JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 54/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 3 To 454/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 55/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 72 T 55/2005, byl obviněný L. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „ačkoliv byl odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 28. 03. 2003, sp. zn. 27 T 128/2002, pro čtyři trestné činy krádeže dle § 247 odst. 1 písm. e), § 247 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. e), § 247 odst. 1 písm. a), písm. e) a § 247 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. e) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, který vykonal dne 16. 05. 2004, přesto opět dne 02. 03. 2005 kolem 12.00 hodin v O. v železniční stanici O. při vystupování z vlaku č. s příjezdem od žst. O. odcizil M. Š. v nestřeženém okamžiku z batohu, který měla na zádech, peněženku s finanční hotovostí 2.500,- Kč“.

V návaznosti na to byl obviněný odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 3 T 21/2005, který nabyl právní moci dne 8. 6. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 3 To 454/2007, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že aplikace ustanovení § 256 tr. ř. byla v případě jeho odvolání zcela vyloučena, neboť v odvolání namítal dosti zásadní skutečnosti, které byly podkladem pro přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků rozsudku soudu prvního stupně a rovněž pro následné vyhovění odvolání. V souvislosti s tím odmítl závěr odvolacího soudu, že jeho odvolání nebylo důvodné. Dále argumentoval, že soudy obou stupňů porušily základní zásadu trestního řízení „in dubio pro reo“, protože podle jeho přesvědčení se v řízení vyskytly pochybnosti o tom, zda předmětnou peněženku odcizil nebo ji jen našel a tyto pochybnosti mu oba soudy přičetly k tíži, ačkoliv měly sloužit jednoznačně v jeho prospěch a mělo dojít k postoupení věci jinému orgánu již před soudem prvního stupně.

V další části dovolání obviněný připomněl, jaké vady ve svém odvolání vytýkal rozsudku nalézacího soudu. V návaznosti na zmínku o výpovědích svědků M. Š., J. V. a J. M., jež v prvoinstančním řízení vzal soud za usvědčující důkazy, a připomenutí vlastní výpovědi, v níž popřel, že by peněženku z batohu poškozené odcizil, dodal, že když chtěl z vlaku vystoupit, uviděl tuto peněženku ležet na sedadle a uschoval ji do kapsy, dovodil, že veškeré důkazy provedené v trestním řízení jsou nepřímé, přičemž v žádném případě nevytváří ucelený kruh a nevedou k jednoznačnému závěru, že by skutek, tak jak je popsán v návrhu na potrestání, skutečně spáchal. Přitom zdůraznil, že nebyl vyslechnut ani jeden svědek, který by přímo potvrdil, že na vlastní oči viděl, jak (obviněný) vytáhl předmětnou peněženku z batohu poškozené. Ona sama se jen mohla domnívat, že peněženku skutečně do batohu uschovala. Při kontrole jízdenky se jí však mohlo lehce stát, že peněženku odložila na sedadlo a následně ji opomněla do batohu vrátit. Svědkové J. M. a J. V. u něho (obviněného) sice peněženku nalezli, avšak tato skutečnost podle něho nemůže potvrdit fakt, že ji vytáhl z batohu poškozené. Zopakoval, že ji opravdu mohl pouze najít na sedadle a tím tedy spáchat toliko přestupek podle § 50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb.

Výše uvedené obviněný shrnul tak, že se v žádném případě nelze ztotožnit se závěry nalézacího a odvolacího soudu a že jejich závěry o volném hodnocení důkazů postrádají logiku. K tomu ještě poznamenal, že vina musí být obžalovanému bezpečně prokázána a že soud podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Uzavřel pak, že odvolací soud provedl nesprávné právní posouzení, když neaplikoval ustanovení § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. a nepostoupil věc jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nevyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě sám ve věci rozhodl tak, že se věc postupuje jinému orgánu.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poznamenala, že obviněný odvolacímu soudu zcela irelevantně vytkl, že aplikace ustanovení § 256 tr. ř. byla vyloučena, protože odvolací soud měl z podnětu podaného odvolání přezkoumat zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku. Tato argumentace nesměřuje ani k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože obviněný toliko vyjadřuje svou nespokojenost, že odvolací soud z podnětu jeho odvolání sice věcně přezkoumal napadené rozhodnutí, ale vzhledem k tomu, že neshledal jeho odvolání důvodným, zamítl jej. Mimo rámec deklarovaného, jakož i všech ostatních důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. je námitka obviněného, že jeho vina nebyla bez pochybností prokázána, kterou namítá nesprávnost skutkových zjištění, k nimž soudy po provedeném dokazování dospěly. Pokud obviněný dále k podpoře deklarovaného dovolacího důvodu uplatnil námitku, že přisouzený skutek není trestným činem, ale jiným orgánem by mohl být posouzen jako přestupek, pak odlišné právní posouzení, kterého se domáhá, nijak neodůvodnil.

V návaznosti na shora uvedené státní zástupkyně shrnula, že dovolací argumentace obviněného svou povahou neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu, protože je podložena jednak skutkovou argumentací, jednak námitkou, kterou by za jiných okolností byl dovolací důvod sloužící k nápravě právních chyb relevantně naplněn, pokud by jejím obsahem byly faktické výhrady nesprávného právního posouzení skutku, nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Tvrzení obviněného, že přisouzený skutek není trestným činem, ale přestupkem, je sice v obecné rovině právním závěrem, avšak obviněný ho dovozuje výlučně z odlišných skutkových okolností. Zvolený způsob odůvodnění dovolání po své obsahové stránce neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Navíc je z napadeného rozhodnutí i z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně právní posouzení trestné činnosti obviněného jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. opřely, přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 3 To 454/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném v ustanovení § 265e odst. 3 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí M. Š., J. V. a J. M.) a v souvislosti s tím také porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ a vadná skutková zjištění (skutkový závěr, podle kterého odcizil z batohu poškozené peněženku). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (prohlašuje, že veškeré důkazy provedené v trestním řízení jsou nepřímé, přičemž nevytváří ucelený kruh a nevedou k jednoznačnému závěru, že by se dopustil skutku ve shora popsané podobě) a vlastní (od zjištění soudů zcela odlišnou a pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že peněženku neodcizil z batohu poškozené, ale že ji nalezl na sedadle ve vlaku a uschoval ji do kapsy). Až sekundárně - pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a v návaznosti na vlastní verzi skutku prohlašuje, že tento je pouze přestupkem podle § 50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb. a že věc tudíž měla být postoupena podle § 222 odst. 2 tr. ř. [resp. podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř.] jinému orgánu. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění (a na základě vlastní skutkové verze), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutku v podobě popsané v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 72 T 55/2005. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. ledna 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 24. January 2008