JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 438/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. dubna 2008 o dovolání obviněného M. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. v. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 61 To 510/2007-101, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 68/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 9. 2007, č. j. 4 T 68/2007-70, byl obviněný M. Z. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, když podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu pěti roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný a v neprospěch obviněného obvodní státní zástupce pro Prahu 10.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2007, č. j. 61 To 510/2007-101, odvolání obviněného a obvodního státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti tomuto usnesení obviněný podal dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Obviněný má za to, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 4 T 68/2007, podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesouhlasí s právní kvalifikací skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Domnívá se, že z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že vůči poškozené použil násilí. Je přesvědčen, že se jednalo o krádež věci, kterou měla poškozená při sobě. Druhá námitka obviněného se týká posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Podle jeho názoru společenskou nebezpečnost jednání, pro které byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 oba soudy přecenily. Předchozí odsouzení z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 obviněný sám hodnotí jako jednání, které stupeň společenské nebezpečnosti nyní projednávané trestné činnosti podstatně nezvyšuje. Stejně tak nyní projednávaný skutek podle obviněného nezvyšuje pro svou závažnost podstatně společenskou nebezpečnost jeho jednání ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že nyní projednávaná trestná činnost má povahu jednoho útoku, způsob provedení tohoto útoku nebyl nijak surový nebo zvlášť zavrženíhodný, vůči poškozené nebylo použito žádného přímého násilí, nejednalo o žádný promyšlený a předem připravovaný čin, poškozená nebyla sledována ani vytipována, nebylo jí způsobeno žádné zranění ani jiný závažný následek ve formě psychické újmy a následných stresů, způsobená materiální újma je ve výši stokorun. Obviněný v tomto směru poukazuje na nálezy Ústavního soudu III. ÚS 747/06, III. ÚS 701/01 a IV. ÚS 396/03. Dále soudům vytýká porušení zásady zákazu dvojího přičítání podle § 31 odst. 3 tr. zák. s tím, že okolnost, že poškozenou je starší žena, měla být hodnocena v rámci stupně společenské nebezpečnosti skutku, nikoli v rámci posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. V závěru dovolání obviněný brojí proti uložení trestu zákazu pobytu na území hlavního města Prahy. K uložení tohoto trestu nebyl podle obviněného důvod. Rovněž výše trestu při samé horní hranici není přiměřená. Vzhledem k uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 61 To 510/2007, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 4 T 68/2007, jakož i další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující a aby sám ve věci podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl rozsudkem tak, že obviněného uzná vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (nikoliv jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle § 41 odst. 1 tr. zák.) a uloží mu přiměřený trest, event. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil tím, že „dne 8. 3. 2007 v době kolem 11.00 hodin v P., poblíž ulice S. chytil poškozenou T. M. zezadu kolem krku, uchopil její kabelku, kterou měla zavěšenou přes levé rameno a tahal s ní, až ji poškozené vytrhl a přitom jí strhl na zem a s kabelkou v hodnotě 80,- Kč, v níž měla finanční hotovost (důchod) ve výši 8.700,- Kč a peněženku v hodnotě 40,- Kč s částkou přibližně 800,- Kč, doklady totožnosti, klíče od bytu v hodnotě 120,- Kč a mobilní telefon v hodnotě 1.800,- Kč, z místa utekl a způsobil poškozené škodu ve výši 11.540,- Kč“,

a tohoto jednání se dopustil přesto, že dne 25. 2. 2007 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 T 82/2004, který nabyl právní moci dne 31. 5. 2004, mimo jiné i za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V první části dovolání obviněný zpochybňuje, že se dopustil trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Tvrdí, že výrok o vině ve světle provedeného dokazování nemůže obstát, protože nebylo jednoznačně prokázáno, že vůči poškozené použil násilí. Podle jeho názoru se jednalo pouze o krádež věci, kterou měla poškozená při sobě.

Z obsahu dovolání obviněného je tedy zřejmé, že se neztotožňuje s tím, k jakému skutkovému zjištění na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů v předcházejícím řízení dospěly. Obviněný namítá, že skutkový děj výroku o vině je podpořen pouze výpovědí poškozené. Je však třeba říct, že o její věrohodnosti neměly soudy důvod pochybovat. Jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení poškozená vypovídala shodně, totiž že v parčíku před policejní stanicí ji někdo zezadu uchopil rukou pod krkem a tahal jí za tašku. Bránila se, tašku pachateli nechtěla vydat. Uvedla, že jak jí pachatel vytrhl kabelku, upadla na zem. V porovnání s výpovědí poškozené se jeví výpověď obviněného jako účelová, zjevně vedena snahou upřít skutkovému ději prvky násilí. S ohledem na výpověď poškozené lze tedy mít popis skutku ve skutkové větě výroku o vině za ustálený. O neočekávané vytrhnutí věci z ruky v daném případě vůbec nešlo. Stejně tak subjektivní postoj poškozené k uchycení pod krkem do tzv. kravaty pro hodnocení veškerých okolností případu není rozhodný. Podstatné je, že obviněný chtěl využít momentu překvapení poškozené, proto ji zezadu uchopil za krk v úmyslu zmocnit se její kabelky. Je zjevné, že na kvalifikaci skutku jako trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. nelze v žádném případě usuzovat.

V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Protože obviněný toliko zpochybňuje učiněná skutková zjištění, uvedené námitce obviněného nemohl Nejvyšší soud přiznat právně relevantní povahu a pokud by obviněný neuplatnil námitkou jinou, Nejvyšší soud by jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Další námitku obviněný uplatnil k materiální stránce zvlášť nebezpečné recidivy. Má za to, že vzhledem k okolnostem daného případu není tato podmínka zvlášť nebezpečné recidivy dána. Nejvyšší soud shledal, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde o námitku právně relevantní povahy.

Podle § 41 odst. 1 tr. zák., pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Při posuzování toho, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ust. § 41 odst. 1 tr. zákona, tj. zda recidivou došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti, věk apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se posoudí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, jakož i následky trestného činu. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k trvání jeho skutečného výkonu, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době (srov. sp. zn. IV. ÚS 396/2003).

Z odůvodnění rozsudků nižších stupňů je zjevné, že se zabývaly otázkou materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy (soud prvního stupně na str. 13 – 14 rozsudku, odvolací soud na str. 4 – 6 usnesení). Nedostatek materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. obviněný namítl v odvolání. V dovolání tedy obviněný v podstatě opakuje námitky, které v řízení uplatnil před odvolacím soudem. Jestliže se soudy s uplatněnou námitkou dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Je zřejmé, že kromě délky doby, která uplynula od posledního odsouzení obviněného, soudy vzaly v úvahu i další okolnosti rozhodné pro posouzení materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy. Ve stručnosti lze toliko uvést, že obviněný byl před spácháním nyní posuzované trestné činnosti odsouzen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin Obvodním soudem pro Prahu 6 ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 T 82/2004, a to pro čtyři dílčí útoky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Tímto rozsudkem byl také uznán vinným pro tři dílčí útoky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. Za tuto trestnou činnost mu byl uložen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tento trest obviněný vykonal v plném rozsahu a z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 25. 2. 2007.

Nyní posuzované trestné činnosti se obviněný dopustil dne 8. 3. 2007, tedy krátce poté, co byl z výkonu trestu odnětí svobody za zvlášť závažný úmyslný trestný čin propuštěn. Pro trestnou činnost obviněného je charakteristický obdobný způsob provedení a stejný předmět útoku. Jedná se vždy o osoby staršího věku. Obviněný k nim přistupuje většinou zezadu nebo nečekaně tak, aby zvýšil pravděpodobnost úspěchu získat věc, kterou hodlá odcizit. Využívá přitom své síly a momentu překvapení. Byť škoda, kterou obviněný svou trestnou činností způsobuje, není nikterak vysoká, řádově se pohybuje v tisícikorunách, nelze posuzovat tuto okolnost ve prospěch pachatele. U osob důchodového věku znamená odcizení i menší částky velmi citelný zásah do jejich osobního života. Nevyčíslitelné následky jeho jednání zůstávají také na psychice poškozených. V daném případě proto jen výše škody není směrodatným ukazatelem stupně nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost. V opačném případě by výše škody narůstala jen s větším počtem útoků. Tento výklad tudíž nelze připustit. V jednom případě obviněný poškozené vyhrožoval s nožem v ruce, v dalším poškozenou násilím vtlačil do domu, přitlačil ji ke zdi, chytil pod krkem a hlavu ji přimáčkl na zeď, jindy poškozené zkroutil ruku nebo se s poškozenými o předmětnou věc přetahoval. Je zjevné, že i přes odpor poškozených se obviněnému daří věc poškozeným odcizit. Není pochyb, že použité násilí na osobách staršího věku zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Obviněný do jisté míry využívá bezbrannosti poškozených. Počítá s tím, že u osob této věkové kategorie dosáhne svého snadněji. Právě v tom spočívá záludnost jednání obviněného. Proto nelze odkazovat ani na jakousi nižší míru intenzity násilí, čehož se obviněný dovolává. Obvodní soud pro Prahu 6 v odůvodnění rozsudku ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 1 T 82/2004, dokonce uvádí, že obviněný si za předmět útoku vybíral většinou staré a zdravotně postižené ženy, u kterých nemohl předpokládat fyzický odpor, tyto si nejprve takto vytipoval a potom i určitou dobu, než na ně zaútočil, je sledoval.

Nejvyšší soud posuzoval způsob nynější trestné činnosti s předchozí, a dospěl k závěru, že na způsobu vedení útoku obviněného se nic nezměnilo. Lze konstatovat, že výkon trestu odnětí svobody nesplnil svůj účel, neboť obviněný se krátce po propuštění z výkonu trestu opět dopustil zvlášť závažného trestného činu násilného charakteru spočívajícím v použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Tentokrát poškozenou uchopil zezadu pod krkem tzv. do kravaty a o tašku se s poškozenou přetahoval. Výkon trestu nebyl tedy pro obviněného dostatečným ponaučením, aby od další trestné činnosti upustil. S ohledem na krátkou dobu od propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nelze považovat možnost nápravy obviněného jako zvýšenou, jak ji v dovolání hodnotí sám obviněný. Je zřejmé, že ho nelze považovat za osobu, která žije řádným způsobem života. V tomto směru v jeho neprospěch svědčí, že se rozhodl obstarávat prostředky k obživě trestnou činností i v době, kdy po výkonu trestu nastoupil do práce a po dobu pěti měsíců měl příjem zhruba 10.000,- Kč. Tato okolnost podstatně zvyšuje nebezpečnost jednání obviněného pro společnost. Není pochyb, že obviněný má sklony k soustavnému páchání jak majetkové, tak násilné trestné činnosti. Nelze přehlédnout, že mimo čtyř dílčích útoků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchal v rámci předchozí trestné činnosti tři útoky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., to vše v rozpětí jen několika málo dní (od 17. 2. 2004 do 24. 2. 2004). I u trestných činů krádeže se obviněný zaměřuje na osoby staršího věku, kdy nákupní tašky či kabelky vytrhává poškozeným z rukou, čímž si přisvojoval a zmocňoval se cizí věci, kterou měl jiný při sobě.

K osobnosti obviněného byla opatřena zpráva z posledního výkonu trestu ve V. O. Z ní se podává, že obviněný byl zařazen do druhé skupiny vnitřní diferenciace. Dosáhl kázeňských odměn i trestů. Jeho chování a vystupování vůči zaměstnancům věznice nebylo na požadované úrovni. V průběhu výkonu trestu byl arogantní až drzý. Vzhledem k tomu program zacházení neplnil svůj účel. [Nad rámec shora uvedených úvah k dokreslení osobnosti obviněného lze zmínit, že s odstupem dvou měsíců po vyhlášení rozsudku v této trestní věci, kdy mu byl uložen již velmi citelný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, neváhá spáchat další zvlášť závažný úmyslný trestný čin, a to opět trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (dne 22. 11. 2007 obviněný přepadl prodavače tabáku s použitím nože)]. Není sporu, že uvedené okolnosti pro svou závažnost nepochybně výrazně zvyšují stupeň nebezpečnosti jeho jednání pro společnost.

V této souvislosti je nutno poznamenat, že k naplnění pojmu potrestání ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. stačí i jediné předchozí potrestání. Podmínkou však je, aby šlo o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v § 41 odst. 1 tr. zák., byť spáchaný v souběhu s jiným trestným činem (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 389 s.). V dané věci je stupeň nebezpečnosti jednání obviněného dán jednak krátkou dobou od posledního odsouzení, charakterem trestné činnosti, která je namířena proti bezbranným osobám staršího věku, kdy kromě majetkové újmy lze v této souvislosti u poškozených poukázat na újmu psychické povahy. Rovněž intervaly mezi jednotlivými dílčími útoky jsou velmi krátké. V prvním případě zvlášť závažného trestného činu byly páchány jen s jednodenním odstupem, nyní pár dní po výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá ze zprávy z V. O., obviněný nebyl schopen korigovat své jednání ani v době posledního výkonu trestu odnětí svobody. Veškeré tyto skutečnosti svědčí o tom, že na obviněného je třeba nahlížet jako na zvlášť nebezpečného recidivistu ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. Trestný čin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda, jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Pro obviněného oba tyto objektivy nepředstavují žádnou hranici a sféru chráněnou ustanoveními trestního zákona, kterou nemůže v rámci uspokojování vlastních potřeb narušovat. Není pochyb, že obviněný nemá zábrany tyto hranice překračovat. Nejvyšší soud je přesvědčen, že po materiální stránce byly podmínky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Na základě shora uvedených úvah proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.

Při posuzování materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je třeba přihlížet k tomu, jakou intenzitou byly formální znaky naplněny. Tato intenzita je důležitým hlediskem pro posouzení, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 390 s.). Není v rozporu se zásadou vyjádřenou v § 31 odst. 3 tr. zák., jestliže soudy při zvažování závažnosti trestného činnosti posoudí, kolikrát se předmětem útoku trestného činu stala starší osoba. Podstata zvlášť nebezpečné recidivy spočívá v opakování určitého druhu trestné činnosti, což je mimo jiné v zákoně vyjádřeno tak, že pachatel znovu (tedy opětovně) spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový čin potrestán. Proto zjištění, kolikrát předmětem útoku byly starší osoby je tedy významným kritériem pro posouzení, s jakou intenzitou byla naplněna materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. Množství útoků vůči starším osobám (nikoliv starší osoba sama o sobě) bylo kromě jiného okolností, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost. Za této situace Nejvyšší soud nemohl námitce obviněného týkající se dvojího přičítání podle § 31 odst. 3 tr. zák. přisvědčit.

Pokud obviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitky vztahující se k uložení trestu zákazu pobytu a k výši tohoto trestu, Nejvyšší soud dodává, že hodnotící kritéria pro ukládání trestu nejsou otázkou související s jiným nesprávně hmotně právním posouzením. Proti uloženému trestu lze úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V daném případě však nenastala situace, že by obviněnému byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo že by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z tohoto dovolacího důvodu je rovněž zřejmé, že neslouží k nápravě vad spočívající v uložení nepřiměřeně přísného trestu podle mínění obviněného. Dovoláním v této části obviněný vybočil z rámce obou těchto dovolacích důvodů. Ostatně obviněný v dovolání neuvedl, v čem konkrétně nebyl k uložení trestu zákazu pobytu důvod. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu (aniž by obviněný namítl, z jakých důvodů nepovažuje uložený trest za správný) a uložený trest zákazu pobytu přezkoumávat ze všech zákonných hledisek. Uvedená námitka svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek považuje uložený trest za nezákonný (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07).

Vzhledem k tomu, že v části dovolání obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantní námitku, Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 23. April 2008