JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 472/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2002 dovolání podané obviněným L. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 3 To 140/2002, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 31/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 3 To 140/2002. Zároveň se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 72 T 31/2001.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 72 T 31/2001, uznán vinným, že v období od měsíce dubna 1999 do 20. 12. 2000 v O. ani jinde nepřispěl ničím na výživu svých nezletilých dětí L., a T. P., ačkoliv mu tato povinnost vyplývala již přímo ze zákona o rodině, jakož i z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 1998, sp. zn. 24 C 60/97, kterým mu bylo uloženo přispívat na výživu nezl. L. částkou 1.000,- Kč měsíčně a nezl. T. taktéž částkou 1.000,- Kč, vždy každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky dětí M. P., čímž za uvedené období způsobil dluh na běžném výživném ve výši 42.000,- Kč, přičemž svým jednáním vydal nezletilé děti nebezpečí nouze, kterýžto stav nenastal pouze díky tomu, že rodina M. P. byla po celé inkriminované období dokrývána ÚMOb M. O. a P. dávkami sociální péče do hranice životního minima a rovněž tak jmenované byl tímto úřadem poskytován příspěvek na výživu za povinného otce.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, odst. 3 tr. zák.. Za to mu uložil podle § 213 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle § 39 odst. 2 písm. b) tr. zák. jej pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem.

Odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku projednal Krajský v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2002, sp. zn. 3 To 140/2002, a podle § 256 tr. ř. jej usnesením jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. J. v zákonné lhůtě dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), d) tr. ř. Vytkl v něm oběma soudům, že se nezabývaly otázkou, zda snížení jeho výdělků po roce 1997 bylo možno považovat za vzdání se výhodnějšího zaměstnání bez důležitého důvodu ve smyslu § 96 odst. 1 zákona o rodině. Trestní soud není vázán rozhodnutím soudu péče o nezletilé ani ohledně existence vyživovací povinnosti, ani co do její výše, neboť jsou to otázky, na nichž závisí rozhodnutí o vině, a proto je trestní soud musí vyřešit sám jakožto otázky předběžné. Soudy nikterak nevysvětlily, proč považují za přiměřené výživné na dvě nezletilé děti částku 2.000,-Kč měsíčně při jeho příjmu kolem 3.700,- Kč měsíčně, když z pouhého porovnání těchto částek je zřejmé, že určené výživné prostě plnit nemůže.

Obviněný vyjádřil přesvědčení, že i kdyby předpokládaný myšlenkový postup soudů byl správný, bylo jejich povinností zkoumat jeho poměry do současné doby. Především neměly připustit, aby jak v hlavním líčení, tak ve veřejném zasedání bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, neboť jeho výpověď byla pro správné zjištění skutkového stavu nezbytná. Podstatnou skutečností rozhodnou pro posouzení viny je však jeho zdravotní stav, který mu prakticky žádné běžné či dostupné zaměstnání nedovoluje vykonávat. Trpí epilepsií ve fázi grand mal, co jej pochopitelně vylučuje z možnosti vykonávat v podstatě jakoukoliv práci. K tomuto tvrzení obviněný předložil lékařské zprávy potvrzující, že byl vícekrát převezen lékařskou službou první pomoci k ošetření po epileptickém záchvatu.

Slabší epileptický záchvat jej postihl i v den hlavního líčení 15. 1. 2002 po vstupu do soudní budovy Okresního soudu v Ostravě. První pomoc mu tehdy poskytli příslušníci Justiční stráže, které zároveň požádal, aby o jeho náhlé zdravotní indispozici informovali soudkyni, která ve věci rozhodovala. Ti se poté s kýmsi domlouvali vysílačkou a řekli mu, že jednání bude odloženo. Měl tedy za to, že dostane nové předvolání k hlavnímu líčení, byl mu však již doručen odsuzující rozsudek, z něhož bylo patrno, že věc byla projednána v jeho nepřítomnosti. Z důvodu své právní neznalosti tento argument neuplatnil ve svém odvolání, takže se jím ani odvolací soud zabývat nemohl. Nicméně i v odvolacím řízení spatřuje tuto vadu, kterou měl krajský soud zjistit a reagovat na ni postupem podle § 258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.

K okolnosti svého příchodu k Okresnímu soudu v Ostravě dne 15. 1. 2002 obviněný předložil čestné prohlášení své známé J. P., která jej tam doprovázela. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil, aby zrušil i rozsudek Okresního soudu v Ostravě a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o tomto dovolání odložil výkon rozhodnutí napadeného rozsudku podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř.

Předsedkyně senátu Okresního soudu v Ostravě postupovala podle § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání zaslala Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř./. Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí takové případné vyjádření k dispozici neměl.

Podle § 265h odst. 3 tr. ř. předsedkyně senátu soudu prvního stupně bez zbytečného odkladu předložila spisový materiál Nejvyššímu soudu s návrhem, aby obviněnému byl odložen výkon rozhodnutí. Nejvyšší soud samostatným usnesením ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 472/2002, tomuto návrhu vyhověl a výkon rozhodnutí obviněnému odložil.

Po tomto rozhodnutí Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest /§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Obdobně Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podané osobou oprávněnou /§ 265d odst. 1 písm. b) , odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde dovolání lze učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako nějaký trestný čin, ačkoli nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin. Není však možné namítat nesprávnost zjištění samotného skutku. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek, který byl nově zaveden zákonem č. 265/2001 Sb., je koncipován tak, že jím nelze napadat skutková zjištění ani způsob hodnocení důkazů.

Obviněný prostřednictvím svého obhájce v dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil fakticky jen námitky proti tomu, v jakém rozsahu nalézací soud provedl potřebné důkazy, jakým způsobem tyto důkazy hodnotil a jaká skutková zjištění z těchto důkazů učinil. Pokud by dovolatel uplatnil pouze tento dovolací důvod, musel by Nejvyšší soud dospět k závěru, že uvedený důvod je sice v dovolání tvrzen, avšak není odůvodněn konkrétními vadami, které by byly spatřovány v právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. V takovém případě ve skutečnosti nebyl uplatněn jmenovaný dovolací důvod, nýbrž důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení § 265b pro podání dovolání uveden není, proto by přicházelo v úvahu odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Uvedený postup však Nejvyšší soud v této trestní věci zvolit nemohl, neboť existenci dalšího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. musel přisvědčit. Podle tohoto ustanovení totiž lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Neodmítl-li Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.

Za účelem ověření tvrzení obviněného, že dne 15. 1. 2002 se do budovy Okresního soudu v Ostravě skutečně dostavil, předsedkyně senátu soudu prvního stupně na výzvu Nejvyššího soudu provedla ve dnech 21. a 26. srpna 2002 šetření, jehož písemný obsah zaslala dovolacímu soudu. Z něho je zřejmé, že podle knihy služeb byl vyhotoven seznam příslušníků Justiční stráže, kteří uvedeného dne v budově jmenovaného soudu vykonávali službu. Přestože většina z nich si na popsanou událost nevzpomínala, přece jen nstržm. M. S. a npor. P. H. uvedli takové okolnosti, které tvrzení obviněného víceméně podporují. Žádný z nich sice nepotvrdil, že šlo skutečně o 15. 1. 2002 a o obviněného L. P., nicméně nstržm. M. S. uvedla, že někdy v lednu 2002 se do budovy soudu skutečně dostavil muž v doprovodu ženy a v blízkosti jednacích síní zřejmě dostal epileptický záchvat, příp. měl jiné akutní zdravotní potíže. Jeho zdravotní stav se po určité době zlepšil a když prohlásil, že lékařskou pomoc nepotřebuje, sanitní vozidlo voláno nebylo. Muž pak v doprovodu ženy budovu soudu opustil. Jmenovaná příslušnice Justiční stráže si již nevzpomínala, že by o tomto případu byla telefonicky informována vedoucí soudního oddělení či soudkyně, vyloučila však, že by muži bylo řečeno, že se jednání konat nebude a může jít domů.

Popsané okolnosti bylo třeba posoudit především z hlediska ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. Podle něho v nepřítomnosti obviněného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom

a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a

b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1).

Z uvedené zákonné citace je třeba dovodit, že vzhledem k významu účasti obviněného na celém trestním stíhání bude jeho přítomnost při hlavním líčení pravidlem. Právě v hlavním líčení má totiž možnost uplatnit svá obhajovací práva zajištěná mu trestním řádem (§ 2 odst. 13), Ústavou (čl. 96 odst. 1) i Listinou základních práv a svobod (čl. 38 odst. 2). Hlavní líčení je proto možné provést bez přítomnosti obviněného jen zcela výjimečně a při současném splnění všech formálních i materiálních podmínek.

V daném případě nelze pochybovat o tom, že shora uvedené formální podmínky /pod písmeny a), b)/ byly splněny. Podle názoru Nejvyššího soudu však nebyla splněna materiální podmínka, která předpokládá, že soud musí dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Obviněný měl již v průběhu přípravného řízení celou řadu výhrad ke skutku, pro který je stíhán, poukazoval na problémy, které měl s bývalou manželkou při snaze o styk se svými nezletilými dětmi, na problémy se sháněním zaměstnání, na problémy při placení výživného, na problémy se svým zdravotním stavem apod. Při vědomí těchto problémů měl soud prvního stupně náležitě vážit důkazní situaci, jakož i charakter a význam důkazů, které již provedeny byly, nebo jejichž provedení ještě přichází v úvahu, povahu, rozsah a právní kvalifikaci zažalovaného skutku apod.

Pokud by tak nalézací soud odpovědně činil, nemohl by dospět k závěru, že materiální podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného jsou splněny. Jestliže k tomuto závěru přistoupí skutečnost, že nebylo vyvráceno tvrzení obviněného o jeho zdravotní indispozici, která mu zabránila dne 15. 1. 2002 zúčastnit se hlavního líčení, pak tím spíš je namístě závěr, že dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán. Na tom nemůže nic změnit ani fakt, že obviněný tuto argumentaci neuplatnil již v rámci odvolacího řízení, ačkoliv mu v tom nic nebránilo.

S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je důvodné. Pro uvedená procesní pochybení je také třeba mít za to, že dovolání bylo podáno důvodně i proti výroku o vině, proto Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 4 tr. ř. v návaznosti na vytýkané vady i výrok o trestu, který v důsledku konstatovaných nedostatků shledal rovněž chybným.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud k podanému dovolání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 3 To 140/2002, i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 72 T 31/2001, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení uvedených rozhodnutí se trestní věc obviněného L. P. dostala do stadia po podání obžaloby. Úkolem soudu prvního stupně bude, aby v nově nařízeném hlavním líčení při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu především vyslechl obviněného a dal mu tak možnost, aby v rámci výpovědi uplatnil svoji obhajobu. Po úplně provedeném dokazování (tedy i po opakování důkazů provedených v původním řízení, příp. po provedení důkazů dalších, jejichž potřeba teprve může vyvstat) nalézací soud musí pečlivě vážit otázku právní kvalifikace, kterou musí přesvědčivě odůvodnit, stejně jako případné další výroky budoucího rozhodnutí. Stranou jeho úvah by neměla zůstat ani reakce na výhrady formulované obhájcem obviněného při konkretizaci dovolacích důvodů.

Závěrem a pouze pro úplnost je třeba připomenout ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. a § 265s odst. 2 tr. ř., která je nutno při dalším rozhodování respektovat.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. září 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vypracoval:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 03. September 2002