JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 49/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. ledna 2008 o dovolání obviněného M. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2007, č. j. 2 To 79/2007-1088, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 T 1/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2007, č. j. 2 To 79/2007-1088, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007. č. j. 46 T 1/2007-976. Tímto rozsudkem byl obviněný M. V. uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině jednak pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jednak trestným činem obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2. výroku o vině trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 219 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání třinácti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věcí ve výroku rozsudku uvedených. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené náhradu škody.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásadní pochybení soudů shledává v tom, že subjektivní stránku trestného činu soudy posoudily toliko na základě svých úvah a nepřímých důkazů. Má za to, že v průběhu důkazního řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že měl v úmyslu kteréhokoliv z účastníků incidentu usmrtit. Soudy založily závěr o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu pouze na druhu použité zbraně, četnosti výstřelů, okolnostech, za jakých byla zbraň použita a na faktickém způsobu jednání obviněného. Toto odůvodnění subjektivní stránky trestného činu obviněný považuje za naprosto nedostačující. Přiznává, že použitá pistole je poněkud intenzivnější zbraní, nicméně jde o zbraň s malou ráží a malým dostřelem. Odmítá však, že mohl počítat s tím, že střely z této zbraně jsou způsobilé někoho usmrtit, a to zvláště, když se jedná o tzv. malou a krátkou střelnou zbraň s malou ráží. Tvrdí, že předpokládal, že střely z takovéto zbraně nejsou způsobilé projít plechovou karoserií nákladní dodávky. Na tomto základě obviněný uzavřel, že nebyly provedeny takové důkazy, které by umožňovaly bez dalšího uzavřít, že jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu. V tomto ohledu považuje závěry soudů za nesprávné. Jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin pokusu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., když jeho jednání mělo být správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., příp. odst. 3 tr. zák. nebo i ustanovení § 224 tr. zák. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2007, č. j. 46 T 1/2007-976, jakož i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2007, č. j. 2 To 79/2007-1088, a aby věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že ačkoliv je dovolání podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., část uplatněných námitek, zejména pokud je jimi napadáno místo střelby na dodávku, směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání v tomto rozsahu fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá podle názoru státního zástupce toliko námitka nedostatku zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Dodal, že obviněný nepřímý úmysl někoho usmrtit nedoznal, proto bylo třeba formu jeho zavinění dovodit na základě provedeného dokazování. Po zhodnocení důkazů postupem dle § 2 odst. 6 tr. ř. soud zjistil, že obviněný věděl, že všechny osoby odjely z místa původního incidentu dodávkovým autem, které posléze pronásledoval a do jehož zadních dveří střílel. Jelikož do kabiny řidiče se více jak tři osoby nevejdou, musel si být vědom, že nejméně dvě osoby cestují v nákladním prostoru dodávky. Na vozidlo střílel v době, kdy vozidlo stálo, a ze vzdálenosti jen několika metrů, takže byl schopen mířit, přičemž střely byly vedeny do prostoru celých zadních dveří, tudíž bylo jen věcí náhody, zda a jakým způsobem bude někdo uvnitř vozu zasažen. S ohledem na charakter použité zbraně (pistole ráže 6,35 mm) bylo usmrcení některé z osob reálně možné a tohoto si obviněný musel být vědom. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Obviněný uvádí, že neměl v úmyslu jiného usmrtit. Těžiště námitek tedy obviněný spatřuje v absenci subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Domnívá se, že na základě provedeného dokazování nelze bez jakýchkoliv pochybností konstatovat, že naplnil subjektivní stránku trestného činu ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Ve výroku o vině popsaným pod bodem 1. rozsudku obviněný spáchal jednak pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., jednak trestný čin obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák., jednak trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Uvedených trestných činů se podle učiněného skutkového zjištění obviněný dopustil tak, že:

„1) dne 31. 7. 2006 kolem poledne v B. – V. , na ulici O., na parkovišti mezi benzínovou čerpací stanicí G. a budovou restaurace J., před kterou se na zahrádce nacházelo nejméně dalších šest, na konfliktu nikterak nezúčastněných hostů a nedaleko autobusové zastávky, a to konkrétně u výjezdu z benzínové stanice parkovalo vozidlo tov. zn. VW Transportér, RZ, kterým se na místo na sjednanou schůzku s P. Ch. dostavili F. B., Z. B., Z. R., P. P. a M. B., kterého uvnitř vozidla nejdříve slovně a poté i fyzicky v přítomnosti shora jmenovaných napadl M. B., a poté co se P. Ch. podařilo z vozidla vyskočit dveřmi spolujezdce řidiče, pokračoval M. B. ve fyzickém útoku i mimo vozidlo, v důsledku kterého utrpěl P. Ch. lehká zranění žeber a obličeje, pro která nevyhledal lékařské ošetření a léčil se u své známé H. S. po dobu 1 týdne, obžalovaný, který do té doby nevěnoval incidentu pozornost, reagoval na křik přítelkyně P. Ch., a to Z. H. a ve snaze pomoci svému známému, vytáhl z batohu pistoli zn. ZEHNA ráže 6,35 mm Browning, výrobního čísla, kterou si bez povolení opatřil a držel, a nejdříve opakovaně, ze vzdálenosti přibližně 15 metrů, vystřelil do vzduchu směrem nad sebe a poté, když viděl, že aktéři potyčky nereagují na varovné výstřely, vystřelil také směrem k dodávce, kde se pohybovala celá osádka vozidla včetně napadeného Ch., přičemž celkem padly nejméně 4 výstřely, teprve na toto jednání obžalovaného reagovala osádka vozidla tak, že se všichni snažili ukrýt za dodávku a když střelba ustala, neboť obžalovanému již další rána nevyšla a z toho důvodu odešel pro další zásobník do svého vozidla, v obavě o svůj život poškození z místa odjeli směrem na O., přesto je obžalovaný pronásledoval ve svém motorovém vozidle tov. zn. BMW šedé barvy, RZ, za jízdy si ve zbrani vyměnil zásobník s novými náboji a dostihl je v O., na křižovatce ulic M., S. a O., kde automobil s poškozenými zůstal stát na červenou a přestože mu bylo známo, že se v automobilu nachází více osob, v úmyslu tyto střelbou zasáhnout, opakovaně vystřelil na jejich auto tak, že 5x zasáhl levou stranu zadních dveří v horní i dolní části, přičemž pouze jedna ze střel zasáhla v automobilu sedícího P. P. do kolene pravé nohy a způsobila mu střelné poranění na zevní straně pravého kolene, se vstřelem o průměru cca 0,5 – 0,6 cm, lokalizovaným asi 4 cm nad kloubní štěrbinou, jehož střelný kanál pronikl mezi úpony a v důsledku tohoto středně těžkého zranění se poškozený musel podrobit operativnímu zákroku v Městské nemocnici v O. a byl hospitalizován v době od 31. 7. 2006 do 4. 8. 2006, když jen shodou šťastných náhod nedošlo k poranění životně důležitých orgánů a smrti jak zasaženého P. P., tak i Z. B., kteří se v napadeném automobilu po celou dobu střelby nacházeli v nákladovém prostoru, přičemž obžalovaný tak činil s vědomím, že takto mířenou střelbou může přítomným osobám v automobilu způsobit i smrtelná zranění“.

Má-li obviněný za to, že vzhledem k použité zbrani nemohl předpokládat, že by mohl způsobit zranění osobám sedícím v dodávce, neboť nevěděl, že střely nejsou způsobilé projít plechovou karoserií nákladní dodávky, je třeba dodat, že znalecký posudek znalce z oboru kriminalistika, odvětví balistika Ing. J. Š. hovoří zcela jednoznačně, totiž že při střelbě z 5-ti metrů je hodnota ranivostního kriteria překročená cca 3,1 násobně v případě průstřelu plechu a 3,0 násobně v případě průstřelu plechu a sololitové desky. Obviněný sám se považuje za zdatného střelce. Uvedl, že na základní vojenské službě dosáhl II. kvalifikační třídy a rovněž chodil občas střílet na střelnici. Lze si jen stěží představit, že pěti výstřely mířenými do kabiny nákladní dodávky obviněný neměl v úmyslu nikoho usmrtit. Za daných okolností je naopak zjevné, že musel předpokládat, že svým počínáním, tedy pěti výstřely ze vzdálenosti 5 m může způsobit smrtelné zranění osobám sedícím v předmětném vozidle. Počet střel naopak zvyšoval pravděpodobnost zasažení některé z osob umístěných v nákladní dodávce. Uvedené chování obviněného proto zcela jednoznačně vykazuje znaky nepřímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť zahrnuje srozumění s následkem v podobě usmrcení člověka. Jinými slovy řečeno, byť obviněný sám přímo nechtěl jiného usmrtit, jeho vůle se projevila navenek, tj. v jeho chování. Problematika nepřímého úmyslu je v praxi vysvětlována tak, že způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na „srozumění“ lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla následku zabránit. V dané věci veškeré okolnosti svědčí o tom, že obviněný musel počítat s tím, že může zranit, resp. usmrtit osoby v nákladní dodávce. K odvracení tohoto následku nic nepodnikl. Stejně jako soud prvního stupně je Nejvyšší soud toho názoru, že počet střel (prokázáno bylo pět střel do levé strany zadních dveří v horní i dolní části), vzdálenost 5 metrů, jakož i místo, kde k incidentu došlo, nesvědčí o úctě obviněného k lidskému životu. Byla vyvrácena obhajoba obviněného, že na samotnou dodávku nemířil a že chtěl jen zasáhnout pneumatiky vozidla. Jednoznačným důkazem v tomto směru je pět střel do zadních dveří dodávky umístěných po celé výšce dveří. Rovněž tak vzdálenost 5 m je příliš krátká - a to i s ohledem na použitý typ zbraně – na to, aby bylo možno spoléhat na to, že ke zranění osob, resp. usmrcení osob nedojde. Znalec v tomto směru uvedl, že míra ranivosti střely vystřelené z pistole Zehna ráže 6,35 mm Browning na vzdálenost 5 m zvyšuje až trojnásobně pravděpodobnost (a to i v případě průstřelu plechu a sololitové desky) zranění zasažené osoby v místě životně důležitého orgánu s těžkým anebo smrtelným následkem. Ke smrtelnému zranění P. P. nedošlo jen shodou okolností (tedy nezávisle na vůli obviněného), přičemž jedna z pěti střel mířených na levou stranu zadních dveří zasáhla v automobilu sedícího P. P. do kolene pravé nohy a způsobila mu střelné poranění na zevní straně pravého kolene, se vstřelem do průměru cca 0,5 – 0,6 cm, lokalizovaným asi 4 cm nad kloubní štěrbinou, jehož střelný kanál pronikl mezi úpony a v důsledku tohoto středně těžkého zranění se poškozený musel podrobit operativnímu zákroku a byl hospitalizován v době od 31. 7. 2006 do 4. 8. 2006. Podle znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. I. D., Ph.D., střelný kanál pronikl mezi úpony svalů a míjel tepnu a žílu v podkolenní jamce. Projektil byl zajištěn mezi svalovými úpony. Za situace, kdy by došlo k zásahu podkolenní tepny a cévních svazků a následnímu krvácení (když projektil tyto cévní svazky míjel jen o několik málo centimetrů), krvácení sice neprobíhá zpravidla natolik masivně, aby zraněný vykrvácel na místě, avšak záchrana života zraněného pak v tomto případě záleží na včasnosti poskytnutí lékařské péče. Obviněný přitom mohl zranění smrtelného charakteru způsobit i dalším osobám nacházejícím se v dodávce. Další střela proletěla kolem hlavy Z. B., což potvrdil svědek M. B. a toto je též patrno z vedených sond, zachycujících dráhu střel ve vozidle (viz fotodokumentace založená ve spise). Nesouhlasí-li obviněný se závěrem soudů o naplnění subjektivní stránky, není pochyb, že okolnosti jako je druh použité zbraně, četnost výstřelů, okolnosti za jakých byla zbraň použita, faktický způsob chování obviněného, hodnotí jinak, než soudy v předchozím řízení a než na celou problematiku nepřímého úmyslu nahlíží konstantní judikatura (srov. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Otázku zavinění zkoumaly soudy v dané věci velice pečlivě. Je třeba konstatovat, že provedené dokazování vyústilo v konkrétní skutková zjištění, která svědčí o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Soudy se subjektivní stránkou trestného činu pokusu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. a) přesvědčivě vypořádaly (soud prvního stupně zejména na str. 31 – 35 odůvodnění rozsudku, odvolací soud na str. 13 – 14 odůvodnění usnesení). Nejvyšší soud proto zvolenou právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. pokládá za správnou (výhrady k právní kvalifikaci skutku podle § 179 odst. 1 tr. zák. a podle § 185 odst. 1 tr. zák. obviněný nevznesl). Pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, příp. 3 tr. zák. nebo podle § 224 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud neshledal opodstatnění. Pokud obviněný namítá, že veškeré střely cílené do zadních dveří dodávky nebyly vystřeleny na křižovatce v druhé fázi jeho jednání, ale v první fázi jeho jednání, které se odehrávalo u benzínové čerpací stanice, je třeba dodat, že i v tomto ohledu námitky obviněného směřují do oblasti skutkových zjištění. Ostatně toto tvrzení obviněného bylo provedeným dokazováním vyvráceno.

Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného M. V. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný

V Brně dne 22. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 22. January 2008