JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 499/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2006 dovolání, které podala obviněná A. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 6 To 440/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 33 T 157/2003, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 6 To 440/2005, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 33 T 157/2003, z r u š u j í . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň - město p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 33 T 157/2003, byla obviněná A. P. uznána vinnou, že

v P., dne 11. 1. 2002, ve zdravotnickém zařízení za přítomnosti referentky Úřadu městského obvodu P., M. T., pověřené ověřením podpisu, předložila k podpisu K. D., zemřelé, jejíž volní jednání bylo ke dni 11. 1. 2002 zcela vymizelé, generální plnou moc datovanou dnem 11. 1. 2001, vystavenou ve prospěch obžalované a darovací smlouvu datovanou dnem 7. 1. 2002, na základě níž K. D. darovala obžalované nemovitost v hodnotě 500.000,- Kč, a to rodinný dům se stavební parcelou, včetně příslušenství, v obci P. a dále dne 29. 1. 2002 předložila K. D., jejíž rozpoznávací i ovládací schopnosti byly k tomuto datu zcela vymizelé, k podpisu návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu K., ohledně výše specifikované nemovitosti, přičemž na podkladě darovací smlouvy a tohoto návrhu byl proveden vklad v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v K. s právními účinky ode dne 4. 2. 2002 a na základě generální plné moci učinila dne 29. 1. 2002 z vkladní knížky, s vkladatelem K. D. a H. H., výběry finanční hotovosti, a to na poště výběr finanční částky ve výši 30.000,- Kč a výběr finanční částky ve výši 38.250,- Kč a tímto jednáním způsobila dědičkám po zemřelé K. D., a to K. P., a H. H., škodu v celkové výši 568.250,- Kč.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněnou odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. za použití § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená H. H., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti konstatovanému rozsudku podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 6 To 440/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému výroku v rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná A. P. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V úvodu svého podání dovolatelka popsala situaci, která vedla k trestnímu stíhání její osoby včetně dosavadního průběhu trestního řízení. Poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 a v souvislosti s tím uvedla, že trestněprávní postih lze v soukromoprávních vztazích uplatnit až jako krajní právní prostředek. Dále namítla, že trestněprávní kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu podvodu je podmíněna jeho posouzením i z hlediska občanského práva, zejména pokud jde o závěry ohledně náležitostí právních úkonů ve smyslu § 37 odst. 1 a § 38 odst. 2 obč. zák. Soudy se však občanskoprávní problematikou vůbec nezabývaly a kriminalizovaly standardní občanskoprávní jednání.

Dále obviněná v podrobnostech zrekapitulovala skutková zjištění a v návaznosti na to poukázala, že soudy dovozovaly podvodné jednání z toho, že ani jedna z úřadům předložených písemností nepředstavovala pravou vůli zemřelé K. D. Podle jejího názoru však mělo být na zjištěný skutkový stav aplikováno ustanovení § 37 obč. zák., respektive mělo být zkoumáno, zda právní úkony byly ze strany zemřelé učiněny svobodně (v souladu s její vůlí). V tomto směru ze skutkových zjištění vyplynulo, že k použití fyzického násilí při podpisu nedošlo. Rovněž nebylo prokázáno, že by někdo násilím vedl ruku K. D., aby učinila podpis. Konstatování odvolacího soudu, že písemnosti nepředstavovaly pravou vůli zůstavitelky bylo možno učinit jen za použití občanskoprávních institutů a nikoliv aplikací trestněprávních norem.

Obviněná poukázala i na její vztah s K. D., z něhož podle jejího mínění plyne, že právní úkony byly prováděny vážně a o rozpor skutečné vůle dárkyně s projevenou vůlí nešlo. Uvedla, že soudy nezpochybnily její péči o jmenovanou a její trvalé přání převést majetek na obviněnou. Namítla, že v předmětném skutku, jak je popsán, jde u její osoby o trestně irelevantní jednání. Pokud se jedná o subjektivní stránku vytýkaného jednání, tak nelze dovodit její úmyslné zavinění. Ze skutkových zjištění nevyplynulo, že si musela být od počátku vědoma, že jedná nejen v rozporu s trestním zákonem, ale především s dotčenými ustanoveními občanského zákoníku a že uvede v omyl příslušné úřady tím, že jim předloží neplatné právní úkony získané nezákonným způsobem. I když soudy kategoricky tvrdí, že volní jednání K. D. bylo v rozhodné době již zcela vymizelé, odůvodnění rozhodnutí obou soudů připouštějí určité rozdíly ve znaleckých posudcích, respektive výpovědích znalců, stejně jako sami znalci upozorňují na velký časový odstup, přičemž znalecká zjištění byla prováděna pouze z chorobopisů zemřelé. Ani ze svědeckých výpovědí nelze mít za prokázané, že v předmětné době jmenovaná trpěla duševní chorobou, která by jí znemožňovala vyjádřit svoji vůli. Obviněná soudům vytkla, že z popisu jejího jednání nelze učinit právní závěr, že musela vědět, že její babička trpí duševní chorobou a této skutečnosti chtěla využít, a tím se obohatit, když navíc taková diagnóza nebyla za života zemřelé učiněna. Otázka duševní choroby K. D. je záležitostí občanskoprávního řízení (např. dědického řízení, určení platnosti či neplatnosti právních úkonů) a teprve po jejím zjištění je možno šetřit její případné úmyslné využití. Správná aplikace ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. Samotné potíže při vlastním technickém provedení podpisu jednajícího subjektu nelze pokládat za projev duševní poruchy, popřípadě nedostatek svobodně projevené vůle. Právní předpisy navíc připouštějí, aby souhlas potvrzení právního úkonu jednající osoby byl za určitých okolností učiněn i jinak než vlastnoručním podpisem.

V mimořádném opravném prostředku obviněná také namítla, že pokud jde o způsobenou škodu, nelze ji podřadit pod ustanovení § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. Zjištěná škoda byla totiž konstruována jako výsledek dědického řízení (jehož výsledek nechce soud předjímat), do něhož byla zahrnuta předmětná nemovitost a finanční hotovost, jež by byly rozděleny mezi dědičky K. P. a H. H. Přitom eventuální dědička K. P., matka obviněné, odepřela souhlas s trestním stíháním své dcery a jako poškozená se nepřipojila k trestnímu řízení.

S poukazem na uvedené skutečnosti závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 6 To 440/2005, i předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 33 T 157/2003, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem, že se její osoba zprošťuje obžaloby.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. V podrobnostech konstatoval, že podle jeho názoru vykazuje jednání obviněné A. P., jak je vymezeno v soudních rozhodnutích, zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterým byla uznána vinnou. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné A. P. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Předně nelze akceptovat výtky obviněné A. P., kterými poukazuje na občanskoprávní charakter předmětné věci. V této souvislosti v podrobnostech zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, zejména pokud jde o posouzení svědeckých výpovědí, výsledků znaleckého zkoumání duševního stavu zemřelé K. D. a dalších důkazů, jimiž směřuje ke zpochybnění závěrů soudů ohledně duševního stavu jmenované v době podpisu předmětných listin dne 11. 1. 2002 a dne 29. 1. 2002. Z napadeného rozsudku vyplývá, že touto otázkou se soud prvního stupně náležitě zabýval a své závěry rozvedl v jeho odůvodnění na str. 6 až 8. Z nich je zjevné, že v rozhodné době K. D. trpěla chorobou, a to jinou organickou poruchou osobnosti a poruchou chování, vyvolanou nemocněním, poškozením nebo dysfunkcí mozku, v důsledku níž ke dni 11. 1. 2002 bylo její volní jednání zcela vymizelé a ke dni 29. 1. 2002 byly její rozpoznávací a ovládací schopnosti zcela vymizelé. Tyto závěry prvostupňový soud opřel nejenom o zjištění, že jmenovaná nebyla sama schopna předmětné listiny dne 11. 1. 2002 podepsat a obviněná ji musela při podpisu napomáhat („obžalovaná po celou dobu podpisu držela své babičce ruku ve své pravé ruce, bez níž by dle vyjádření znalce nebyla samostatného podpisu schopna“ - str. 7 napadeného rozsudku) a že dne 29. 1. 2002 nekomunikovala, byla apatická, ale zejména o výsledky znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, opakovaný výslech jeho zpracovatele znalce Prof. MUDr. M. K., DrSc. u hlavního líčení, dále o některé svědecké výpovědi a zdravotnickou dokumentaci k osobě K. D. Uplatněnými výhradami obviněná primárně zpochybňuje verzi skutkového děje, jak byla zjištěna soudy obou stupňů, a teprve následně, z její změny, dovozuje nesprávné právní posouzení ve věci s odkazem na ustanovení § 37 odst. 1 a § 38 odst. 2 obč. zák. Jak již bylo výše uvedeno, samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán. Konstatovaná zjištění svědčí o tom, že K. D. v době, kdy jí byly obviněnou předloženy k podpisu zmíněné písemnosti, jednala v duševní poruše, a tudíž takový právní úkon byl ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. neplatný. Pokud by obviněná v mimořádném opravném prostředku uplatnila jen dosud zmíněné výhrady, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Obviněná A. P. současně prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu odmítla trestněprávní rozměr celého případu a v tomto směru nastolila otázku, zda posuzovaný skutek vůbec vykazuje znaky trestného činu podvodu. V souvislosti s tím vyloučila podvodný úmysl při předkládání předmětných listin příslušným úřadům a namítla absenci subjektivní stránky vytýkaného činu. Rovněž zpochybnila způsobenou výši škody. Takto koncipované dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku, proti němuž bylo dovolání podáno (právní posouzení skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Plzeň - město, s nímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Plzni), v rozsahu a z důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného a pokud by mu byly známy, k vydání věci či jiného plnění ze strany poškozeného by nedošlo, anebo sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiné osoby. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Není vyloučeno, aby subjekt, který byl pachatelem uveden v omyl, byl odlišný od subjektu, k jehož škodě pachatel sebe nebo jiného obohatil. Jinými slovy, na podvodu nemusí být zainteresovány jen pachatel a osoba poškozená, ale i osoba jednající v omylu a osoba obohacená. Po stránce subjektivní musí být zjištěno, že pachatel jednal úmyslně (§ 4 tr. zák.). Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Podle tzv. právní věty, jak je uvedena ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná A. P. ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila takovým činem značnou škodu.

Ze skutkových zjištění popsaných v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Plzeň - město a rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů v podstatě vyplývá, že obviněná A. P. v rozhodném období předložila k podpisu K. D., jejíž volní jednání bylo ke dni 11. 1. 2002 zcela vymizelé, generální plnou moc datovanou dnem 11. 1. 2001, vystavenou ve prospěch obviněné, a darovací smlouvu datovanou dnem 7. 1. 2002, na základě které jmenovaná darovala obviněné nemovitost v hodnotě 500.000,- Kč. Dále dne 29. 1. 2002 předložila K. D., jejíž rozpoznávací a ovládací schopnosti byly zcela vymizelé, k podpisu návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ohledně nemovitosti, jež byla předmětem darovací smlouvy, přičemž na základě této darovací smlouvy a návrhu byl proveden vklad vlastnického práva ve prospěch obviněné v katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 4. 2. 2002 a na základě generální plné moci obviněná učinila dne 29. 1. 2002 ve dvou případech výběr finanční hotovosti z vkladní knížky s vkladatelem K. D. a H. H. v celkové částce 68.250,- Kč. Tímto jednáním způsobila dědičkám po zemřelé K. D., K. P. a H. H., škodu v celkové výši 568.250,- Kč.

Pokud jde o subjektivní stránku jednání obviněné A. P., tak z odůvodnění rozsudku okresního soudu vyplývá, že věděla o zdravotním stavu své babičky, pro který nebyla schopna požadované právní úkony jako je darovací smlouva, generální plná moc či návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí učinit. V této souvislosti soud prvního stupně mimo jiné uvedl: „…obžalovaná při téměř každodenních návštěvách své babičky vnímala její psychický i fyzický stav, zejména pak progresi onemocnění, o němž měla vědomost a tuto si také adekvátním způsobem jako studentka vyšší zdravotnické školy vyhodnotit. Obžalovaná současně před soudem potvrdila, že byla ošetřujícím lékařem MUDr. L. zpravena o zdravotním stavu své babičky, kdy získala informaci o tom, že je depresivní a bez komunikace s okolím.“ Dále prvostupňový soud k jednání obviněné zdůraznil: „…uvedla v omyl jak pracovníky Katastrálního úřadu v K., kteří se podíleli na zápisu vkladu vlastnického práva obžalované k nemovitosti v obci P., a to na podkladě dokumentů předložených obžalovanou, tak pracovnice Č. p., s. p., které realizovaly na základě generální plné moci k požadavku obžalované výběr finanční hotovosti z vkladní knížky. Veškeré dokumenty předložené obžalovanou, ačkoli navenek deklarovaly vůli zemřelé D., získala obžalovaná v době, kdy její babička nebyla pro duševní poruchu schopna takové úkony učinit, o čemž oslovené instituce neměly vědomost.“ K činu obviněné okresní soud rovněž konstatoval: „…byla motivována zištným úmyslem získat nemovitost a peníze z vkladní knížky své babičky, a to z obavy před možným rozdělením tohoto majetku zemřelé v rámci dědického řízní… Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že K. D. se měla jak před obžalovanou, tak před dalšími osobami (W., V.) zmínit o svém úmyslu darovat předmětnou nemovitost právě obžalované, což ovšem ještě v době, kdy byla schopna takovýto úkon provést, neučinila“ (vše na str. 8 a 9 rozsudku). S výše rozvedenými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil odvolací soud a doplnil: „…ani jedna z písemností, které byly předloženy těmto úřadům, nepředstavovala pravou vůli zůstavitelky, tedy zemřelé K. D. Obžalovaná bezpochyby jednala v úmyslu získat celou nemovitost v hodnotě přesahující částku 500.000,- Kč, podle znaleckého posudku z oboru nemovitostí v ceně 501.840,- Kč, a dále provedla výběr v hotovosti ve výši 68.250,- Kč. Z hlediska následku, tedy výše způsobené škody, byla obžalovaná srozuměna s tím, že se dopouští podvodu v částce přesahující 500.000,- Kč“ (str. 3 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

K těmto zjištěním soudů obou stupňů Nejvyšší soud připomíná, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. není vyloučeno v případech, kdy osoba, která byla pachatelem uvedena v omyl, je odlišná od osoby, k jejíž škodě pachatel sebe nebo jiného obohatil. Za uvedení v omyl ve smyslu předmětného trestného činu lze proto považovat jednání obviněné A. P. spočívající v tom, že doručila příslušnému katastrálnímu úřadu spolu s návrhem na vklad vlastnického práva darovací smlouvu, tj. písemnosti ohledně nichž věděla, že dárkyně K. D. je podepsala v duševní poruše, pokud katastrální úřad, kterému o skutečné povaze předložených podkladů nebylo nic známo, za těchto okolností povolil vklad vlastnického práva. Škoda vznikla ke dni, kdy byl návrh na vklad katastrálním úřadem proveden, tj. dne 4. 2. 2002. Tím byla dána příčinná souvislost mezi jednáním příslušného katastrálního úřadu a vznikem škody. Stejné úvahy lze vztáhnout i ke dvěma výběrům finanční hotovosti obviněnou na základě generální plné moci z vkladní knížky u pošty s tím, že škoda vznikla okamžikem výběru peněz.

I přes dosud rozvedené argumenty se Nejvyšší soud musí ztotožnit s dovolatelkou v tom směru, že tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku okresního soudu nevyjadřuje zákonný znak „uvedení v omyl“ a stran popisu subjektivní stránky jednání obviněné není uvedena žádná konkrétní skutková okolnost, která by tento zákonný znak naplňovala. Současně je potřebné konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou tyto okolnosti dostatečně zřejmé.

V dovolání obviněná A. P. také namítá, že škoda, kterou měla způsobit, nebyla správně zjištěna, neboť eventuální dědička (vedle H. H.) K. P., matka obviněné, odepřela souhlas s trestním stíháním své dcery a jako poškozená se nepřipojila k trestnímu řízení. Touto výhradou, byť procesního charakteru, obviněná prakticky vytýká, že v daném případě nemohla být způsobena značná škoda ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Uplatněná námitka má i další hmotně právní aspekt spočívající v tom, že v důsledku chybně stanovené výše škody měla být nesprávně použita i právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Ze znění § 163 odst. 1 věty první tr. ř. mimo jiné vyplývá, že trestní stíhání, a to pro trestné činy v tomto ustanovení vyjmenované (včetně trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.), proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. ř.), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Podle § 163 odst. 1 věty druhé tr. ř. je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich. Podle § 163 odst. 2 tr. ř. platí, že nepředloží-li poškozený své vyjádření státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu písemně, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit.

Je potřebné připomenout, že z protokolu o hlavním líčení konaném před Okresním soudem Plzeň - město dne 5. 10. 2004 plyne, že k dotazu předsedkyně senátu K. P., matka obviněné, konstatovala: „Nedávám souhlas s trestním stíháním své dcery“ (č. l. 433 spisu). Rovněž se jako poškozená nepřipojila k trestnímu řízení (č. l. 334 spisu). Přitom jmenovaná byla ve smyslu ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podle § 163 odst. 1 tr. ř. vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s trestním stíháním obviněné.

Shodnou námitku, jak byla výše popsána, obviněná A. P. uplatnila i v odvolacím řízení, přičemž Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého usnesení na str. 3 uvedl: „Obhajobou namítané ustanovení § 163a tr. ř. (myšleno zřejmě ustanovení § 163 tr. ř.) skutečně dává příbuzným obžalované možnost dispozice s trestním řízením proti obžalované ve vyjmenovaných trestných činech, ovšem je nutno zdůraznit, že je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas k trestnímu stíhání, byť jen jednoho z nich. Pokud tedy matka obžalované nedala souhlas k jejímu trestnímu stíhání, tento souhlas zcela jistě po celou dobu trestního řízení dala její teta poškozená H. H.“

S citovaným názorem odvolacího soudu nelze souhlasit, neboť podle Nejvyššího soudu nesprávně vykládá ustanovení § 163 odst. 1 věty druhé tr. ř. Nutno připomenout, že smyslem ustanovení § 163 odst. 1 věty první tr. ř. je umožnit v zákoně popsaných případech u vyjmenovaných trestných činů poškozenému, který má blízký vztah k pachateli (podezřelému či obviněnému), aby zabránil jeho trestnímu stíhání, neboť eventuální trestní postih často dopadá, byť nepřímo, i na poškozeného. Ustanovení § 163 odst. 1 věty druhé tr. ř. je potřebné vykládat tak, že při více poškozených jedním skutkem sice zásadně postačí k trestnímu stíhání pachatele souhlas jen jednoho z nich; současně je nutno, aby v tomto skutku nebylo zahrnuto jednání ohledně poškozených, kteří takový souhlas nedali.

Jelikož předmětný skutek je v rozsudku Okresního soudu Plzeň - město popsán tak, že obviněná A. P. měla podvodným jednáním způsobit dědičkám po zemřelé K. D., a to K. P., a H. H., škodu v celkové výši 568.250,- Kč, nelze vyčíslení označit za správné, neboť zahrnuje i škodu ohledně poškozené osoby, která ale nedala podle § 163 odst. 1 tr. ř. souhlas s trestním stíháním obviněné. Tento nedostatek zpochybňuje právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v jeho důsledku nemůže obstát ani výrok o trestu, který na výrok o vině obsahově navazuje.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněná A. P. podala dovolání důvodně, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil jednak usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 6 To 440/2005, neboť zmíněné vady v odvolacím řízení nenapravil a jednak rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 33 T 157/2003. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Plzeň - město přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení obou napadených rozhodnutí se trestní věc obviněné A. P. dostala do procesního stadia řízení před soudem prvního stupně. Úkolem Okresního soudu Plzeň - město bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc v hlavním líčení v potřebném rozsahu znovu projednat a učinit v ní zákonu odpovídající rozhodnutí. Nejvyšší soud ponechává na úvaze prvostupňového soudu v jakém rozsahu doplní dokazování u hlavního líčení (důkazy mohou navrhnout i strany trestního řízení), aby po vyhodnocení všech provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. zjistil skutkový stav věci v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a ten v souladu se zákonem právně posoudil. V každém případě skutkové a právní závěry rozvede v odůvodnění rozhodnutí tak, aby z něj byly zřejmé všechny okolnosti vyžadované ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. Nové rozhodnutí ve věci by nemělo vykazovat nedostatky, na které je upozorňováno v tomto usnesení.

Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je při novém projednání a rozhodnutí věci Okresní soud Plzeň - město vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto usnesení. Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou A. P., nemůže ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 26. September 2006