JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 539/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2008 o dovolání, které podala obviněná J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 239/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 2 T 115/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 2 T 115/2006, byla obviněná J. P. uznána vinnou (v bodě I.) trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. a (v bodech II. 1. a 2.) trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „I. dne 7. 10. 2004 v K., či jinde v úmyslu vylákat finanční prostředky a tyto nevrátit, při projednávání žádosti o poskytnutí úvěru na základě smlouvy o půjčce, která je podle svého obsahu smlouvou úvěrovou, nepravdivě uváděla, že je od 1. 3. 2001 zaměstnána jako administrativní pracovnice u R. B., s místem podnikání Š., P., okr. N. J., IČ , a že v době od června 2004 do srpna 2004 dosahovala čistého měsíčního příjmu ve výši 14.260,- Kč, a to přesto, že takového příjmu nedosahovala, neboť u této zaměstnavatelky nepracovala a od 14. 5. 2004 byla poživatelkou starobního důchodu ve výši 4.041,- Kč měsíčně, přičemž dne 7. 10. 2004 s ní společnost D. H. a.s., se sídlem V. S., P., IČ, která nyní vystupuje pod názvem společnosti D. P., a.s., se sídlem V. Z., P., IČ, uzavřela smlouvu o půjčce č., na základě níž byla dne 11. 10. 2004 obžalované J. P. na účet jejího manžela J. P. č. , vedený u e., a.s., vyplacena částka ve výši 30.000,- Kč, kterou řádně nesplatila a do současnosti společnosti D. P., a.s. dluží částku ve výši nejméně 13.640,- Kč,

II. 1. (v obžalobě jako bod 3.) dne 25. 10. 2004 v P. – M., okr. F. – M., jako zprostředkovatelka společnosti D. H. a.s., se sídlem V. S., P., IČ, která nyní vystupuje pod názvem společnosti D. P., a.s., se sídlem V. Z., P., IČ, v úmyslu vylákat finanční prostředky a tyto nevrátit, uzavřela smlouvu o půjčce č. , ačkoliv podle svého obsahu se jedná o smlouvu úvěrovou, na jméno Z. P., a to bez jeho vědomí, na základě této smlouvy byla dne 2. 11. 2004 obžalované na účet její dcery J. Z. č., vedený u G. M. B., a.s., vyplacena částka ve výši 30.000,- Kč, kterou řádně nesplatila a do současnosti společnosti D. P., a.s., dluží částku ve výši nejméně 25.820,- Kč, a poškodila tak i Z. P., jenž je v evidenci společnosti D. P., a.s., evidován jako osoba nesplácející své závazky,

2. (v obžalobě jako bod 4.) dne 27. 10. 2004 ve F. – M. jako zprostředkovatelka společnosti D. H. a.s., se sídlem V. S., P., IČ , která nyní vystupuje pod názvem společnosti D. P., a.s., se sídlem V. Z., P., IČ, v úmyslu vylákat finanční prostředky a tyto nevrátit, uzavřela smlouvu o půjčce č., přičemž za poskytovatele půjčky na formulář smlouvy podepsala M. K. bez jeho vědomí, ačkoli podle svého obsahu se jedná o smlouvu úvěrovou, a to na jméno M. P., která je na smlouvě podepsána jako I. P. a s využitím jejích osobních údajů, a to bez jejího vědomí, na základě této smlouvy byla dne 1. 11. 2004 obžalované na účet M. T. č., vedený u e., a.s., vyplacena částka ve výši 30.000,- Kč, která byla obžalované předána a kterou řádně nesplatila a do současnosti společnosti D. P., a.s., obžalovaná dluží částku ve výši nejméně 25.820,- Kč, a poškodila tak i I. P., která je v evidenci společnosti D. P., a.s., evidována jako osoba nesplácející své závazky“.

Za tyto trestné činy a za „trestnou činnost“, pro kterou byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 18 T 157/2005, byla obviněná odsouzena podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. jí byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání, povolání nebo takové činnosti, která spočívá ve zprostředkování, popř. uzavírání smluv o půjčkách na dobu pěti roků. Současně byl podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 18 T 157/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti D. P., a.s., se sídlem V. Z., P., IČ částku ve výši 65.280,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněná a v její neprospěch okresní státní zástupce ve Frýdku – Místku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 239/2007, z podnětu obou podaných odvolání podle § 259 odst. 2, odst. 3 tr. ř. a contr. doplnil napadené rozhodnutí tak, že obviněnou podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutky v rozsudku uvedené, jimiž měla spáchat dva dílčí útoky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že její jednání nenaplňuje zákonné znaky trestných činů, kterými byla uznána vinnou. Ohledně výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně poznamenala, že v kritické době skutečně pracovala pro R. B. a s její firmou měla uzavřenu pracovní smlouvu, takže do žádosti o úvěr neuváděla žádné nepravdivé údaje. Přitom zdůraznila, že důkazy ve věci provedené tuto její obhajobu nevyvrátily. Dále uvedla, že při veřejném zasedání doplnila odvolání v tom směru, že společnost D. H. a.s., nyní D. P., a.s., P., neměla oprávnění k uzavírání těchto úvěrových smluv, a tudíž je tento právní úkon neplatný. Z toho dovodila, že její jednání nemělo být posuzováno jako úvěrový podvod podle § 250b tr. zák., ale maximálně jako podvod podle § 250 tr. zák. Poukázala též na úroky stanovené v předmětné smlouvě o úvěru ve výši 270 % ročně, přičemž takový úrok shledala nemravným a majícím za následek rovněž neplatnost právního úkonu.

Pokud se týká trestného činu podvodu (bod II. výroku rozsudku nalézacího soudu), pak argumentovala, že jednala v souladu s instrukcemi, které vydala společnost D. P., a.s. a má za to, že v tomto směru se také nedopustila žádného závadného jednání. Proto požádala, aby v krajním případě po zrušení napadeného rozsudku krajský soud rozhodl sám a vyměřil jí trest obecně prospěšných prací v maximální výměře, eventuálně, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V další části dovolání vyslovila nesouhlas se skutkovým posouzením a vyhodnocením provedených důkazů jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Prohlásila, že odvolací soud se nezabýval dostatečně jejími námitkami a tvrzeními, ačkoli jsou logická a lze je posoudit jako důvodná a popírající úmysl z její strany. Shledala, že provedené důkazy a skutková tvrzení je možné vyhodnotit jak v její neprospěch, tak v její prospěch a nikoliv apriori vycházet z tohoto, že již byla v minulosti soudně trestána. Dovodila, že měla být obžaloby zproštěna, když je zřejmé, že zde existují důvodné pochybnosti o její vině.

Dále vyjádřila přesvědčení, že pokud by bylo prokázáno jakési zavinění z její strany, bylo by nutné se zabývat přiměřeností trestu. V této souvislosti připomněla svá předchozí odsouzení, a to rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 6 T 89/2003, kterým byla pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let, rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 4 T 87/2003, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 7 To 53/2006, kdy jí byl za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v délce dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání čtyř let, a dále rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 18 T 157/2005, kterým byla pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu čtyři sta hodin obecně prospěšných prací a zákazu činnosti na tři roky. Dodala, že všechny výše uvedené trestné činy se pohybují podle skutkových podstat na nejnižší hranici společenské nebezpečnosti, a tedy i z hlediska trestu při dolní hranici příslušných trestných sazeb. Na základě těchto skutečností spolu s odvoláním na správné hmotně právní posouzení důkazů vyvodila, že nepodmíněný trest odnětí svobody, jenž jí byl uložen v posuzované trestní věci, je nepřiměřený, když všemi předchozími rozsudky byl ukládán trest s podmíněným odkladem nebo trest obecně prospěšných prací a vzhledem k její osobě a společenské nebezpečnosti trestných činů je důvodné se domnívat, že ještě i v tomto případě postačí uložit trest výchovný, tj. s podmíněným odkladem, a to na zkušební dobu pěti roků.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a dovolací argumentaci obviněné, vyložila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Mimo jiné přitom zdůraznila, že dovolání opřené o tento důvod je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů, přičemž v dovolacím řízení je třeba vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.

Následně konstatovala, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoliv obviněná uvádí jako důvod dovolání § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., většina námitek se týká pouze údajných nesprávných skutkových zjištění. Obviněná v dovolání pouze interpretuje provedené důkazy odlišně od závěrů soudu a takto zprostředkovaně se snaží dosáhnout odlišného právního posouzení věci. Ani námitky, které obviněná směřovala vůči výroku o trestu, nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť pod uvedený dovolací důvod v tomto smyslu je možné zahrnout pouze námitky o tom, že soudy nesprávně postupovaly v situaci, kdy aplikovaly zvláštní ustanovení o ukládání trestu úhrnného, souhrnného či společného, přičemž žádnou takovou námitku obviněná v dovolání vůči výroku o trestu nevznesla. Obviněná zpochybnila pouze přiměřenost jí uloženého trestu odnětí svobody a takovou námitku není možné opřít ani o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod obsažený v citovaném ustanovení totiž lze uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejde-li o nepřípustný druh trestu, ani o překročení příslušné trestní sazby, pouhá nepřiměřenost trestu nemůže být důvodem dovolání.

Státní zástupkyně dospěla k závěru, že obviněná v dovolání uplatnila jedinou právní námitku, a to, že její trestné jednání právně kvalifikované jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. mělo být posouzeno jako trestný čin obecného podvodu podle § 250 tr. zák., neboť společnost D. H., a.s., nyní D. P., a.s., P., neměla oprávnění k uzavírání úvěrových smluv. V této souvislosti státní zástupkyně připomněla, že trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí pachatel, který při sjednávání úvěrové smlouvy, či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí tak škodu nikoliv malou, a že obviněná byla odsouzena pro tu variantu trestného jednání, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé údaje a tímto činem způsobila škodu nikoliv malou. Také zdůraznila, že předpokladem trestnosti pachatele v daném případě je skutečnost, že se podvodného jednání dopustil při sjednávání úvěrové smlouvy, a s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr. dodala, že pod pojem úvěrové smlouvy ve smyslu § 250b tr. zák. je třeba zahrnovat pouze smlouvu o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Dále podotkla, že soud si jako předběžnou otázku ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. ř. musel vyřešit i otázku charakteru a povahy předmětné smlouvy, v rámci níž se obviněná dopustila předmětného jednání. Přitom seznala, že uvedenou otázku soud vyhodnotil bezpochyby správně, neboť i přesto, že smlouva byla v záhlaví nazvána jako smlouva o půjčce, svým obsahem odpovídala ustanovení § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, v němž je upravena smlouva o úvěru, neboť podstatou této smlouvy bylo poskytnutí peněžního úvěru, přičemž s dlužníkem bylo dohodnuto, že ve stanovené lhůtě musí splatit přijatý úvěr, včetně úroků. Státní zástupkyně proto uzavřela, že v uvedeném směru tedy nic nebránilo soudům obou stupňů, aby trestné jednání obviněné popsané pod bodem I. rozsudku nalézacího soudu právně kvalifikovaly jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. b), h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 2 tr. ř.], ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením. Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Se zřetelem k těmto skutečnostem je třeba konstatovat, že téměř všechny námitky, jež obviněná v dovolání uplatnila, nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.) podřadit. Jedná se konkrétně o námitky založené na tvrzení, že v době, kdy se měla obviněná dopustit skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byla zaměstnankyní R. B. a měla s její firmou uzavřenu pracovní smlouvu, takže do žádosti o úvěr neuváděla žádné nepravdivé údaje, resp. pokud se týká skutku popsaného pod bodem II. výroku téhož rozhodnutí, že jednala v souladu s instrukcemi, které vydala společnost D. P., a.s. a v tomto směru se rovněž nedopustila žádného závadného jednání. Pod deklarovaný (a ani jiný) dovolací důvod dále nelze podřadit ani výhrady obviněné, jimiž vyjádřila nesouhlas se skutkovým posouzením a vyhodnocením provedených důkazů, či se způsobem, jakým se odvolací soud zabýval jejími námitkami, popř. její tvrzení o vadné aplikaci zásady in dubio pro reo. Takovou argumentací totiž obviněná soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom prosazuje vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci. De facto téměř zcela pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků a vyjadřuje přesvědčení, že její jednání nenaplňuje zákonné znaky trestných činů, kterými byla uznána vinnou. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce obviněné, že trest, který jí byl uložen, je nepřiměřený. Ani takovou dovolací námitku není možné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněná formálně ani věcně neuplatnila a který nebyl v dané věci naplněn), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněná však také argumentovala, že skutek uvedený pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně neměl být posuzován jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., ale maximálně jako trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., protože společnost D. H., a.s., nyní D. P., a.s., neměla oprávnění k uzavírání úvěrových smluv, a tudíž je předmětná úvěrová smlouva neplatná, popř. že v inkriminované smlouvě o úvěru jsou uvedeny úroky ve výši 270 % ročně a že tyto úroky pro svou nemravnost mají též za následek neplatnost právního úkonu. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a tímto činem způsobí škodu nikoli malou.

Úvěrovou smlouvou ve smyslu § 250b tr. zák. se rozumí smlouva o úvěru podle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Naproti tomu pod tento pojem nelze podřadit takové typy smluv, které spočívají nikoliv v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb (např. smlouvu o koupi najaté věci či tzv. leasingovou smlouvu). Ustanovení § 250b tr. zák. o trestném činu úvěrového podvodu je však možno aplikovat i na případy, kdy poskytovatelem úvěru (věřitelem) ze smlouvy o úvěru není banka, nýbrž jiný subjekt poskytující v rámci svého předmětu podnikání úvěry (např. družstevní záložna, stavební spořitelna) nebo i jiné subjekty, pokud poskytnou úvěr na základě smlouvy o úvěru (viz stanovisko Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr.).

Podle § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Za škodu nikoliv malou se v souladu s § 89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.

S ohledem na výše rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud skutek obviněné popsaný pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně kvalifikovaly jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák. Z ustanovení I. předmětné smlouvy o půjče č. je totiž zřejmý mj. závazek věřitele (společnosti D. H. a.s.) poskytnout dlužníkovi (obviněné J. P.) peněžní prostředky ve výši 30.000,- Kč a na druhé straně závazek dlužníka (obviněné J. P.) poskytnuté peněžní prostředky vrátit (ve stanovené lhůtě) zpět věřiteli (společnosti D. H. a.s.) a současně mu zaplatit sjednané úroky (ve výši 270 % roční procentní sazby nákladů). Takové ujednání koresponduje s podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru, tak, jak jsou stanoveny v § 497 obchodního zákoníku. Lze tedy uzavřít, že ačkoli byla předmětná smlouva nazvána „Smlouva o půjčce“, svým obsahem jde bezesporu o úvěrovou smlouvu ve smyslu § 497 a násl. obchodního zákoníku. Jak vyplývá ze shora zmíněného stanoviska Nejvyššího soudu, ustanovení § 250b tr. zák. o trestném činu úvěrového podvodu je možno aplikovat i na případy, kdy poskytovatelem úvěru (věřitelem) ze smlouvy o úvěru není banka, nýbrž jiný subjekt, pokud poskytne úvěr na základě smlouvy o úvěru. Nebylo tudíž z hlediska trestně právního posouzení věci podstatné, zda společnost D. H., a.s., nyní D. P., a.s., měla či neměla oprávnění k uzavírání úvěrových smluv.

Obstát nemohl ani názor obviněné o nemožnosti právní kvalifikace předmětného jednání podle § 250b tr. zák. pro neplatnost právního úkonu – úvěrové smlouvy (též z namítaného důvodu nemravně vysokých úroků). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že otázka platnosti úvěrové smlouvy je pro právní posouzení jednání obviněné jako trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. irelevantní. Podstatné je totiž, zda zjištěný skutek naplňuje všechny znaky tohoto trestného činu, jak jsou shora naznačeny (v posuzované věci se tak stalo – skutkem byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty ustanovení § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák.), přičemž podmínkou trestní odpovědnosti není platnost či neplatnost uvedeného obchodně právního ujednání. V souvislosti s tím nelze nepoznamenat, že v případě podvodného jednání některého z účastníků závazkového vztahu (platí pro všechny typy podvodu), jde vždy o (relativní) neplatnost právního úkonu. Navíc není od věci doplnit, že trestně odpovědným ve smyslu ustanovení § 250b odst. 1 tr. zák. je již ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, bez ohledu na skutečnost, zda je tato smlouva nakonec formálně uzavřena.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněné žádné opodstatnění.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. zák.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné J. P. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. dubna 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 29. April 2008