JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 539/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2002 dovolání obviněného Ing. L. S., podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 8 To 63/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 176/98, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. L. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze 14. 12. 2000, sp. zn. 2 T 176/98, byl obviněný Ing. L. S. podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro dva samostatné skutky, kvalifikované jako dva trestné činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák. Poškozená B. H. byla podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

K odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně usnesením z 18. 6. 2001, sp. zn. 8 To 163/2001, napadený rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a věc podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Posléze byl obviněný Ing. L. S. rozsudkem Okresního soudu v Prostějově z 16. 8. 2001, sp. zn. 2 T 176/98, uznán vinným dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., kterých se podle zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že:

1/ jako pracovník a. s. A. H. P., zařazený do funkce ředitele pobočky v P., poté, kdy dne 5. 8. 1992 předložil u uvedeného bankovního ústavu PhDr. J. S., CSc. jako majitel firmy M., centrum koní pro střední M., O., žádost o poskytnutí úvěru ve výši 18.500.000,- Kč s přílohami, která byla dne 10. 9. 1992 akceptována centrální úvěrovou komisí banky na poskytování úvěrového příslibu ve výši 4.000.000,- Kč, nerespektoval ustanovení § 37 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, jelikož dne 22. 9. 1992 podepsal za banku úvěrovou smlouvu č. 51202292, na základě které byla následujícího dne dlužníku, firmě S. O., zastoupené PhDr. J. S., vyplacena jako úvěr částka 8.000.000 Kč, když porušil svou povinnost vyplývající z ust. § 20 Stanov A. H., a. s., ze dne 25. 3. 1992, organizačního řádu banky z měsíce ledna 1992, podpisového řádu ze dne 29. 8. 1991, respektive podpisového rozvrhu v příloze č. 1 a potažmo i ust. § 9 odst. 1 písm. b), c) zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, neboť smlouva nebyla podepsána též vedoucím odboru úvěrové politiky a jako taková nebyla řádně uzavřena, zvláště když splácení úvěru nebylo na základě jednání dostatečným způsobem zajištěno z majetku dlužníka a vzhledem k tomu, že v den uzavření úvěrové smlouvy nevyžadoval předložení kupní smlouvy, registrované tehdejším státním notářstvím v P. pod sp. zn. RI 1678/92 ze dne 17. 9. 1992 ohledně nabytí vlastnictví zemědělské usedlosti v katastrálním území J. PhDr. J. S., CSc., sloužící jako zástava za poskytnutí úvěru a jednal jako vedoucí zaměstnanec též v rozporu s ust. 74 písm. f), g) zák. práce,

2/ jako ředitel pobočky B. H., a. s. v P., zavázaný smlouvou o individuálních pracovních a platových podmínkách a ustanoveními § 73 písm. c), d) a § 74 písm. f), g) zák. práce a ust. § 1 ve vztahu k § 37 zák. č. 21/1992 Sb., rozhodl v období od 25. 8. 1995 do 13. 9. 1995 v rozporu s nimi o povolení plateb do zahraničí v celkové výši 9.938.234,- Kč z běžného účtu č. 61109-024 spol. s r. o. S., M. n. č. 2, B., na základě touto společností předložených platebních příkazů a učinil tak, byť věděl, že na tomto účtu potřebné finanční prostředky nejsou a že platné vnitřní předpisy banky, zejména její stanovy, organizační řád, předpis č. 7 03/1994 ze dne 27. 3. 1994 a předpis č. 03-1/1994 ze dne 17. 1. 1994 a ani smlouva o vedení běžného účtu, uzavřená se spol. s r. o. S., B., vše ve vztahu k ust. § 9 odst. 1 písm. b), c) zák. č. 21/1992 Sb. takový postup a poskytování finančních prostředků jiným osobám neumožňují, přičemž v důsledku uvedeného došlo k tomu, že částka ve výši 9.938.234,- Kč byla ve prospěch spol. s r. o. S., B. ke škodě B. H., a. s. vyplacena.

Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. L. S. podle § 255 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a), § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Poškozená I. a p. b., a. s. byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný Ing. L. S. odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 8 To 601/2001, podle § 256 tr. řádu zamítl.

Podle tzv. dodejky a doručenek, založených v trestním spisu, bylo shora uvedené usnesení odvolacího soudu doručeno Okresnímu státnímu zastupitelství v Prostějově dne 12. 2. 2002, obviněnému Ing. L. S. dne 25. 2. 2002, a jeho tehdejšímu obhájci, JUDr. J. M., dne 13. 2. 2002.

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem okresního soudu podal obviněný Ing. L. S. prostřednictvím svého obhájce dne 19. 4. 2002 u Okresního soudu v Prostějově dovolání, které bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 15. 8. 2002.

Obviněný Ing. L. S. opřel podaný mimořádný opravný prostředek výslovně o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) a k) tr. řádu.

Podle názoru dovolatele je především z odůvodnění odsuzujícího rozsudku zřejmé, že okresní soud nejprve obviněného zprostil obžaloby a poté na základě závěrů zrušujícího usnesení krajského soudu, aniž prováděl další dokazování, obviněného uznal vinným a odsoudil. Nalézací soud přehodnotil jednání obviněného s ohledem na prvé rozhodnutí odvolacího soudu a aniž provedené důkazy blíže rozebíral, uzavřel, že obviněný Ing. L. S. porušil podle zákona mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek a tím jinému způsobil značnou škodu. Navíc soud prvého stupně toliko konstatoval, aniž provedl rozbor, že obviněný se dopustil trestné činnosti úmyslně ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák.

Krajský soud při svém druhém rozhodování vlastně rozsudek okresního soudu ani správnost postupu řízení, které tomuto rozsudku předcházelo, nepřezkoumával a v podstatě odkázal na závěry svého prvého, tj. zrušovacího usnesení, a to jak pokud se týká skutkového stavu, tak právních závěrů.

Závěry ohledně objektivní i subjektivní stránky žalovaných trestných činů učinily oba soudy podle mínění dovolatele obecné, paušální a nerozlišující mezi oběma případy. Napadená rozhodnutí tak podle názoru obviněného spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a zaměřil proto své konkrétní výhrady jak proti skutkovému posouzení svého jednání, tak proti jeho právnímu posouzení soudy obou stupňů. Obviněný je přesvědčen, že se nalézací i odvolací soud nevypořádaly se všemi námitkami, které na podporu svých tvrzení v rámci trestního řízení uplatnil, v důsledku čehož nebylo především náležitě prokázáno zavinění obviněného v zákonem vyžadované formě úmyslu, ale nebylo prokázáno ani to, že by se stíhaného jednání dopustil jako osoba, které byla podle zákona uložena povinnost spravovat cizí majetek, přičemž ve svém provinění shledává prvky pouze pracovněprávní odpovědnosti. Navíc podle jeho názoru bance dosud žádná škoda nevznikla.

Dovolatel nesouhlasí vedle výroku o vině ani s výrokem o trestu a také následné odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních podle něho zřejmě ukazuje, že podle výsledků dokazování není k vyslovení povinnosti k náhradě škody, zejména pak k její výši, podklad.

Své výhrady obviněný v písemném odůvodnění podaného dovolání jednotlivě rozvedl a doložil argumentací dovozující, že soudy v rámci dokazování neprovedly úplná skutková zjištění, při hodnocení důkazů nevzaly zřetel ke všem okolnostem případu, a tudíž jejich závěry nemají podklad v provedeném dokazování, a svým postupem porušily základní zásady trestního řízení, uvedené v § 2 tr. řádu, zejména zásadu materiální pravdy, zásadu vyhledávací a zásadu volného hodnocení důkazů.

Důvod dovolání, předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spatřuje obviněný v tom, že se zejména s přihlédnutím k obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu domnívá, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím soudu druhého stupně namítána. Obviněný konstatuje, že senát odvolacího soudu se s celou věcí seznámil již při svém prvém rozhodování, vytvořil si neměnný názor a na toto své stanovisko, aniž věc, jak mu ukládá trestní řád, přezkoumával, jen odkázal. Podle názoru obviněného měli být soudci tohoto senátu vyloučeni pro poměr k věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. řádu. Obviněný sice využil svého práva na odvolání, ale toto právo mu bylo fakticky odňato, neboť senát rozhodl takovým způsobem, že lze mít pochybnosti o nestranném rozhodování. V této souvislosti obviněný odkázal i na úvahy senátu odvolacího soudu, který – aniž cokoliv zjišťoval – uzavřel, že je zřejmé, že ustanovení § 30 odst. 1, odst. 2 tr. řádu nemohlo být porušeno ani v případě, kdyby Mgr. B. vystupovala v dané trestní věci jako vyšetřovatelka a následně pak i jako státní zástupkyně, se kterými rovněž nesouhlasí a odkazuje na tehdy platné ustanovení § 24 odst. 1 zákona o státním zastupitelství.

S ohledem na shora uvedené argumenty se obviněný Ing. L. S. zároveň domnívá, že Krajským soudem v Brně bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, a proto spatřuje i důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.

V petitu svého dovolání obviněný Ing. L. S. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, jakožto soud dovolací, usnesení Krajského soudu v Brně ze 4. 2. 2002, sp. zn. 8 To 601/2001, jakož i rozsudek Okresního soudu v Prostějově z 16. 8. 2001, sp. zn. 2 T 176/98, podle § 265k odst. 1 tr. řádu z důvodů § 265b odst. 1 písm. b), g), k) tr. řádu zrušil a dále postupoval podle § 265l tr. řádu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. 1 NZo 382/2002, označil námitky uplatněné obviněným Ing. L. S. v podaném dovolání jako zjevně neopodstatněné a navrhl, aby dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto. Pro případ, že by Nejvyšší soud ČR hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzovaní podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.

Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu/, a proto se mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu.

Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).

Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného Ing. L. S. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 4. 2. 2002, přičemž usnesení tohoto soudu bylo v opisu doručeno obviněnému Ing. L. S. dne 25. 2. 2002 a jeho tehdejšímu obhájci JUDr. J. M. dne 13. 2. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u Okresního soudu v Prostějově dne 19. 4. 2002. Z uvedeného je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu § 265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.

Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ust. § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá. V uvedených ohledech shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného přípustným, a proto se mohl zabývat otázkou, zda dovolání obviněného z jím uplatněných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) a k) tr. řádu, popřípadě některého z nich je opodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. řádu.

Pokud jde o obviněným namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, samotné předchozí rozhodování soudu druhého stupně v téže trestní věci není a ani nemůže být bez dalšího důvodem pro vyloučení členů příslušného senátu podle § 30 odst. 1 tr. řádu z dalšího řízení za předpokladu, že jejich poměr k projednávané trestní věci je vysloveně služebního charakteru a že nevzniknou, event. reálně vzniknout nemohou důvodné pochybnosti o jejich schopnosti ve věci nestranně rozhodovat.

Tato procesní situace v posuzované trestní věci nevznikla. Předchozí rozhodování odvolacího soudu ve stejné trestní věci ve shodném procesním postavení samozřejmě sebou přináší, a již z hlediska zajištění správnosti a zákonnosti rozhodování soudů nižšího stupně dokonce i přinášet musí, vytvoření názoru na projednávanou věc členy senátu odvolacího soudu. Ovšem i za předpokladu, že tento názor nemusí být vždy nezbytně správný a postup odvolacího soudu naprosto správný a zákonný, nelze podobnou procesní situaci řešit aplikací dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Uvedené platí také ohledně státní zástupkyně Mgr. B., u které není z trestního spisu patrný důvod k jejímu vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. řádu, přičemž aplikace ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu nepřichází u státního zástupce v úvahu vůbec.

Pokud pak obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tento důvod dovolání lze úspěšně namítat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.

Nejvyšší soud však není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu).

S ohledem na shora konstatované skutečnosti bude přezkoumávané rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Obviněný vytýká napadenému rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jednak vady skutkové, jež však s ohledem na shora rozvedené důvody dovolací soud není oprávněn posoudit, a dále část svých námitek směřuje do právního posouzení skutku, na němž spočívá napadené rozhodnutí. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tak kupř. obviněný relevantně namítl, že jeho provinění je toliko pracovněprávního charakteru, a proto nemělo být podle jeho názoru kvalifikováno jako trestný čin. Této námitce však věcně přisvědčit nelze, neboť trestného činu se lze podle okolností nikterak výjimečně dopustit zaviněným porušením i mimotrestních právních norem, včetně závazných právních norem nižší právní síly, než je zákon, normy práva pracovního nevyjímaje. A tak je tomu mimo jiné právě v případě ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.

Zbývající výhrady obviněného, směřující proti hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutků, shledal Nejvyšší soud bezpředmětnými a zjevně neopodstatněnými právě s ohledem na to, že stávající zákonná úprava neumožňuje dovolacímu soudu v rámci dovolacího řízení přezkum skutkových zjištění soudu, ani důkazního řízení, které těmto zjištěním předcházelo. Pokud přitom soudem použitá právní kvalifikaci odpovídá skutkovým zjištěním, konkretizovaným výhradně v rozsudečném výroku o vině, nemůže Nejvyšší soud shledat dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplněn. A tak tomu bylo i v tomto případě.

Právní závěry soudu prvního stupně o jednotlivých znacích skutkových podstat obou trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku, jimiž uznal obviněného Ing. L. S. vinným, se kterými se ztotožnil i soud druhého stupně, jsou dostatečně rozvedeny v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Zároveň dospěl Nejvyšší soud k závěru, že popis obou skutků, uvedený ve výroku rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 16. 8. 2001, sp. zn. 2 T 176/98, s nímž se Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 8 To 601/2001, zcela ztotožnil, odpovídá použité právní kvalifikaci.

Nejvyšší soud konečně shledal, že dovolatel ve svém podání uvedl jako dovolací důvod rovněž důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu a z obsahu jeho podání jednoznačně vyplývá, že má na mysli důvod uvedený ve stávajícím ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Po novele trestního řádu provedené zákonem č. 200/2002 Sb. ze dne 24. 4. 2002 je totiž s účinností ode dne 24. 5. 2002 dovolací důvod do té doby vymezený v § 265b odst. 1 písm. k) uveden v novém znění v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení jemu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Uvedený dovolací důvod dopadá na ty případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena práva přístupu ke druhé instanci. Smyslem tohoto dovolacího důvodu je tedy umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které nebylo provedeno, ačkoliv procesní podmínky pro toto řízení byly splněny.

Pod pojmem procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí je přitom nutno chápat pouze zákonem stanovené procesní podmínky pro odmítnutí nebo zamítnutí odvolání nebo stížnosti, přičemž se jedná o rozhodnutí nadřízeného orgánu ve smyslu § 148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu u stížnosti nebo o rozhodnutí odvolacího soudu podle § 253 odst. 1 až odst. 4 tr. řádu u odvolání, v obou případech bez věcného přezkoumání věci. Podle dikce odst. 1 posledně citovaného ustanovení odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět. Odmítnout odvolání je pak ve smyslu odst. 3 citovaného ustanovení odvolací soud oprávněn tehdy, pokud tento opravný prostředek nesplňuje z hlediska svého obsahu zákonné náležitosti odvolání, uvedené v ustanovení § 249 tr. řádu.

Novelizovaný dovolací důvod lze tedy použít, pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. řádu u stížnosti nebo podle § 253 odst. 1 tr. řádu u odvolání, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí nebo pokud odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. řádu, ačkoliv nebyly splněny podmínky vymezené ustanovením § 253 odst. 4 tr. řádu (tedy oprávněná osoba nebyla náležitě poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání).

Ve shora uvedeném ohledu tudíž důvodem dovolání nemůže být zamítnutí odvolání ve smyslu § 256 tr. řádu, tedy shledá-li odvolací soud, že odvolání není důvodné, neboť postup podle § 256 tr. řádu lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu, neshledal-li odvolací soud důvody k zamítnutí odvolání podle § 253 tr. řádu. Na rozdíl od ustanovení § 253 tr. řádu, podle něhož odvolací soud zamítne odvolání bez věcného přezkoumání věci v těch případech, kdy odvolání nesplňuje zákonem stanovené procesní podmínky, ve smyslu § 256 tr. řádu může odvolací soud zamítnout odvolání jako nedůvodné až na podkladě výsledků veřejného zasedání, konaného o tomto odvolání, kdy tedy odvolání splňuje procesní podmínky ve smyslu § 253 tr. řádu, avšak v něm vytýkané vady nejsou důvodné.

Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu na podkladě řádného opravného prostředku věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej podle § 256 tr. řádu u odvolání a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu u stížnosti, je možno novelizovaný dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody uvedenými v písm. a) až k) § 265b odst. 1 tr. řádu

V tomto případě by však dovolatel musel tvrdit a náležitě odůvodnit své dovolání z hledisek důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a v návaznosti na tento obecný důvod i některého důvodu (či více důvodů) uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu, který musí být dán v řízení předcházejícím napadenému zamítavému rozhodnutí.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených se skutečnostmi shora uvedenými je patrno, že rozhodnutí dovoláním napadené i jemu předcházející řízení netrpí žádnou z vytýkaných vad. Z toho důvodu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání obviněného Ing. L. S. je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jeho dovolání proto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. srpna 2002

Předseda senátu :

JUDr. Zdeněk S o v á k

Vydáno: 21. August 2002