám (především ve vztahu k J. G.) jednání, které bylo z výše popsaných důvodů oprávněně posouzeno jako týrání. Současně v páchání takového činu pokračoval po delší dobu. V této spojitosti považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a vymezené obdobím „nejméně od měsíce srpna 2005 do konce roku 2005 a po určitém uklidnění v období počátku roku 2006 nejméně od března roku 2006, s výjimkou incidentů z 16. 8. 2005, 23. 8. 2005, 13. 9. 2005 a 21. 2. 2006, řešených občansko správním odborem Úřadu Městské části Praha 13 pod R 503/05, R 517/05, R 562/05 a R 140/06…“ a které „…vyvrcholilo dne 16. 8. 2006…“, je ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. tvořeno jedním pokračujícím skutkem. Jednotlivé dílčí útoky tohoto skutku byly vedeny jednotným záměrem, naplňovaly stejnou skutkovou podstatu trestného činu a byly spojeny podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Pokud bylo v činu obviněného zjištěno a vymezeno období, kdy trestnou činnost nepáchal, tak rozhodně nešlo o nijak dlouhou dobu, aby již šlo o dva skutky. Jelikož obviněný jednání páchal řadu měsíců, tak v protiprávním činu pokračoval po delší dobu, jak tyto skutečnosti ve svém rozhodnutí správně posoudil i soud prvního stupně.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 5 (následně v odvolacím řízení i Městský soud v Praze) v rozporu s trestním zákonem, když obviněného S. P. uznal vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Zcela konkrétní zjištění učiněná ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro aplikovanou právní kvalifikaci skutku, a to včetně naplnění ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., jíž odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i použitá právní věta. Proto tu část námitek obviněného, které byly v mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně uplatněny, nelze akceptovat.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného S. P. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. května 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 28. May 2008