JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 512/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2008 o dovoláních, která podali obvinění J. C h., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., a O. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 23 To 111/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 144/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. Ch. a O. Z. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 27 T 144/2004, byl obviněný J. Ch. uznán vinným (v bodě 1.) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a obviněný O. Z. (v bodě 1.) trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se obvinění této trestné činnosti dopustili tím, že „obžalovaný O. Z. jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodním jménem Ing. O. Z., IČ, registrovaný F. ú. v Č. B. od 9. 11. 1994 jako plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím a přiděleným DIČ, po předchozí domluvě s obžalovaným J. Ch., se záměrem získat finanční prospěch, předložil u F. ú. v Č. B. dne 25. 10. 2002 přiznání k dani z přidané hodnoty ve smyslu zákona číslo 588/1992 Sb. s nárokem na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 216.747,- Kč vzniklého na základě údajně provedeného zdanitelného plnění ze dne 19. 7. 2002, kdy měl obžalovaný O. Z. jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodním jménem Ing. O. Z., IČ, od obžalovaného J. Ch. podnikajícího pod obchodním jménem J. Ch., IČ, registrovaným u F. ú. v Č. B. jako plátce daně z přidané hodnoty s přiděleným DIČ, na základě jím vystavené fiktivní faktury /daňového dokladu/ dodacího listu číslo ze dne 19. 7. 2002, odebrat a v hotovosti zaplatit 10 ks notebooků značky UMAX, typ 950T (specifikace jednotlivých notebooků dle sériových čísel), se záručními listy v hodnotě 1.206.580,- Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 22 %, přičemž po ověření skutečností, že výrobcem dodaných notebooků, společností U. C. a.s., IČ , nebyly notebooky, uváděné ve vystaveném daňovém dokladu obžalovaným J. Ch., vyrobeny ani jako výhradním dovozcem těchto notebooků do Č. r. dodány, F. ú. v Č. B., se sídlem F. A. G., Č. B., nárokovaný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 216.747,- Kč neuznal a obžalovanému O. Z. podnikajícímu pod obchodním jménem Ing. O. Z., IČ, jej nevrátil“. Obviněný O. Z. byl dále tímto rozsudkem (v bodě 2.) uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4, písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 9. 8. 2002 v Č. B. jako zástupce podnikatelského subjektu Ing. O. Z., IČ, uplatnil v Č. B. u pobočky Č. p. a.s. nárok na pojistné plnění z jím uzavřené pojistné smlouvy číslo o pojištění podnikatelských rizik (včetně pojištění movitých věcí pro případ krádeže – loupeže) ze dne 9. 4. 2002, když se záměrem získat finanční prospěch ve formě vyplacení pojistného plnění ve formuláři „Oznámení pojistné události způsobené odcizením“ záměrně uvedl nepravdivé skutečnosti o odcizení 10 ks notebooků značky UMAX, typ 950T (specifikace jednotlivých notebooků dle sériových čísel), v celkové hodnotě 989.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty z majetku podnikatelského subjektu Ing. O. Z., IČ, které měly být odcizeny nezjištěným pachatelem v době od 02.00 hodin do 10.00 hodin dne 21. 7. 2002 z prostor kanceláře v Č. B., N., přičemž provedeným šetřením bylo zjištěno, že výrobcem notebooků, společností U. C. a.s., IČ, nebyly odcizené notebooky značky UMAX, typ 950T, které měly být podnikatelskému subjektu Ing. O. Z., IČ, dodány podnikatelským subjektem J. Ch., IČ, vyrobeny ani jako výhradním dovozem těchto notebooků do Č. r. dodány v důsledku uvedení těchto nepravdivých skutečností mu bylo Č. p. a.s. neoprávněně vyplaceno pojistné plnění ve výši 989.000,- Kč, čímž způsobil Č. p. a.s., se sídlem, P., S., IČ, škodu ve výši 989.000,- Kč“.

Za shora uvedený trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 27 T 197/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 23 To 404/2005, byl obviněný J. Ch. odsouzen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks kapesního zavíracího nože. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 27 T 197/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 23 To 404/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Obviněný O. Z. byl za výše popsané trestné činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. odsouzen podle § 250a odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému O. Z. uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Č. p. a.s., se sídlem P., S., IČ, částku ve výši 989.000,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená společnost odkázána s zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. Ch. a O. Z., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 23 To 111/2006, k odvolání obou obviněných napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o uložených trestech, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestech při nezměněných výrocích o vině. Obviněného J. Ch. odsoudil za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ve formě účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a za sbíhající se trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jimiž byl dotyčný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 27 T 197/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 23 To 404/2005, podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci, a to 1 ks kapesního zavíracího nože. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 27 T 197/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 23 To 404/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněného O. Z. pak za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a za trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. odsoudil podle § 250a odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podali obvinění J. Ch. a O. Z. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku oba obvinění shodně uvedli, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a to zejména JUDr. D. P., Ph.D., předseda senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích, když velmi pravděpodobně byli ve věci vyloučeni i soudci přísedící Ing. J. P. a H. J. Následně poznamenali, že u Okresního soudu v Českých Budějovicích byla proti obviněnému J. Ch. vedena dnes již pravomocně skončená věc sp. zn. 27 T 197/2003, v níž rozhodoval jako předseda senátu JUDr. D. P., Ph.D. a soudci přísedící Ing. J. P. a J. M. a dále věc sp. zn. 27 T 108/2005, kde byl předsedou senátu opět JUDr. D. P., Ph.D. Připomněli, že vyloučení JUDr. D. P., Ph.D. a soudců přísedících H. J. a Ing. J. P. namítal obviněný J. Ch. již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, avšak Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 27 T 144/2004, rozhodl o tom, že předseda senátu ani soudci přísedící nejsou ve věci vyloučeni a podanou stížnost pak Krajský soud v Českých Budějovicích svým usnesením ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 27 To 942/2005, zamítl. Obviněný J. Ch. poté prohlásil, že je stále tohoto názoru, že JUDr. D. P., Ph.D. je vyloučen ve všech jeho trestních věcech, když skutečnosti jeho vyloučení vyšly najevo právě v této trestní věci v době, kdy probíhalo řízení u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 T 144/2004. Obviněný O. Z. pak vyjádřil přesvědčení, že pokud byl předseda senátu JUDr. D. P., Ph.D. a případně i soudci přísedící Ing. J. P. a H. J. vyloučeni v trestní věci ve vztahu k obviněnému J. Ch., pak byli vyloučeni v této trestní věci i ve vztahu k němu. Podle názoru obviněných není JUDr. D. P., Ph.D. zákonným soudcem ve všech trestních věcech obviněného J. Ch., které byly a stále jsou vedeny u Okresního soudu v Českých Budějovicích (sp. zn. 27 T 197/2003, sp. zn. 27 T 144/2004, sp. zn. 27 T 108/2005 a sp. zn. 27 T 109/2005). Pokud bylo na základě námitek obviněného J. Ch. dříve argumentováno tím, že věci byly přiděleny tomuto senátu zcela v souladu s platným rozvrhem práce, pak dovodili, že tento rozvrh práce nezaručuje právo na projednání věci zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nemůže být v souladu s tímto právem, pokud každá další trestní věc jednoho obžalovaného, a tím i dalších spoluobžalovaných, je přidělena automaticky stejnému senátu, který rozhodl v předchozí trestní věci.

Za další podstatnou okolnost, která podle jejich přesvědčení způsobuje pochybnost o nestrannosti JUDr. D. P., Ph.D., označili skutečnost, že obviněný J. Ch. byl dne 31. 5. 2005, tedy čtyři dny po vydání rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 23 To 404/2005, vzat do vazby usnesením vydaným JUDr. D. P., Ph.D., jako soudcem Okresního soudu v Českých Budějovicích v této trestní věci sp. zn. 27 T 144/2004, a to z důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. Přitom podotkli, že toto usnesení bylo zrušeno teprve na základě podané stížnosti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 6. 2005, sp. zn. 23 To 550/2005. Shledali, že pochybnosti o nestrannosti JUDr. D. P., Ph.D. vzbuzují okolnosti vzetí do vazby. V této souvislosti rozvedli, že dne 27. 5. 2005 (v pátek) rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích o změně rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 27 T 197/2003-282 tak, že při nedotčeném výroku o vině uložil obviněnému J. Ch. mírnější trest, trest podmíněně odložený. Dne 30. 5. 2005 (v pondělí) se obviněný J. Ch. dobrovolně dostavil do budovy Krajského soudu v Českých Budějovicích, kde sídlí i trestní oddělení okresního soudu, aby převzal předvolání k hlavnímu líčení ve věci 27 T 144/2004. Nejprve komunikoval s pracovnicí trestní kanceláře, která následně odešla do kanceláře soudce JUDr. D. P., Ph.D. Soudce byl tedy informován o přítomnosti obviněného J. Ch. v budově soudu, avšak osobně se s ním nesetkal a velmi pravděpodobně pouze vydal pokyn k přivolání Policie ČR. Pokud by se soudce s obviněným J. Ch. setkal, mohl si ihned vyjasnit podstatné okolnosti, na které poukazoval i Krajský soud v Českých Budějovicích. Dále ve spisu chyběla omluva, kterou obviněný J. Ch. dne 13. 5. 2005 odeslal přímo k rukám JUDr. D. P., Ph.D. Tato zásilka musela být soudu, tedy k rukám JUDr. D. P., Ph.D. doručena, přesto se ve spisu nenacházela. Jestliže tedy zásilka odeslaná dne 13. 5. 2005 k rukám JUDr. D. P., Ph.D. skutečně soudu doručena byla, pak je to rovněž důvodem pro pochybnost o nestranném rozhodování soudu.

Dále se v dovolání namítá, že se vzetím obviněného J. Ch. do vazby je spojena další podstatná skutečnost, a to že JUDr. D. P., Ph.D. v této trestní věci opakovaně doručoval veškerou korespondenci na adresu M. m. Č. B., nám. P. O., přestože si musel být vědom toho, že na tuto adresu lze obviněnému J. Ch. jen těžko korespondenci doručit. Přitom z předešlé trestní věci sp. zn. 27 T 197/2003 nepochybně znal adresu obviněného J. Ch., na kterou mu bylo možné doručit a neučinil v tomto směru žádný pokus. Jmenovaný soudce ovšem postupoval podle názoru obviněného J. Ch. účelově formálně, když mu opakovaně doručoval pouze na jedinou adresu, která vyplývala z tohoto spisu, tak jako by nevěděl, že v podstatě souběžně v předchozí trestní věci doručuje na adresu jinou (Č. B., A. B.). Obviněný J. Ch. dodal, že v této trestní věci svou neúčast u hlavního líčení vždy omlouval, a to písemně (dokládal potvrzení o pracovní neschopnosti), navíc se dobrovolně dostavil do budovy soudu již v předchozím případě, aby si vyzvedl předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na den 16. 3. 2005. Přestože k dalšímu hlavnímu líčení nařízenému na den 11. 5. 2005 nebyl řádně obeslán, omluvil písemně svou neúčast, když právě tato omluva ve spisu chyběla. V návaznosti na to uzavřel, že považuje za významný signál o vyloučení JUDr. D. P., Ph.D., pokud rozhodl o jeho vzetí do vazby za situace, kdy se po předchozích omluvách sám dobrovolně k soudu dostavil, aby si převzal předvolání k hlavnímu líčení, když se podle něho jeví, že takovéto jednání předsedy senátu bylo ovlivněno právě předchozím rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, který obviněnému J. Ch. uložil trest mírnější, podmíněně odložený.

Obvinění také poznamenali, že v době, kdy v této věci rozhodoval o odvolání obou obviněných Krajský soud v Českých Budějovicích, působil JUDr. D. P., Ph.D. v rámci stáže jako člen senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích 23 To. Je pravdou, že při rozhodování krajského soudu o odvolání obou obviněných členem senátu nebyl (pro tuto věc byl nahrazen Mgr. O. V.) a na rozhodování v této věci se tedy nepodílel, ovšem podle názoru obviněných projednání jejich odvolání senátem, v němž jinak JUDr. D. P., Ph.D. působí, bylo přinejmenším nešťastné právě za situace, kdy je namítáno jeho vyloučení v této trestní věci vůbec.

Dovolání následně doplnili v tom smyslu, že teprve po rozhodnutí odvolacího soudu v této věci zjistil O. Z., že předseda senátu JUDr. D. P., Ph.D. je bývalým partnerem slečny A., která posléze byla jeho (obviněného O. Z.) partnerkou – družkou, přičemž o této skutečnosti JUDr. D. P., Ph.D. musel v době rozhodování vědět. Prohlásili, že již samotná skutečnost, že soudce rozhoduje trestní věc pozdějšího partnera své bývalé partnerky, je důvodem pro vyloučení tohoto soudce. Citový a intimní poměr ke stejné ženě, byť v jiném období, může být mezi muži důvodem k nevraživosti. Citové vztahy, ať již negativní či pozitivní ve vztahu k bývalému partnerovi přetrvávají a promítají se i do vztahu k partnerovi pozdějšímu. Protože jde o subjektivní citový vztah, který nemůže být nijak objektivně posouzen, když konečně mohou tyto city působit zcela mimo vůli takto citově angažované osoby, je nutno vyloučit, aby tento vztah měl dopad na průběh trestního řízení. Vyslovili předpoklad, že JUDr. D. P., Ph.D. potvrdí skutečnost, že jeho bývalou partnerkou byla slečna A. Pokud tomu tak nebude, pak je podle nich na místě provést dokazování zejména jejím výslechem. Uzavřeli, že jestliže je soudce vyloučen v této věci pro poměr k O. Z., musí být vyloučen i ve vztahu k J. C.

Vzhledem ke shora uvedenému obvinění J. Ch. a O. Z. navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 23 To 111/2006 a rozsudek Okresního soudu Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 27 T 144/2004, zrušil.

K dovolání obviněných se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že v posuzovaném případě je samotný obsah dovolání s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v souladu.

Z hlediska opodstatněnosti vznesených námitek státní zástupkyně nejprve v obecné rovině konstatovala, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, který mj. pro poměr k projednávané věci nemůže nestranně rozhodovat. Přitom podotkla, že projednávanou věcí se rozumí skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít vždy zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajících objektivně a nestranně. O takový poměr však podle mínění státní zástupkyně v daném případě nejde, protože je zřejmé, že na projednávané trestné činnosti, případně na výsledku řízení, neměl ani předseda senátu, ani soudci přísedící, žádný osobní zájem. Shledala, že obviněný Ch. spatřuje důvody podjatosti v nesprávném hodnocení vazebních důvodů, na jehož základě vydal předseda senátu JUDr. P., Ph.D. rozhodnutí o jeho vzetí do vazby. Z obsahu námitek, jejichž podstatou je kritika způsobu hodnocení okolností, pro které si obviněný nemohl přebírat soudem doručovanou poštu, příp. důvodů, pro které se obviněný nedostavoval k hlavnímu líčení, je zřejmé, že zde nejde o osobní poměr JUDr. P., Ph.D. k věci samé. Státní zástupkyně prohlásila, že má za to, že v trestní věci, ve které bylo dovolání podáno, neexistovaly důvody k vyloučení podle § 30 tr. ř., přičemž z podaného dovolání je zcela zjevné, že obviněný se snaží zpochybnit schopnost předsedy senátu soudu prvního stupně rozhodovat nestranně a nezaujatě prostřednictvím námitek, které nejsou z hlediska § 30 tr. ř. relevantní. Z obsahu předmětného trestního spisu nelze dovodit žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti předsedy či dalších členů senátu soudu prvního stupně, jak uvádí obviněný Ch. Protože jeho dovolání v předmětné trestní věci je zjevně neopodstatněné, nemůže namítaný důvod prospívat podle zásady beneficium cohaesionis ani spoluobviněnému O. Z., jak bylo jeho dovolání koncipováno. Dovolání obviněného O. Z. tedy (i se zřetelem k vyjádření JUDr. P., Ph.D., který sice připustil určitý citový vztah ke K. A. v roce 1994, avšak rozhodně se ohradil proti tvrzení, že v době rozhodování v předmětné trestní věci musel vědět o tom, že jmenovaná je bývalou a pozdější partnerkou obviněného O. Z., neboť tuto informaci neměl do 23. 4. 2008, kdy byl požádán o vyjádření, k dispozici) rovněž shledala neopodstatněným. Dodala pak, že navíc je z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně patrné, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která také ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně opřely právní posouzení, přičemž nelze dospět k závěru, že mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad.

Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněných J. Ch. a O. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 23 To 111/2006, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jež je třeba podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obvinění J. Ch. a O. Z. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), resp. státní zástupce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Z těchto hledisek lze shora rozvedené námitky obviněných označit na formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný J. Ch. vznesl námitku podjatosti vůči předsedovi senátu nalézacího soudu JUDr. D. P., Ph.D., a přísedícím Ing. J. P. a H. J. z důvodů, jež posléze v podstatě ve stejném rozsahu (s výjimkou tvrzení o vztahu předsedy senátu ke slečně A. a navazující argumentace) uplatnil i v dovolání, již v řízení před soudem prvního stupně, který usnesením ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 27 T 144/2004, rozhodl tak, že jmenovaný předseda senátu ani dotyční přísedící nejsou ve věci vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení. Následnou stížnost obviněného J. Ch. proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 23 To 942/2005, zamítl. Lze přitom konstatovat, že soudy obou stupňů se s argumenty obviněného J. Ch. vypořádaly zákonným a přesvědčivým způsobem. Z tohoto hlediska je možno zásadně na odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat.

Nejvyšší soud však považuje za potřebné k věci uvést následující skutečnosti.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle § 30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).

V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Odlišný právní názor soudce na otázku existence vazebních důvodů tak nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. ř.

Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském. Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci (viz rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní konstatuje, že pokud jsou dovozovány důvody podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně, resp. přísedících, z toho, že tito byli činní v jiných trestních věcech obviněného J. Ch., dále z okolností, za jakých bylo rozhodnuto o vzetí tohoto obviněného do vazby, včetně okolností a způsobu doručování pošty, popř. je namítáno, že JUDr. D. P., Ph.D. byl v době rozhodování soudu druhého stupně o odvolání obviněných proti rozsudku nalézacího soudu u odvolacího soudu na stáži, pak takovéto skutečnosti nejsou způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v § 30 tr. ř., která by opravňovala závěr o podjatosti předsedy či dalších členů senátu soudu prvního stupně. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tyto okolnosti nelze transformovat do závěru, že u jmenovaného předsedy senátu nalézacího soudu či přísedících byl dán takový poměr k projednávané věci nebo poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, který má na mysli ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Činnost předsedy senátu (pokud jde o rozhodnutí o vazbě obviněného J. Ch.), byť posléze neakceptovanou stížnostním soudem, nelze chápat jinak než jako součást snahy důsledně procesně nezávadně a současně v zájmu rychlosti a hospodárnosti řízení postupovat soustředěně k náležitému objasnění a rozhodnutí věci. Není ji však možné chápat jako projev negativního, osobně zaujatého postoje vůči obviněnému J. Ch. K námitce týkající se doručování a tzv. žurnalizování pošty postačí odkázat na podstatu argumentace rozvedené na str. 3 usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 27 T 144/2004 (č. l. 574 spisu).

Shora vyložené okolnosti vymezující důvody vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení umožňují také učinit závěr, že za důvod, který by měl vést k závěru o pochybnostech o nepodjatosti JUDr. D. P., Ph.D. (příp. již jmenovaných přísedících) nelze považovat ani tvrzení, že tento soudce (příp. zmínění přísedící) není zákonným soudcem ve všech trestních věcech obviněného J. Ch., které byly a stále jsou vedeny u Okresního soudu v Českých Budějovicích (tedy i v posuzované věci). Navíc, nehledě na fakt, že úvahy rozvedené k otázce zákonného soudce v dovolání nelze akceptovat [„Ústavní imperativ, dle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů.“ viz nález publikovaný pod č. 76/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR], je třeba konstatovat, že problematiku zákonného soudce nelze spojovat s problematikou soudce vyloučeného, jak činí obvinění. Není-li totiž konkrétní soudce soudcem zákonným, pak již ani nepřichází v úvahu rozhodování o jeho vyloučení z důvodů vymezených ustanovením § 30 tr. ř. Naproti tomu si lze představit, že zákonný soudce bude vyloučen pro existenci okolností, jež povedou k závěru o jeho podjatosti, resp. o pochybnostech o jeho nepodjatosti (to však neplatí pro posuzovanou věc). Je tak zřejmé, že zmíněný argument není způsobilý založit stav podřaditelný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Současně je na místě doplnit, že nebyly zjištěny okolnosti, jež by zakládaly důvody pro vyloučení soudců odvolacího soudu.

Z těchto důvodů je na místě shrnout, že ve vztahu k obviněnému J. Ch. je namítána podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně a jeho přísedících toliko prostřednictvím argumentace, která není z hlediska ustanovení § 30 tr. ř., resp. § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. věcně relevantní. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že tato dovolací argumentace je zjevně neopodstatněná.

Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě dovolací argumentace opírající se o tvrzení, že předseda senátu JUDr. D. P., Ph.D. je bývalým partnerem slečny A., která posléze byla partnerkou – družkou obviněného O. Z., přičemž o této skutečnosti JUDr. D. P., Ph.D. musel v době rozhodování vědět. V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že se tímto tvrzením ani na jisto nestaví námitka, že jmenovaný soudce o vztahu dotyčného obviněného a slečny A. věděl. Aniž by to bylo jakkoli argumentačně podloženo, tvrdí se bez dalšího, že soudce musel o zmíněném vztahu vědět, což posunuje takové tvrzení do roviny pouhé nepodložené spekulace. Dále pak je třeba dodat, že soudce JUDr. D. P., Ph.D. ve svém vyjádření k uvedené záležitosti jednoznačně vyloučil, že by o vztahu obviněného O. Z. se slečnou A. v rozhodné době věděl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných J. Ch. a O. Z. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. dubna 2008

Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 30. April 2008