JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 535/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. května 2008 o dovolání, které podal obviněný H. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 4 To 87/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 56 T 10/2006, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 25. 5. 2007, sp. zn. 56 T 10/2006, byl obviněný H. S. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako pracovník K. b. a.s. pobočka L. – firemní bankéř společnosti S. v. s. a.s. se sídlem v T.

1. dne 18. 4. 2002 – po předchozí dohodě s D. J., zajistil založení účtu společnosti S. v. s. a.s. se sídlem v T. č., poté dne 19. 4. 2002 vyzvedl osobně šekovou knížku s deseti šeky vydanou k tomuto účtu a šek číslo předal D. J., dne 22. 4. 2002, zajistil sepsání smlouvy o založení a vedení termínovaného účtu č. na částku 2.000.000,- Kč, tuto smlouvu vyzvedl od pracovnice K. a.s., pobočka L. s tím, že ji dá podepsat odpovědnému pracovníkovi S. v. s. a.s. se sídlem v L., z této smlouvy použil podpisovou doložku pracovníků K. b. a.s. a vyhotovil padělek smlouvy, kde pozměnil částku na termínovaném účtu na 22.000.000,- Kč a takto zfalšovanou smlouvu dal k podpisu generálnímu řediteli S. v. s. a.s. Ing. F. P., na jejímž základě pak byla z účtu společnosti S. v. s. a.s. se sídlem v T. vedeného u K. a.s., pobočka L., č. D. J. internetovou službou M. B. převedena dne 26. 4. 2002 částka ve výši 22.000.000,- Kč, z níž D. J. za využití šeku č. vyzvedl částku 10.000.000,- Kč, ze které dal 5.000.000,- Kč S. a dále bezhotovostním převodem převedl částku 9.985.202,- Kč na svůj účet vedený K. a.s., pobočka L., č. na jméno D. J.,

2. dne 25. 7. 2002 pověřil pracovnici K. a.s., pobočka L., k vyhotovení smlouvy o založení a vedení termínovaného účtu č. na částku 4.000.000,- Kč, poté tuto smlouvu vyzvedl s tím, že ji předá k podpisu odpovědnému pracovníkovi S. v. s. a.s. se sídlem v T. Ing. P., tuto smlouvu podepsat nedal a místo ní vypracoval jinou smlouvu na částku 40.000.000,- Kč s podpisem pracovníka K. a.s. J. F. a tuto smlouvu dal k podpisu Ing. F. P., na základě této smlouvy byla dne 25. 7. 2002 z účtu S. v. s. a.s. se s. v T. č. D. J. prostřednictvím internetové služby M. b. na účet společnosti S. v. s. a.s. č. vedený u K. a.s., pobočka L., převedena částka ve výši 40.000.000,- Kč z níž částka 4.000.000,- Kč na termínovaný účet č., dále částka 36.000.000,- Kč byla D. J. odeslána na jeho osobní účet vedený u K. a.s., pobočka L., č. na jeho jméno“.

Za to byl obviněný H. S. odsouzen podle § 248 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán, aby společně a nerozdílně se spoluobviněným D. J. zaplatil (jak vyplývá z kontextu celého výroku o náhradě škody) poškozené S. v. s. a.s., se sídlem T., P., IČ , na náhradě škody částku ve výši 10.000.000,- Kč.

Podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný H. S. zproštěn obžaloby pro skutek v rozsudku popsaný, jímž měl spáchat trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 252a odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného D. J., o jeho povinnosti nahradit škodu a rovněž o jeho zproštění obžaloby. Zprošťujícím výrokem bylo rozhodnuto i v případě obviněné R. J.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění D. J. a H. S. a Krajský státní zástupce v Ústí nad Labem, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 4 To 87/2007, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného H. S. a státního zástupce podané ohledně obviněné R. J. Současně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného D. J. v celém rozsahu, ohledně obviněného H. S. ve zprošťujícím výroku a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl o vině a trestu obviněného D. J. a o povinnosti tohoto obviněného k náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný H. S. (dále jen „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že minimálně v jednom případě je skutkový závěr učiněný soudy v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Následně připomněl skutky, kterými byl uznán vinným, a namítl, že popsané jednání neobsahuje znaky pomoci k trestnému činu zpronevěry. Nejprve poznamenal, že v daném případě jde o posuzování údajného jednání, které není prokazováno ničím jiným než listinnými důkazy a i kdyby soud dospěl ke správným skutkovým zjištěním, absentují zde důkazy o jeho vině. Dále namítl, že v popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí vyjádření jeho vnitřního vztahu ke skutku, který má naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Prohlásil, že soud prvního stupně ani náznakem neuvádí, že měl jednat v úmyslu pomoci spoluobviněnému D. J. přisvojit si finanční prostředky společnosti S. v. s. a.s. (dále jen „SVS“), které mu byly svěřeny, a dodal, že popis skutku by měl obsahovat subjektivní stránku trestného činu, avšak v jeho případě tomu tak ovšem není, a to v rozporu s judikaturou Ústavního soudu České republiky např. sp. zn. IV. ÚS 582/99, sp. zn. I. ÚS 46/96. Rovněž konstatoval, že obsah výroku napadeného rozsudku je zřetelně v rozporu s požadavky, které na něj kladou rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 43/96 a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2002, sp. zn. 1 To 66/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 39/2001.

Poté namítl, že z hlediska objektivní stránky účastenství soud prvního stupně neprokázal příčinný vztah mezi jeho jednáním a jednáním spoluobviněného D. J., a to i přesto, že posouzení toho, zda jednání spoluobviněného D. J. vyčerpává skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry závisí v prvé řadě na otázce, zda směřoval úmysl spoluobviněného D. J. k tomu, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak někomu škodu. Seznal, že pouze v případě kladné odpovědi na tuto otázku by přišly ostatní znaky zpronevěry (i znaky pomoci u něho, dovolatele) v úvahu. Doplnil, že rozsudek nezjišťuje skutečnosti, jež by nasvědčovaly zmíněnému úmyslu, a že není důkazu o tom, že by jednal v naznačeném směru v nějaké shodě.

Dále argumentoval, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že úmyslně umožnil nebo usnadnil spoluobviněnému D. J. přisvojení svěřených finančních prostředků společnosti S. a vyjádřil přesvědčení, že soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a pečlivě neuvážil všechny okolnosti případu nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech. Podle jeho názoru soud nedostatečně zhodnotil to, že převody peněz mezi účty společnosti S. a pojišťovnou prováděl spoluobviněný D. J. s vědomím vedení společnosti S., kdy veškeré doklady a písemnosti podepisovali jednatelé společnosti nebo její ředitel. V rozsudku je mu kladeno za vinu, že po předchozí dohodě se spoluobviněným D. J. zajistil vyhotovení padělku, resp. pozměnění smlouvy o založení a vedení termínovaného účtu č. na částku 2.000.000,- Kč a následně její podepsání, ačkoliv z obsahu smlouvy je podle něho zcela zřejmé, že tuto podepisoval za K. a.s. svědek F. (vedoucí oddělení obchodů K. a.s.) a svědkyně N., která ji předtím vyhotovila. K tomu doplnil, že oba jmenovaní svědci v průběhu hlavního líčení konaného dne 20. 2. 2007, potvrdili pravost svých podpisů na smlouvě. V návaznosti na shora uvedené prohlásil, že postrádá jakékoliv věcné opodstatnění závěru soudu o tom, že to byl on, kdo dal smlouvu připravit, neboť je zjevné, že smlouva musela být uzavřena na oddělení obchodů za aktivní účasti svědka F., kdy ze strany obžaloby nebyl předložen jediný důkaz o tom, že právě on (dovolatel) vyhotovil padělek smlouvy, následně pozměnil částku na termínovaném účtu, a to vše po předchozí dohodě se spoluobviněným D. J. Dodal ještě, že soud dovozuje, že obviněný D. J. využíval spolupráce s ním jako zaměstnancem banky, ovšem neuvádí odkaz na žádný důkaz, na základě kterého dospěl k tomuto závěru. Uzavřel, že není důkazu o tom, že by se jednání popsaného v rozsudku dopustil, a už vůbec, že by se ho dopustil po předchozí dohodě se spoluobviněným D. J.

Posléze uvedl, že pokud mu soud klade za vinu, že po předchozí dohodě se spoluobviněným D. J. pověřil pracovnici K. a.s. vyhotovením smlouvy o založení a vedení termínovaného účtu a následně místo původní smlouvy vypracoval smlouvu jinou na částku 40.000.000,- Kč s podpisem pracovníka K. a.s. svědka F., pak ani toto tvrzení není ničím podložené a nic takového zjištěno nebylo. Podle jeho slov se dával pokyn k přípravě (sepsání) smlouvy písemně a k pokynu se připojila tzv. servisní průvodka a ty se zakládaly v K. a.s. Servisní průvodky si vzali auditoři banky (viz str. 13 protokolu o hlavním líčení, výslech svědkyně N.). Též poznamenal, že zaměstnankyně K. a.s., která koncipuje smlouvu v bance, ji musí připravit tak, aby měla všechny náležitosti, a ty ji zadává zadavatel (přidělený obchodník). Ten ovšem není znám, resp. zjištěn nebyl, a přesto je mu (dovolateli) kladeno za vinu jednání uvedené v bodě 2 na str. 4 rozsudku. Stran této smlouvy rovněž upozornil, že jsou na ní opět podepsáni za K. a.s. svědek F. a svědkyně N. a za společnost S. svědek Ing. P. V tomto případě jsou jejich podpisy zfalšované, dovolatel ovšem akcentoval, že výpověď svědka F. v tom smyslu, že na druhém dokumentu nebyl jeho podpis, že byl zřejmě zfalšován není důkazem, o tom, že falsum vytvořil nebo jeho vytvoření nějak zajistil on (dovolatel).

V další části dovolání dovolatel namítl, že soud náležitě nezjišťoval úmysl způsobit škodu na majetku společnosti S. a už vůbec jej neprokázal. Připomněl výpověď spoluobviněného D. J. v tom smyslu, že všechny předmětné transakce probíhaly s vědomím a souhlasem generálního ředitele a předsedy představenstva Ing. P., skutečnost, že finanční prostředky nebylo možno vyvést mimo společnost bez vědomí a aktivní účasti jejího vedení, když členové vedení museli příslušné doklady schválit a podepsat, a že ve společnosti S. chyběly kontrolní mechanismy (což vyplynulo i z forenzního auditu), a dále vyzdvihl, že spoluobviněný D. J. popřel, že by prováděl jakoukoli činnost po dohodě s ním. Následně konstatoval, že bez objasnění a došetření uvedených okolností a zhodnocení prověření obhajoby spoluobviněného D. J. nelze dojít ke správnému závěru o jeho úmyslu a tudíž ani o tom, zda je dána subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. a tím i subjektivní stránka pomoci k tomuto trestnému činu. Podle jeho názoru sice odvolací soud poukazuje na to, že spoluobviněný D. J. vypověděl sám o způsobu převodu finančních prostředků a o dalších krocích, vůbec se však nezabývá skutečností, že spoluobviněný D. J. uvedl, že jeho výpověď v přípravném řízení byla učiněna pod nátlakem vyslýchajících policistů, což také zopakoval u veřejného zasedání o podaném odvolání. Odvolací soud tuto skutečnost ponechal bez povšimnutí a vůbec se nezabýval hodnocením konstantní výpovědi spoluobviněného D. J. v průběhu hlavního líčení a veřejného zasedání o podaném odvolání.

Dovolatel také dospěl k závěru, že soud pochybil v souvislosti s rozhodováním o náhradě škody. Upozornil, že soud při formulování závěru o výši způsobené škody vycházel především z listinných důkazů – výpisů z účtu, šeku a z obsahu nároku na náhradu škody, se kterým se k trestnímu řízení připojila poškozená společnost S.. Zdůraznil, že nelze přehlédnout, že v tomto směru jde pouze o vyjádření poškozeného, které není podloženo potřebnými písemnými doklady, jimiž by byla opodstatněnost vyčíslené škody podepřena. Soud se proto podle něho neměl spokojit toliko s pouhým vyjádřením poškozeného, měl požadovat i příslušné písemnosti a doklady, týkající se zanesení částek do účetnictví, a požadovat i příslušné písemnosti od finančního úřadu, případně zajistit odborné vyjádření znalce za tím účelem, aby sám mohl posoudit skutečnou výši škody způsobenou trestným činem. Shledal, že společnost S. nemá jakýchkoliv nároků vůči němu (obviněnému) na náhradu škody, a proto nebyly splněny podmínky možnosti soudu přiznat této společnosti v trestním řízení nárok na náhradu škody. Rovněž argumentoval, že z odůvodnění rozsudku soudu nelze dovodit, jak tento dospěl k částce náhrady škody ve výši 10.000.000,- Kč. Vyjádřil přesvědčení, že soud neuvedl ničeho, z čeho by bylo možno zjistit, že uplatněný nárok společnosti S. má podklad v příslušných hmotně právních předpisech, a že jeho výše a odpovědnost jeho (obviněného) za škodu ve výši 10.000.000,- Kč byla v trestním řízení dostatečně prokázána. Prohlásil, že soud měl poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních (odkázal přitom zejména na rozhodnutí č. 34/1963 Sb. rozh. tr., č. II/1962 Sb. rozh. tr., s. 41, č. 29/1965 Sb. rozh. tr., č. 11/1967-IV Sb. rozh. tr., č. 41/1971 Sb. rozh. tr. a č. 17/1973 Sb. rozh. tr.). Přitom dodal, že soud musí v odůvodnění rozsudku poukázat na hmotně právní ustanovení zvláštních předpisů a vyložit, o které z nich nárok na náhradu škody a jeho konkrétní výši opírá a dokonce musí aplikovat ten zvláštní předpis, jímž se řídí posuzovaný nárok, přičemž nevztahuje-li se na něj zvláštní úprava, uplatní se obecný režim odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku. Uzavřel, že v souvislosti s tím pak měl soud učinit závěry na základě výkladu citovaných mimotrestních právních norem, k čemuž však nedošlo, a nelze vyloučit, že nárok společnosti S. může být i promlčen. Dále vytkl, že výrok o náhradě škody nebyl ze strany soudu náležitě odůvodněn podle směrnic uvedených v § 125 odst. 1 tr. ř., když v odůvodnění výroku o náhradě škody se soud nevypořádal zejména s otázkou, zda byl nárok na náhradu škody uplatněn včas a řádně, zda tak učinila oprávněná osoba a která, proti kterému z případně obviněných, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši, ve kterých směrech a jakými důkazy byl nárok na náhradu škody prokázán a ve kterých směrech nikoliv, o který hmotně právní předpis jsou nárok na náhradu škody a jeho výše opřeny, z jakých dílčích položek se tento nárok skládá a na základě jakých úvah byla stanovena solidární odpovědnost obviněných. Dovolatel rovněž konstatoval, že výrok o přisouzení náhrady škody není formulován jasně, přesně a jednoznačně, tj. neobsahuje přesnou individualizaci oprávněného (poškozeného) či označení konkrétního plnění co do druhu a výše, a dodal, že v daném případě jde o peněžité plnění, a proto bylo nutné přesně specifikovat přisouzenou peněžní částku v českých korunách, a to nejen číselně, ale i slovně. Vzhledem k tomu, že soud založil solidární odpovědnost, měl v odůvodnění rozsudku také vyložit, proč se k tomuto pravidlu přiklonil.

V závěru dovolání shrnul, že skutkový děj, tak jak byl popsán soudem prvního stupně ve vztahu k jeho jednání a poté transformován do konkrétní právní věty, nevede k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Popis děje je takový, že ho lze vyložit vícero způsoby, mimo jiné i způsobem, podle kterého by vůbec nebylo možno podřadit takový děj pod skutkovou podstatu trestného činu. Podle jeho mínění je až s podivem, že soudy nepopsaly skutkový děj způsobem, který by vyloučil veškerou důvodnou pochybnost. V této souvislosti vyslovil názor, že jak prvoinstanční, tak i soud odvolací postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, když se při možnosti různého výkladu skutkového děje nepřiklonily k výkladu pro odsouzeného méně závažnému.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl o jeho zproštění obžaloby v plném rozsahu. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání rozhodl podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odložení výkonu napadeného rozhodnutí.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Především konstatoval, že výhrady dovolatele zahrnuté do jeho mimořádného opravného prostředku se kryjí s argumentací, kterou uplatňoval v rámci své obhajoby po celou dobu řízení. Na uplatněné výhrady již reagovaly jak soud nalézací, tak soud druhého stupně. Jejich závěry je – s výjimkou vyloženou níže – možno téměř bez výhrad přijmout a v zásadě by postačovalo na důvody vysvětlené v odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Je třeba přisvědčit úvaze odvolacího soudu týkající se náležitého právního posouzení skutku, který spíše vykazuje znaky podvodného jednání nežli zpronevěry. Následně státní zástupce uvedl, že se nedomnívá, že by tato odlišná právní kvalifikace [tj. pomoc k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.] byla sama o sobě přísnější než kvalifikace stávající, takže její aplikaci zřejmě nebránil zákaz reformace in peius. Na druhé straně by se ovšem do jisté míry při této změně právní kvalifikace v řízení před soudem druhého stupně jednalo o nečekané, překvapivé rozhodnutí, jemuž by dovolatel očividně nedokázal uzpůsobit svou obhajobu a na něž by nemohl reagovat relevantní obranou, čímž by došlo k ohrožení jeho obhajovacích práv. Proto by i finální stanovisko vrchního soudu v otázce právního posouzení skutku bylo možno akceptovat.

Dále státní zástupce zdůraznil, že naprostá většina výhrad dovolatele míří do oblasti důkazního řízení, takže převážná část dovolání se opírá nikoli o tvrzení vad právních resp. hmotně právních, nýbrž spočívá na tvrzení vad skutkových, neboť dovolatel svými vývody směřuje ke skutkovému stavu odlišnému od toho, k němuž dospěl nalézací resp. odvolací soud a který byl poté posuzován podle hmotně právních ustanovení trestního práva. V tomto směru námitky dovolatele nevyhovují deklarovanému důvodu dovolání a nelze je podřadit ani pod žádný jiný z katalogu dovolacích důvodů, který je upraven v § 265b odst. 1 tr. ř.

Dovolateli pak není možno přisvědčit v tom, že by popis skutku nevyhovoval zvolené právní kvalifikaci. Na druhé straně nelze nevidět, že by vrchním soudem zmiňovaná kvalifikace podle § 250 tr. zák. přinejmenším pro část skutkového děje byla nepochybně přiléhavější, zejména pokud jde o uvedení ředitele a předsedy představenstva společnosti S. v omyl ohledně částek, které byly uloženy na termínovaných účtech, jak je popsáno v bodech 1. a 2. výroku o vině obviněného S. Již ze skutkových okolností zde vyložených je zřejmé, že machinace realizované obviněným J. za pomoci obviněného S. se v žádném případě neděly s vědomím svědka Ing. P. Pokud jde o subjektivní stránku, ani v tom ohledu nemá dovolatel pravdu – jestliže obdržel od hlavního pachatele částky deset a pět milionů Kč z prostředků podvodně vylákaných na společnosti S., muselo se tak stát v souvislosti s podílem obviněného H. S. na celé transakci, konkrétně s úkony vázanými na jeho působení v K. b., a. s., jak vysvětlil již soud prvního stupně. Uzavřel, že zjištěné skutkové okolnosti nedovolují jiný závěr, než že dovolatel přesně znal mechanismus, jímž se obviněný J. zmocnil částek 20 a 40 milionů Kč, k tomuto cíli vědomě svým jednáním přispěl a také za to byl odměněn čtvrtinou protiprávně získaných finančních prostředků. V tomto rozsahu tedy není možno podané dovolání označit za důvodné.

Podle názoru státního zástupce je tomu ovšem jinak s výhradami dovolatele vůči rozhodnutí o náhradě škody. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že nalézací ani odvolací soud nevěnovaly dostatečnou pozornost precizování popisu skutku tak, aby z něho byly jednoznačně a bez nejmenších pochyb patrné skutečnosti odůvodňující rozhodnutí o náhradě škody, a v určitém směru postupovaly v rozporu s podmínkami limitujícími rozhodování v adhezním řízení. Především oba soudy z neznámého důvodu zkrátily ve svých rozhodnutích rozsah náhrady škody, ohledně kterého poškozená organizace navrhovala rozhodnutí o solidární povinnosti obviněných J. a S. Poslední odstavec odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je podle státního zástupce nic neříkajícím konstatováním vůle soudu prvního stupně, aniž by bylo patrno, z jakých skutkových východisek toto rozhodnutí pramení. Odvolací soud ve svém rozsudku na str. 14 ve 2. odstavci tvrdí, že ohledně částky 10.000.000,- Kč poškozená společnost navrhla solidární závazek obou obviněných. Toto konstatování, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, je však v rozporu s obsahem protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 2. 2007, kde je na str. 2 zachyceno vyjádření zástupce poškozené společnosti, který k dotazu předsedy senátu uvedl, že solidární závazek obou obviněných se navrhuje v částce 15 milionů Kč. Na toto vyjádření ostatně zástupce poškozené společnosti odkázal i v závěrečné řeči, jak je patrno z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 5. 2008, str. 7. Ani jeden soud nevyložil, proč se jeho rozhodnutí v této části odchyluje od požadavku poškozeného. Státní zástupce prohlásil, že se lze domnívat, že tato vada má podklad ve vadném popisu skutkového stavu. Nalézací soud se nezabýval dostatečně obsahem skutkové věty, takže zřejmě nepostřehl, že dílčí skutky popsané pod body 4 a 7 u obviněného J. tvoří ve skutečnosti jeden dílčí skutek, jemuž u dovolatele odpovídá dílčí skutek popsaný pod bodem 1. Zde je zachycena skutečnost, že dovolatel dostal od hlavního pachatele částku 5 milionů Kč, ale to je jediná částka, kterou podle skutkové věty uvedené v bodech 1 a 2 dovolatel měl z trestné činnosti obdržet. V bodě 2. se totiž o žádném jeho dalším příjmu z trestné činnosti vůbec nehovoří, navzdory tomu však byl dovolatel zavázán k solidární povinnosti nahradit škodu ve výši 10 milionů Kč. Přestože ten uplatnil výhrady proti správnosti výroku o náhradě škody již v odvolání, vrchní soud na ně nijak nereagoval, touto otázkou se ve skutečnosti ve svých úvahách vůbec nezabýval a mechanicky převzal nesprávné rozhodnutí nalézacího soudu. Dále státní zástupce vyslovil názor, že již ze shora uvedených skutečností plyne další nedostatek v popisu skutkového stavu, který se dotýká výroku o náhradě škody. Je jím zatížen dílčí skutek, jehož podstatou je zpronevěra částky 40 milionů Kč. U obviněného J. je popsán pod bodem 8 výroku o vině, podle něhož mimo jiné obviněný J. „…část těchto finančních prostředků ve výši 10.000.000,- Kč odeslal na účet č. vedený u Č., a. s., na osobu H. S. Tomuto skutku odpovídá bod 2 výroku o vině u dovolatele. V jeho popisu však zcela chybí zmíněný převod částky 10.000.000,- Kč na jeho účet z účtu obviněného J. Díky této vadě není u dovolatele v popisu skutku definováno obohacení o celkem 15.000.000,- Kč, nýbrž pouze o 5.000.000,- Kč – ovšem i tak je výrok o vině v rozporu s výrokem o náhradě škody.

Státní zástupce seznal, že popsaná vada zatěžuje rozhodnutí soudu prvníh i druhého stupně a naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto je dovolání zčásti důvodné. Vzhledem k tomu navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] zrušil podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ohledně dovolatele rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 4 To 87/2007, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 25. 5. 2007, sp. zn. 56 T 10/2006, a rovněž všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Předmětné dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 4 To 87/2007, je (jako celek) přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

K uvedenému Nejvyšší soud ještě dodává, že důvodem dovolání nemůže být – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. – tvrzení vytýkající údajný extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť takový důvod zde zahrnut není. Jak již shora rozvedeno, dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto také dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především neúplné důkazní řízení (zejména to, že při zjišťování výše způsobené škody vycházely toliko z listinných důkazů, především z vyjádření poškozeného, aniž by si opatřily příslušné písemnosti a doklady, týkající se zanesení částek do účetnictví, písemnosti od finančního úřadu, případně zajistily odborné vyjádření znalce za účelem posouzení skutečné výše škody způsobené trestným činem), nesprávné hodnocení důkazů (podle jeho tvrzení soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a pečlivě nezvážily všechny okolnosti případu nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech, nedostatečně zhodnotily skutečnost, že převody peněz mezi účty společnosti S. a pojišťovnou prováděl spoluobviněný D. J. s vědomím vedení společnosti S., odvolací soud ponechal bez povšimnutí výpověď spoluobviněného D. J. v tom smyslu, že jeho výpověď v přípravném řízení byla učiněna pod nátlakem) a v souvislosti s tím i porušení procesní zásady in dubio pro reo, vadná skutková zjištění (shora popsaná) a také chybnou aplikaci procesních ustanovení v souvislosti s výrokem o náhradě škody (§ 43 tr. ř. a § 228 odst. 1 tr. ř. - zejména námitky, podle nichž nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o přiznání nároku na náhradu škody v trestním řízení). Současně přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (mj. tvrdí, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil, a už vůbec, že by se ho dopustil po předchozí dohodě se spoluobviněným D. J., že nebyl prokázán příčinný vztah mezi jeho jednáním a jednáním spoluobviněného D. J., že nebylo prokázáno, že úmyslně umožnil nebo usnadnil spoluobviněnému D. J. přisvojení svěřených finančních prostředků společnosti S., že chtěl na majetku S. způsobit škodu, že by to byl on, kdo dal smlouvu připravit, vyhotovit její padělek a následně pozměnil částku na termínovaném účtu, resp. pověřil pracovnici K. a.s. vyhotovením smlouvy o založení a vedení termínovaného účtu a následně místo původní smlouvy vypracoval smlouvu jinou, popř. že nebyla prokázána jeho odpovědnost za škodu a její výše, a de facto prohlašuje, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Z podstatné části (převážně) až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že v této části dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též (z podstatné části) z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak v tomto směru soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], které však dovolatel formálně neuplatnil ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá dovolatel, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem charakterizujícím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přiznat právní relevanci ani námitkám, že výrok o přisouzení náhrady škody není formulován jasně, přesně a jednoznačně, tj. neobsahuje přesnou individualizaci oprávněného (poškozeného) či označení konkrétního plnění co do druhu a výše, a že vzhledem k faktu, že v daném případě jde o peněžité plnění, bylo nutné přesně specifikovat přisouzenou peněžní částku v českých korunách, a to nejen číselně, ale i slovně.

Dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplně či jinak vadné [viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2005. 2009 s.]. Jestliže tedy dovolatel spatřuje nesprávnost hmotně právního posouzení v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů stran výroku o náhradě škody (zejména v otázce její výše a opory v hmotně právních ustanoveních, resp. důvodů, pro které soudy založily solidární odpovědnost), pak takovou argumentaci je třeba označit za nepřípustnou.

Obviněný však také namítl, že popis (dílčích) skutků, které jsou mu kladeny za vinu, neobsahuje znaky účastenství ve formě pomoci k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. (zejména pro absenci subjektivní stránky a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a trestněprávně relevantním následkem). Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Po subjektivní stránce je u tohoto trestného činu (v jeho základní skutkové podstatě) třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). K trestnosti účastníka na trestném činu jiného ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se nevyžaduje, aby svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu spáchaného pachatelem, k němuž směřovala pomoc. Podstatné je, aby účastník (tj. i pomocník) přispěl ke spáchání úmyslného trestného činu (hlavního) pachatele a aby toto jednání účastníka porušilo nebo ohrozilo týž zájem chráněný trestním zákonem. Z hlediska zavinění musí být dán u pomocníka ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. úmysl podle § 4 tr. zák., a to úmysl přímý nebo nepřímý. Pro naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu je tedy podstatné, zda pomocník (tj. obviněný) ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele.

Dále je třeba zdůraznit zjištění soudů, podle něhož bylo jednání dovolatele provázáno s jednáním spoluobviněného D. J. do té míry, že bylo základní podmínkou a předpokladem k neoprávněnému odčerpání finančních prostředků z účtu společnosti S. Přitom je evidentní, že obviněný D. J. úmyslně [ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.] protiprávně finanční prostředky ke škodě jmenované společnosti (a ve prospěch svůj i dovolatele) odčerpal. Není tak možno pochybovat o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním dovolatele a způsobeným následkem (účinkem).

Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů také vyplývá, že dovolatel znal rozhodné skutkové okolnosti stran mechanismu provádění bankovních operací společnosti S. a rovněž úmysl spoluobviněného D. J. neoprávněně odčerpat finanční prostředky z účtu této společnosti i způsob uskutečnění tohoto úmyslu, a že jeho jednání vědomě a cíleně směřovalo právě k tomu, aby takový úmysl (záměr) byl úspěšně uskutečněn.

Přitom je třeba poznamenat, že o naplnění subjektivní stránky minimálně účastenství k majetkovému trestnému činu svědčí již samotný charakter jednání dovolatele, neboť jeho součástí bylo mj. vyhotovení padělaných, resp. pozměněných smluv o založení a vedení termínovaných účtů, tedy jednání samo o sobě úmyslné(a podvodné). Nelze přitom přehlédnout ani fakt obohacení dovolatele z popsaného skutku, neboť i ten opravňuje závěr o jeho úmyslném zavinění zahrnujícím vědomí o všech rozhodných okolnostech (včetně záměru a jednání spoluobviněného D. J.) i volní složku (chtění).

Z těchto důvodů nelze dovodit, že by z popisu skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud, nebylo lze u dovolatele shledat znaky účastenství (v širším slova smyslu) k trestnému činu.

V daných souvislostech však Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout závěry, k nimž ve svém rozhodnutí dospěl odvolací soud: „…je zřejmé, že jednání obou obžalovaných bylo v tomto případě společné a jak bude rozebráno níže, spíše než znaky pomoci k trestnému činu zpronevěry vykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Trestného činu podvodu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. V tomto případě je zřejmé, že obžalovaný S. společně s obžalovaným J. předložili řediteli společnosti Ing. F. P. k podpisu padělané resp. pozměněné smlouvy znějící na vyšší částky, než na které byly skutečně vedeny termínované účty společnosti S., v důsledku tohoto došlo k majetkové dispozici, tedy k převodu těchto podstatně vyšších částek na účty vedené mimo účetnictví společnosti a posléze byly rozdíly mezi částkami, na které byly vedeny termínované účty a částkami uvedenými ve smlouvách podepsaných ředitelem společnosti použity ve prospěch pachatelů a poškozené společnosti v tomto rozsahu způsobena škoda. Jednání, jímž byl obžalovaný S. uznán vinným, bylo v souladu se skutkovými zjištěními shodně jako v napadeném rozsudku popsáno již v rámci usnesení o zahájení trestného stíhání i v obžalobě, avšak od počátku trestního řízení bylo nesprávně kvalifikováno jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Lze se tedy částečně ztotožnit s námitkou odvolatele, že jednání popsané v napadeném rozsudku neobsahuje znaky pomoci k trestnému činu zpronevěry, nicméně je třeba konstatovat, že nedostatek spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jednání obžalovaného za situace, kdy jednání bylo již v usnesení o zahájení trestního stíhání popsáno jako jiný trestný čin včetně všech jeho znaků není vadou, která by vedla ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci do stadia přípravného řízení. Odvolací soud mohl takové pochybení v rámci odvolacího řízení sám napravit a jednání při správných skutkových zjištěních soudu I. stupně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4. tr. zákona, avšak pouze tehdy, pokud by bylo podáno odvolání též v neprospěch obžalovaného H. S. Jelikož takové odvolání podáno nebylo, bránila odvolacímu soudu v tomto postupu zásada zákazu „reformatio in peius.“

K těmto právním závěrům soudu druhého stupně, které považuje Nejvyšší soud za přiléhavější než právní kvalifikaci zvolenou nalézacím soudem, je vhodné doplnit, že podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozhodnutí č. 786/1922 Sb. rozh. NS).

Ze soudy zjištěných skutkových okolností je zřejmé, že dovolatel zajistil (vyhotovil) padělané, resp. pozměněné smlouvy o založení a vedení termínovaných účtů a jejich předložení (společně se spoluobviněným D. J.) generálnímu řediteli společnosti S. Ing. F. P. k podpisu. Tím se významným způsobem přímo zúčastnil předmětného skutku (resp. obou dílčích skutků), jehož podstatou (ze strany dovolatele a spoluobviněného D. J.) bylo uvedení jiného v omyl právě se záměrem obohatit se ke škodě jmenované společnosti – tento záměr byl také uskutečněn. Byla tak naplněna objektivní stránka spolupachatelství (společné jednání).

Skutková zjištění soudů však současně odůvodňují rovněž subjektivní stránku spolupachatelství – společný úmysl, neboť je zjevné, že oba pachatelé jednali vědomě společně k dosažení již specifikovaného záměru.

K uvedenému je pak vhodné ještě stručně poznamenat, že odvolací soud nemohl i přes odlišný závěr o právní kvalifikaci zjištěného (pokračujícího) skutku (a to přísnější právní kvalifikaci – spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. je obecně považováno za závažnější formu trestné součinnosti než účastenství podle § 10 tr. zák.) volit za výše zmíněné procesní situace jiný způsob rozhodnutí než shora citovaný. Rozhodně nemohl dovolatele zprostit obžaloby. O zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. lze rozhodnout jen tehdy, není-li stíhaný skutek žádným trestným činem. Tento postup nepřichází v úvahu, je-li skutek jiným trestným činem, než jaký v něm spatřoval soud prvního stupně, a to i tehdy, jde-li o přísnější trestný čin, kterým nemohl odvolací soud uznat obžalovaného vinným z důvodu zákazu reformationis in peius ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. V takovém případě je nutno odvolání obžalovaného, popřípadě odvolání podané jen v jeho prospěch jinou oprávněnou osobou, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnout (viz rozhodnutí č. 9/2007/II Sb. rozh. tr.).

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného H. S. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat následující skutečnosti k otázce náhrady škody.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.

Na tomto místě je třeba uvést, že poškozený se k trestnímu řízení připojil s nárokem na náhradu škody, a to nejen vůči obviněnému D. J., ale i vůči dovolateli, řádně a včas. V zájmu přesnosti se ovšem patří zmínit, že poškozený navrhl, aby oba obvinění byli solidárně zavázáni k náhradě škody v částce 15 milionů Kč (včetně úroku z prodlení). Pokud soudy obou stupňů uvažovaly pouze o částce 10 milionů Kč, pak sice jde o pochybení, to však v dovolacím řízení nelze napravit.

V adhezním řízení se postupuje podle hmotně právních norem, na nichž je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí. V daném případě se jednalo ve vztahu k oběma obviněným o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), konkrétně pak zvláště ustanovení § 420 a § 438 tohoto zákona. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné v prvé řadě uvést, že ačkoli z obsahu spisu vyplývá, že obviněný D. J. byl zaměstnancem poškozené společnosti S., jeho odpovědnost za škodu není možné posuzovat podle zákoníku práce. V posuzované trestní věci totiž nelze dovodit, že by jmenovaný obviněný způsobil svému zaměstnavateli (společnosti S.) škodu při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním – zjištěnou trestnou činností zjevně příkře vybočil (jednalo se o exces) z mezí ustanovení § 172 odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném v době činu. Se zřetelem k tomuto mezitímnímu závěru platí, že nebyla vyloučena solidární odpovědnost tohoto obviněného a dovolatele za způsobenou škodu.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

V souvislosti s tím je třeba připomenout, že dovolatel zaviněným protiprávním jednáním způsobil společně s obviněným D. J. škodu. Za tuto škodu tak nese ve smyslu citovaného zákonného ustanovení odpovědnost.

Podle § 438 odst. 1 obč. zák. způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle § 438 odst. 2 téhož zákona v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody.

Úprava ustanovení § 438 odst. 1 obč. zák. vyjadřuje zásadu solidární odpovědnosti škůdců v případech společně způsobené škody s cílem prohloubit odpovědnost za protiprávní jednání a důsledně zabezpečit ochranu poškozeného. Solidární odpovědnost má poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody pro poškozeného, který si podle svého rozhodnutí může vybrat pouze některého ze škůdců a uplatňovat vůči němu celý svůj nárok.

Ze znění ustanovení § 438 obč. zák. také vyplývá, že solidární odpovědnost je pravidlem, dílčí odpovědnost více škůdců je výjimkou z tohoto pravidla. Zákonem je na ni pamatováno toliko na odůvodněné případy, které je třeba chápat jako případy výjimečné, jež je třeba v tomto smyslu také zdůvodnit. Zásadním hlediskem při této úvaze však nemůže být ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody. Jestliže je primární zájem soustředěn k poškozenému a k ochraně jeho práv, přichází v úvahu v situacích, kdy výsledky dokazování přesvědčivě dokládají, že ani rozhodnutím o dílčí (dělené) odpovědnosti nebude zájem poškozeného a uspokojení jeho nároku na náhradu škody nikterak ohroženo. Teprve za splnění tohoto předpokladu lze podle účasti škůdců na způsobení škody rozhodnout o jejich dílčí odpovědnosti (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008).

O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo. Naopak, v tomto případě bylo zcela na místě postupovat v duchu citovaného zákonného pravidla, jak správně nalézací soud učinil. Nejvyšší soud opětovně konstatuje, že úmyslné protiprávní jednání dovolatele bylo (významnou) součástí (pokračujícího) skutku, jímž byla na cizím majetku způsobena škoda. Za tohoto stavu věci s ohledem na výši způsobené škody (celkem 55.985.202,- Kč) soudy správně rozhodly o solidární odpovědnosti obou obviněných k náhradě (části) způsobené škody a vytvořily tak poškozenému v zájmu jeho náležité ochrany patřičnou právní pozici, aby dosáhl uspokojení svého nároku. Otázka výše prospěchu dovolatele z trestné činnosti (byl ve srovnání s prospěchem, který získal spoluobviněný D. J., nižší), není v daných souvislostech relevantní (viz výše). K této okolnosti se přihlédne při eventuálním vypořádání mezi škůdci, neboť podle § 439 občanského zákoníku se ten, kdo odpovídá za škodu společně a nerozdílně s jinými, vypořádá s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Poznamenal-li dovolatel, že nelze vyloučit, že nárok společnosti S. může být i promlčen, pak postačí stručně konstatovat, že v dosavadním řízení neuplatnil řádnou námitku promlčení, takže již z tohoto důvodu je tato výhrada (či spíše pouhá neodůvodněná zmínka) zcela nepřípadná.

Dodat je pak ještě na místě, že výrok o povinnosti obviněných k náhradě škody obsažený v rozsudku soudu prvního stupně nemá z formálního hlediska podstatné vady. Dostatečně totiž označuje jak povinné osoby (dovolatele a obviněného D. J. – ti jsou v úvodu výroku předmětného rozsudku přesně identifikováni), tak oprávněného (poškozenou společnost S.), výši přisouzené náhrady škody i solidární odpovědnost obviněných. Skutečnost, že výše peněžitého závazku obviněných nebyla vymezena také slovně, nemá za následek neplatnost či zmatečnost předmětného výroku.

Pokud v dovolání dovolatel navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. května 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 22. May 2008