JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 531/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2008 o dovolání, které podal obviněný J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 3 To 581/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 212/2006, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í :

- rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 3 To 581/2007, a to ohledně obviněného J. H. v celém rozsahu, s výjimkou té části, jíž byl shledán jako správný výrok o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. 71 T 212/2006,

- rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. 71 T 212/2006, a to v části týkající se obviněného J. H. – výroky pod body 1. a 3., jimiž byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a v celém výroku o trestu ohledně jeho osoby,

- také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. 71 T 212/2006, byl obviněný J. H. (v bodě 1. a 3.) uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a (v bodě 2.) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „ačkoliv J. H. byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 4. 2003 sp. zn. 9 T 13/2003 pro trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem, kterýžto trest vykonal dne 5. 11. 2004, přesto

1. dne 2. 7. 2006 kolem 19.00 hodin v O. –Z. na ul. R., před domem č., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného L. T. tím způsobem, že mu podrazil nohy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde jej dvakrát kopl do oblasti žeber, načež mu z krku strhl kovový řetízek s přívěskem a stříbrný řetízek s přívěskem a z opasku strhl mobilní telefon zn. Nokia, čímž jmenovanému způsobil škodu v celkové výši 1.250,- Kč,

2. dne 11. 7. 2006 v ranních hodinách v M. O. na S. n., poblíž D. A. D., vytrhl z ruky poškozenému Z. S. tašku obsahující mimo jiné mobilní telefon zn. Nokia 3510i a z místa utekl, čímž jmenovanému způsobil škodu ve výši 790,- Kč,

3. obžalovaní J. H., A. D. a M. Z. společně dne 7. 8. 2006 kolem 22.00 hodin v M. O., v areálu bývalé koksovny K., fyzicky napadli poškozeného J. F. tím způsobem, že jej nejprve obžalovaný J. H. uchopil za límec košile a vytáhl jej z postele, přičemž po něm žádal vydání peněz, načež obžalovaný A. D. poškozenému podkopl nohy, načež jej společně obžalovaný H. s D. přetočili na břicho a klekli na něj, kdy obžalovaný J. H. poškozenému vytáhl ze zadní kapsy kalhot peněženku, odkud odcizil finanční hotovost ve výši 1.300,- Kč, přičemž obžalovaná M. Z. jim po celou dobu uvedeného jednání svítila, čímž způsobili poškozenému škodu v uvedené výši“.

Za to byl obviněný J. H. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného A. D. a obviněné M. Z.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. H., A. D. a M. Z., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 3 To 581/2007, z podnětu odvolání obviněných J. H. a A. D. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. u těchto obviněných napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. H. podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 42 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou (bod 1/) a dále rozhodl o trestu obviněného A. D. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné M. Z. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný J. H. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že skutek uvedený pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Podle něho totiž nebylo v průběhu trestního řízení prokázáno, že by od počátku jednal s úmyslem zmocnit se cizí věci za užití násilí či pod pohrůžkou násilí. Prohlásil, že jeho jednání (a jednání poškozeného) předcházely dlouhodobé neshody, které v inkriminovaný den vyústily v hádku, možná rvačku či výtržnictví, ovšem toto jednání nebylo motivováno úmyslem získat cizí věc. K tomu ještě dodal, že prokázána byla pouze skutečnost, že došlo k rozepři mezi ním a poškozeným.

Dále konstatoval, že skutek popsaný pod bodem 2. rozsudku nalézacího soudu není trestným činem krádeže z důvodu absence znaku tohoto trestného činu spočívajícím v přisvojení si cizí věci zmocněním. V této souvislosti poznamenal, že za zmocnění se cizí věci lze považovat jednání, kterým si pachatel sjednává možnost volně s věcí nakládat s vyloučením tohoto, kdo tu věc měl ve své moci. Podle něho však poškozený sám předal mobilní telefon zn. Nokia do jeho (obviněného) rukou za účelem jeho zastavení s následným podílem na takto získaných finančních prostředcích. Nejednal tedy bez vědomí poškozeného, věci se nezmocnil.

Následně prohlásil, že ani skutková zjištění soudu první instance, se kterými se ztotožnil rovněž odvolací soud, ohledně skutku uvedeného pod bodem 3. obžaloby nelze podřadit pod právní kvalifikaci trestného činu loupeže. Argumentoval, že bylo prokázáno, že finanční prostředky, které měl (obviněný) úmyslně pod pohrůžkou násilí od poškozeného získat, byly ve vlastnictví spoluobviněné M. Z., jež toliko žádala vydání své věci. Jednání obviněných tudíž nebylo motivováno úmyslem získat cizí věc, tak, jak je obsahem skutkové podstaty trestného činu loupeže. Přitom také namítl, že existuje rozpor mezi skutkovými zjištěními uvedenými v odůvodnění rozsudku a skutečně zjištěným stavem věci v rámci dokazování, a shledal, že jeho vina je prokazována nad rámec skutkových zjištění soudu prvního stupně a je dovozována z obecných zkušeností bez použití zásady „in dubio pro reo“.

Za otázku zásadního právního významu označil posouzení důkazní hodnoty výpovědi poškozeného v rámci přípravného řízení a řízení před soudy stran skutku uvedeného v bodě 3. obžaloby. Podotkl, že ze závěrů, jež vedly soudy nižších stupňů k výroku o jeho (obviněného) vině v bodu 3. obžaloby vyplývá, že výpověď učiněná poškozeným v přípravném řízení má důkazní hodnotu větší než výpovědi poškozeného v rámci hlavního líčení konaného dne 6. 12. 2006, kdy se sám poškozený jako svědek otáčí k němu (obviněnému), jenž byl po celou dobu trestního řízení stíhán vazebně, bez kontaktu s jinými osobami, s větou „…jinak všechno mám hodit na tebe kdyby něco, aby si věděl, ono mu to dojde…“, opakovaně uvádí, že dříve křivě vypovídal a není schopen logicky vysvětlit diametrální rozdíly ve svých výpovědích, a to i po poučení soudu o následcích křivé výpovědi. Obviněný uzavřel, že i přes tyto skutečnosti soud prvního stupně považuje výpověď poškozeného v rámci přípravného řízení za důkaz s větší mírou věrohodnosti a vyšším stupněm důkazní hodnoty a dostačující pro odůvodnění jeho (obviněného) viny bez jakýchkoli pochybností, přesto, že veškeré důkazy je nutno hodnotit jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě. Dospěl proto k závěru, že postupem soudů v jeho trestní věci došlo k porušení základních zásad trestního řízení, když shora uvedeným postupem by ad absurdum byla výpověď svědků či poškozených v rámci hlavního líčení de facto nadbytečná.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 3 To 581/2007, ve výroku 1 a navazujících a předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. 71 T 212/2006, ve všech výrocích o vině a v plném rozsahu výroku o trestu a následně, aby přikázal podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř. věc soudu o jehož rozhodnutí jde, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho vazbě.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a dovolací argumentaci obviněného, konstatoval, že obviněný J. H. relevantně uplatnil zákonný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítl nenaplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. v jednáních popsaných v pravomocném rozsudečném výroku pod body 1. a 3., resp. trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), písm. e) tr. zák. v bodě 2. pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Následně připomněl, že trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a doplnil, že násilí nebo pohrůžka násilí jsou prostředkem k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadané osoby, jsou prostředkem nátlaku na vůli napadeného a přitom cílem jednání pachatele je zmocnění se cizí věci a že násilí je tedy jednání pachatele spočívající zejména v použití fyzické síly proti tomu, kdo má věc u sebe. Státní zástupce dále uvedl, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže je dále podstatný pachatelův úmysl, který se musí vztahovat jak k násilnému jednání, kterým chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak ke zmocnění se věci, které bezprostředně následuje. Od trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. spočívajícího v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, se trestný čin loupeže podle § 234 tr. zák. odlišuje především užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí vůči jinému, přičemž násilí nebo jeho pohrůžka jsou prostředkem a zmocnění se cizí věci je cílem pachatele. Poté, co odcitoval tzv. skutkovou větu uvedenou ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1., shledal, že ačkoliv ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem vyplynulo, že mezi obviněným a poškozeným byly napjaté vztahy, že poškozený poté, co byl napaden obviněným, oznámil stržení řetízků a odcizení mobilního telefonu a že se zároveň obviněný snažil dát řetízky do úschovy svědkům, v popisu skutku odsuzujícího rozsudku není vyjádřeno, že násilné jednání obviněného bylo vedeno úmyslem získat cizí věc, a nelze tedy mít za to, že by takto popsaný útok obviněného odpovídal právní kvalifikaci trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. Z výroku o vině soudu prvního stupně tak podle státního zástupce nepochybně nevyplývá, že bylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák., resp. že byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu. V tomto rozsahu tedy státní zástupce označil podané dovolání za důvodné.

Stran skutku popsaného v bodě 2. pravomocného výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně státní zástupce poznamenal, že základem skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), písm. e) tr. zák. je přisvojení si cizí věci tím, že se jí pachatel zmocní, čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. K tomu dále rozvedl, že ze skutkového zjištění ostravského okresního soudu vyplynulo, že obviněný byl za takový čin v posledních třech letech potrestán a mobilní telefon mu nenáležel a ve vztahu k obviněnému byl tedy věcí cizí i když poškozený souhlasil s tím, že dají mobilní telefon do zastavárny, a obviněný zástavu za odměnu zprostředkuje, přičemž poškozený chtěl být u zastavení telefonu přítomen. Obviněný však následně poškozenému vytrhl mobilní telefon z ruky, z místa činu utekl, telefon prodal sám, finanční prostředky z prodeje utratil a poškozenému ani později žádné peníze nepředal. Podle mínění státního zástupce je tedy nepochybné, že obviněný odejmul poškozenému mobilní telefon a vytvořil si tak možnost s věcí volně nakládat, a to s vyloučením faktické moci poškozeného s mobilním telefonem nadále disponovat, tedy, že se obviněný zmocnil cizí věci a tak si ji přisvojil. Nelze proto souhlasit s názorem obviněného, že se věci nezmocnil a že tak jednal s vědomím poškozeného.

V souvislosti s dovolacími námitkami obviněného stran skutku popsaného pod bodem 3. pravomocného výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce opět prezentoval dikci skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Přitom shledal, že v průběhu dokazování nalézacího soudu bylo prokázáno, že obviněný J. H. společně s dalšími dvěma spoluobviněnými proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Námitce obviněného v tom smyslu, že jeho jednání nebylo motivováno úmyslem získat „cizí věc“ tak, jak je obsahem skutkové podstaty trestného činu loupeže, nelze přisvědčit, neboť je nepochybné, že se společným jednáním zmocnili peněženky poškozeného s celým jejím obsahem. V této souvislosti zdůraznil, že je současně nerozhodné, zda finanční prostředky, které měl obviněný úmyslně za použití násilí od poškozeného získat, byly ve vlastnictví M. Z., protože pro kvalifikaci trestného činu loupeže ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. není rozhodující, že pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci, která však patří jiné osobě, než je osoba, vůči které používá násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí (viz rozhodnutí č. 44/1986 Sb. rozh. tr.), a vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 33/1991-I Sb. rozh. tr.). Jednání popsaná ve výroku pravomocného rozsudku soudu prvního stupně pod body 2. a 3. jsou tedy právně kvalifikována správně.

Pokud se týče závěrečných námitek obviněného o otázce posouzení důkazní hodnoty výpovědí v rámci trestního řízení a hodnocení důkazů ze strany soudů, státní zástupce konstatoval, že Nejvyššímu soudu v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, neboť neprovádí dokazování, ale je vázán skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení. Jestliže tedy obviněný zpochybňuje správnost provedeného dokazování tím, že namítá hodnocení důkazů a zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů, resp. tvrdí, že jeho vina byla hodnocena v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, napadá tak nedostatečná či neúplná skutková zjištění, nikoli však nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Je tedy zřejmé, že tyto námitky nenaplňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Státní zástupce proto uzavřel, že dovolání bylo z označeného dovolacího důvodu částečně podáno oprávněně, neboť jednání obviněného popsané pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného J. H. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 To 581/2007, ze dne 6. 8. 2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 71 T 212/2006, ze dne 9. 3. 2007 ve výroku o vině obviněného J. H. pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. [bod 1. a 3.], a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a popřípadě podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněného J. H. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil státní zástupce podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 3 To 581/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, které je třeba podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů [především svědecké výpovědi poškozeného J. F. s tím, že při rozhodování o jeho (obviněného) vině skutkem popsaným pod bodem 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nevzaly v potaz výpověď jmenovaného poškozeného z hlavního líčení před nalézacím soudem a vycházely toliko z jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení], porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ a vadná skutková zjištění. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy (poukazuje na obsah výpovědi poškozeného J. F. v řízení před soudem a dále obecně namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními uvedenými v odůvodnění rozsudku a skutečně zjištěným stavem věci v rámci dokazování) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že poškozený Z. S. mu mobilní telefon sám dobrovolně předal za účelem jeho zastavení). Z podstatné části až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad a tvrzení – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti z části spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uvedené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil a nebyly ani naplněny (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání obviněný rovněž domáhá, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný však také namítl, že skutek tak, jak je popsán pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť nejednal s úmyslem zmocnit se cizí věci za užití násilí nebo pod pohrůžkou násilí, a dále, že ani skutková zjištění soudu první instance ohledně skutku uvedeného pod bodem 3. výroku o vině téhož rozsudku nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť finanční prostředky, které měl od poškozeného násilím získat, byly vlastnictvím spoluobviněné M. Z., jeho jednání tudíž nebylo vedeno úmyslem získat cizí věc. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní.

Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., po přezkumu podle § 265i odst. 3 tr. ř. dospěl k níže uvedeným závěrům.

Nutno především zdůraznit, že podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.

Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1374 - 1376 s.).

Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě v bodě 1. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný J. H. „… po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného L. T. tím způsobem, že mu podrazil nohy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde jej dvakrát kopl do oblasti žeber, načež mu z krku strhl kovový řetízek s přívěskem a stříbrný řetízek s přívěskem a z opasku strhl mobilní telefon zn. Nokia, čímž jmenovanému způsobil škodu v celkové výši 1.250,- Kč“.

S ohledem na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud konstatuje, že takto formulovaný skutkový základ není dostatečný pro závěr, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Z citované skutkové věty totiž vyplývá pouze tolik, že obviněný J. H. po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného L. T., načež mu strhl z krku kovový řetízek s přívěskem a stříbrný řetízek s přívěskem a z opasku mobilní telefon, avšak nelze z ní činit spolehlivý závěr, že by byl fyzický útok obviněného vůči poškozenému motivován úmyslem získat cizí věc. Neobsahuje totiž takové jednoznačné zjištění, podle něhož by obviněný napadl jmenovaného poškozeného proto, aby se zmocnil jeho věcí (nevylučuje jinou motivaci násilného jednání) a neumožňuje ani závěr, že úmysl zmocnit se cizí věci obviněný pojal až v průběhu násilí, jehož by se počal dopouštět z jiných pohnutek.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že popis skutku obsažený ve skutkové větě pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, v němž není vyjádřeno, že násilné jednání obviněného bylo vedeno úmyslem získat cizí věc, neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť v něm není zachycena subjektivní stránka tohoto trestného činu. Tento dílčí skutek byl tedy nesprávně právně posouzen.

Odlišný závěr učinil Nejvyšší soud ve vztahu k výhradám obviněného vůči právnímu posouzení skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu pod bodem 3. Především je totiž nutné poukázat na to, že podle závěru vyjádřeného v rozhodnutí odvolacího soudu byly věci, jichž se obviněný jako spolupachatel násilím zmocnil (peněženka poškozeného s celým obsahem), ve vztahu k němu věcmi cizími. Navíc pro kvalifikaci trestného činu loupeže ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák. není rozhodné (jak správně připomněl již státní zástupce), že pachatel jedná v úmyslu zmocnit se cizí věci, která však patří jiné osobě, než je osoba, vůči které užívá násilí nebo hrozbu bezprostředního násilí (viz rozhodnutí č. 44/1986 Sb. roz. tr.). Předmětné části formálně právně relevantní argumentace obviněného proto Nejvyšší soud nemohl přiznat žádné opodstatnění.

Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem, ale také se zřetelem k tomu, že oba zmíněné dílčí skutky tvořily pokračující trestný čin loupeže „zastřešený“ zvlášť nebezpečnou recidivou, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2007, sp. zn. 3 To 581/2007, a to ohledně obviněného J. H. v celém rozsahu, s výjimkou té části, jíž byl shledán jako správný výrok o vině trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) tr. zák. v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. 71 T 212/2006, (tedy v celé části týkající se výroku o vině trestným činem loupeže spáchaným zvlášť nebezpečným recidivistou a ve výroku o trestu), dále rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. 71 T 212/2006, a to v části týkající se obviněného J. H. – výroky pod body 1. a 3., jimiž byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. a v celém výroku o trestu ohledně jeho osoby, a také další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tedy vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který bude povinen znovu rozhodnout o vině a trestu obviněného J. H.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr.).

V Brně dne 25. června 2008

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 25. June 2008