JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 497/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2008 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 4 To 824/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 40/2007, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 3 T 40/2007, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako jediný jednatel společnosti K. I., s.r.o., se sídlem ve S., D., vystavil jako odběratel pro dodavatele společnost A., spol. s r.o., V. – p. s datem 3. 8. 2006 falešný výdajový pokladní doklad znějící na částku 2.558 Euro, jako úhradu faktur č. – částka 892,50 Euro a č.– částka 1.166 Euro, tento výdajový pokladní doklad opatřil nebo nechal opatřit razítkem společnosti příjemce, t. j. A., s.r.o. V., přestože ke dni 3. 8. 2006 k úhradě této částky ve výši 2.558 Euro, za účelem zaplacení uvedených faktur společnosti A., s.r.o. V. nedošlo a následně pak tento výdajový pokladní doklad, jako potvrzení údajně provedené platby, zaslal faxem ze společnosti K. I., s.r.o., S., číslo faxu dne 8. 9. 2006 společnosti A., spol. s r.o., V. – p. č. na číslo faxu, přičemž již dne 7. 9. 2006 uváděl v sídle své firmy ve S. zástupce společnosti A., s.r.o. V. v omyl, když M. K. a poté i dne 11. 9. 2006 tamtéž jak M. K. tak i M. K. staršímu, tvrdil, že faktury č. a č., znějící na celkovou částku 2.558 Euro, jim zaplatil v hotovosti při předchozí služební návštěvě ve S. dne 3. 8. 2006 v souvislosti s jinými platbami, a tím předstíral stav, který ve skutečnosti neexistoval a uváděl M. K. a M. K. staršího, v omyl, když v rozporu se skutečností tvrdil, že uhradil dodavateli – společnosti A., spol. s r.o., V. – p. celkovou částku 2.558 Euro, i když ve skutečnosti tomu tak nebylo, uvedené faktury nebyly v té době obžalovaným uhrazeny, a tímto podvodným jednáním způsobil v období nejméně od 3. 8. 2006 do 6. 10. 2006 škodu společnosti A., spol. s r.o., V. – p. č., ve výši 72.737,- Kč, když úhrada poškozené společnosti v této výši byla provedena až dnem 6. 10. 2006“.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 4 To 824/2007, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poznamenal, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jiný logický závěr, než jak je uveden v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z provedeného dokazování nelze učinit, tedy, že nikdo jiný než on (obviněný) nemohl mít zájem na výrobě falešného výdajového pokladního dokladu a jeho nafaxování společnosti A. s.r.o., a že i SMS zpráva jím (obviněným) zaslaná jednoznačně prokazuje jeho platební obtíže, když teprve poté, co se zástupci poškozené společnosti obrátili na policii po bezvýsledné snaze domluvit se s ním (obviněným), tento dal pokyn k proplacení faktur. Soudy obou stupňů konstatovaly, že opakovaně popsanými kroky přesvědčoval zástupce poškozené společnosti o úhradě faktur a uváděl je tedy zcela záměrně v omyl, přičemž jeho jednání bylo motivováno snahou vyhnout se zaplacení uvedením zástupců poškozené společnosti záměrně v omyl. Následnou úhradu faktur pak soudy obou stupňů hodnotily pouze jako náhradu škody způsobenou trestným činem. Poté prohlásil, že i kdyby se skutečně dopustil jednání popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nemůže takové jednání naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V této souvislosti zdůraznil, že pokud předmětný výdajový pokladní doklad není a nikdy nebyl k dispozici v originále, ale toliko v podobě faxové kopie, není a nikdy ani nemohl být způsobilý navodit situaci, že by předmětné faktury mohly být považovány za zaplacené, a tedy způsobilý obohatit někoho ke škodě cizího majetku uvedením někoho v omyl či využitím něčího omylu, a nikdy nemohl být takový doklad způsobilý nějaký omyl vyvolat. Podle jeho slov by před žádným soudem rozhodujícím spor o zaplacení předmětných faktur taková kopie při absenci originálu nemohla obstát. Dodal, že jeho společnost tento doklad nevede a ani v minulosti nikdy nevedla ve své účetní evidenci, on nikde uvedeným pokladním dokladem neargumentoval, což podle jeho přesvědčení rovněž vylučuje podvodný úmysl na jeho straně.

Soudům obou stupňů proto vytkl, že se dopustily zásadního pochybení, pokud spatřují trestný čin v jeho jednání, které, i kdyby se stalo, nemohlo by skutkovou podstatu trestného činu podvodu naplnit. Shledal, že pokud by měl být akceptovatelný názor, že prostá faxová kopie pokladního dokladu by mohla být způsobilá vyvolat přesvědčení o úhradě určité platby, zřejmě by se musela změnit i judikatura ve věcech civilních stran dokladu o hotovostním způsobu úhrady, za který standardně prostou kopii pokladního dokladu považovat nelze. Jestliže by pak k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu postačovalo nepravdivé tvrzení dlužníka věřiteli o tom, že svůj závazek již uhradil, a každé takovéto tvrzení by bylo chápáno jako předstírání stavu, který neexistuje, a každé takovéto tvrzení by bylo způsobilé uvést věřitele v omyl, musely by být zřízeny speciální trestní senáty za účelem posuzování trestných činů podvodu spočívajících v tom, že podnikatel někomu něco slíbil a nedodržel, eventuelně že podnikatel někomu tvrdil, že je něco pravda, a nebyla (trestné by se při tomto výkladu stalo jakékoli tvrzení o úhradě faktury, ke kterému by nedošlo).

V návaznosti na to obviněný dovodil, že je vyloučeno, aby tvrzení o úhradě faktur doložené prostou kopií výdajového pokladního dokladu bylo způsobilé vyvolat něčí omyl o úhradě závazku, přitom upozornil, že ostatně i zástupci poškozené společnosti se vyjádřili v tom duchu, že přesvědčení o tom, že by předmětné faktury byly zaplaceny, nikdy nenabyli. Argumentoval rovněž, že o tom, že na straně statutárních zástupců údajně poškozené společnosti nemůže vyvolání omylu či uvedení v omyl připadat v úvahu, svědčí i skutečnost, že mezi jeho společností a údajně poškozenou společností šlo o obchodně právní vztah, kdy statutární zástupci údajně poškozené společnosti si museli být velice dobře vědomi, jaký doklad je z hlediska účetního při hotovostní platbě dokladem způsobilým prokázat uskutečnění hotovostní platby, tedy, že toto by musel být originál příjmového pokladního dokladu.

Za absurdní označil závěry o dokonání trestného činu odůvodněné údajnou nonšalancí, s jakou presentoval zástupcům poškozené společnosti nezájem o další osud předmětného závazku, kdy podle soudů zástupci poškozené společnosti museli nabýt dojmu, že by obviněný mohl být s tímto přístupem úspěšný i v občanskoprávním sporu. Podotkl, že žádný soudný podnikatel by na základě pouhé kopie pokladního dokladu přesvědčení o úhradě částky či dokonce neúspěchu v soudním sporu nabýt nemohl a že poškozené společnosti nic nebránilo takovýto spor vyvolat a došlo-li by k podání žaloby před úhradou závazku, musela by být v takovém sporu jednoznačně úspěšná. Též seznal, že je zřejmé, že svoji společnost neobohatil, pokud ještě před zahájením trestního stíhání obě faktury uhradil.

Podle obviněného nelze v posuzované trestní věci nalézt příčinný vztah mezi jeho jednáním a porušením (ohrožením) společenských vztahů, které jsou objektem trestného činu, neboť objektivně následek spočívající v uvedení někoho v omyl a obohacení sebe či jiného ke škodě cizího majetku on (obviněný) jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně způsobit nikdy nemohl. V krajním případě by se mohlo jednat o pokus trestného činu nezpůsobilými prostředky, tedy prostředky, které za žádných okolností nemohly následek předvídaný trestním zákonem způsobit (tzv. absolutně nezpůsobilé prostředky). Přitom podle jeho názoru by pak takové jednání nemohlo naplnit nejméně materiální znak skutkové podstaty trestného činu, tedy požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti pro společnost, jež musí být vyšší než nepatrná.

Vyjádřil pak přesvědčení, že tato věc od počátku nepatřila před soud činný ve věcech trestních, nýbrž civilních (v tomto ohledu odkázal na judikaturu Ústavního soudu České republiky, např. I. ÚS 69/2006 či IV. ÚS 469/02). Mimo jiné poznamenal, že trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání nemá v zásadě prostor tam, kde by nahrazovala individuální aktivitu jednotlivců na ochranu jejich práv a právních zájmů v oblasti běžných soukromoprávních vztahů. Proti jednáním porušujícím práva vyplývající z občanskoprávních předpisů je třeba v prvé řadě brojit soukromoprávními prostředky, při jejich nedostatečnosti uplatnit sankce správní, a teprve na posledním místě právo trestní (jedná se o princip subsidiarity trestní represe, který vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě). Posléze poukázal na skutečnost, že zástupci poškozené společnosti A. s.r.o. žádnou obvyklou aktivitu k vymožení plnění pohledávky z výše uvedených faktur nevyvinuli, nevyužili takové standardní nástroje jako např. žalobu podanou o zaplacení dlužné částky v civilní věci, návrh na prohlášení konkursu apod. I tato skutečnost měla podle něho vést soudy obou stupňů k tomu, aby jeho jednání jako trestný čin neposuzovaly.

Shrnul, že výklad podávaný soudy obou stupňů je nepřípustným rozšiřováním trestní odpovědnosti, kdy ve shora popsaném jeho jednání naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. spatřovat nelze a pokud soudy skutek takto posoudily, dopustily se nesprávného hmotněprávního posouzení.

V závěru se pozastavil u uloženého trestu. Vyslovil názor, že tento je naprosto neadekvátní povaze jeho jednání, pokud by je bylo možno za trestný čin podvodu považovat a že vzhledem k úhradě obou faktur ještě před zahájením trestního stíhání a i s ohledem na skutečnost, že celá záležitost se týkala výlučně obchodní sféry všech aktérů, mu měl být uložen trest peněžitý, a nikoli trest, který vedle výchovného aspektu v sobě zahrnuje i značný aspekt represivní, neboť mu znemožňuje vykonávat podnikatelskou činnost pro nesplnění obecných podmínek pro provozování živnosti.

Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V prvé řadě uvedl, že podané dovolání jak z formálního, tak materiálního hlediska dopadá na uplatněné dovolací důvody. Současně poznamenal, že námitky obviněného se zčásti drží pole působnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti však jde o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily určité důkazy a skutečnosti. Námitky proti skutkovým zjištěním, zejména ty, kde obviněný argumentuje způsobilosti určité listiny vyvolat omyl, ale nejsou v řízení o dovolání přípustné.

Za důvodnou státní zástupce shledal námitku, že jednání popsané ve skutkové větě nemůže být považováno za dokonaný trestný čin, ale maximálně za pokus trestného činu, nadto spáchaný nezpůsobilými prostředky, neboť zde chybí příčinný vztah mezi jednáním a následkem, ba dokonce zde následek zcela chybí. V návaznosti na to odcitoval skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a připomněl, že podstata trestné činnosti obviněného spočívá v tom, že podle závěru obou soudů měl společnosti A. V., s.r.o. předložit doklad o úhradě faktur za služby a poté opakovaně tvrdit této společnosti, že faktury uhradil, přičemž výdajový doklad byl falešný, faktury uhradil až následně po zahájení trestního řízení, a tímto jednáním měl společnosti A. V., s.r.o. způsobit škodu ve výši 72.737,- Kč. Zdůraznil pak, že moment dokonání trestného činu podvodu tkví mimo jiné v tom, že zde musí existovat omyl na straně jiné osoby než pachatele, spočívající v rozdílu mezi skutečným stavem a tím, co za skutečnost jiná osoba považuje. Judikatura i teorie nazývají tuto situaci rozporem vědomí a skutečnosti. Tento rozpor musí být příčinou úbytku majetku na jedné straně a obohacení na druhé straně.

V návaznosti na to konstatoval, že obviněný podle závěrů obou soudů, které lze považovat za přijaté racionálně s oporou v provedených důkazech, a tedy nikoli svévolné k tíži obviněného, zaslal poškozené společnosti skrze fax doklad o tom, že uhradil určitou pohledávku, ač tomu tak nebylo. Jako doklad platby užil falešný výdajový doklad, v němž byl zachycen určitý skutkový stav, který skutečnosti neodpovídal. Následně obviněný jím tvrzený skutkový stav tvrdil při osobním jednání se společností a v říjnu 2006, v době probíhajícího trestního řízení, závazek, o kterém tvrdil, že je splněný, společnosti uhradil. Dále je nutné připomenout jednání poškozeného, který se již v srpnu 2006 domáhá své pohledávky, aktivně jí rozporuje a v září 2006 podává trestní oznámení, kde tvrdí, že k platbě nikdy nedošlo a že obviněný finguje určitý stav věci.

Za tohoto stavu státní zástupce dovodil, že závěry obou soudů, podle nichž ve věci došlo k uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu, či jiné relevantní skutečnosti klíčové pro závěr o dokonání trestného činu, jsou mylné. Mezi jednáním obviněného a následkem vztah není, ba dokonce zde následek zcela chybí. O existenci následku by snad bylo možné uvažovat v tom případě, pokud by šlo o skutek týkající se prvotního obchodně právního vztahu a obviněný měl v době objednávky úmysl závazek neuhradit, ovšem tento skutek předmětem trestního řízení nebyl. Pokud zde tedy neexistoval omyl na straně poškozeného, nemohla zde ani vzniknout škoda, byť zde existoval závazek v podobě pohledávky. K dokonání trestného činu by mohlo dojít jen tehdy, pokud by poškozený akceptoval námitky obviněného a závazek považoval omylem za splněný. Soudy obou stupňů proto pochybily, pokud jednání tak, jak je zachyceno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, právně kvalifikovaly jako dokonaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Závěr o tomto pochybení ovšem nedopadá na plnou absenci trestní odpovědnosti obviněného. Podle všech skutkových zjištění se totiž obviněný snažil přesvědčit poškozeného o určité nepravdivé skutečnosti, a tedy, se jej slovy práva úmyslně pokoušel uvést v omyl s cílem se obohatit o částku 2558 Euro, jako pohledávku ze závazku fakturovaném pod č. a, pokud by poškozený uznal pravost dokladu.

Za lichou v té souvislosti státní zástupce označil námitku obviněného, že zaslání dokladu a následné jednání bylo objektivně zcela nezpůsobilé k dokonání trestného činu, neboť jen situace na straně poškozeného, kterou obviněný nemohl vlastním jednáním ovlivnit, se stala překážkou dokonání trestného činu. Lze si představit i možnost, že by obviněný čin dokonal, např. pro chyby v účetnictví poškozeného. Mimoto na straně poškozené šlo o tzv. dokonaný pokus trestného činu, neboť dosažení následku již nebylo v jeho moci ovlivnit. Ve věci nelze shledat ani skutečnost, která by znamenala zánik trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu § 8 odst. 3 tr. zák.

S ohledem na obviněným přímo chtěný následek, jenž představoval škodu ve výši trojnásobku škody nikoli malé ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., nelze ani uvažovat, že by jednání obviněného nevykazovalo příslušný stupeň nebezpečnosti pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2, odst. 4 tr. zák.

Nelze zde ani hovořit o porušení zásady proporcionality, neboť to byl obviněný, který se dopustil trestněprávně relevantního jednání, a tedy zde existovalo oprávnění proti němu mocensky zasáhnout. Orgány činné v trestním řízení sice musí ctít zásadu proporcionality, která se projevuje v povaze trestního práva jako „posledního v řadě“, ovšem vůči jednání obviněného, který se aktivně snažil někoho uvést v omyl, si lze těžko představit užití jiných prostředků. Právo občanské neposkytuje v tomto případě účastníkům řízení možnost tzv. zdržovací žaloby a nelze užít ani postup podle § 5 občanského zákoníku. Jednání obviněného již vykračovalo z limitů závazkového vztahu, pokud se falsifikátem pokoušel zakrýt existenci dluhu, resp. fingovat jeho soluci. Přípustná a zásah orgánů činných v trestním řízení nedovolující by byla situace, pokud by neexistenci dluhu pouze namítal, neboť tím by do sféry trestního práva nevkročil.

Právní závěry soudů obou stupňů ohledně kvalifikace jednání obviněného však nejsou správné a toto pochybení se mohlo negativně projevit, vinou absence aplikace § 31 odst. 2 tr. zák., ve stanovení druhu a výměry trestu.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích i další rozhodnutí na toto rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Z hlediska druhé alternativy je třeba konstatovat, že dovolací námitky sice dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., dílem však byly uplatněny relevantně (viz níže).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Pokud obviněný namítl, že uložený trest je neadekvátní povaze jeho jednání, pak je třeba konstatovat, že takovou dovolací námitku nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný formálně ani věcně neuplatnil a který ani nebyl v dané věci naplněn), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Ve zbývající části však je třeba označit námitky uplatněné v dovolání z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [potažmo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] za právně relevantní.

Nejvyšší soud pak dospěl k následujícím závěrům.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.

Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.]. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.]. Škodou nikoli malou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. mj. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu může být zainteresováno až pět osob: pachatel, osoba uváděná pachatelem v omyl a jednající v omylu, osoba provádějící v omylu majetkovou dispozici, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.

Podle skutkových zjištění soudů obviněný vystavil (s datem 3. 8. 2006) a dne 8. 9. 2006 zaslal poškozené společnosti A., spol. s r.o., V. – p. faxem doklad o tom, že uhradil určité její pohledávky, přestože k takové úhradě nedošlo. Konkrétně užil falešný výdajový pokladní doklad, v němž uvedl určitý skutkový stav (zaplacení částky 2.558 Euro), který byl v rozporu se skutečností. Tvrzení, že konkrétní pohledávky (faktury) poškozené společnosti již zaplatil, obviněný uplatnil i následně dne 11. 9. 2006 - při osobním jednání se statutárními zástupci poškozené společnosti M. K. ml. a M. K. st. Závazky, o nichž takto nepravdivě tvrdil, že je již dotyčné společnosti uhradil, zaplatil až dne 6. 10. 2006, v době probíhajícího trestního řízení.

V souvislosti s těmito skutečnostmi je ovšem nutno dále konstatovat, že zástupci poškozené společnosti, kteří se již v srpnu 2006 a poté i v září 2006 domáhali svých výše specifikovaných pohledávek, neakceptovali tvrzení obviněného o jejich úhradě (včetně falešného dokladu) a ještě v září 2006 podali trestní oznámení, v němž uvedli, že k platbě nikdy nedošlo a že obviněný úhradu pohledávek pouze finguje.

Za tohoto stavu věci je třeba z hledisek shora rozvedených charakterizujících v obecné rovině skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. dovodit, že názor obou soudů, podle něhož (stručně shrnuto) obviněný uvedl jiného v omyl, tím se obohatil a současně na cizím majetku způsobil škodu, podmiňující závěr o dokonání uvedeného trestného činu, nemůže obstát. Je totiž zřejmé, že zde neexistoval omyl na straně poškozené společnosti (resp. fyzických osob, které byly v dané věci oprávněny učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby), a pak z hlediska trestně právního ani škoda na jejím majetku. Z téhož důvodu (nebyl zde omyl poškozené společnosti) nelze také tvrdit, že by došlo v trestně právní rovině k obohacení obviněného, resp. společnosti K. I., s.r.o. - existovaly „pouze“ pohledávky poškozené společnosti za společností obviněného. Jak výstižně konstatoval státní zástupce, k dokonání trestného činu by mohlo dojít jen tehdy, pokud by poškozený akceptoval námitky obviněného a závazek považoval omylem za splněný. Soudy obou stupňů proto pochybily, pokud jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, právně kvalifikovaly jako dokonaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

Z uvedených skutečností však nelze dovodit, že by jednání obviněného bylo beztrestné. Podle soudy učiněných skutkových zjištění se obviněný snažil za použití falzifikátu přesvědčit poškozeného o tom, že již došlo k úhradě konkrétních faktur (č. a č.), tím se jej úmyslně [zjevný úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.] pokusil uvést v omyl se zřejmým cílem obohatit se, resp. svoji společnost K I., s.r.o., o částku 2558,5 Euro.

V té souvislosti je třeba ve shodě se státním zástupcem označit za irelevantní námitku obviněného, že zaslání dokladu a následné jednání bylo objektivně zcela nezpůsobilé k dokonání trestného činu, neboť jen situace na straně poškozeného, kterou obviněný nemohl vlastním jednáním ovlivnit, se stala překážkou dokonání trestného činu. Lze si totiž představit i možnost, že by obviněný čin dokonal, např. pro chyby v účetnictví poškozeného. Mimoto je třeba poukázat na skutečnost, že v posuzovaném případě šlo o tzv. ukončený pokus trestného činu (obviněný učinil vše, co pokládal za nezbytné pro dokonání činu). Ve věci nelze shledat ani skutečnost, která by znamenala zánik trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu § 8 odst. 3 tr. zák. Již s ohledem na obviněným zamýšlený a záměrně (vědomě) sledovaný následek (účinek), jenž představoval škodu ve výši trojnásobku škody nikoli malé ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., nelze ani uvažovat, že by jednání obviněného nevykazovalo příslušný stupeň nebezpečnosti pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2, odst. 4 tr. zák.

Na místě nejsou ani obviněným prosazované úvahy z hlediska aplikace trestního práva jako „ultima ratio“. Je totiž nutno mít na zřeteli podstatu jednání obviněného, který se aktivně snažil jiného uvést v omyl, když se podvodně (za použití falešného dokladu) pokoušel tvrdit úhradu dluhu, tím zakrýt jeho existenci a současně sebe, resp. svoji obchodní společnost obohatit ke škodě cizího majetku. Takové jednání již zjevně hrubě překročilo meze závazkového vztahu. Toto zjištění vede k závěru o oprávněnosti použití prostředků trestního práva. Aplikace trestního práva by nebyla na místě tehdy, pokud by obviněný neexistenci dluhu pouze namítal, neboť takové jednání by se zřetelem ke své intenzitě nevybočilo z rámce obchodního vztahu až do roviny trestně právní. Trestní postih pro trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., resp. pokus tohoto trestného činu, není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních opatření - k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako pokus trestného činu, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení § 1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§ 2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.

Nejvyšší soud se v návaznosti na citované závěry zabýval ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. tím, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného a zda otázka kvalifikace soudy zjištěného skutku má po právní stránce zásadní význam.

Z hlediska postavení obviněného je přitom významné posouzení toho, zda by při případném postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 3, odst. 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. a § 265l odst. 1, resp. § 265m odst. 1 tr. ř. bylo možno dospět k závěru, že by mu byl uložen trest zřetelně mírnější, než jak se stalo napadeným rozhodnutím.

V důsledku právního názoru, jenž Nejvyšší soud shora vyložil, by obviněný měl být v posuzované věci uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.

Zde je pak třeba připomenout, že podle § 8 odst. 2 tr. zák. je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. je sankcionován odnětím svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let případně peněžitým trestem. Pokud byl dovolateli uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jedná se o trest uložený nepodstatně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby. Výkon tohoto trestu byl dovolateli podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře pouze o jeden rok převyšující spodní hranici zákonné trestní sazby. Vzhledem ke shora popsaným rysům zjištěné trestné činnosti nelze dovozovat, že by upřesnění právní kvalifikace mělo na stanovení druhu trestu a jeho výměry zřetelný vliv. Nejvyšší soud tedy neshledal podmínky, jež by s ohledem na existenci výše uvedené vady v právní kvalifikaci skutku odůvodňovaly uložení jiného druhu trestu nebo trestu v menší výměře, než se stalo rozsudkem soudu prvního stupně. Projednání dovolání by tedy nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.

Uvedený právní názor Nejvyššího soudu na kvalifikaci zjištěného skutku pak není po právní stránce zásadního významu, neboť jde o obvyklý výklad trestného činu podvodu a jeho pokusu.

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. K. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. dubna 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 29. April 2008