JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 464/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. dubna 2008 o dovolání obviněného R. Ž. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007, č. j. 1 To 59/2007-424, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 12/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007, č. j. 1 To 59/2007-424, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 15. 10. 2007, č. j. 61 T 12/2007-390. Tímto rozsudkem byl obviněný R. Ž. uznán vinným pod bodem ad 1. výroku o vině trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., pod bodem ad 2. trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., pod bodem ad 3. trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod bodem ad 4. pokusem trestného činu znásilnění podle § 8 odst. 1 k § 241 odst. 1, 2 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 241 odst. 3 tr. zák. ve smyslu ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 6 KZv 3/2007, pro skutky pod body 2. a 6. obžaloby kvalifikované jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 2. obžaloby) a jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 6. obžaloby).

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) a h) tr. ř. Podstatnou část dovolání obviněný věnuje rekapitulaci námitek, které uvedl v odvolání, přičemž v závěru konstatuje, že soudy nedostatečně a nesprávně posoudily důkazy, které byly v řízení provedeny, v řízení podle názoru obviněného nebylo provedeno úplné dokazování a soudy obou stupňů dospěly k nesprávným právním závěrům. Má za to, že z těchto důvodů obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že jeho vina nebyla spolehlivě prokázána. Existující pochybnosti by podle jeho názoru mohly být odstraněny vypracováním nového znaleckého posudku. Namítl dále, že uložený úhrnný trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2007, č. j. 1 To 59/2007-424, a rozsudek Krajského v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 15. 10. 2007, č. j. 61 T 12/2007-390, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání (až na jedinou právně relevantní námitku) znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Jak vyplývá z obsahu dovolání obviněného, tento se neztotožňuje s tím (až na níže uvedenou výjimku), k jakému skutkovému zjištění na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů v předcházejícím řízení dospěly. V podaném dovolání obviněný opakuje námitky, které uplatnil jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení odvolacím. Nelze přehlédnout, že v převážné části dovolání obviněný shrnuje námitky, které uplatnil v rámci řádného opravného prostředku a odkazuje na ně formou rekapitulace. Je však třeba dodat, že těmto námitkám odvolací soud věnoval patřičnou pozornost, když ve svém usnesení na str. 5 - 11 se s nimi náležitě vypořádal. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud pokládá za naprosto vyčerpávají, jemuž není co vytknout. S ohledem na uplatněné námitky by takovéto dovolání mohl Nejvyšší soud odmítnout jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami uvedenými v posledním odstavci dovolání. Avšak lze říci, že v této části obviněný neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že podal dovolání v intencích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že soudy nedostatečně a nesprávně hodnotily důkazy, které byly provedeny, prohlašuje, že závěry o jeho vině jsou nesprávné, že dokazování je neúplné a že ve věci by měl být zpracován nový znalecký posudek dvěma znalci k posouzení věrohodnosti poškozené L. P. Na tomto místě je však nutno uvést, že na věrohodnost výpovědi poškozené L. P. v dané věci bylo možno usoudit nejen ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie PhDr. V. H., ale i z dalších důkazů (soudy vzaly v úvahu výpověď K. P. a také zprávu základní školy). Ve stručnosti lze uvést, že znalec označil poškozenou za věrohodnou. U poškozené nebyly zjištěny žádné sklony k fabulačnímu vymýšlení či hysteriodní pseudologii. Je schopna správně vnímat prožívanou událost, zapamatovat si ji a reprodukovat ji. Znalec dále konstatoval, že se u poškozené neprojevuje snaha obviněnému přitížit, neboť je orientována především na svoje vlastní prožitky. Neprojevuje se u ní jakákoliv tendence se obviněnému pomstít. Kromě znaleckého posudku věrohodnost poškozené je podporována výpovědí svědkyně K. P. Jak bylo dále zjištěno ze zprávy školy (a rovněž z vyjádření znalce), poškozená raději určité skutečnosti zamlčuje, než aby uváděla skutečnosti nepravdivé. Ve svém souhrnu jde tedy o okolnosti, které věrohodnost výpovědi poškozené potvrzují. Nutno dodat, že ve výpovědi poškozené se na rozdíl od obviněného neobjevují nevysvětlitelné rozpory. Ostatně je logické, že obviněný se snaží zpochybnit důkaz, který ho usvědčuje. Protože dalšími důkazy byla věrohodnost výpovědi poškozené spolehlivě prokázána, lze učinit závěr, že výpověď poškozené je věrohodná. Proti tomuto důkazu – výpovědi poškozené – zůstává obhajoba obviněného zcela osamocena. Dalším aspektem je, že ucelenou strukturu provedených důkazů výpověď svědkyně nenarušuje. Z tohoto pohledu se jeví vypracování dalšího znaleckého posudku jako nadbytečné a účelové. Nejvyšší soud tedy nemohl námitce obviněného, totiž že by měl být ohledně věrohodnosti poškozené vypracován další znalecký posudek, přisvědčit.

Uplatnil-li obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že není spokojen s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaké závěry z nich dovodily. Je zjevné, že napadá jednotlivé důkazy (zejména výpověď poškozené) s cílem zpochybnit provedené dokazování s tím, že důkazy by měly být vyhodnoceny jinak. Zdůrazňuje především, že pohlavní styk s poškozenou byl z její strany dobrovolný, což bylo provedeným dokazováním vyvráceno, sám důkazy vyhodnocuje ve svůj prospěch, protože se neztotožňuje s popisem skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Uvedené námitky svědčí o tom, že obviněný brojí toliko proti skutkovému zjištění. V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Vzhledem k tomu, že z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se dovolává nového hodnocení důkazů, zpochybňuje především věrohodnost výpovědi poškozené, poukazuje na neúplnost dokazování, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výše uplatněné námitky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Za právně relevantní lze označit pouze tu část dovolání (str. 5 k bodu 3), kde obviněný poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 47/1992 Sb. rozh. tr. k problematice souběhu trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zák. a trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 tr. zák. Zde musí Nejvyšší soud poukázat na to, že i tato problematika se stala předmětem posouzení Vrchním soudem v Olomouci v rámci řízení o dovolání a odvolací soud se s námitkou obviněného způsobem odpovídajícím ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř., vypořádal (viz str. 10 usnesení vrchního soudu). Předmětná námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný v dovolání uplatnil další dovolací důvod, a to podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný konkrétní variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nespecifikuje. Pokud by jeho námitky směřovaly do první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. k tomu Nejvyšší soud uvádí následující:

Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.

V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rovněž nenaplnil.

Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na tuto pasáž odůvodnění odkazuje.

Nejvyšší soud má za to, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., taktéž v případě, jestliže obviněný má za to, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný. Obviněný konkrétně neuvedl, pod jakým dovolacím důvodem tuto námitku uplatňuje, nicméně lze uvést, že hodnotící kritéria pro ukládání trestu nejsou otázkou související s jiným nesprávně hmotně právním posouzením /srov. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Proti uloženému trestu lze dovoláním úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To však pouze tehdy, jde-li o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde-li o uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. V daném případě však nenastala situace, že by obviněnému byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo že by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z tohoto dovolacího důvodu je rovněž zřejmé, že neslouží k nápravě vad spočívajících podle závěru obviněných v uložení nepřiměřeně přísného trestu. Dovoláním v této části obviněný vybočil z rámce obou těchto dovolacích důvodů.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by pak přicházel postup podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 17. April 2008