JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 486/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2008 dovolání, které podal obviněný Ing. F. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 12 To 63/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 12/2003, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. F. R. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 4 T 12/2003, byl obviněný Ing. F. R. (společně s obviněnými M. R., P. P., E. Č., T. L., J. K., R. K. a P. J.) uznán pod body 1 G) a 1 J) vinným, že

1. v době od počátku roku 1995 do konce měsíce srpna 1997 na různých místech ČR, v úmyslu získat finanční prostředky ke škodě České pošty, s. p., vyhotovili padělky poštovních poukázek typu A a C, které opatřili padělanými znaky podacích pošt, kde na stranu odesílatele uvedli náhodně vybrané fyzické nebo právnické osoby bez jejich vědomí, bez vplacení je vložili do poštovní přepravy, přičemž finanční částky zde uvedené směřovaly na účty u peněžních ústavů nebo do poštovních přihrádek předem pro tento účel zřízených, nebo k tomuto účelu využitých a tímto způsobem:

G) obžalovaní M. R., P. P., E. Č., T. L., Ing. F. R., J. K., R. K., P. J.

společně a po vzájemné dohodě se zemřelými L. M. a P. I. a dalšími dosud neztotožněnými osobami, přičemž obžalovaný J. K. se na přípravě organizace této akce podílel do 12. 3. 1997, kdy byl vzat do vazby, v přesně nezjištěné době vyhotovili a vložili do poštovní přepravy poštovní poukázky (typu A, které byly opatřeny datem podání, razítkem podací pošty a jsou blíže specifikovány i z hlediska konkrétních peněžních částek na str. 20 – 22 výroku rozsudku), kterými byly platby zasílány ve všech případech na účet pobočky F., a. s., založený 10. 1. 1996 obžalovaným T. L., jako jediným disponentem, jménem společnosti K., s. r. o.,

České poště, s. p., tak byla způsobena škoda v celkové výši 21.400.000,00 Kč,

J) obžalovaní M. R., P. P., E. Č., J. K., R. K., P. J., Ing. F. R.

společně se zemřelými L. M. a P. I. a dalšími dosud neztotožněnými osobami, po vzájemné dohodě, přičemž obžalovaný J. K. se na přípravě organizace této akce podílel do 12. 3. 1997, kdy byl vzat do vazby, vyhotovili a vložili do poštovní přepravy poštovní poukázky (typu A, které byly opatřeny datem podání, razítkem podací pošty a jsou blíže specifikovány i z hlediska konkrétních peněžních částek na str. 34 – 36 výroku rozsudku), kterými směřovali platby na bankovní účet pobočky B. H., a. s., založený dne 11. 9. 1996 jménem společnosti R., spol. s r. o., osobou vystupující pod jménem R. Ž.,

České poště, s. p., tak měla být způsobena škoda v celkové výši 21.120.000,00 Kč, avšak k připsání prostředků na účtu nedošlo, neboť jednání obžalovaných bylo odhaleno [poznámka: skutkové věty výroku o vině pod body 1 G) a 1 J) jsou výrazněji zkráceny, přičemž na jejich doslovné znění popsané v rozsudku prvostupňového soudu se odkazuje; dále nejsou uváděny skutkové věty výroku o vině pod body 1 A) až 1 F), 1 H) až 1 I), 1 K) až 1 M) a pod body 2) až 5), neboť se netýkají dovolatele].

Soud prvního stupně kvalifikoval jednání obviněného Ing. F. R. jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2002, sp. zn. 2 T 3/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Naproti tomu byl obviněný Ing. F. R. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby krajského státního zástupce v Praze pro jednání specifikované na str. 47 výroku rozsudku.

Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o obžalobě obviněných J. F., M. A. A. R. T., P. J., E. Č., P. K., L. N., J. S., T. L., Z. Š., R. H., J. K., D. T., M. E., A. Z., P. M., P. K., J. K., P. P., M. R., O. H., J. K., J. J., R. K., J. P., M. M. a P. M. Rovněž bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění J. F., M. A. A. R. T., P. J., E. Č., P. K., L. N., J. S., T. L., Z. Š., R. H., J. K., D. T., M. E., A. Z., P. M., P. K., J. K., M. R., O. H., J. K., Ing. F. R., J. J. a R. K. odvolání. V neprospěch jmenovaných obviněných a dále v neprospěch obviněného P. P. podal odvolání krajský státní zástupce v Praze.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 12 To 63/2005, bylo odvolání obviněného Ing. F. R. podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Rovněž bylo rozhodnuto o ostatních podaných odvoláních (poznámka: o odvolání obviněného M. A. A. R. T. bylo rozhodnuto v samostatném odvolacím řízení rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 12 To 17/2006).

Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění O. H., J. J., A. Z., T. L., P. K., P. M., a R. K. dovoláními, o kterých bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. 400/2007. Dovolání podal i obviněný Ing. F. R., přičemž o něm nebylo v tomto usnesení dovolacím soudem rozhodováno, ale s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. IV. ÚS 134/03, byla věc týkající se jmenovaného obviněného Krajskému soudu v Praze vrácena s tím, aby předseda senátu postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř. vyzval dovolatele k odstranění vad mimořádného opravného prostředku.

Vůči citovaným soudním rozhodnutím podal dne 13. 9. 2006 obviněný Ing. F. R. prostřednictvím obhájce JUDr. J. B. dovolání, které na výzvu předsedy senátu soudu prvního stupně doplnil dne 31. 12. 2007 prostřednictvím obhájce Mgr. D. D. (obě podání tvoří jedno dovolání), přičemž mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podání obviněný shrnul, jak bylo v soudním řízení ohledně jeho osoby rozhodnuto. K bodu 1 G) výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu konstatoval, že na počátku roku 1997 podnikatelé z tzv. „moravské skupiny“ vešli ve spojení s tzv. „pražskou skupinou“, která byla představována JUDr. M., Ing. R., P. V., svědky M., V. a dalšími, přičemž tyto osoby měly za úkol poskytnout účty u peněžních ústavů založené jménem právnických osob, na které byly směřovány finanční prostředky padělanými poštovními poukázkami. Touto skupinou byl kontaktován spoluobviněný L. a svědek M., přičemž prvně jmenovaný poskytl k tomuto účelu svůj účet založený u pobočky F. a. s., jménem společnosti K. s. r. o. Úkolem „moravské skupiny“ pachatelů mělo být zajištění vyhotovení padělků poštovních poukázek specifikovaných v napadeném rozhodnutí a jejich vložení do poštovní přepravy. Obviněný vytkl, že žádným z provedených důkazů nebyla jakákoli jeho spoluúčast na tomto jednání prokázána. Z popisu skutku v napadených rozhodnutích ani nevyplývá, čeho se měl konkrétně dopustit a dodnes prakticky neví, za co byl uznán vinným a odsouzen. Rovněž odkázal na své výpovědi a vyjádření, která v průběhu celého trestního řízení učinil. Nad jejich rámec uvedl, že prakticky nikoho z odsouzených blíže neznal. Spoluobviněného Č. viděl dvakrát v životě, poprvé v roce 1995, kdy byli navzájem pouze představeni a na přelomu jara – léta 1997 se viděli, když byl přítomen schůzce, na kterou přivezl svědka V., nikdy s ním však nehovořil. Jmenovaný svědek v průběhu přípravného řízení konstatoval, že se Ing. R. měl údajně účastnit schůzky na jaře 1997, kde měli být přítomni i zástupci tzv. „moravské skupiny“ a kde měla být dojednána organizace celé činnosti. Obviněný namítl, že se žádné takové schůzky nezúčastnil a o jejím konání nic neví a nikdo jiný o této skutečnosti nehovořil. Rovněž uvedl, že i z časového hlediska je výpověď svědka V. nesmyslná. Podle tohoto tvrzení se měla schůzka konat „zjara 1997“, ovšem z napadeného rozhodnutí vyplývá, že první padělané poštovní poukázky byly datovány již dnem 10. 3. 1997. Je proto nelogické, aby se tak závažná a složitá trestná činnost odehrála v těsné časové souslednosti po údajné schůzce.

Dále obviněný poukázal na okolnost, že svědek V. si při výslechu u hlavního líčení žádné podrobnosti nepamatoval, resp. zprvu uvedl, že si nevzpomíná vůbec na nic. Teprve po předestření výpovědi z přípravného řízení vypověděl více konkrétností, popřel však, že by si konkrétně pamatoval obsah této schůzky a jednání, které jí mělo následovat. I přes tyto skutečnosti prvostupňový soud považoval výpověď za relevantní a nesprávně na ní postavil své skutkové závěry. Pokud jde o osobu svědka V. obviněný vytkl, že se s ním přestal stýkat ke konci roku 1996, přičemž od té doby s ním nebyl v jakémkoli pracovním či jiném kontaktu. Tvrzení svědka, že měl obviněnému předat číslo účtu společnosti K. s. r. o. označil za smyšlené a má za to, že svým tvrzením se snaží svalit vinu ze sebe na jeho osobu. Taktéž popřel, že by spolupracoval se spoluobviněným L. a svědkem M. Označeného spoluobviněného znal pouze od vidění, nikdy s ním nemluvil ani s ním nebyl v podnikatelském, pracovním či jiném kontaktu; svědka M. neznal vůbec. Tyto skutečnosti oba jmenovaní potvrdili. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že jeho obhajoba nebyla v přípravném i soudním řízení ničím zpochybněna a jeho zainteresovanost ve věci nebyla nikterak prokázána. Veškerá činnost spočívala v tom, že jako finanční ředitel Č. a s. o. s., a. s., jejímž předsedou představenstva byl JUDr. M., byl činný ve prospěch této společnosti, když se vždy a pouze z pokynu jmenovaného účastnil např. schůzky se svědkem V. a byl pověřen jej např. vozit a doprovázet na různá jednání, připravovat pro něj různé podklady apod. Ničím jiným se nemohl provinit, jinak činný nebyl. Současně vyslovil otázku, jak je možné, že na rozdíl od jeho osoby, nebyli trestně stíháni svědci JUDr. M. a V., kteří se schůzek taktéž účastnili a z jejich pověření byl ve věci zainteresován.

Ke skutku pod bodem 1 J) rozsudečného výroku krajského soudu obviněný uvedl, že podle odůvodnění rozhodnutí mělo jednání obdobným způsobem pokračovat, kdy opět „moravská skupina“ pachatelů představovaná obviněnými M. R., P. P., J. K., R. K. a P. J. zajistila vyhotovení padělků poštovních poukázek a jejich vložení do poštovní přepravy. Úkolem „pražské skupiny“ bylo zajistit účty, na které budou poštovními poukázkami finanční prostředky směřovány. V tomto případě měl obviněný společně s JUDr. M. a dalšími nezjištěnými osobami zajistit bankovní účet u pobočky B. H., a. s., který jménem společnosti R., spol. s r. o. založila dne 11. 9. 1996 dosud neztotožněná osoba vystupující pod jménem R. Ž. Do poštovní přepravy měly být vloženy poštovní poukázky specifikované v napadeném rozhodnutí. Obviněný namítl, že v průběhu celého trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz, kterým by byla jakákoli jeho spoluúčast na tomto jednání prokázána. Z popisu skutku ani nevyplývá, čeho se konkrétně měl dopustit. Sám neví, za co byl uznán vinným a odsouzen. Zdůraznil, že se vědomě žádného trestného jednání nedopustil. Osoby, které se jej měly dopustit prakticky nezná, a to až na výjimky, které již blíže popsal ve stanovisku k bodu 1 G) výroku o vině napadeného rozsudku, na jehož obsah odkázal. Nad jeho rámec uvedl, že je pravdou, že byl informován o sepisu smlouvy mezi společnostmi H. a R., spol. s r. o., přičemž posledně jmenovaná společnost byla kupující. Připustil, že se zúčastnil sepisu této smlouvy a na její přípravě se podílel z pokynu JUDr. M., s nímž v té době spolupracoval. Schválení textu smlouvy a její podpis však spadaly do kompetence jmenovaného, který byl statutárním zástupcem prodávající společnosti H. Obviněný zdůraznil, že on sám nemohl ze své pozice ve společnosti za zády JUDr. M. nic učinit. S dalšími ve věci zainteresovanými společnostmi – R., spol. s r. o. a S., resp. s jejich zástupci se nikdy nesetkal. Není si vědom, že by se účastnil jakéhokoli jednání, kde by se mu někdo takto představil nebo mu byl představen. Pokud jde o svědky V. a JUDr. M., kteří u soudu svědčili proti jeho osobě, obviněný odkázal na své výše zmíněné vyjádření. Zejména poukázal na část výpovědi JUDr. M., která je i součástí odůvodnění rozsudku krajského soudu (str. 276 – 279 rozhodnutí), z něhož je jednoznačně patrno, že to byl svědek V., který jako možného odběratele výrobků společnosti H. označil společnost R. Uvedl, že on sám tuto agendu, tj. shánění odběratelů zboží společnosti neměl ani ve svém referátu. JUDr. M. označil svědka V. jako osobu, která mu předložila návrh smlouvy na odběr zboží a komu předal čísla účtu v E., později U. B., kam měly být platby provedeny. Obviněný zopakoval, že s předmětnou trestnou činností, došlo-li k nějaké, neměl nic společného a nic o ní neví. Veškerá jeho činnost spočívala v tom, že podle pokynu JUDr. M. měl spolupracovat a být k dispozici svědku V. a v rámci jeho činnosti jej měl doprovázet na různá jednání, připravovat podklady apod.

Závěrem dovolání obviněný podotkl, že svým jednáním nemohl ani teoreticky naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., tj. vědomého a úmyslného jednání směřujícího ke způsobení škody na cizím majetku tím, že sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, popř. využije něčího omylu. Nic takového ani žádná jeho faktická činnost nebyla napadenými rozhodnutími prokázána; vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. 4 T 12/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 12 To 63/2005, a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupkyně shrnula námitky obviněného a připomněla, jak je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezen v zákoně. Konstatovala, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Při rozhodování o dovolání je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Podle státní zástupkyně by mohly skutkové námitky obviněného mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a řádně odůvodnil; toto se však nestalo. Nemůže obstát jeho námitka, že popis skutku postrádá vyjádření subjektivní stránky trestného činu, neboť tuto námitku ničím neodůvodnil, resp. dovodil, že pokud jsou veškerá skutková zjištění soudu ve vztahu k jeho osobě vadná, nelze akceptovat jejich právní hodnocení. V návaznosti na tato tvrzení státní zástupkyně vyjádřila přesvědčení, že z popisu skutku je zcela zřejmé, že ve výroku o vině soudu prvního stupně je dostatečně vyjádřena k jednání obviněného i subjektivní stránka. Současně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o vině jednak obviněného T. L. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jednak dalších 23 spoluobviněných včetně dovolatele a na znění návětí i tzv. skutkových vět pod body 1 G) a 1 J). Konstatovala, že prvostupňový soud na str. 241 – 245 odůvodnění rozsudku doplnil skutková zjištění výroku o vině. Na základě hodnocení konkrétních důkazů vyložil závěr, že obviněný Ing. F. R. nejen znal všechny okolnosti trestné činnosti, do které se zapojil, ale inicioval i vypracování fiktivních smluv příkazu k převodu finančních prostředků na účet JUDr. M. v době, kdy hrozilo odhalení trestné činnosti. Soud se zabýval i obhajobou obviněného, že někteří spolupachatelé nebyli obžalobou postaveni před soud. Odůvodnil, že podezření, že na str. 246 rozsudku jmenovaní svědci se měli za své jednání odpovídat, vysvětluje jejich nechuť se ke své činnosti blíže vyjadřovat, ale nejsou to skutečnosti podstatné pro zjištění, ke kterým soud na základě provedeného dokazování dospěl.

Dále státní zástupkyně zdůraznila, že z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku krajského soudu je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů vycházely ze skutkových zjištění formulovaných ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a ne ze zjištění, jaká měly podle obviněného učinit. Mimořádným opravným prostředkem se obviněný především domáhá přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání de facto uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Napadenému rozsudku ani řízení, které jeho vydání předcházelo, nevytkl žádnou vadu, jež by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v § 265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, který uplatnil).

Závěrem vyjádření státní zástupkyně s poukazem na popsané skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve věci, než je specifikováno v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. F. R. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný Ing. F. R. uplatňuje v dovolání námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání obsahově nenaplňují. V dovolání obviněný popírá, že se účastnil na trestné činnosti, jak je popsána ve výroku rozsudku prvostupňového soudu a podrobně rozvedena v jeho odůvodnění. Tvrdí, že tato skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána. Rovněž nesouhlasí s výpověďmi svědků JUDr. M., V. a V. Též uvádí svoji verzi, jak události probíhaly. Dovolací soud považuje za potřebné zdůraznit, že všechny tyto námitky, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně směřují do správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný spáchal předmětný skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu [návětí a tzv. skutkové věty pod body 1 G) a 1 J)] a rozveden v jeho odůvodnění. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Krajský soud v Praze (následně i Vrchní soud v Praze) učinil právní závěr, že se obviněný svým jednáním dopustil trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Z příslušné části obsáhlého odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané (šlo nejen o účast obviněného Ing. F. R. na jednáních, která s předmětnou trestnou činností souvisela, ale i o jeho zcela konkrétní angažovanost především v souvislosti s účty u pobočky příslušné banky v P., na které měly být peněžní prostředky padělky poštovních poukázek zaslány a taktéž jeho konspirační snahu činnost zakrýt vyhotovením fiktivní smlouvy mezi společnostmi R., spol. s r. o. a H.). Dále je z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, o které důkazy svá skutková zjištění prvostupňový soud opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Z rozsudku je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona včetně naplnění subjektivní stránky v jeho jednání (vše v podrobnostech zejména na str. 237 – 250, 272 – 281, 304 – 308 rozsudku soudu prvního stupně). Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné připomněl, že obvinění tj. i Ing. F. R. spáchali trestnou činnost ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., které stanoví, že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Současně zdůraznil: „O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou postatu a působí současně.“ V návaznosti na to odvolací soud podtrhl: „…k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání“ (str. 16 a 17 rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud toliko poznamenává, že citovaný právní názor vychází z konstantní judikatury (srov. např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.) a byl již mnohokrát v soudních rozhodnutích vysloven.

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.

Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného Ing. F. R. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. července 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 31. July 2008