JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 427/2006

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2006 dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných Ing. P. Š., L. M., a Ing. M. N., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 12 To 84/2005, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 2/2005, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 4 T 32/2002, byli obvinění Ing. P. Š., L. M. a Ing. M. N. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, a to pro skutky v rozhodnutí blíže popsané, jimiž měli (podle obžaloby) spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byly poškozené společnosti A., a. s., t. č. v likvidaci, firma X. G. P. L., a A. P. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal krajský státní zástupce v Hradci Králové v neprospěch všech obviněných odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 12 To 114/03, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 6 Tdo 605/2004, bylo k dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch všech obviněných podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 12 To 114/03, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 4 T 32/2002. Současně byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Hradci Králové přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 4 T 2/2005, byli obvinění Ing. P. Š., L. M. a Ing. M. N. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky, jimiž měli (podle obžaloby) spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to

1. obvinění Ing. P. Š. a L. M. měli společně

v období od 11. 12. 1995 do 5. 3. 1996 v A., a. s., filiálce S., jako zaměstnanci banky neoprávněně vystavit 9 příkazů k otevření neodvolatelného bankovního akreditivu v celkové částce 17.646.560,- Kč ve prospěch firmy L. spol. s r. o. a 3 příkazy k otevření neodvolatelného dokumentárního bankovního akreditivu na celkovou částku 1.329.894,49 Kč ve prospěch firmy R. spol. s r. o. přičemž věděli, že na účtech firem není zajištěno úplné finanční krytí a nezablokovali finanční prostředky ke krytí akreditivů v příslušné výši na účtech jmenovaných firem v rozporu s Pracovním předpisem centrály A., a. s., ze dne 17. 7. 1991, o platebním styku se zahraničím, přičemž na základě těchto příkazů byly centrálou A., a. s., otevřeny neodvolatelné bankovní akreditivy, které banku zavazovaly za firmy L. spol. s r. o. a R. spol. s r. o. plnit různým zahraničním dodavatelům za dodané zboží, přičemž takto jednali se znalostí finanční situace ve firmách, následkem čehož způsobili poškozené organizaci A., a. s., nyní v likvidaci, škodu v celkové výši nejméně 3.163.057,99 Kč,

2. obvinění Ing. P. Š., L. M. a Ing. M. N. měli společně

a) v březnu 1996 v A., a. s., filiálce S., po vzájemné dohodě L. M. a Ing. P. Š. na žádost Ing. M. N. neoprávněně vystavit dvě garance banky, tzv. potvrzení hladké platby, datované 9. 4. 1996 a 22. 4. 1996 pro kanadskou firmu X. G. P. L., zastoupenou zprostředkovatelem P. J., ve prospěch firmy L. spol. s r. o. ve dvou případech po 67.410,69 USD ohledně dodávky kanadské čočky, na základě faxem doručených potvrzení o hladkých platbách firma L. zboží od poškozené kanadské organizace obdržela, ale neuhradila částku ve výši 134.821,38 USD, přičemž obvinění znali finanční situaci ve firmě L. spol. s r. o. a věděli o tom, že ani dřívější pohledávka ve výši 64.886,- USD z roku 1995 poškozené organizaci uhrazena nebyla, následkem čehož způsobili kanadské organizaci škodu ve výši 134.821,38 USD, tedy nejméně 3.691.881,25 Kč, přičemž poškozená organizace by zboží nedodala, pokud by byla seznámena s tím, že podvodně vydané garance, tzv. hladké platby, banku nezavazují k plnění,

b) od prosince 1995 do března 1996 v A., a. s., filiálce S., po vzájemné dohodě Ing. P. Š. a L. M. na žádost Ing. M. N. neoprávněně vystavit celkem 17 garancí banky, tzv. potvrzení hladkých plateb, ve kterých potvrzovali převedení finančních prostředků pro holandskou firmu A. P. ve prospěch firmy L. spol. s r. o. a R. spol. s r. o. zastoupených Ing. N., za dodané zboží v celkové částce nejméně 257.235 USD, tedy v přepočtu 7.434.867, - Kč, přičemž poškozená organizace by zboží nedodala, pokud by byla seznámena s tím, že podvodně vydané garance, tzv. hladké platby, A., a. s., nezavazují k plnění.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byly poškozené společnosti A., a. s., t. č. v likvidaci, zastoupená JUDr. M. O., a A. P. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v neprospěch všech obviněných odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 12 To 84/2005, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Vůči naposledy konstatovanému usnesení odvolacího soudu - výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné odvolání státní zástupkyně, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněných Ing. P. Š., L. M. a Ing. M. N. dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V mimořádném opravném prostředku dovolatelka připomněla, pro jaké skutky byli obvinění obžalováni včetně jejich právní kvalifikace a jak ve věci rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud. V této souvislosti v podrobnostech poukázala na důvody, které vedly soudy prvního a druhého stupně k jejich novému rozhodnutí ve věci, jež vyplývají z napadeného usnesení a rozsudku.

Dovolatelka konstatovala, že rozsudek krajského soudu v rozsahu 44 stran je do poloviny strany č. 32 doslovným opisem rozsudku ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 4 T 32/2002, včetně početných gramatických chyb a nesprávného označení jednoho z poškozených subjektů (X. G. namísto G.). Na stranách 32 - 34 je zachycena rekapitulace rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, poté jedna strana velmi stručně popisuje průběh hlavního líčení ze dne 21. 7. 2005 a následuje téměř šest stran obsahující reprodukci závěrečných řečí státní zástupkyně a obhájců obviněných. Na stranách 40 - 42 je vyloženo hodnocení provedených důkazů a vysvětlen zprošťující výrok. Prvostupňový soud konstatoval, že ani provedené doplnění dokazování (zejména konfrontace) nepřineslo žádnou změnu dosavadních výsledků dokazování, ovšem navzdory stanovisku Nejvyššího soudu setrval na tom, že výpověď svědkyně Ing. E. J. je krajně nevěrohodná a osamocená, a že tato svědkyně musela mít určitou povědomost o praxi, kterou prováděli na pobočce A. ve S. obvinění Ing. P. Š. a L. M. Jejich počínání, ač bylo v rozporu s vnitřními pravidly fungování banky, prohlásil soud prvního stupně jinými slovy za správné a naopak normy, jimiž byli povinni se jako zaměstnanci banky řídit, označil za nepružné a stojící proti logice obchodu. Dovolatelka namítla, že přestože jednání těchto dvou obviněných bylo protiprávní, soud připisuje vznik škody zásahu svědkyně Ing. E. J., která sice postupovala podle stanovených pravidel, ale bylo to, jak uvedl soud, ekonomicky neprozíravé rozhodnutí. Jinými slovy soud prvního stupně schvaluje jednání zaměstnanců banky bez ohledu na to, jaká pravidla pro svou činnost banka stanoví, hlavně když to přináší zisk klientům, jejichž se taková protiprávní jednání týkají. Vzhledem k tomuto hodnocení soud neshledal na straně obviněných srozumění se vznikem škody. Pokud jde o obviněného Ing. M. N., tak podle soudu neměl s jednáním zbývajících dvou obviněných nic do činění, a proto bylo třeba všechny obviněné zprostit obžaloby. K rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka uvedla, že se plně ztotožnil se závěry krajského soudu, a podobně jako v předchozím rozhodnutí v této trestní věci deklaroval své přesvědčení, že jednání obviněných nenaplňuje skutkovou podstatu žádného trestného činu. Přisvědčil krajskému soudu v názoru, že vedení pobočky A. zřejmě o nesprávném poskytování akreditivů a garancí vědělo, a že k zastavení plateb firem L. a R. došlo až poté, kdy byly obstaveny jejich účty u A. Opakoval i argument soudu prvního stupně, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by obvinění Ing. P. Š. a L. M. byli srozuměni s jakýmkoli budoucím úmyslným použitím uvedených dokladů. K závěrům prvostupňového soudu se odvolací soud přiklonil i ohledně důvodů, pro něž došlo ke zproštění obžaloby u obviněného Ing. M. N.

Podle názoru dovolatelky si protiřečí závěry soudů obou stupňů, jak byly vyjádřeny v citovaných rozhodnutích, závěrům, které v této věci učinil Nejvyšší soud ve zrušovacím usnesení sp. zn. 6 Tdo 605/2004. Přestože v doplněném dokazování nevyšla najevo žádná další skutečnost, která by jakkoli pozměnila skutková zjištění učiněná v předchozím průběhu tohoto trestního řízení, nerespektovaly obecné soudy závazný právní názor, který vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání, jímž označil předešlá (v podstatě identická) rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze v této věci za nesprávná. Vzhledem k tomu, že jde o opakované dovolání na identickém skutkovém a právním základě, přičemž ani obsah opakovaných rozhodnutí soudů činných v prvním a druhém stupni nepřinesl žádný zásadně nový argument, na který by bylo potřeba reagovat, dovolatelka stručně zopakovala již dříve uvedené důvody dovolání.

V této spojitosti dovolatelka uvedla, že pokud jde o bod 1 obžaloby, byli to nepochybně obvinění Ing. P. Š. a L. M., kdo vystavil příkazy k otevření neodvolatelného bankovního akreditivu, o němž jim bylo známo, že zavazuje A. plnit za klientské firmy L. a R. v kterémkoli případě, kdy takto zajištěný závazek neuhradí firma sama. Současně věděli, že akreditiv musí být podložen blokací prostředků klienta na jejich účtu v částce, na níž je akreditiv vystaven. Takové prostředky však nikdy nezablokovali (a ani nemohli, protože na účtech nebyly), přestože centrále A. ohlásili, že se tak stalo a že je vše v souladu se stanovenými pravidly. Tímto podvodným způsobem dosáhli otevření nekrytých akreditivů pro firmy L. a R. Škodlivým následkem tohoto jednání byla platba v částce 3.163.057,99 Kč, kterou musela A. poskytnout zahraničnímu subjektu jako plnění z titulu podvodně vylákaných akreditivů namísto firem L. a R. Oba obvinění museli být nejméně srozuměni s tím, že pokud tyto obchodní společnosti nebudou z jakékoli příčiny schopny plnit takto zajištěné závazky, musí tak místo nich učinit A. Současně si museli být vědomi i toho, že by tyto akreditivy otevřeny nebyly, pokud by byla centrála pravdivě informována o jejich zajištění (přesněji nezajištění) prostředky klienta. Tento volní vztah obviněných k následku hrozícímu z jejich jednání vykazuje typické znaky eventuálního úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.], a proto jsou závěry prvostupňového i odvolacího soudu ohledně nedostatku subjektivní stránky nesprávné.

Podle názoru dovolatelky plyne z popsaných skutečností závěr, že obvinění Ing. P. Š. a L. M. jednáním popsaným v bodě 1 obžaloby naplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Je nerozhodné, zda podobná protiprávní praxe fungovala po delší dobu, aniž by (dílem náhody) již dříve došlo ke škodlivému následku, protože okamžik, kdy může k takovému následku dojít, nemohli obvinění předpokládat, ovlivnit ani vyloučit, ale po celou dobu s možností jeho vzniku museli být srozuměni. Toto jednání obviněných v rámci nepřímého úmyslu směřovalo nejen ke způsobení škody jinému subjektu (ať již A. nebo zahraničním obchodním partnerům společností L. a R.), nýbrž současně v každém případě k obohacení firem ovládaných Ing. M. N., a to především o hodnotu dodaného a nezaplaceného zboží, které bylo do jisté míry na zahraničních firmách podvodně vylákáno prostřednictvím nekrytých akreditivů a protiprávně vystavených garancí A.

Dále dovolatelka ohledně skutků popsaných v bodech 2 a) a 2 b) obžaloby konstatovala, že tyto skutky se týkají bankovních garancí (potvrzení hladkých plateb) vystavených obviněnými Ing. P. Š. a L. M. ve prospěch firem L. a R. Obvinění vůbec nebyli oprávněni takové instrumenty vydat, protože tak mohla činit výlučně centrála A. v P., a nebyli oprávněni vydávat ani potvrzení obdobná garancím, jaká ve prospěch zmíněných firem podepsali. Předmětné bankovní garance museli obvinění vystavovat s vědomím, že jde o jednání podvodné, kterým se zahraniční obchodní partneři firem L. a R. uvádějí v omyl, pokud jde o zajištění závazků těchto firem.

Podle dovolatelky se s ohledem na povahu, časovou a místní souvislost stává jednání obviněných Ing. P. Š. a L. M., jak je popsáno v bodě 1 obžaloby, a to v případě těchto dvou obviněných, a jednání uvedené pod bodem 2 obžaloby součástí jediného skutku, který je ovšem charakterizován vyšší způsobenou škodou (celkem 14.289.806,24 Kč), než je tomu u obviněného Ing. M. N. Nicméně v souhrnu představuje jednání obviněných Ing. P. Š. a L. M. stále skutek naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaného a dílem ve stadiu přípravy ve smyslu § 7 odst. 1 tr. zák.

Závěrem mimořádného opravného prostředku dovolatelka zdůraznila, že navzdory uvedeným skutečnostem a v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v této trestní věci rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 4 T 2/2005, tak, že obviněné zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby, přičemž jeho rozhodnutí evidentně stojí na nesprávném právním posouzení skutku popsaného v obžalobě. Odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, které tuto vadu rozsudku soudu prvního stupně vytýkalo, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 12 To 84/2005, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné. Soud druhého stupně tedy nereagoval na vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jíž bylo zatíženo rozhodnutí prvostupňového soudu. Tím sám naplnil dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V petitu dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. 12 To 84/2005, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné odvolání státní zástupkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. 4 T 2/2005, a rovněž zrušil tento předcházející vadný rozsudek soudu prvního stupně. Současně navrhla, aby zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně vyjádřila výslovný souhlas, aby za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dovolání projednal v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřili prostřednictvím společného obhájce obvinění Ing. P. Š. a L. M. Připomněli dosud učiněná zprošťující rozhodnutí ve věci. Zdůraznili, že Nejvyšší soud ve svém zrušujícím usnesení zavázal soud prvního stupně pouze k tomu, aby vyhodnotil dalším jejich výslechem subjektivní stránku jejich jednání, a aby prvostupňový soud zvážil konfrontaci jejich osob a Ing. E. D.; žádný závazný právní názor ve věci neučinil. Podle názoru obviněných byly v řízení před krajským soudem doobjasněny všechny pro věc významné skutečnosti, byla provedena i konfrontace. Rovněž jsou přesvědčeni, že z těchto doplňujících skutečností soudy obou stupňů vyvodily správné právní závěry. Dále obvinění mimo jiné konstatovali, že pokud je v rozsudku soudu prvního stupně věnována pozornost subjektivní stránce jejich jednání, provedené konfrontaci, jakož i právnímu hodnocení těchto okolností, jak zmiňuje dovolání, je to pozornost zcela přiměřená. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, proč a z jakých důvodů byla pro soud učiněná skutková zjištění rozhodující. Závěry jsou zcela jednoznačné, neumožňující jejich osoby uznat vinnými. Obvinění uvedli, že v dovolání se obecně stále vyskytují úvahy státního zastupitelství nemající nejmenší oporu v provedených důkazech. V této souvislosti poukázali na podle nich notoricky opakovanou skutečnost mnohonásobně potvrzenou všemi důkazy, že pokud by v okamžiku platby nebylo na účtu příslušných subjektů dostatek finančních prostředků, tato platba by tzv. neprošla, tedy peníze by nebyly bankou uhrazeny. Tomu bránil mimo jiné i technický způsob provedení plateb. Obvinění zdůraznili, že pokud je v dovolání tvrzeno, že museli být nejméně srozuměni s tím, že mohou nastat případy, kdy firmy L. a R. nebudou mít dostatečné prostředky a banka bude nucena plnit, tak přesný opak je pravdou. Byli srozuměni s tím, a to bylo prokázáno, že pokud finanční prostředky nebudou, k žádné platbě dojít nemůže. Také poukázali na to, že systém byl provozován bezchybně a bez jakékoliv možnosti vzniku škody fungoval až do zásahu Ing. E. D.; uvedeným společnostem bylo poskytováno běžné financování, a teprve po zmíněném zásahu došlo k jeho zhroucení. To se však stalo až po jejich odchodu. Vzhledem k tomu, že se Vrchní soud v Praze opětovně postavil na stejné stanovisko jako soud prvního stupně, a toto stanovisko řádně odůvodnil, nemůže být z hlediska dovolání dovolacím argumentům proti napadenému usnesení přisvědčeno. Obvinění proto považují dovolání za nedůvodné. Současně požádali, aby ve věci (tj. o mimořádném opravném prostředku) bylo podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodnuto ve veřejném zasedání a v neveřejném zasedání pouze v případě, že bude rozhodováno podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit [§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.]. Rovněž konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem, jak jsou vyžadovány zákonem a formulovány v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku soudem druhého stupně bez věcného přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. V tomto směru však dovolání napadenému usnesení nic nevytýká. Proto lze zmíněný dovolací důvod aplikovat jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí odvolacího soudu dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V návaznosti na požadavek zákona nejvyšší státní zástupkyně uplatnila důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná osoba uznána vinnou. Rovněž je možné vytýkat, že skutková zjištění byla chybně posouzena, což vedlo k nesprávnému závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Vedle těchto vad ohledně právního posouzení skutku, lze namítat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování zásadně vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost použitého hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Jelikož v dovolání nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech namítá nesprávné právní posouzení skutkových zjištění, jak byla učiněna na základě důkazů provedených v hlavním líčení, neboť podle jejího názoru naplňují znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonaného a dílem ve stadiu přípravy ve smyslu § 7 odst. 1 tr. zák. včetně nepřímého úmyslu v jednání obviněných, a to ohledně skutků, pro které byli obvinění Ing. P. Š., L. M. a Ing. M. N. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, je uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejen formálně, ale i materiálně naplněn. Proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítané právní vady. Naproti tomu je nutno označit za irelevantní tu část dovolání, ve které jsou dovolatelkou spatřovány některé nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (tvrzení, že do poloviny str. 32 jde o doslovný opis rozsudku téhož soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 4 T 32/2002, dále že text obsahuje gramatické chyby, nesprávné označení jednoho z poškozených subjektů, jeho značná část je věnována reprodukci závěrečných řečí státní zástupkyně a obhájců obviněných, přičemž pouze na str. 40-42 je vyloženo hodnocení provedených důkazů a vysvětlen zprošťující výrok).

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).

Při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek pro druhou stranu. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku, tak i ušlý zisk. Z hlediska subjektivní stránky musí být zjištěno, že pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.

Předně je potřebné připomenout, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 6 Tdo 605/2004, mimo jiné uvedl: „…Krajský soud v Hradci Králové nepostupoval zcela důsledně podle zákona, když dospěl k závěru, že ve zjištěném jednání obviněných Ing. P. Š., L. M. a Ing. M. N. (str. 28 až 31 odůvodnění rozsudku) nemůže jít o trestný čin. V případě skutku pod bodem 1 obžaloby obvinění Ing. P. Š. a L. M. vystavením příkazů k otevření neodvolatelných bankovních akreditivů uváděli v omyl centrálu A. v P. o skutečném stavu na účtech firem L. a R. (neprovedli příslušnou blokaci finančních prostředků na účtech a vyznačili, že krytí je zajištěno, ač v té době nebyla částka na účtech ke krytí dostatečná). Tímto postupem porušovali svoje povinnosti pracovníka banky. Předmětné akreditivy centrála A. otevřela, neboť předpokládala, že jsou kryty blokací příslušných finančních prostředků na účtu klienta. Ohledně skutku pod bodem 2 b) obžaloby obvinění Ing. P. Š. a L. M. k žádosti obviněného Ing. M. N. neoprávněně vystavili celkem 17 potvrzení banky, na která bylo v A. nahlíženo jako potvrzení hladkých plateb, v nichž potvrzovali převedení finančních prostředků pro holandskou firmu A. P. ve prospěch firem L. a R. zastoupených Ing. M. N. za dodané zboží v celkové částce nejméně 257.235,- USD, tedy v přepočtu 7.434.867,- Kč. Jmenovaná firma tím byla uváděna v omyl, neboť tato potvrzení považovala jako garanci banky o tom, že částka v nich uvedená bude uhrazena. V dalším průběhu také došlo ke zmenšení majetku - škodě na majetku - společnostem A. (z důvodu zmíněných akreditivů musela plnit některým dodavatelům firem L. a R. za dodané zboží) a A. P. (zboží, které dodala firmám L. a R. nebylo uhrazeno) a k neoprávněnému rozmnožení majetku - obohacení - firem L. a R.“ Dovolací soud rovněž zdůraznil: „…zásah ředitelky filiálky A. ve S. Ing. E. D., kterým došlo k vinkulaci účtů firem L. a R., nebyl postupem v rozporu s právem, a to na rozdíl od jednání obviněných Ing. P. Š. a L. M., které přinejmenším porušovalo povinnosti pracovníka banky.“ V této spojitosti připomněl, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jeho jednání přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo. Nejvyšší soud dále konstatoval: „Při hodnocení subjektivní stránky v jednání obviněných Ing. P. Š. a L. M. Krajský soud v Hradci Králové sice důvodně vycházel z absence přímého úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.], neboť prokázaným smyslem jejich počínání nebylo způsobení škodlivého následku. Současně však náležitě neposuzoval, zda obvinění nejednali v eventuálním úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.], tj. zda věděli, že jejich jednáním - realizací předmětných akreditivů a zmíněných potvrzení banky - může dojít k situaci, kdy jednak A. bude muset plnit místo firem L. a R. a jednak holandská firma A. P. nedostane zaplaceno za dodané zboží, tj. vznikne těmto společnostem škoda, přičemž současně dojde k majetkovému prospěchu firem L. a R., a pro případ, že se tak stane, byli s tím srozuměni. V případě činu obviněných Ing. P. Š. a L. M. pod bodem 2 a) obžaloby sice nemohlo jít u jejich osob (měli jednat na žádost obviněného Ing. M. N.) o dokonaný trestný čin a ani jeho pokus, neboť předmětná potvrzení nemohli z filiálky A. ve S. odeslat a učinil tak někdo jiný. Soud prvého stupně se však měl zabývat tím, zda v této části zjištěného jednání obviněných nelze spatřovat přípravu k trestnému činu (§ 7 odst. 1 tr. zák.), pro který byli obžalováni, a to vzhledem k tomu, v jakém stavu vypracovanosti byla obě potvrzení banky (pro obchody firmy L. s kanadskou firmou X. G. P. L. vztahující se k dodávce zboží v hodnotě 3.691.881,25 Kč firmě L.) uložena ve stole obviněného Ing. P. Š.…“. V souvislosti se zrušením rozhodnutí soudů obou stupňů bylo Krajskému soudu v Hradci Králové přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S poukazem na okolnost, že se výpovědi obviněných Ing. P. Š. a L. M. zcela rozcházely s výpovědí svědkyně Ing. E. J., dříve D., v tom, zda v případě předmětných neodvolatelných bankovních akreditivů a vystavení zmíněných potvrzení banky jednali na pokyn jmenované, která v daném období byla ředitelkou filiálky A. ve S., bylo prvostupňovému soudu uloženo provést u hlavního líčení konfrontaci těchto osob (§ 104a tr. ř.), aby mohl i na základě tohoto důkazu zhodnotit věrohodnost jednotlivých tvrzení. Rovněž měl provést i další důkazy, které mohly navrhnout též strany řízení, pokud to rozhodnutí ve věci bude vyžadovat. Také bylo zmíněno, že právní posouzení, tj. zda jednání obviněných naplňuje či nenaplňuje všechny zákonné formální i materiální znaky trestného činu, pro který byli obžalováni včetně úmyslného zavinění, případně jiného trestného činu, bude odvislé od zjištěného skutkového stavu (vše na str. 8 až 11 usnesení dovolacího soudu).

Krajský soud v Hradci Králové doplnil u hlavního líčení dokazování, přičemž provedl nejen Nejvyšším soudem uloženou konfrontaci obviněných Ing. P. Š. a L. M. se svědkyní Ing. E. J., dříve D., ale i konfrontaci obviněného Ing. M. N. s jmenovanou svědkyní. Dále bylo provedeno i několik listinných důkazů (vše na č. l. 1171-1189 spisu). K vyhodnocení provedených konfrontací soud prvního stupně mimo jiné konstatoval: „…vyznělo ve prospěch obžalovaných, kteří i nadále setrvali na svých výpovědích. Toto sice učinila i svědkyně Ing. J., ale její tvrzení o tom, že o ničem nevěděla, a že si na žádné konkrétní jednání již nepamatuje, je krajně nevěrohodné a osamocené… V této otázce se tedy soud přiklonil k tomu, že obhajoba obžalovaných nebyla vyvrácena a že určitou konkrétní vědomost o praxi, kterou na pobočce zmíněné banky ve S. prováděli první dva obžalovaní, musela mít i tehdejší ředitelka zmíněné filiálky. Tato okolnost je sice sama o sobě nepříliš významná, neboť spolupráce další osoby obžalované nevyviňuje z jejich případné trestné činnosti, ale nabývá na důležitosti při vyhodnocování, zda obžalovaní byli či mohli být srozuměni se vznikem škody, ať už na úkor banky nebo obchodujících společností či se vznikem obohacení na straně firem L. a R.“ Dále prvostupňový soud ke skutkovým zjištěním uvedl: „…cílem konání obžalovaných bylo, aby zmíněné obchody probíhaly ke spokojenosti všech zúčastněných stran včetně banky, a jenom proto první dva obžalovaní porušovali svoje povinnosti pracovníků banky. V případě, že by tímto způsobem docházelo k poškozování nějakého ze zúčastněných subjektů, pak by samozřejmě tato činnost nebyla pro nikoho prospěšná a pak by nemohla dlouhodobě probíhat. Jak však bylo zjištěno z provedeného dokazování, činnost obžalovaných probíhala delší dobu ke spokojenosti všech stran, a to i vůči jiným subjektům, než jsou uvedeny v obžalobě. Úhrada závazků firem L. a R. až do okamžiku zásahu Ing. J. probíhala řádně a ke dni splatnosti na příslušném účtu vždy peníze byly… Obžalovaný Ing. N. závazky svých firem hradil a v okamžiku, kdy došlo k platebním problémům s bankou, jednal a poskytl určité i nadstandardní záruky k úhradě nezaplacených pohledávek. Podle názoru soudu především chování tohoto obžalovaného poté, co došlo k zásahu bývalé ředitelky Ing. J. a snaha o řešení problému na půdě banky dovedlo soud k tom, že nebylo prokázáno jeho srozumění se způsobením škody bance nebo subjektům uvedeným v bodě 2 písm. a) či b). Také nebylo ničím prokázáno, že by právě tento obžalovaný požádal první dva obžalované, aby se chovali protiprávně tak, jak je uvedeno v obžalobě.“ (vše na str. 40 a 41 napadeného rozsudku).

K jednání obviněných Ing. P. Š. a L. M. krajský soud připomněl, že se chovali protiprávně a bez jejich konání by ke škodě, jak je tvrzena v obžalobě nedošlo. Rovněž konstatoval: „Situace prvních dvou obžalovaných podle provedeného dokazování byla taková, že byli seznámeni s tím, že ve vztahu k firmám L. a R. bude postupováno nadstandardně, a vedle obžalovaných tuto praxi prováděl i svědek Ing. K. a byla prováděna i vůči jiným subjektům, než jsou uvedeny v obžalobě. V tomto směru financování zmíněným způsobem bylo jakýmsi obvyklým způsobem v postupu zmíněné pobočky u významných klientů.“ V této spojitosti prvostupňový soud zdůraznil: „Lze jen velmi těžko u prvních dvou obžalovaných předvídat, a ani žádný ze soudů to dosud neuzavřel, že by chtěli touto činností někomu způsobit škodu. Cílem jejich konání bylo, aby obchody probíhaly, tyto byly vždy hrazeny z prostředků klienta, které do banky složil, a tudíž bance tyto obchody přinášely prospěch. …lze jen těžko vyvrátit argument, že pokud by peníze na zmiňovaných účtech nebyly, tak by prostě obchod neproběhl a neuskutečnil by se. Byť v takto krystalické podobě to neprobíhalo, neboť tu byla opožděná splatnost oproti dodávkám zboží, ale z hlediska náhlého zastavení úhrad je tato obhajoba obžalovaných zásadní. Tedy i zájem prvních dvou obžalovaných, ale i tehdejší ředitelky filiálky byl, aby obchody probíhaly. Proto se také první dva obžalovaní dopustili protiprávního jednání, které vykazuje znaky jednání podvodného, a byli za něj bankou potrestáni. K této objektivní stránce se však musí připojit i zavinění, v našem případě srozumění se vznikem škody.“ Soud prvního stupně uvedl, že toto srozumění obviněných se vznikem škody neshledal, respektive nebyl toho názoru, že by bylo možno je jednoznačně dovodit bez důvodných pochybností. Podle jeho názoru vědělo-li vedení pobočky o této činnosti obžalovaných, byla-li tato činnost považována za standardní u významných klientů a probíhala-li dlouhodobě bez jakýchkoliv následků, když do doby zásahu Ing. J. bylo vždy krytí finančních prostředků zajištěno, byť až ke dni splatnosti a nikoliv ke dni, ke kterému to potvrzovali centrále, lze jen velmi těžko dovodit, že obvinění mohli vědět, že jejich konáním může dojít ke škodě na straně banky nebo zúčastněných subjektů, a pro případ vzniku takovéto škody s tím byli srozuměni. V této souvislosti prvostupňový soud upozornil, že dodané finanční prostředky pocházely ze zdrojů, které dodal obviněný Ing. N., a nikoliv ze zdrojů dotčené banky. Žádný důkaz také neprokázal, že by obvinění měli vědět o tom, že firmy L. a R. jsou ve finančních problémech, jak je tvrzeno, a že právě díky této vědomosti se měli chovat na úkor banky či poškozených společností (vše na str. 41-42 napadeného rozsudku).

Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné osoby zavinění a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, který se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Pokud Krajský soud v Hradci Králové dospěl u hlavního líčení po povedeném doplnění dokazování a vyhodnocení všech důkazů ke skutkovému zjištění, s nímž se v odvolacím řízení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, že v jednání obviněných Ing. P. Š., L. M. a Ing. M. N. nebylo ohledně skutků, pro které byli obžalováni, spolehlivě prokázáno naplnění zejména volní stránky, tj. alespoň jejich srozumění s případnou škodou na cizím majetku (u A., a. s., a společností obchodujících se společnostmi L. a R.), z čehož soudy obou stupňů dovodily u jejich osob absenci úmyslného zavinění ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. a bylo rozhodnuto ohledně všech obviněných o zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tak tomuto hmotně právnímu posouzení nelze důvodně vytýkat pochybení.

K argumentaci nejvyšší státní zástupkyně, že soudy prvního a druhého stupně nebyl respektován závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho usnesení ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 6 Tdo 605/2004, je nutno konstatovat, že uvedená námitka nejen že nenaplňuje žádný dovolací důvod, ale není postavena ani na reálném základě. Nejvyšší soud sice na str. 8 zmíněného rozhodnutí uvedl, že Krajský soud v Hradci Králové nepostupoval zcela důsledně podle zákona, avšak tímto konstatováním včetně okolnosti, že nebylo náležitě posouzeno, zda obvinění nejednali v eventuálním úmyslu (viz str. 9 usnesení), nebyl vysloven závazný právní názor ohledně nového rozhodnutí ve věci, jak je dovozováno v dovolání. Ze samého závěru odůvodnění usnesení dovolacího soudu vyplývá, že právní posouzení (tj. zda jednání obviněných naplňuje či nenaplňuje všechny formální i materiální znaky trestného činu, pro který byli obžalováni včetně úmyslného zavinění, případně jiného trestného činu) bylo podmíněno od skutkového stavu zjištěného na základě doplněného dokazování. Již sama tato skutečnost - nutnost náležitého zjištění skutkového stavu dalšími důkazy - zpravidla vylučuje možnost v rámci závazného právního názoru Nejvyššího soudu předem stanovit právní kvalifikaci skutku, formu zavinění apod.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. září 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 26. September 2006