JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 44/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. února 2008 dovolání, které podal obviněný P. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 31 To 129/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 32/2004, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Ch. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 3 T 32/2004, byl obviněný P. Ch. uznán vinným, že

v L. a okolí od 1. 4. 2003 do 15. 7. 2003 na přesně nezjištěných místech a u sebe v bytě osahával na holém těle nezletilou E. T., a minimálně ve dvou případech ji osahával na stehnech, prsou a zadečku, ačkoliv mu její věk byl dobře znám.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 242 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 31 To 129/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti citovanému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu podal obviněný P. Ch. prostřednictvím obhájce dovolání, kterým napadl výroky o vině i trestu a opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení“.

Obviněný namítl, že skutek, jak byl soudy obou stupňů zjištěn, nevykazuje zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák, neboť poté, co se dozvěděl z pořadu „Na stopě“, že po poškozené je vyhlášeno celostátní pátrání a že tato ještě nedovršila patnácti let, se jejich vztah fakticky rozpadl. Od té doby se prakticky přestali scházet a již spolu nemluvili, což potvrdila i poškozená v přípravném řízení. Uvedla, že poté, co se obviněný dozvěděl její věk, se spolu viděli asi už jen 2x, ale k ničemu mezi nimi již nedošlo.

Dále obviněný uvedl, že mezi nimi byl silný a vřelý citový vztah, což potvrdila i poškozená. Proto se domnívá, že po materiální stránce trestný čin nevykazuje ani zákonem požadovaný malý stupeň nebezpečnosti pro společnost, neboť jeho jednání po zjištění, že poškozené ještě není patnáct let, nebylo příliš intenzivní. Tímto jednáním tudíž nemohla být naplněna materiální podmínka trestného činu podle § 242 tr. zák. Nebylo prokázáno, že se tento trestný čin stal a nebyl prokázán úmysl obviněného jej spáchat.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 31 To 129/2007, i předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 3 T 32/2004, a jeho osobu zprostil obžaloby nebo věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolání obviněného, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje za neopodstatněné. Obviněný zjistil z televizního pořadu „Na stopě“ přesný věk poškozené, přesto, tj. v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. se s ní i poté opakovaně sešel a provozoval s ní sexuální praktiky, které jsou ve smyslu § 242 odst. 1 alinea 2 tr. zák. „jiným pohlavním zneužitím“. Společenská nebezpečnost jeho jednání byla sice snižována faktem, že s poškozenou již nesouložil, nicméně to, že z pátrací relace znal přesný věk poškozené ji naopak zvyšuje nad hranici předpokládanou ustanovením § 3 odst. 2 tr. zák.

S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným způsobem, než je navrhováno, vyslovil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. Ch. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný P. Ch. v podrobnostech tvrdí, že skutek, jak byl soudy obou stupňů zjištěn, nevykazuje zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., neboť jeho jednáním nemohla být naplněna materiální podmínka tohoto trestného činu. Nebylo prokázáno, že se tento trestný čin stal a nebyl prokázán ani úmysl obviněného jej spáchat. Tyto námitky by mohly uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, neboť je vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu.

Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák. je mravní a tělesný vývoj dětí. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších než patnáct let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Nevyžaduje se, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity. Po objektivní stránce se rozlišují dva případy, jednak vykonání soulože a jednak pohlavní zneužití jiným způsobem. Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou důvodně považovány toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jako např. orální pohlavní styk, ale i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození apod., které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Naplnění tohoto zákonného znaku je potřebné spatřovat nejen v aktivní činnosti pachatele, ale i při aktivním jednání poškozené osoby. Jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl se musí vztahovat i k tomu, že předmětem útoku je osoba mladší než patnáct let.

Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná osoba naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 43/1996).

Ze skutku, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Liberci vyplývá, že obviněný P. Ch. „v L. a okolí od 1. 4. 2003 do 15. 7. 2003 na přesně nezjištěných místech a u sebe v bytě osahával na holém těle nezletilou E. T., a minimálně ve dvou případech ji osahával na stehnech, prsou a zadečku, ačkoliv mu její věk byl dobře znám.“ Pokud jde o naplnění subjektivní stránky, tak soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „Z výpovědi obžalovaného i poškozené vyplynulo, že před koncem školního roku 2003 se obžalovaný prokazatelně dozvěděl o věku poškozené a přesto ve dvou případech, jak vypověděl v přípravném řízení, došlo mezi ním a poškozenou k intimním chvílím, k mazlení, které popisoval jako líbání a hlazení po těle poškozené, zejména na prsou, stehnech, zadku.“ V této spojitosti zdůraznil: „Obžalovaný tedy věděl, kolik je poškozené let, a přesto ji osahával na prsou, stehnech, zadku, což mělo vést bezpochyby ke vzrušení obžalovaného. Tímto jednáním naplnil formální znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., neboť toho se dopustí ten, kdo osobu mladší 15 let jiným způsobem pohlavně zneužije. Za takovéto jiné zneužívání se přitom považuje právě ohmatávání prsou a dalších intimních míst osoby mladší 15 let... Samotné pohlavní zneužívání je s ohledem na objekt trestného činu tak závažným jednáním, že je dán dostatečný stupeň nebezpečnosti takového jednání, a takovéto jednání vyvolává trestněprávní následky, navíc za situace, kdy je obžalovaný o věku poškozené spraven. Naopak intenzita nebezpečnosti je u obžalovaného snižována tím, že poškozenou zneužíval pouze jiným způsobem, že mezi nimi existoval vřelý citový vztah, že u poškozené nešlo o první sexuální zkušenost a že poškozená dala ke zneužívání souhlas. Ani přes tyto skutečnosti nelze konstatovat, že jednání obžalovaného nedosáhlo takové intenzity, aby nebylo pro společnost nebezpečné“ (vše na str. 3 a 4 rozsudku prvostupňového soudu).

S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla učiněna v soudním řízení ve věci, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného P. Ch. jako trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. včetně jeho subjektivní a materiální stránky. Správné právní kvalifikaci skutku, s níž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, odpovídá ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Liberci též aplikovaná právní věta. Ze skutkových zjištění nevyplývají žádné okolnosti, které by svou výjimečnou povahou odůvodňovaly závěr, že by stupeň společenské nebezpečnosti obviněným spáchaného činu neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu podle § 242 odst. 1 tr. zák., tj. že by byl ve smyslu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. pouze nepatrný. K zásadně správnému posouzení materiální stránky soudem prvního stupně lze dodat, že obviněný sice s poškozenou již nesouložil (jako v předchozím období, kdy ale nebylo prokázáno, že věděl, kolik je poškozené let – str. 4 rozsudku prvostupňového soudu), ale čin spáchal výše popsaným způsobem. Jeho jednání přitom nebylo zcela ojedinělé (minimálně šlo o dva případy), a v důsledku jeho charakteru bylo již intenzivněji zasaženo do pohlavní sféry poškozené dívky. V rámci posouzení celkového stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, jinak bezúhonné osoby, nelze rovněž pominout, že skutek spáchal závažnější formou zavinění – v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., tj. chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem. Protiprávní čin totiž realizoval v době, kdy jednoznačně věděl, že poškozené ještě není patnáct let. Napadená rozhodnutí netrpí právní vadou, kterou obviněný v mimořádném opravném prostředku uplatnil.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. Ch. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. února 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 28. February 2008