JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 465/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2006 dovolání, které podal obviněný M. N., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 13 To 180/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 117/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 20 T 117/2004, byl obviněný M. N. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 26. 6. 2004 kolem 10.40 hod. řídil osobní vozidlo zn. Škoda Felicia Combina, při předjíždění osobního vozidla zn. Škoda Favorit 135, řidiče J. Ch., přejel do protisměru a v levé části komunikace se čelně střetl s protijedoucím osobním vozidlem zn. Volkswagen Polo, řidiče J. B., po střetu bylo vozidlo Škoda Combi odhozeno vpravo v jeho směru jízdy na předjížděné vozidlo Škoda Favorit řidiče J. Ch., čímž porušil důležitou povinnost vyplývající z ust. § 4 písm. a), b) a ust. § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, při nehodě utrpěl sám obviněný těžké zranění, řidič vozu VW Polo J. B. utrpěl mnohočetná těžká zranění, kterým při převozu do Krajské nemocnice v P. podlehl, jeho spolujezdkyně J. Š., utrpěla zhmoždění hrudníku, břicha a hlavy, což si vyžádalo hospitalizaci na traumatologickém oddělení nemocnice P. od 26. 6. 2004 do 28. 6. 2004 s následnou dobou léčení 1 měsíce, přičemž došlo k hmotné škodě na všech zúčastněných vozidlech.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu sedmi let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit škodu poškozeným J. Š., ve výši 240.000,- Kč, M. Š., ve výši 240.000,- Kč a P. B., ve výši 251.619,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný M. N. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 13 To 180/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný M. N. prostřednictvím obhájce dovolání, jež směřoval do všech výroků rozhodnutí a jako důvod dovolání uvedl ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Součastně učinil podnět, aby předseda senátu okresního soudu ve své kompetenci (§ 265h odst. 3 tr. ř.) podal návrh na odložení výkonu napadených rozhodnutí, neboť výkon uložených trestů by měl pro jeho osobu nepříznivé následky, zejména zdravotní.

V úvodu odůvodnění velmi obsáhlého podání se obviněný zaměřil na teoretické otázky trestního práva, kdy se v podrobnostech pozastavil zejména nad základními hledisky aplikace hmotně právních norem. Dále zdůraznil některé ústavní principy a právní normy ohledně spravedlivého soudního řízení včetně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zmínil některé názory nauky a doktríny v tomto směru. Rovněž poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu označující za restriktivní dosavadní výklad Nejvyššího soudu ohledně ustanovení o dovolacích důvodech. Také připomněl a rozvedl aplikační význam základních zásad trestního řízení, a to především zásady volného hodnocení důkazů, presumpce neviny a in dubio pro reo.

V další části dovolání obviněný předložil dvě varianty svého přístupu k řešení posuzované trestní věci v dovolacím řízení. V případě první varianty uvedl, že akceptuje skutek a jeho meze, nesouhlasí však se závěrem soudů, že svým jednáním naplnil subjektivní stránku vytýkaného trestného činu. Zdůraznil, že zavinění musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky včetně příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, přičemž závěry o zavinění nelze činit jen z rozsahu a závažnosti následku ani nelze sklouzávat na absolutní prvek objektivní viny. V tomto směru je přesvědčen, že při zvážení stupně intenzity jeho zavinění zůstalo stranou úvah soudů, že při dopravní nehodě sám utrpěl těžká zranění s trvalými následky. Rovněž spoluzavinění poškozeného, který evidentně porušil pravidla silničního provozu a vysokou měrou zavinil vzniklý následek, soudy nevzaly v potaz. Pokud jde o formu zavinění z nedbalosti obviněný uvedl, že v posuzovaném případě je nepochybné, že sobě a poškozenému nechtěl způsobit těžký následek nebo smrt a ani s tím nebyl srozuměn. V okamžiku zahájení předjíždění měl před sebou volnou vozovku, přibrzdil, aby se náležitě zorientoval; v rozhodnutí o předjíždění mu nic nebránilo. Za dané situace proto nemohl ani předvídat, že by mohlo dojít k nějaké dopravní nehodě. Přiměřenost důvodů, že nedojde k naplnění škodlivého následku přitom potvrzují svědci M. a M., řidičské zkušenosti obviněného, jeho znalost předmětné komunikace i daného místa střetu.

Obviněný v podrobnostech provedl i rozbor důkazní situace. Konstatoval, že ke způsobu jeho jízdy bylo z výpovědí svědků M. a M. i znalce Ing. Z. zjištěno, že při předjíždění měl v protisměru volno. Pokud jde o způsobený následek, tak z výslechu znalce MUDr. U. vyplývá, že poškozený nebyl s pravděpodobností rovnající se jistotě připoután, a ani svědkyně M. připoutání poškozeného bezpečně nepotvrdila. V této souvislosti okresní soud neuvážil, zda škodlivý následek mohl být pro obviněného, a to za zjištěné dopravní situace, v místě činu kauzálně předvídatelný a zda jde vůbec o zaviněný čin. Soud nepřihlédl k míře zavinění poškozeného ani z hlediska aplikace zásady tzv. omezené důvěry v dopravě, tj. zavinění poškozeného na následku při zvážení jeho nevyhovujícího způsobu a nepřiměřené rychlosti jízdy, překročení povolené rychlosti, popřípadě nedodržení bezpečného odstupu od vozidla před ním, v důsledku čehož se nestačil střetu vyhnout. Kdyby totiž automobil poškozeného jel nejméně v zákrytu s prvním vozidlem kolony a neprováděl další manévr ke středu vozovky, pak se s ním vozidlo obviněného muselo nutně minout tak, jak se minulo s prvním automobilem z protijedoucí skupiny. Jinak nemá smysl výpověď svědka M., který jel za obviněným a měl stejný výhled jako on. Soudy však tuto výpověď vůbec nebraly v úvahu a spíše vycházely z výpovědi svědka Ch., který však situaci při střetu nevěnoval pozornost. Navíc měl jako první automobil v jejich skupině naprosto jiné výhledové poměry před střetem i po něm, a manévr poškozeného vůbec nemohl vnímat, neboť ke střetu došlo až za zádí jeho auta, což je patrno z charakteru poškození jeho vozu. Stranou úvah soudů zůstala situace, že se poškozený těsně před střetem rozhodl sám také předjíždět a dříve započatý manévr předjíždění M. N. přehlédl, protože se v kritickém okamžiku před tímto rozhodnutím např. podíval do zpětného zrcátka, popřípadě byl oslněn protilehlým sluncem. Otázky zavinění poškozeného a míry zavinění obviněného tak zůstaly i z těchto hledisek nepřípustně stranou posuzování věci. Podle názoru obviněného všechny tyto skutkové okolnosti výrazně snižují míru jeho zavinění na způsobu jednání i na způsobeném následku a také snižují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 1, 4 ve vztahu k § 88 odst. 1 a § 224 odst. 1, 2 tr. zák.); soud prvního stupně je však vůbec nevzal v úvahu při aplikaci trestního zákona, neúplně podřadil zjištěné skutečnosti pod příslušné právní normy, čímž se dopustil nesprávného právního posouzení věci. Orgánům činným v trestním řízení se tak nepodařilo sestavit ze zjištěných nepřímých důkazů ucelený řetězec, jehož jednotlivé články jsou mezi sebou v logickém souladu a jejichž souhrn vede výlučně k jedinému možnému závěru o vině a způsobeném následku. V přímé souvislosti s tím se prvostupňový soud dopustil nesprávnosti v aplikaci druhu a výměry trestu, který je podle obviněného nepřiměřeně tvrdý, neodpovídá obecným hlediskům ukládání trestů, základní zásadě individualizace trestu podle zákonných požadavků a konkrétních okolností činu, ani neodpovídá hlediskům rozhodování o trestných činech v silniční dopravě. Délka trestu zákazu řízení motorových vozidel ekonomicky likviduje obviněného jako soukromého podnikatele v dopravě. Obviněný namítl, že pochybení mají stejné dopady na nesprávnost výroků o způsobu a rozsahu náhrady škody na silničních zabezpečovacích zařízeních a na straně pozůstalých, neboť tvoří kauzální nexus pro tyto sankční občanskoprávní otázky. Míra zavinění poškozeného se projevuje přímo úměrně na vzniklé škodě, přičemž při zjištění jeho výlučného zavinění by ji musel snášet sám, resp. jeho dědicové.

V dovolání obviněný také předložil alternativní (druhou) variantu dovolacích námitek „z procesní opatrnosti“ vzhledem k jeho právnímu názoru o věcné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti předně namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro obecné nedodržení ustanovení § 125 tr. ř. ve vztahu k zásadám hodnocení důkazů s tím, že v řízení okresní soud řádně nehodnotil provedené důkazy, zejména výpovědi svědků M. a M., a výslech znalce Ing. Z. Podle jeho názoru je rozhodnutí nepřezkoumatelné i pro tzv. opomenuté důkazy, neboť přes návrh obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku ho prvostupňový soud nevyžádal a posudek znalce Ing. Z. nekriticky převzal i se všemi vadami, aniž by v odůvodnění rozsudku vysvětlil, proč revizní posudek odmítl. Tímto postupem se soud dopustil tzv. nepřípustné selekce důkazů v neprospěch jeho osoby. Obviněný vytkl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku též v nepřípustných souhrnných zjištěních, přičemž v tomto ohledu odkázal na své odvolací námitky. Konstatoval, že seřazení jednotlivých důkazů vedle sebe v odůvodnění rozhodnutí bez vystižení jejich vzájemné vnitřní souvislosti zakrývá mezery ve zjištěném skutkovém stavu, když si důkazy vzájemně odporují. Pokud soud uvádí výsledky jednotlivých důkazů postupně, jak byly provedeny, a chybí odůvodnění určitých závěrů, nelze poznat z jakého konkrétního zjištění soud vycházel. V této souvislosti se obviněný v teoretické rovině pozastavil nad způsoby přípustného odůvodnění rozsudku a odkázal na judikaturu Ústavního soudu. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti zdůraznil, že se nedomáhá přehodnocování jednotlivých důkazů a jiných skutkových zjištění ze strany dovolacího soudu; domáhá se však toho, aby „Nejvyšší soud posoudil způsob celkového prezentování a práce soudu s provedenými důkazy z aspektu, zda celkové řízení ve své komplexnosti bylo provedeno řádně a zaručilo tak spravedlivý výsledek“. Rovněž vyslovil požadavek, aby dovolací soud při svých úvahách vzal v potaz, že soudy obou stupňů zcela pominuly zásadu presumpce neviny včetně zásady in dubio pro reo.

Své výhrady dovolatel zaměřil i proti přezkumné činnosti odvolacího soudu. Namítl, že se krajský soud dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Ačkoliv okresní soud vycházel při rozhodování o vině i z výpovědi jakéhosi svědka Ch., který však v trestním řízení nebyl vyslechnut, odvolací soud se touto námitkou obviněného při svém přezkumu vůbec nezabýval a rovněž vyšel z výpovědi tohoto neexistujícího svědka. Stejně tak v případě hodnocení výpovědi svědkyně M., která byla rozhodující pro posouzení způsobu jízdy poškozeného, došlo k pochybení ze strany odvolacího soudu. Ačkoliv okresní soud tuto výpověď jako nepřesnou odmítl pro nesoulad se znaleckým posudkem Ing. Z., krajský soud naopak na této výpovědi postavil závěr, že rychlost jízdy vozidla poškozeného se zřejmě výrazně neodlišovala od rychlosti dalších vozidel v koloně. V tomto postupu dovolatel shledal vadu odvolacího řízení ve svůj neprospěch. Závěr, že vozidlo poškozeného jelo v koloně, je zcela spekulativní a neodpovídá výpovědi svědkyně M., která dojela na místo střetu ve značném odstupu a měla dokonalý přehled o situaci. Obviněný rovněž vytkl odvolacímu soudu, že jeho odvolací námitky doložené judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva označil za teoretické. Další pochybení odvolacího soudu spočívá podle dovolatele v tom, že i přes výše naznačenou nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně doplnil dokazování čtením oponentního posudku znalce Ing. S. z oboru dopravy. Podle přesvědčení obviněného se tato „důkazní aktivita“ krajského soudu ocitla v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a se zásadou dvouinstančnosti řízení. Posudek Ing. S. totiž přinesl zcela novou právní otázku, zda bylo v technických možnostech poškozeného, při jeho způsobu jízdy, předejít střetu vyhnutím se k pravému okraji jeho pruhu vozovky a zda poškozený nezahájil sám předjíždění před sebou jedoucího vozu, který dohonil a přitom přehlédl již dříve předjíždějícího obviněného v protisměru. Tuto otázku však krajský soud potlačil a naopak ji neprávem označil za nepřípustně řešenou samotným znalcem. Tímto postupem však pominul, že znalec ji důsledně řešil jen ze skutkového hlediska, neboť konkrétní okolnosti této nehody mohly být objasněny jen na základě odborných znalostí techniky jízdy či skutečností daných z oboru konstrukce a řízení motorových vozidel, kterými se znalec Ing. Z. vůbec nezabýval. Podle obviněného nelze se zmíněným názorem odvolacího soudu souhlasit, neboť znalec hodnotí skutečnosti vždy pouze z hlediska technické přijatelnosti a výslovně z toho plynoucí právní závěr přenechává soudu. Skutečnost, že jmenovaný znalec aktivněji než předchozí znalec nastínil soudu i další možné situace a technické momenty před střetem i při střetu vozidel, není důvodem pro odmítnutí znaleckého posudku soudem. Uvedený znalecký posudek je navíc opatřen jen obecnou znaleckou doložkou podle zák. č. 36/1967 Sb., nikoliv kvalifikovanou doložkou s prohlášením podle § 110a tr. ř. se zřetelem k § 175 tr. zák., a proto nemohl být čten při veřejném zasedání podle § 211 odst. 5 tr. ř. s účinkem náležitého provedení důkazu kvalifikovaným znaleckým posudkem. Znalec nebyl před podáním písemného posudku poučen, nebyl proveden jeho výslech před soudem, a tudíž i v tomto směru je dokazování před odvolacím soudem zmatečné. Souhlas do protokolu se čtením tohoto posudku dala obhajoba v přesvědčení, že se soud pouze předběžně seznámí s jeho obsahem a rozhodne o dalším postupu v důkazním řízení. Podle mínění obviněného nebyl v žádném případě dodržen postup při dokazování dvěma znaleckými posudky s rozdílnými závěry. Protože odvolací soud vady řízení, dokazování a aplikace norem před okresním soudem nejen neodstranil, ale ještě naopak rozšířil, hmotně právní námitky platí i vůči jeho rozhodnutí.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 13 To 180/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 20 T 117/2004, a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Okresnímu soudu v Pardubicích bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout, a to „v řízení jiným předsedou senátu v jiném soudním oddělení“. Obviněný též vznesl návrh na odložení výkonu dovoláním napadených rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

Obviněný rovněž učinil prostřednictvím obhájce podání označené jako doplněk dovolání, v němž zpřesnil svou dovolací argumentaci. Podle jeho názoru je pro posouzení zavinění na způsobeném následku rozhodující právní otázkou skutečnost, zda poškozený byl před střetem připoután bezpečnostním pásem. V tomto směru vyjádřil nesouhlas s postupem soudu prvního stupně, jenž jednoznačný odborný závěr znalce MUDr. U. zeslabuje výpovědí družky poškozeného, která je však zcela bezobsažná a nevěrohodná. Tato svědkyně v průběhu jízdy spala a těsně po střetu i po vyvedení z vozu byla podle svědeckých výpovědí v šoku a nemohla adekvátně tuto rozhodující skutečnost vnímat. Naproti tomu okresní soud náležitě nehodnotil výpověď svědkyně M., a to ani z hlediska její „technické nepřijatelnosti“, jak naznačil znalec Ing. Z. ve svém posudku. V této souvislosti obviněný upozornil, že soudy vycházely z neúplných skutkových podkladů a při aplikaci norem trestního práva se odchýlily od zásady presumpce neviny. Dále se zabýval otázkou právní jistoty v právním státě a v návaznosti na to zdůraznil, že rovnost v právech zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci objektivního práva. V závěru podání obviněný odkázal na svůj předchozí návrh, jak by mělo být dovolacím soudem ve věci rozhodnuto.

Dne 10. 6. 2006 obviněný učinil prostřednictvím obhájce další podání označené jako doplněk dovolání č. 2. V podrobnostech uvedl, že jeho obhájce z trestního spisu prověřil, že znalecký posudek Ing. S. obsahuje vedle prosté znalecké doložky i kvalifikovanou znaleckou doložku znalce podle § 110a tr. ř. Se zřetelem k této nově zjištěné skutečnosti se stala obsolentní námitka o nedostatku opatření tohoto znaleckého posudku kvalifikovanou znaleckou doložkou, uplatněná v dovolání, a proto ji obviněný bere zpět. Dále obviněný učinil návrh na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. V této souvislosti připomněl, že jeho první žádosti o odklad výkonu rozhodnutí Okresní soud v Pardubicích vyhověl a odklad povolil do 17. 2. 2006. Druhou žádost však posoudil pouze dopisem z 22. 3. 2006, přičemž ji nevyhověl. Proti tomuto postupu tudíž podal podle § 322 odst. 3 tr. ř. stížnost (není dosud vyřízena), neboť okresní soud neprovedl vůbec žádné dokazování o jeho zdravotním stavu. Obviněný konstatoval, že podle ústního vyjádření jeho operatéra MUDr. F., se u jeho osoby nenaplnily zdravotní podmínky pro vynětí podpůrných kovových implantátů v dolních končetinách. K tomuto základnímu invalidizujícímu postižení se přidružilo poškození duševního zdraví, pro něž je medikován v psychiatrické péči MUDr. S. Obviněný zdůraznil, že nemá-li se jeho zdravotní stav dále zhoršit, je třeba poskytnutí přiměřené doby k jeho zotavení. V této spojitosti prohlásil, že dává souhlas k vyžádání nezbytných zpráv o jeho zdravotním stavu. S poukazem na ústavní princip ochrany zdraví však výslovně nesouhlasí, aby jeho nepříznivý zdravotní stav léčili lékaři zdravotní služby Vězeňské služby ČR, neboť v jejich léčebné prostředky nemá důvěru. Současně vyjádřil přesvědčení, že obě dosavadní konečná rozhodnutí soudů jsou věcně i procesně nesprávná, a to z důvodů uplatněných v dovolání. Obviněný proto navrhl, aby předseda dovolacího senátu předběžně posoudil opodstatněnost dovolání i naléhavost věci plynoucí z jeho nepříznivého zdravotního stavu a odložil výkon obou napadených rozhodnutí. Rovněž v podrobnostech poukázal na nutnost aplikace zásady presumpce neviny, zásady in dubio pro reo a zásady in dubio mitius v trestním řízení demokratických právních států.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolatel uplatňuje řadu námitek skutkové či procesní povahy, které s deklarovanými dovolacími důvody nekonvenují. Z hlediska těchto důvodů obviněný relevantně namítá, že na jeho straně nebyla naplněna subjektivní stránka, neboť nemohl za dané situace předvídat, že by mohl způsobit dopravní nehodu, přičemž poukazuje na svou dlouhou řidičskou praxi a obeznámení s dopravní situací v místě nehody. Rovněž brojí proti tomu, že nebyl při rozhodování věci brán zřetel na možné spoluzavinění na nehodě ze strany poškozeného. Podle názoru státního zástupce však ani v té části, v níž námitky dovolatele vyhovují deklarovanému důvodu, nelze jeho argumentaci přisvědčit. Uvedl, že soudy obou stupňů se předmětnou věcí důkladně zabývaly a věnovaly náležitou pozornost řádnému zjištění skutkového stavu i následnému právnímu posouzení skutku. Zdůraznil, že obviněný se nedůvodně dovolává toho, že v jeho jednání nebylo zahrnuto zavinění; jestliže volil takový způsob jízdy, při němž předjížděl před ním jedoucí vozidlo bez ohledu na provoz v protisměru, dokonce v místě, kde na rozhledovou vzdálenost vůbec nemohl předjížděcí manévr dokončit, a vynucoval si od protijedoucích řidičů, aby mu uvolnili prostor, k čemuž on nebyl oprávněn a oni povinni, nelze tvrdit, že si neuvědomoval možnost vzniku kolizní situace, k níž velmi snadno jeho způsob jízdy mohl vést a také vedl. Ke střetu s protijedoucím vozidlem navíc došlo výrazně v protisměrné polovině vozovky z pohledu obviněného, takže se sotva může dovolávat spoluzavinění ze strany poškozeného. Státní zástupce odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, jež považuje za správná jak po skutkové, tak i po právní stránce. Podle jeho mínění nebylo přezkoumáním dostupného spisového materiálu zjištěno, že by skutkové závěry nalézacího soudu byly v diametrálním nesouladu s provedenými důkazy. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Rovněž vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ, že bude rozhodnuto jiným než navrhovaným způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování dovolání obviněného M. N. předně shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného M. N. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). Za této situace lze tento dovolací důvod uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost použitého hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný namítá, že soud prvního stupně nenechal vypracovat revizní znalecký posudek z oboru silniční dopravy. Dále nesouhlasí s tím, jak soudy posuzovaly provedené důkazy zejména výpovědi svědků, znalecký posudek z oboru soudního lékařství a znalecké posudky z oboru silniční dopravy (posudek jednak vypracovaný znalcem Ing. Z. a jednak znalcem Ing. S. - předložený obhajobou v odvolacím řízení), v důsledku čehož považuje obě napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná a vytýká porušení procesních zásad v jeho neprospěch. V tomto směru obviněný poukazuje na odlišný průběh předmětné dopravní nehody, než jaký zjistily soudy obou stupňů, a namítá spoluzavinění poškozeného J. B. na jednání a vzniklém následku, v důsledku čehož považuje posouzení míry svého zavinění a společenské nebezpečnosti činu za nesprávné. Je potřebné zdůraznit, že námitkami obviněného, tj. že poškozený jel nepřiměřeně rychle, nedodržel dostatečný odstup od vozidla před ním a přehlédl dříve započatý předjížděcí manévr poškozeného, popřípadě že se poškozený těsně před střetem sám rozhodl předjíždět, stejně jako tvrzením, že poškozený nebyl připoután bezpečnostním pásem, se soudy obou stupňů odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry dostatečně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí (viz níže). Je nutné konstatovat, že v této části dovolání obviněný primárně zaměřil své výhrady vůči správnosti skutkových zjištění včetně rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů, přičemž z těchto a dalších v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedených procesních nedostatků až následně spatřuje nesprávné právní posouzení skutku. Jak již bylo výše uvedeno samotná konečná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán.

Rovněž výtky dovolatele ohledně náhrady škody nelze v rámci dovolacího řízení zohlednit. I v rozsahu těchto argumentů obviněný váže jím tvrzené vady na odlišná skutková zjištění ohledně předmětné dopravní nehody, než jaká byla učiněna v řízení před soudy prvního a druhého stupně.

Povahu relevantních námitek nemají ani výhrady, jimiž obviněný brojí proti přiměřenosti uloženého trestu. Na tomto místě je nezbytné uvést, že námitky ohledně druhu a výměry trestu (vyjma trestu odnětí svobody na doživotí) lze uplatnit pouze v rámci zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a nikoli jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby došlo k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence alespoň jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu nebo druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. namítat. Z uvedených důvodů se obviněný i těmito námitkami směřujícími proti výroku o trestu z obsahového hlediska ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nelze podřadit ani pod některý z dalších v zákoně taxativně stanovených důvodů dovolání včetně již zmiňovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které předpokládá existenci jiných než obviněným tvrzených vad.

S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předchozích odstavcích je zřejmé, že pokud by obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil jen konstatované výhrady, bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, neboť by bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

K výtce obviněného M. N., že při rozhodování soudy vycházely z výpovědi neexistujícího svědka jakéhosi Ch., je nutno uvést, že v odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu je na str. 7 svědek skutečně označen příjmením Ch. Současně je však potřebné dodat, že toto označení je zjevnou písařskou chybou. Z textu odůvodnění jasně vyplývá, že šlo o osobu, která řídila vozidlo zn. Favorit, jež hodlal obviněný předjet, tj. řidič tohoto předjížděného vozidla byl svědek Ch. a takto měl být v příslušné pasáži rozhodnutí i označen. Tento zcela formální nedostatek proto nemůže mít žádný vliv na posouzení správnosti napadeného rozhodnutí.

Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podané dovolání považovat za právně relevantní v části, v níž obviněný M. N. poukazuje na nesprávné právní posouzení subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. V podrobnostech tvrdí, že z hlediska zavinění nemohl předvídat, že dojde k dopravní nehodě, přičemž uvádí přiměřené důvody, na které v tomto směru spoléhal, zejména na své řidičské zkušenosti a důkladnou znalost předmětné komunikace i daného místa střetu. Je přesvědčen, že z popisu skutku nevyplývá jeho výlučné zavinění na dopravní nehodě. Takto koncipované dovolací námitky směřují do správnosti právního posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují vytýkané vady.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a tento čin spáchá proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele (v daném případě v nedbalostní formě ve smyslu § 5 tr. zák.) zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

Podle ustanovení § 5 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

a) věděl, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

Jak již bylo výše zdůrazněno, je pro dovolací soud rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný M. N. spáchal skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích a rozveden v odůvodnění obou napadených soudních rozhodnutí. Z popisu předmětného skutku mimo jiné vyplývá, že obviněný jako řidič osobního vozidla zn. Škoda Felicia Combi na přímém úseku komunikace při předjíždění osobního vozidla zn. Škoda Favorit řidiče J. Ch. přejel do protisměru a v levé části komunikace se čelně střetl s protijedoucím osobním vozidlem zn. Volkswagen Polo řidiče J. B., po střetu bylo vozidlo zn. Škoda Felicia Combi odhozeno vpravo v jeho směru jízdy na předjížděné vozidlo zn. Škoda Favorit, čímž porušil důležitou povinnost vyplývající z ustanovení § 4 písm. a), b) a § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, při nehodě obviněný sám utrpěl těžké zranění, řidič VW Polo J. B. utrpěl mnohočetná těžká zranění, kterým při převozu do nemocnice podlehl a jeho spolujezdkyně J. Š. utrpěla zranění, jež si vyžádala hospitalizaci v nemocnici od 26. 6. 2004 do 28. 6. 2004 s následnou dobou léčení jeden měsíc a dále došlo k hmotné škodě na všech zúčastněných vozidlech.

Pokud obviněný namítl, že takto zjištěné a popsané jednání nevykazuje nedbalostní formu zavinění, neboť za dané situace spoléhal na přiměřené důvody a nevěděl a ani nemohl předvídat, že dojde k dopravní nehodě, nelze tomuto názoru přisvědčit.

V kontextu s dovolacími námitkami je potřebné uvést, že při zjišťování zavinění u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného účastníkem silničního provozu při dopravní nehodě je nutno objasnit okolnosti, zda byla či nebyla dodržena pravidla silničního provozu stanovená právním předpisem (od 1. 1. 2001 zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších zákonů). Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený následek je rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že porušením pravidel silničního provozu bude jednat takovým způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve zvláštní části trestního zákona. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 5 písm. a), b) tr. zák. Lze připomenout, že při určování hranice skutečností, jež řidič může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní situace, která může být určena celou řadou faktorů (určitým místem, povahou pozemní komunikace, vlastnostmi vozidla, chováním ostatních účastníků silničního provozu, povětrnostními podmínkami apod.), přičemž tyto okolnosti řidič vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých řidičských znalostí i dalších subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné (objektivní) opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je řidič schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu. Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 43/2002).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů založily svůj závěr o zavinění obviněného M. N. na zjištění, že příčinou předmětné dopravní nehody byl výlučně způsob jeho jízdy, při němž předjížděl před ním jedoucí vozidlo v situaci, jež bezpečné předjíždění rozhodně neumožňovala. V odůvodnění svého rozsudku Okresní soud v Pardubicích s poukazem na povedené důkazy k jednání obviněného mimo jiné konstatoval, že pokud vozidlo před sebou dojel, a za této situace vybočil vlevo a dostal se na úroveň pouze zadní části vozidla Favorit, kdy posléze na této úrovni došlo ke střetu s protijedoucím vozidlem, pak rozhodně za daného stavu musela být vozidla z protisměru v tak blízké vzdálenosti, že nemohl usuzovat na možnost bezpečného předjetí, ale spoléhal na spolupráci ostatních řidičů v tom směru, že se mu vyhnou ke krajnicím. V návaznosti na to prvostupňový soud k činu obviněného zdůraznil: „K samotnému předjetí potřeboval dráhu 560 metrů, jak uváděl znalec, předjíždění však započal ve vzdálenosti 135 metrů od místa střetu, kdy ve stejné vzdálenosti byla i vozidla jedoucí v protisměru, takže celkem šlo o dráhu 270 metrů a na bezpečné předjetí potřeboval dle výpočtů znalce 560 metrů. Z toho plyne, že za tohoto stavu při dané rychlosti musel předpokládat, že se jedná skutečně o krátkou vzdálenost k bezpečnému předjetí. Také z času potřebného k předjetí i z reakční doby je zřejmé, že obžalovaný začal předjíždět v době, kdy by v podstatě měla začít nabíhat reakční doba, takže lze z tohoto dovodit, že skutečně spoléhal na to, že mu ostatní řidiči umožní předjetí a že se mu vyhnou. Z tohoto pohledu pak lze hodnotit způsob jeho jízdy jako velice riskantní a hazardní, když rozhodně nemohl předpokládat, že se ostatní řidiči zachovají tak, jak sám předpokládal.“ (vše str. 7 a 9 napadeného rozsudku).

K jízdě vozidla zn. Volkswagen Polo, které řídil poškozený J. B., okresní soud uvedl: „…jelo za jiným vozidlem, které označujeme jako Škoda Octavie, a to v malém odstupu. Je tedy možné, že jej dojíždělo, rozhodně však nelze za daného stavu jednoznačně uzavřít, že by předjíždělo, mohlo se snad k předjíždění chystat, ale ani to není bezpečně prokázané. Vozidlo v době těsně před střetem bylo v odstupu 0,8 metrů od podélné čáry přerušované a místo střetu se nachází 1,2 metru od středové dělící čáry. Pak z této pozice nelze jednoznačně dovodit, že by vozidlo VW předjíždělo, to z dané pozice vozidla nevyplývá, mohlo se sice k předjíždění chystat, o čemž by svědčila krátká vzdálenost za vozidlem jedoucím před ním, ale v době střetu bylo jednoznačně ve svém jízdním pruhu v dostatečném odstupu od dělící čáry, zatímco vozidlo obžalovaného přesahovalo do jízdního pruhu tohoto vozidla, kde také došlo ke střetu.“ (str. 9 napadeného rozsudku).

Soud prvního stupně se zabýval též otázkou, zda poškozený řidič vozidla zn. Volkswagen Polo J. B. byl v době dopravní nehody připoután bezpečnostním pásem či nikoli, jak i u hlavního líčení namítal obviněný. V této spojitosti soud poukázal na výpověď znalce z oboru soudního lékařství, který uvedl, že s ohledem na zjištěné traumatické změny na těle poškozeného s největší pravděpodobností, hraničící s jistotou, připoután nebyl. Naproti tomu připomněl, že svědkyně Š. uváděla, že ve vozidle byli připoutáni oba dva a svědkyně M. nejprve konstatovala, že při jejím příchodu k vozidlu byl poškozený připoután. Později uvedla, že si tím nemůže být jistá. Dále prvostupňový soud zmínil i fotodokumentaci pořízenou k dopravní nehodě - konkrétně fotografii č. 36, kde je zachyceno tělo poškozeného ve vozidle, a to ještě než hasiči odlomili středový sloupek, z níž je patrné, že bezpečnostní pás není navinut, ale visí podélně podle těla poškozeného a sedačky ven z vozidla, zatímco tělo poškozeného je fixováno ve stabilizované poloze, což by svědčilo o tom, že připoután byl. Rovněž poukázal na fotografie č. 42 a 48 z nichž je patrné, že i na místě spolujezdce není bezpečnostní pás navinutý a tento visí přes přední sedačku, takže i z tohoto lze usuzovat, že spolujezdec byl připoután. Okresní soud uzavřel: „…zcela bezpečně se nepodařilo vyvrátit, že by poškozený nebyl ve vozidle připoután a že by to pak mělo vliv na rozsah a závažnost jeho zranění, byť znalec nevyloučil smrtelné následky i v případě připoutání bezpečnostním pásem. Většina zjištěných indicií spíše svědčí proto, že poškozený připoután byl.“ (vše na str. 10 napadeného rozsudku).

Okresní soud uzavřel konstatováním, že zjištěným způsobem jízdy obviněný M. N. porušil ustanovení § 4 písm. a), b) a § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť předjížděl sice v místech, kde je to dovoleno, ale za situace, kdy z protisměru přijížděla vozidla a kdy neměl dostatek času na bezpečné předjetí, aniž by nedošlo k ohrožení či omezení ostatních účastníků silničního provozu. Následkem porušení těchto zákonných povinností (byly vyhodnoceny jako porušení důležitých povinností s ohledem na krajně riskantní způsob předjíždění a způsobené následky), pak zavinil střet s protijedoucím vozidlem poškozeného, který v příčinné souvislosti s touto dopravní nehodou zemřel. Pokud jde o formu zavinění, soud prvního stupně shledal v jednání obviněného nedbalost vědomou ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., přičemž k tomuto závěru v odůvodnění rozsudku na str. 10 uvedl: „…dobře věděl, že tímto způsobem předjíždění, kdy spoléhal na spolupráci dalších účastníků silničního provozu, může porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí“.

Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích vyplývá, že se odvolací soud zabýval i tím, zda je nutno zadat vypracování dalšího (třetího) znaleckého posudku z oboru silniční dopravy. V této spojitosti ke znaleckým posudkům znalců Ing. Z. a Ing. S. konstatoval: „…shodně potvrdily, že v době střetu přesahoval automobil obžalovaného větší částí do protisměru, zatímco automobil VW Polo se nacházel ve své polovině vozovky, když z provedených důkazů, a to nejen znaleckých posudků, ale i výpovědí o průběhu nehody a způsobu jízdy vozidla VW Polo nebylo možné vyvozovat, že by se rychlost jeho jízdy nějak výrazně odlišovala od rychlosti jiných projíždějících vozidel, nepovažoval odvolací soud za potřebné požadovat vypracování ještě jiného znaleckého posudku. Závěr okresního soudu o tom, že ke střetu došlo v situaci, kdy obžalovaný svým vozidlem zasahoval do protisměru, nebyl nijak zpochybněn ani dokazováním provedeným u veřejného zasedání…“. Soud druhého stupně rovněž uvedl: „Z provedených důkazů bylo možné vyvodit, že první protijedoucí vozidlo se v době, kdy obžalovaný zahájil předjíždění, vyhnulo k pravému kraji, s ohledem na krátký časový interval, během něhož se k sobě blížila protijedoucí vozidla v rychlostech okolo 90 km/h, však nebyli řidič VW Polo ani obžalovaný schopni zabránit čelnímu střetu, když vzájemný výhled se jim odkryl teprve poté, kdy první v protisměru jedoucí vozidlo se vyhnulo obžalovanému k pravému kraji. Také zdůraznil: „Jestliže řidič VW Polo neměl dříve možnost reagovat na vozidlo obžalovaného v důsledku zakrytého výhledu pro vozidlo, které jelo před ním, nelze na straně tohoto řidiče spatřovat porušení povinností vyplývajících ze zákona č. 361/2000 Sb., jež by mohlo mít význam pro průběh dopravní nehody. Za viníka nehody bylo možné označit výlučně obžalovaného, který se rozhodl předjíždět v situaci, která bezpečné předjíždění neumožňovala a následně vedla k čelnímu střetu s protijedoucím vozidlem, které jelo ve své polovině vozovky a jehož řidič neměl možnost včas se obžalovanému vyhnout“. Proto se odvolací soud ztotožnil s právní kvalifikací činu obviněného M. N., jak byla aplikována prvostupňovým soudem, neboť jeho jednání „v konkrétním případě způsobilo výrazné ohrožení bezpečnosti dalších účastníků silničního provozu a vedlo k čelnímu střetu dvou vozidel ve vysoké jízdní rychlosti“. (vše na str. 4 a 5 napadeného usnesení).

Obviněný staví dovolací argumenty na tvrzení, že v posuzovaném případě spoléhal na přiměřené důvody, že k dopravní nehodě nedojde (poukazuje zejména na své řidičské zkušenosti, znalost předmětné komunikace i daného místa střetu) a že jeho jednání postrádá nedbalostní zavinění. Ve světle výše konstatovaných skutečností nelze těmto námitkám přiznat opodstatnění. Jak již bylo zmíněno, obviněný nezachoval míru povinné opatrnosti, kterou byl s ohledem na konkrétní okolnosti schopen vynaložit. Jestliže zvolil shora popsaný způsob jízdy, měl a mohl si představit, že k dopravní nehodě s některým z protijedoucích vozidel může dojít a nemohl předpokládat, že mu řidiči v protisměru umožní jeho předjížděcí manévr provést. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru o výlučném zavinění obviněného a vyloučily určitý díl spoluviny poškozeného, byl to právě obviněný, který se nemohl spoléhat na ostatní účastníky silničního provozu, že mu umožní realizovat jeho způsob jízdy, ale byl povinen přizpůsobit jízdu okolnostem a poměrům v daném místě, za nichž předjíždět vůbec neměl. Obviněný M. N. tedy nedostál svým povinnostem vyplývajícím z dopravních předpisů a nezachoval ani náležitou opatrnost. Nutno dodat, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti následku, tj. schopnosti rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. V daném případě obviněný dostatečně nedocenil možné následky svého jednání a nepřiměřeně spoléhal na to, že k dopravní nehodě nedojde. Pokud v jeho jednání, způsobeném škodlivém následku i příčinné souvislosti mezi zjištěným jednáním a následkem soudy shledaly z hlediska subjektivní stránky vědomou nedbalost podle § 5 písm. a) tr. zák., tak tomuto posouzení nelze důvodně vytýkat pochybení.

Za konstatovaného stavu věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že skutková zjištění učiněná Okresním soudem v Pardubicích, s nimiž se v odvolacím řízení ztotožnil i Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, objasňují všechny podstatné okolnosti pro posouzení jednání obviněného M. N. jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. včetně naplnění jeho subjektivní stránky, neboť jinému z nedbalosti způsobil smrt a tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Tomu odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí netrpí hmotně právními vadami, se kterými dovolatel relevantně spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. N. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř., tj. aby před rozhodnutím o dovolání byl odložen výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, jak to požadoval obviněný v dovolání. O tomto podnětu dovolatele nebylo nutno rozhodnout samostatným výrokem, neboť návrh na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí může učinit pouze předseda senátu soudu prvního stupně (srov. znění § 265h odst. 3 tr. ř.), jenž ho neučinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 30. August 2006