JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 526/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2002 dovolání podané obviněným M. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 8 To 105/2002, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 159/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění M. B. a M. S. byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. listopadu 2001, sp. zn. 2 T 159/2000, uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustili tím, že dne 9. 6. 1999 kolem 22.00 hod. vylákali pod záminkou prodeje mobilních telefonů poškozeného J. S., do P. 10 k retenční nádrži u H. p., kde obviněný M. S. poškozeného napadl tím způsobem, že jej udeřil pěstí do obličeje, až upadl na zem, kopal do něj a požadoval po něm vydání peněz, přičemž obviněný M. B. nad ním stál vyzbrojen baseballovou pálkou, kterou poté předal obviněnému M. S. a ten s ní rozbil levé přední okno vozidla poškozeného, čímž způsobil škodu ve výši nejméně 1.800,- Kč.

Soud prvního stupně za to obviněnému M. B. uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému M. S. uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let, nad obviněným vyslovil dohled a uložil mu přiměřené omezení spočívající v povinnosti během zkušební doby uhradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému J. S. náhradu škody ve výši 1.800,-Kč a současně jej podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Pro úplnost je třeba dodat, že soud prvního stupně citovaným rozsudkem třetího obviněného P. Š. podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, podle níž se shora uvedeným skutkem měl i tento obviněný dopustit trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění M. B. a M. S. odvolání, o němž rozhodoval Městský soud v Praze ve veřejném zasedání dne 3. dubna 2002, sp. zn. 8 To 105/2002. Rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil odsuzující rozsudek pouze ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu u obviněného M. B. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. tomuto obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Současně vyslovil, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn, včetně výroku o náhradě škody. Odvolání obviněného M. S. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen obviněnému M. B. dne 26. 6. 2002, jeho obhájci JUDr. I. S. dne 20. 6. 2002 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10 dne 20. 6. 2002.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 8 To 105/2002, podal obviněný M. B. prostřednictvím jmenovaného obhájce dovolání dne 19. 7. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 10 (podání bylo učiněno na poště dne 18. 7. 2002), a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v podrobnostech uvedl, že skutkový závěr, že vylákal poškozeného na místo, kde byl napaden a kde mělo dojít k trestnému činu loupeže, nemá vůbec opory v provedeném dokazování. Stejně tak nemá opory ani závěr soudu v tom, že během útoku obviněného M. S. proti poškozenému J. S. stál nad poškozeným vyzbrojen baseballovou pálkou. Tuto okolnost nepotvrzuje ani poškozený, ani jmenovaný spoluobviněný, ani svědek V. H. V další části odůvodnění podaného dovolání dovolatel poukázal na podrobnosti ve výpovědích obviněných M. S. a P. Š., poškozeného J. S. a svědka V. H. a zopakoval svou obhajobu, že nevěděl, oč se jedná, neboť na místě činu se nacházel jen proto, že byl spoluobviněným P. Š. požádán, zda by nebyl ochoten hlídat během obchodu, ke kterému mělo dojít, proto ani nevěděl, že by mělo dojít k nějakému napadení.

Výroku odsuzujícího rozsudku dovolatel vytýká, že v něm není uvedeno, jakým způsobem měli se spoluobviněným M. S. poškozeného vylákat na místo činu. Obdobně oběma soudům vytýká, že se nezabývaly kvalifikačním momentem možného spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to přesto, že trestného činu se měli podle výrokové části rozsudku soudu prvního stupně dopustit společně. Podle výrokové části rozsudku nalézacího soudu měl na místě jen stát, podle odůvodnění tohoto rozsudku však měl použít proti poškozenému násilí, avšak podle odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně bylo jeho jednání pouze pasivní. Spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. přitom předpokládá jednak spáchání činu společným jednáním, jednak úmysl k tomu směřující. Podle přesvědčení dovolatele ani jeden z těchto zákonných znaků spolupachatelství k trestnému činu nebyl ke vztahu k jeho osobě naplněn či prokázán.

V závěru podaného dovolání obviněný poukázal na dřívější rozhodnutí Městského soudu v Praze v této trestní věci, jímž zrušil původní rozsudek soudu prvního stupně a v němž poukázal na to, že nalézací soud při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. V novém odsuzujícím rozsudku ze dne 7. 11. 2001 však soud prvního stupně výpověď obviněného P. Š. vůbec necitoval a nehodnotil a pokud jde o další výpovědi, není patrné, v jakém směru měla být jeho obhajoba vyvrácena. Proto považuje tento rozsudek ve světle ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. za nepřezkoumatelný. V petitu podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podanému dovolání vyhověl, zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k jeho osobě, stejně tak zrušil ve stejném rozsahu i předcházející rozsudek nalézacího soudu a obžaloby jej zprostil, případně aby po zrušení obou rozsudků vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Opis podaného dovolání předseda senátu soudu prvního stupně doručil v souladu s ustanovením § 265 h odst. 2 tr. ř. nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Takové případné vyjádření Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí k dispozici neměl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř/, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Ze zákonného vymezení důvodů dovolání (§ 265b odst. 1 tr. ř.) vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právně s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje jiné mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl obviněným v daném případě uplatněn, musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.

Nejvyšší soud z těchto důvodů považuje za právně irelevantní všechny výhrady obviněného v podaném dovolání, jež směřují jak ke způsobu hodnocení provedených důkazů, tak k nepřesnosti či nesprávnosti skutkových zjištění.

Pro úvahy dovolacího soudu je rozhodný skutkový závěr nalézacího soudu, že oba obvinění vylákali poškozeného na místo činu (srov. výrok rozsudku), a že tak učinili po předchozí vzájemné dohodě o rozdělení rolí (str. 7 odůvodnění rozsudku). Pak je ovšem pro úvahy o právní kvalifikaci jednání dovolatele nepodstatné další zjištění nalézacího soudu, že brachiální násilí s požadavkem vydání peněz vedl vůči poškozenému pouze obviněný M. S., zatímco dovolatel M. B. stál nad poškozeným vyzbrojen baseballovou pálkou, kterou pak spoluobviněný použil při útoku proti majetku poškozeného. Ani takové pasivní jednání dovolatele, jímž dotvářel celkovou atmosféru při fyzickém útoku spoluobviněného (v noční době a na odlehlém místě), nebrání závěru o společném jednání obou obviněných ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák.

Neodpovídá skutečnosti tvrzení dovolatele, že soudy obou stupňů se kvalifikačním momentem možného spolupachatelství nezabývaly. Soud prvního stupně tak učinil na str. 7 odůvodnění svého rozhodnutí, kde přímo citoval i ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., odvolací soud pak na str. 5 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, kde jednak uvedl, že právní kvalifikace jednání obou obviněných je v souladu se zákonem, a jednak vysvětlil, že „víceméně pouze pasivní“ jednání obviněného M. B. jej vedlo toliko ke zmírnění trestu.

Nejvyšší soud tedy uzavírá, že v případě dovolatele soud prvního stupně učinil skutková zjištění, která bez výhrad převzal odvolací soud. Tím bylo podmíněno hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Výhrady uplatněné obviněným v podaném dovolání byly víceméně opakováním důvodů obsažených již v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku a směřovaly právě proti těm skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů učinily právní závěr o společném jednání (§ 9 odst. 2 tr. zák.) dovolatele se spoluobviněným M. S. Samotná skutková zjištění, třebaže mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat nemůže.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.

Jelikož v odůvodnění podaného dovolání byla zmínka i v tom směru, že soud některé skutečnosti v odůvodnění rozhodnutí vůbec necitoval a nehodnotil, je zapotřebí uvést, že podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. září 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vypracoval:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 12. September 2002