JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 459/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2008 dovolání, které podal obviněný Ing. J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 4 To 78/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 9/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 46 T 9/2006, byl obviněný Ing. J. P. v bodě I. výroku uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., a to na pokladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty na dobu deseti let. Rovněž bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného subjektu na náhradu škody.

Naproti tomu byl obviněný v bodě II. rozsudečného výroku podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, kterou mu bylo kladeno za vinu jednání, jímž měl (podle obžaloby) spáchat jeden z útoků pokračujícího trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.

Vůči tomuto rozsudku podal obviněný Ing. J. P. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 4 To 78/2007, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušen, a to v celé jeho odsuzující části. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného Ing. J. P. uznal vinným, že

v období od 5. 12. 2000 do 21. 5. 2005 jako správce konkursní podstaty úpadce C., a. s. – v likvidaci, který byl dle § 8 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, povinen při správě majetku, tvořícího konkursní podstatu, postupovat s odbornou péčí a dle pokynů Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 28. 4. 2000 měl vedle provedení soupisu podstaty mimo jiné zajistit pokladní hotovost notářskou úschovou či uložením do peněžního ústavu, opakovaně ve více případech vybral v hotovosti finanční prostředky z účtu společnosti, zejména dne 20. 2. 2003 částku 499.000,- Kč, dne 5. 3. 2003 částku 450.000,- Kč a dne 15. 11. 2004 částku 1.400.000,- Kč, celkem 2.624.313,- Kč, které si v rozporu se svými povinnostmi správce konkursní podstaty přisvojil – použil je blíže nezjištěným způsobem ke svému obohacení, popř. obohacení jiných osob, ani po opakovaných výzvách nového správce konkursní podstaty úpadce je nevydal a trvale ho tak vyloučil z dispozice s nimi, čímž způsobil a. s. C. v likvidaci, škodu 2.624.313,- Kč.

Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty na dobu deseti let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené a. s. C. – v likvidaci, ve výši 2.624.313,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojením s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný Ing. J. P. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl:

- nesprávnou právní kvalifikaci skutku,

- neuložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., a to ve vztahu k úhrnnému trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 T 10/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 23/2005,

- nepřiměřenost délky uložených trestů, neboť mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 T 10/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 23/2005, a nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 46 T 9/2006, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 78/2007, tj. celkem jedenáct let nepodmíněného trestu odnětí svobody a celkem patnáct let zákazu činnosti, když z předchozího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 23/2005, zbývá jeho osobě vykonat z šestiletého trestu odnětí svobody tři roky a čtyři měsíce, přičemž v okamžiku uložení nynějšího pětiletého trestu odnětí svobody má obviněný uložen celkem trest osm let a čtyři měsíce.

V podání obviněný shrnul dosavadní průběh řízení před soudy obou stupňů. Uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že v rozsudku krajského soudu neshledal podstatných vad, avšak vytkl mu, že se dostatečně nevypořádal se všemi významnými okolnostmi důležitými pro rozhodnutí o vině. Skutková zjištění ve výroku o vině shledal neúplnými s tím, že soud prvního stupně mimo jiné dostatečně nevymezil, že se Ing. J. P. dopustil skutku jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Obviněný připomněl, že do této skutečnosti směřovalo i jeho odvolání, když namítal jako zcela podstatnou právě tuto povinnost. Proto se domáhá určení, že spáchal trestný čin podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., což vrchní soud zmíněnou úvahou podporuje, ale současně v dalším obsahu rozhodnutí tuto svoji vlastní úvahu popírá.

Odvolací soud též prvostupňovému soudu vytkl, že se dostatečně nezaobíral časovou specifikací největších provedených výběrů finančních prostředků z účtu úpadce a po doplnění zmíněných údajů dospěl k závěru, že již v okamžiku výběru těchto peněz došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. To vše i přes skutečnost, že vrchní soud vyjádřil souhlas se stanoviskem krajského soudu, že skutečně nebylo nijak a ničím potvrzeno, kdy a jakým způsobem s těmito prostředky obviněný naložil, a kdy a jakým způsobem tyto použil pro svoji potřebu, tj. nezákonně. Odvolací soud konstatoval, že okamžikem výběru peněz z účtu úpadce došlo k jejich převodu do dispozice obviněného a z tohoto faktu vycházel při svém tvrzení, že toto je okamžik, kdy již došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu. Obviněný připomněl, že byl v postavení správce konkursní podstaty, mohl peníze z účtu úpadce kdykoli vyzvednout a v zájmu úpadce s nimi disponovat, což bylo jeho povinností. Skutečnost vybrání peněz neumožňuje určit, že v tomto okamžiku došlo k trestnému činu. Je nepochybné, že výběr peněz sám o sobě neznamená úmysl trestný čin spáchat. Při absenci jakéhokoliv důkazu o tom, jak byly peníze použity, nelze určit okamžik, kdy k naplnění trestného činu došlo, jak jej dovodil prvostupňový soud nebo následně odvolací soud. Obviněný vyslovil nesouhlas s názorem vrchního soudu, že nadále byly peníze vedeny v jakési „virtuální či imaginární“ pokladně, neboť žádnou pokladnu neměl. Pro úpadce je v tomto směru důležité účetnictví a skutečnost následného nepředání těchto finančních prostředků úpadci. Není tudíž zřejmé, jak odvolací soud dospěl k závěru, že ten který výběr byl činěn s úmyslem přisvojit si peníze. Toto tvrzení nemá žádný podklad podpořený jakýmkoliv důkazem a veškeré úvahy jsou v rovině spekulace. Pokud vrchní soud uvedl, že se dopustil zneužití své funkce správce konkursní podstaty a dále konstatoval, že právě toto odůvodňuje právní kvalifikaci podle § 248 tr. zák., je obviněný názoru, že v souladu s tímto tvrzením by se mělo správně jednat o aplikaci právní kvalifikace uvedené v § 255 tr. zák.

Podle mínění obviněného zakládá absence důkazů o tom, jakým způsobem byly chybějící finanční prostředky použity a jak je použil pro svoji potřebu, možnost uložení souhrnného trestu ve vztahu k již uloženému úhrnnému trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 T 10/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 23/2005. V této souvislosti odmítl názor odvolacího soudu, že nepřichází v úvahu uložení trestu souhrnného, dále že by mohlo dojít k posouzení trestné činnosti na dva trestné činy a že předmětné rozhodnutí, které je již pravomocné, je pro něj rozhodnutím příznivějším.

Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil, a poté:

- věc přikázal soudu k novému projednání vázanému na právní názor dovolacího soudu, nebo

- sám ve věci rozhodl, obviněného shledal vinným trestným činem podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a uložil mu podle § 148 odst. 4 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody v délce sedmi let se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou (při stanovené výši náhrady škody a trestu zákazu činnosti), a to jako trest souhrnný k úhrnnému trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 T 10/2002, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 4 To 23/2005, při zrušení těchto rozhodnutí a rozhodnutí navazujících. Obviněný vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podanému mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. Uvedl, že skutkovými zjištěními, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle státního zástupce jsou námitky obviněného shodné s jeho obhajobou, jak byla již v předchozích stadiích trestního stíhání uplatněna a s níž se Vrchní soud v Olomouci bezezbytku vypořádal. Ze soudem učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že povinností obviněného bylo řídit se pokyny Krajského obchodního soudu v Brně, podle nichž měl pokladní hotovost zajistit notářskou úschovou či uložením do peněžního ústavu. Obviněný však peníze z účtu poškozené společnosti postupně v celkové výši 2.624.313,- Kč odčerpal a nezjištěným způsobem s nimi naložil. Státní zástupce zdůraznil, že obhajobu obviněného by bylo možno akceptovat toliko v případě, pokud by vybrané peníze použil transparentním způsobem ve prospěch úpadce. Nic takového ale neučinil, neboť peníze vybral a dále s nimi naložil způsobem, který se nepodařilo zjistit. Obviněný je tudíž odňal z dispozice jejich vlastníka a přisvojil si je, přičemž není rozhodné, jak s nimi po jejich přisvojení naložil a zda je použil pro vlastní potřebu či pro potřebu někoho jiného. Soud učinil skutkové zjištění, že odnětí peněz z dispozice jejich vlastníka nebylo jen krátkodobé, nýbrž že bylo trvalé. Státní zástupce proto shledal právní kvalifikaci skutku jako přiléhavou. Připomněl, že poslední doložitelný výběr finančních prostředků obviněný provedl dne 15. 11. 2004. První odsuzující rozsudek v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 10/2002, ve vztahu k níž se obviněný domáhá uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., byl vynesen dne 16. 9. 2004. Je tudíž zcela nepochybné, že v páchání nynějšího trestného činu pokračoval i poté, co byl ve věci Krajského soudu v Brně, sp. zn. 50 T 10/2002, vynesen rozsudek; proto uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. nepřichází v úvahu.

K námitkám obviněného týkajícím se výroku o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu státní zástupce uvedl, že v tomto směru lze rozhodnutí dovoláním napadnout pouze z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ustanovení vymezenými vadami však napadený výrok zjevně netrpí a takové vady ani nejsou v dovolání namítány. Námitky ohledně nepřiměřené délky postupně uložených trestů odnětí svobody a zákazu činnosti proto leží mimo dovolací důvody obsažené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.

Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by dovolací soud hodlal učinit jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. J. P. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného Ing. J. P., pokud se týkají okamžiku přisvojení si svěřených peněz a že tyto peníze byly nadále formálně vedeny v jakési virtuální či imaginární pokladně. V daném případě jde o výhrady vůči správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

V mimořádném opravném prostředku obviněný Ing. J. P. též mimo jiné vytýká, že skutek měl být v napadeném rozsudku odvolacího soudu kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a nikoliv jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., neboť nebylo zjištěno, jak s finančními prostředky naložil, kdy a jakým způsobem je použil pro svoji potřebu. Připomíná, že jako správce konkursní podstaty byl oprávněn finanční prostředky z účtu úpadce vyzvednout a disponovat s nimi. Rovněž tvrdí, že mu měl být podle § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest. Tyto námitky, jež jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, by mohly uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje tvrzené právní vady.

Trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tento čin spáchá jako osoba, která má zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozeného a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Z ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. vyplývá, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (vše trestní zákon ve znění účinném do 30. 6. 2006).

Ve stručnosti lze připomenout, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal. Není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. písemná smlouva, předávací protokol apod. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění. Za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, je možné považovat jen takového pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního nebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavním úkolem péče o zabezpečování zájmů poškozeného.

Z tzv. právní věty rozsudečného výroku je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci považoval trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. v jednání obviněného Ing. J. P. za naplněný tím, že „přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena, tento čin spáchal jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného a způsobil tímto činem na cizím majetku značnou škodu“ (str. 2 rozhodnutí).

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Olomouci v rozporu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, kvalifikoval jako trestný čin, jímž byl obviněný Ing. J. P. uznán vinným. Ze skutkových zjištění plyne, že obviněný jako správce konkursní podstaty úpadce C., a. s. – v likvidaci byl podle § 8 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání „povinen při správě majetku, tvořícího konkursní podstatu, postupovat s odbornou péčí a dle pokynů Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 28. 4. 2000 měl vedle provedení soupisu podstaty mimo jiné zajistit pokladní hotovost notářskou úschovou či uložením do peněžního ústavu…“. Je též zjevné, že v případě vybraných peněz z účtu úpadce v celkové částce 2.624.313,- Kč takto nepostupoval. Vrchní soud v Olomouci učinil, a to na rozdíl od Krajského soudu v Brně, závěr, že „…ten který výběr byl činěn již v souvislosti s úmyslem přisvojit si tyto peníze, takže trestný čin zpronevěry byl v tom kterém případě dokonán již výběrem peněz za jiným účelem než v rámci výkonu činnosti správce konkursní podstaty“, jehož povinnosti současně připomněl. V této spojitosti podtrhl: „Dispozice se svěřenými penězi byla přísně a úzce limitována“ (str. 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Z ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. vyplývá, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku.

Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku poukázal na skutečnost, že „z výpisů z příslušného účtu byly zjištěny spolehlivě termíny pouze několika nejpodstatnějších výběrů a výše vybraných částek, zejména ve dnech 20. 2. 2003 – 499.000,- Kč, 5. 3. 2003 – 450.000,- Kč, 15. 11. 2004 – 1.400.000,- Kč, respektive v období od 24. 1. do 14. 3. 2003 dalších 165.000,- Kč, nikoli však i všechny zbývající do celkové částky 2.624.313,- Kč. Ač není pochyb o tom, že tato celková částka vybrána byla, pro vypořádání se s problematikou aplikace § 89 odst. 3 tr. zák. jsou dosud učiněná skutková zjištění nedostatečná, neboť nebyly objasněny všechny délky „přetržek“ mezi jednotlivými výběry, významné pro posouzení blízké souvislosti časové ve smyslu citovaného ustanovení. …pokud by mezi výběry ve dnech 14. 3. 2003 a 15. 11. 2004 byla zjištěna „přetržka“ delší než cca 4 – 6 měsíců, mělo být jednání obžalovaného posouzeno jako dva samostatné (popř. pokračující) trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák.“ Současně odvolací soud zdůraznil, že bylo nutno respektovat „zásadu zákazu reformace in peius (změny k horšímu), vyplývající ze skutečnosti, že odvolatelem byl v daném případě pouze obžalovaný (§ 259 odst. 4, § 264 odst. 2 tr. ř.).“ Dále učinil závěr: „…v případě „rozdělení“ jednání obžalovaného na dva trestné činy se stejnou právní kvalifikací jako v napadeném rozsudku by z hlediska výroku o vině došlo ke změně k horšímu, protože by obžalovaný byl odsouzen navíc pro další trestný čin“ (vše na str. 6 a 8 rozsudku). S tímto právním názorem se dovolací soud ztotožňuje.

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný Ing. J. P. v soudním řízení zjištěným jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., neboť přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena, tento čin spáchal jako osoba, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného a způsobil tímto činem na cizím majetku značnou škodu. V rozporu se svými povinnostmi správce konkursní podstaty totiž naložil s vybranými penězi na hotovosti – tj. věcí ve smyslu ustanovení § 89 odst. 13 tr. zák., ve znění účinném do 30. 6. 2006, v rozporu s účelem, k němuž mu byly dány do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření. Ze skutečnosti, že tyto peníze v celkové částce 2.624.313,- Kč obviněný použil blíže nezjištěným způsobem ke svému obohacení, popř. obohacení jiných osob, nelze dovozovat absenci zákonného znaku přisvojení si cizí svěřené věci. V daném případě je podstatné, že peněžní prostředky nepoužil ve prospěch úpadce, ale naopak je z dispozice vlastníka trvale odňal. Po subjektivní stránce jde v jednání obviněného o přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť jeho prokázaným cílem bylo přisvojit si svěřené peněžní prostředky. Správnému posouzení předmětného skutku odpovídá ve výroku o vině napadeného rozsudku i aplikovaná právní věta.

S námitkou obviněného Ing. J. P., že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. nelze souhlasit. Ustanovení o tomto trestném činu se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku. Uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu je ustanovení § 255 tr. zák. subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Jestliže si pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, jak to bylo v předmětné věci obviněnému prokázáno, dopustí se trestného činu zpronevěry, a nikoliv trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (srov. rozhodnutí č. 21/2001-I Sb. rozh. tr.).

Zákon v § 35 odst. 2 věty první a druhé tr. zák. stanoví, že soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v § 35 odst. 1 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ve stručnosti lze připomenout, že souhrnný trest je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu trestných činů, pokud je o činech obviněné osoby rozhodováno alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek. Musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (resp. pachateli doručen trestní příkaz) za jakýkoli z nich, pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán (trestní příkaz doručen), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu), byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku (popřípadě před doručením dalšího trestního příkazu), kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem (trestním příkazem) zrušen a byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku (doručení trestního příkazu) uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.). Souběh nastává jen v případě, když by již prvním odsuzujícím rozsudkem bylo možno pachateli uložit trest i za trestný čin, který vyšel najevo později (srov. rozhodnutí č. 34/1965 Sb. rozh. tr.). Povahu odsuzujícího rozsudku má vzhledem k ustanovení § 314e odst. 5 tr. ř. i trestní příkaz, přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.

Podle Nejvyššího soudu je ze skutkových zjištění očividné, že v páchání předmětného skutku, jenž je tvořen několika dílčími útoky – jednotlivými výběry peněz z účtu, přičemž poslední doložený výběr byl proveden dne 15. 11. 2004, obviněný Ing. J. P. pokračoval i poté, kdy Krajský soud v Brně dne 16. 9. 2004, sp. zn. 50 T 10/2002, jako soud prvního stupně ohledně obviněného vyhlásil odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Proto uložení souhrnného trestu ve smyslu výše citovaného ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. bylo ve vztahu k úhrnnému trestu uloženého rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005, ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 10/2002, vyloučeno. Tudíž námitku obviněného, jak byla v tomto směru v dovolání uplatněna, nelze akceptovat. Ostatně ke stejnému závěru dospěl i odvolací soud, když konstatoval: „…uložení pouze jednoho souhrnného trestu dle § 35 odst. 2 tr. zák. v úvahu nepřichází, neboť jednání obžalovaného se zčásti nesbíhá s trestným jednáním, pro které byl odsouzen rozsudkem dřívějším.“. Navíc vrchní soud podrobně rozvedl a správně zdůraznil, že v případě rozdělení jednání obviněného na dva trestné činy se stejnou právní kvalifikací [zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák.] by nebylo při respektování zásady zákazu reformace in peius pro jeho osobu příznivějším rozhodnutím, a to i z hlediska součtu všech v úvahu připadajících trestů (vše str. 7 a 8 rozsudku).

Výtky obviněného Ing. J. P., které se týkají nepřiměřené délky postupně uložených trestů odnětí svobody a zákazu činnosti, a to napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 4 To 78/2007, s ohledem na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. 4 To 23/2005, ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 10/2002, nelze pod jím deklarovaný dovolací důvod a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání podřadit. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. l tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Je zcela zřejmé, že obviněnému Ing. J. P. nebyl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 4 To 78/2007, uložen trest, který by zákon nepřipouštěl a ani trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této části bylo dovolání podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a tudíž výše zmíněnou námitkou se nelze v dovolacím řízení věcně zabývat.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. J. P. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 30. April 2008