JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 400/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2008 dovolání, která podali obvinění JUDr. D. H. a J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 5 To 73/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 30/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. D. H. a J. H. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2006, sp. zn. 3 T 30/2000, byli obvinění JUDr. D. H. a J. H. uznáni vinnými, že společně dne 11. 4. 1997 v O. ulici, P., podepsali kupní smlouvu o prodeji domu v katastrálním území P., okres P. – z., s kupující T. S., která smlouvu podepsala dne 15. 4. 1997, přičemž obžalovaní tvrdili, že na předmětné nemovitosti neváznou žádné dluhy či jiné právní povinnosti, ačkoli už dne 9. 11. 1996 probíhalo u Katastrálního úřadu pro P. – z. řízení o povolení vkladu vlastnického práva předmětné nemovitosti s příslušenstvím ve prospěch J. A. za půjčku v částce 800.000,- Kč, přičemž tento návrh sami obžalovaní u katastrálního úřadu podali, přičemž dále kupující T. S. zatajili předběžné opatření na základě rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 20. listopadu 1996, pod sp. zn. 8 C 1750/96, kterým bylo zakázáno obžalovaným s předmětnou nemovitostí včetně příslušenství nakládat, přičemž na základě kupní smlouvy od poškozené S. tímto způsobem vylákali dne 7. 4. 1997 částku 620.000,- Kč, 15. 4. 1997 částku 25.000 NLG, které odpovídá částka 382.500,- Kč a 3. 6. 1997 částku 397.500,- Kč, a to vše pod příslibem prodeje domu, takto celkem od poškozené převzali částku ve výši nejméně 1.400.000,- Kč, ačkoli oba obžalovaní věděli, že v té době dům nemůže změnit vlastníka.

Takto zjištěné jednání bylo soudem prvního stupně u obou obviněných kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely účinné od 1. 1. 2002. Za tento trestný čin byli odsouzeni:

- obviněný JUDr. D. H. podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, č. j. 5 To 99/03 – 979, jakož i dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

- obviněná J. H. podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradě škody T. S., částku 1.400.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 5 To 73/2006, byl k odvolání obviněných napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém výroku o trestu. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného JUDr. D. H. odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 5 To 99/03, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná J. H. byla odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s pravomocnou částí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2006, sp. zn. 3 T 30/2000, napadli oba obvinění prostřednictvím společného obhájce dovoláním, které opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Konstatovali, že jako obvinění neměli v části řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měli a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedli, že výsledek dovolání může zásadně ovlivnit jejich postavení obviněných. Vzhledem ke specifické problematice občanskoprávního vztahu při uzavírání kupní smlouvy o koupi nemovitosti je nutné při hodnocení důkazů a činění právních závěrů v trestním řízení aplikovat a posuzovat též hmotně právní ustanovení občanského zákoníku spolu s právní úpravou zápisů vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, vše v návaznosti na hmotně právní ustanovení trestního zákona. Současně obvinění odkázali na obsah jimi podaných odvolání a argumenty v nich uplatněné.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění připomněli, že rozsudek soudu prvního stupně jim klade za vinu, že nakládali s nemovitostí, na niž se vztahovalo omezení v rozsahu předběžného opatření Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 20. 11. 1996, sp. zn. 8 C 1750/96, a že poškozenou T. S. ještě před podpisem kupní smlouvy neinformovali o právních vadách na nemovitostech váznoucích, čímž ji měli uvést v omyl a vylákat na ní kupní cenu za nemovitosti. Namítli, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly hmotné právo, konkrétně občanský zákoník a zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem v tehdy platném znění, což vedlo k tomu, že na nesprávně a neobjektivně zjištěný skutkový stav byl nesprávným způsobem aplikován trestní zákon v ustanovení o trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Rovněž se dostatečně nezabývaly právním významem předběžného opatření Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 20. 11. 1996, sp. zn. 8 C 1750/96, a jeho vztahem k vlastnictví nemovitostí, které na T. S. zamýšleli kupní smlouvou převést. Předběžné opatření neměnilo charakter vlastnictví k nemovitostem, neboť obvinění, i po jeho vydání, nadále zůstávali spoluvlastníky nemovitostí. Soudy neprovedly základní výklad hmotného práva o tom, že sice dočasně nemohli realizovat převod vlastnických práv k nemovitostem tím, že by podali u příslušného katastrálního úřadu návrh na zahájení řízení o provedení vkladu do katastru nemovitostí, což by vedlo ke změně vlastnického vztahu k nemovitostem. Současně obvinění zdůraznili, že zákon ani soudní rozhodnutí o předběžném opatření neporušili, pokud jen uzavřeli kupní smlouvu, a to již se všemi budoucími náležitostmi včetně prohlášení o tom, že na nemovitostech neváznou právní či faktické vady, avšak bez jinak nutného navazujícího právního úkonu ve vztahu ke katastrálnímu úřadu, tedy návrhu na provedení vkladu do katastru nemovitostí. Ohledně něho bylo ujednáno, že bude podán později. Obvinění uvedli, že T. S. jako kupující byla informována o důvodech, které je jako prodávající vedly k pozdějšímu předložení kupní smlouvy spolu s návrhem na vklad katastrálnímu úřadu za souběžného i jejího pozdějšího dílčího plnění na kupní cenu v postupných splátkách. Tímto postupem nebyla porušena zákonná úprava stanovená pro způsob převodu vlastnictví k nemovitostem a ani předběžné opatření vydané soudem. Uzavřená kupní smlouva měla povahu tzv. „smlouvy ležící“, tj. byla stejného charakteru, jaký by měla např. smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy, a to až do doby, než by obě smluvní strany splnily podmínky, které si při podpisu kupní smlouvy, byť jen verbálně, stanovily. Prodávající měli nejprve dořešit své finanční problémy, které se odrazily i na dočasném omezení možnosti právního převodu nemovitostí na základě zatím nezpůsobilého podání návrhu na vklad, přičemž kupující si měla v mezidobí opatřit zbývající část finančních prostředků na doplacení kupní ceny. Daný hmotně právní problém však ani jeden ze soudů při hodnocení právního stavu neřešil.

Dále obvinění poukázali na ustanovení § 2 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, podle něhož právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému katastrálnímu úřadu. Dodali, že uzavřená kupní smlouva, jejímž předmětem je nemovitost, sama o sobě změnu právního vztahu nevyvolává. Podle § 133 odst. 2 obč. zák. se vlastnictví nemovitosti nabývá teprve vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů. Obvinění podotkli, že žádná skutečnost zjištěná během trestního řízení nenasvědčuje tomu, že by nechtěli celý smluvní vztah a převod vlastnictví nemovitostí na kupující řádně dokončit. V této souvislosti zmínili, že z hlediska hmotně právní úpravy provedené občanským zákoníkem a zák. č. 265/1992 Sb., v tehdy platném znění, mohla být kupní smlouva uzavřena, mohla být účastníky podepsána a bylo možné uzavřít dohodu o jejím podání s návrhem na vklad katastrálnímu úřadu nikoli bezprostředně po podpisu smlouvy, ale až s odstupem doby od uzavření smlouvy. Jestliže pro toto přechodné období mezi podpisem kupní smlouvy a podáním návrhu na vklad do katastru nemovitostí fakticky tyto předali kupující T. S. do užívání, předali jí klíče od domu, do kterého ji přivezli, na její žádost z O. a z N. přivezli její osobní věci a vybavení, a zahájili i úpravy a opravy nemovitostí podle dispozic kupující, tak soudy provedly nesprávné hmotně právní posouzení skutku, když jednání podřadily pod ustanovení o trestném činu podvodu, jak je vymezen v § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Též pochybily, jestliže se odmítly zabývat právním posouzením toho, zda ze strany kupující T. S. byla vůbec kupní smlouva platně uzavřena. Obvinění soudům vytkli, že odmítly provedení důkazů navrhovaných obhajobou, což ovlivnilo následnou nesprávnou aplikaci trestního zákona. Mezi účastníky kupní smlouvy panovala v době jejího podpisu shoda v tom, že kupující převezme nemovitosti bez ohledu na to, že jí ještě nebude svědčit vlastnické právo vložené do katastru nemovitostí a v mezidobí si prodávající vyřeší své finanční problémy a uvedou právní stav nemovitostí do situace, která bude odpovídat znění podepsané kupní smlouvy.

V případě dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obvinění namítli, že procesní vada spočívá v nedostatku vyrozumění obhájce o prováděném výslechu poškozené T. S., jejíž výpověď je pro posuzování věci a meritorní rozhodnutí zásadní. Soudy obou stupňů, ač si byly nedostatku vědomy, tak ho neodstranily a meritorně rozhodly v jejich neprospěch. Již odvolací soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, akceptoval námitky obviněných uplatněné v odvolání a posoudil procesní nedostatečnost provedeného důkazu výslechem poškozené T. S. Uvedl, že první obhájkyně obviněných JUDr. N. K. požádala ve stadiu přípravného řízení vyšetřovatelku v této trestní věci, aby byla vyrozuměna o všech úkonech, které budou provedeny. Svědkyně T. S. byla vyšetřovatelkou vyslechnuta dne 22. 7. 1999, avšak o provedení úkonu nebyla obhájkyně vyrozuměna. Obvinění poukázali na tehdy platné ustanovení § 165 odst. 2 tr. ř., podle něhož byl vyšetřovatel povinen sdělit obhájci čas, dobu a místo konání úkonu, ledaže by nešlo provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce by nebylo možné zajistit. Tyto podmínky však splněny nebyly, výpověď tudíž nelze považovat za procesně způsobilou, a pokud ji v hlavním líčení Městský soud v Praze jen přečetl (č. l. 783 spisu), postupoval nesprávně.

V dovolání obvinění rovněž uvedli, že následně byl orgány činnými v trestním řízení požádán Úřad státního zastupitelství při Zemském soudu v Duisburgu v Německu o výslech poškozené T. S. s tím, aby o jeho provedení byla vyrozuměna obhájkyně JUDr. N. K. a dána jí možnost se výslechu účastnit. Výslech poškozené byl proveden soudkyní Obvodního soudu v Duisburgu dne 13. 1. 2000. V jeho rámci bylo zaznamenáno usnesení, že podle § 168c německého trestního řádu jsou obvinění vyloučeni z výslechu svědků stejně jako jejich obhájce, jelikož existují obavy, že by v jejich přítomnosti nedošlo k řádné výpovědi. Podle § 168c odst. 5 německého trestního řádu nebyly z těchto důvodů zmíněné osoby informovány. Obvinění vytkli Městskému soudu v Praze, že svědeckou výpověď T. S. přečetl, a to s odkazem na ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., přičemž odkázal na vnitrostátní německou úpravu. Opakovaně tudíž nedodržel ustanovení české procesní úpravy, neboť ani tato výpověď není pro další řízení procesně způsobilá.

Obvinění konstatovali, že v odvolacím řízení namítali nesprávný postup soudu prvního stupně při dokazování čtením procesně nezpůsobilé výpovědi svědka zejména odkazem na čl. 10 Ústavy České republiky, podle něhož ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Orgány činné v trestním řízení musejí postupovat tak, aby to bylo v souladu nejen s vnitrostátním zákonem, ale i s příslušnými mezinárodními smlouvami. Taktéž odkázali na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, o tom, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. V předchozích odvolacích řízeních Vrchní soud v Praze akceptoval námitky obhajoby a jelikož prvostupňový soud nerespektoval závazný pokyn (poškozená T. S. nebyla procesně akceptovatelným způsobem vyslechnuta), tak odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 5 To 92/2004, z popsaných i jiných důvodů zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 3 T 30/2000, a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Nový rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2006, sp. zn. 3 T 30/2000, konstatoval, že poškozená T. S. se k výslechu u soudu ve Stuttgartu v Německu, k němuž se osobně dostavil tentokrát řádně vyrozuměný obhájce JUDr. F. Š., nedostavila z důvodu svého trvale nepříznivého stavu a při absenci tohoto důkazu znovu rozhodl odsuzujícím rozsudkem. V navazujícím odvolacím řízení již z trvající neodstranitelné procesní vady Vrchní soud v Praze nevyvodil v rozsudku ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 5 To 73/2006, žádné důsledky. V odůvodnění rozhodnutí na str. 3 konstatoval: „nevyslechl-li Městský soud v Praze T. S. jako svědkyni, nejednal v rozporu s pokynem Vrchního soudu v Praze, neboť tento požadavek bylo nutno respektovat pouze v případě, že výslech svědkyně lze provést“.

Závěrem dovolání obvinění zdůraznili, že pokud nebyly kromě jejich doplňujících výslechů v pozdějších hlavních líčeních provedeny žádné nové důkazy a skutková zjištění soudu jsou stejně neúplná jako při prvním odsuzujícím rozsudku, tak došlo k jejich odsouzení nezákonně při porušení práva na obhajobu. Stalo se tak na základě výpovědi poškozené T. S., která však byla pořízena v rozporu s trestním řádem, čl. 10 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s vědomím Vrchního soudu v Praze, který změnil bez zjevného podkladu a doplnění skutkových zjištění svůj právní názor. Taktéž poukázali i na délku trvání trestního řízení (od března 1999) a délku uloženého podmíněného trestu odnětí svobody u obviněné J. H.

Z popsaných důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 5 To 73/2006, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2006, sp. zn. 3 T 30/2000, a ve věci sám rozhodl a jejich osoby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť v ní popsaný skutek není trestným činem.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Státní zástupce konstatoval, že při řešení otázky, zda lze námitky obviněných podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je třeba vycházet z úvahy, že ten dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, ale i na případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Současně uvedl, že žádný z dovolacích důvodů nespočívá v obecném či jakémkoli porušení práva obviněného na obhajobu. S přihlédnutím k těmto skutečnostem zdůraznil, a to s odkazem na konkrétní citaci námitek vznesených v mimořádném opravném prostředku, že mimo zmíněný dovolací důvod uplatněný obviněnými stojí veškeré výhrady, které v jeho rámci prezentovali. Podle jeho názoru je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení řádně zajistily, aby obhájce obviněných byl přítomen předmětnému procesnímu úkonu, tj. bylo mu fakticky umožněno, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Jestliže výslech poškozené T. S. nebyl cestou právní pomoci realizován, stalo se tak pouze z důvodů, které nemohly orgány činné v trestním řízení ovlivnit. V návaznosti na to státní zástupce podtrhl, že námitky obviněných vznesené prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nezakládají ani žádný jiný důvod dovolání. Pokud by obvinění uplatnili pouze tento dovolací důvod, bylo by nutné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V souvislosti s obviněnými uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomněl, že v jeho rámci lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu resp. znaky žádného trestného činu neměl. V dovolání proto nelze vznášet pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a v návaznosti na to i soudem odvolacím, navrhovat opakování důkazů, respektive provádění důkazů dalších, popř. jinak hodnotit již provedené důkazy a namítat, že soudy rozhodnutí opřely o důkazy získané způsobem, který neodpovídal předepsanému procesnímu postupu. Jiným nesprávným hmotně právním posouzením se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Státní zástupce poukázal na to, že obvinění uvedli, že poškozená T. S. byla dostatečně informována o celé situaci a okolnostech prodeje nemovitostí, přičemž v době podpisu kupní smlouvy panovala mezi obviněnými jako prodávajícími a poškozenou jako kupující shoda, že převezme nemovitosti bez ohledu na to, že jí ještě nebude svědčit vlastnické právo vložené do katastru nemovitostí a v odložené době k podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí si prodávající vyřeší své finanční problémy a uvedou právní stav nemovitostí do situace, která již bude odpovídat znění podepsané kupní smlouvy. V této spojitosti zdůraznil, že obvinění ve skutečnosti brojí proti skutkovému stavu věci, jak byl soudy obou stupňů zjištěn. Dovolacímu soudu předkládají vlastní verzi průběhu skutkového děje a domáhají se zjištění jiných, pro ně příznivějších skutkových okolností a nevznáší námitky, které by se týkaly chybné aplikace hmotně právních ustanovení trestního zákona či jiných předpisů. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani výhradu obviněných, že v předmětné trestní věci byl nesprávně a neobjektivně zjištěn skutkový stav, neboť takové tvrzení je založeno na údajném porušení nikoliv hmotně právních norem, nýbrž norem procesních ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Procesní charakter má i jejich námitka, že „Žádná skutečnost zjištěná během trestního řízení nenasvědčuje tomu, že bychom nechtěli celý smluvní vztah řádně ukončit a že bychom nechtěli dokončit převod vlastnictví nemovitosti na kupující. Právě naopak, všechny důkazy tomu nasvědčují.“ Rovněž pod žádný z dovolacích důvodů uplatněných v mimořádném opravném prostředku není možno zahrnout ani výhradu obviněné J. H., která se týká uloženého trestu. Jestliže by obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze výše zmíněné výhrady, bylo by nutné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jejich dovolání odmítnout.

Podle státního zástupce by shora uvedené námitky obviněných mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by jej v dovolání odůvodněně namítli. Obvinění však tímto způsobem ničeho nenamítali a ani Nejvyšší státní zastupitelství po přezkoumání rozhodnutí nedospělo k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry soudů. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky, a to nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech.

Naproti tomu státní zástupce konstatoval, že pod obviněnými namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit předně výhradu, že soudy nesprávně aplikovaly hmotné právo, konkrétně občanský zákoník a zák. č. 265/1992 Sb., v tehdy platném znění. Dále jejich námitku, že „Podle § 2 odst. 3 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušnému katastrálnímu úřadu. Uzavřená kupní smlouva, jejímž předmětem je nemovitost, sama o sobě změnu právního vztahu nevyvolává. Podle § 133 odst. 2 obč. zák. se vlastnictví nemovitosti nabývá teprve vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů.“ Pod uplatněný důvod dovolání spadá podle státního zástupce i námitka obviněných o potřebě zabývat se právním posouzením toho, zda kupní smlouva byla ze strany poškozené T. S. platně uzavřena. Dodal, že ačkoliv část dovolacích námitek odpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, je třeba dovolání považovat za zjevně neopodstatněné.

Ve vyjádření státní zástupce uvedl, že soudy obou stupňů při posuzování předmětné trestní věci správně vycházely z obsahu článku IV. kupní smlouvy podepsané dne 11. 4. 1997 obviněnými manžely H. a dne 15. 4. 1997 poškozenou T. S., kde je výslovně uvedeno, že prodávající, tedy obvinění, prohlašují, že na převáděné nemovitosti neváznou žádné dluhy, věcná břemena, zástavní nebo podzástavní práva nebo jiné právní povinnosti. Ze skutkových okolností přitom vyplývá, že obviněným bylo známo, že toto prohlášení je nepravdivé, protože zde bylo vedeno u katastrálního úřadu řízení ohledně finanční půjčky, kterou obviněným poskytl svědek J. A., a že Okresní oud Praha – západ vydal rozhodnutí, jímž jejich osobám zakazoval dispozici s předmětnou nemovitostí. Státní zástupce taktéž odkázal na ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák., podle něhož převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva. Podle § 2 odst. 2 tohoto zákona práva uvedená v § 1 odst. 1 vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak. Státní zástupce uvedl, že z citovaných právních norem vyplývá, že zápis přechodu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí má konstitutivní povahu a smlouva je pouze podkladem pro zápis přechodu vlastnictví do katastru nemovitostí. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných je však určující, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstírá určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle či podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák. – relativní neplatnost). V tomto směru státní zástupce odkázal na právní názor opakovaně aplikovaný v rozhodnutích senátů občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005). Vzhledem k uvedenému právnímu názoru není smlouva mezi obviněnými manžely H. a poškozenou T. S. absolutně neplatná.

Závěrem vyjádření státní zástupce konstatoval, že byla dostatečně objasněna subjektivní stránka žalovaného protiprávního zaviněného jednání obviněných, které naplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu. Z popsaných důvodů proto navrhl, aby dovolání obviněných bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učiněno v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných JUDr. D. H. a J. H. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.].

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. c), g), tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadá nejen na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě (§ 36 a § 36a tr. ř.), ale i na případy, kdy obviněný sice zvoleného nebo soudem ustanoveného obhájce má, avšak orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil.

Obvinění JUDr. D. H. a J. H. vytýkají nesprávný postup soudu prvního stupně při dokazování, a to čtením procesně nezpůsobilé výpovědi poškozené T. S., která nebyla vyslechnuta procesně akceptovatelným způsobem, čímž podle jejich názoru došlo k porušení čl. 10 Ústavy a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K výslechu u soudu ve Stuttgartu v Německu, k němuž se osobně dostavil řádně vyrozuměný obhájce JUDr. F. Š., se poškozená nedostavila z důvodu svého trvale nepříznivého stavu. Soud při absenci tohoto zásadního důkazu přesto znovu rozhodl odsuzujícím rozsudkem.

K těmto výhradám obviněných nutno konstatovat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují.

První obhájkyně obviněných JUDr. N. K. požádala v přípravném řízení vyšetřovatelku, aby byla vyrozuměna o všech úkonech, které budou provedeny (č. l. 4 spisu). Je skutečností, že svědkyně T. S. byla vyšetřovatelkou vyslechnuta dne 22. 7. 1999 (č. l. 475-478 spisu), avšak o výslechu nebyla obhájkyně vyrozuměna, což bylo v rozporu s tehdy účinným ustanovením § 165 odst. 2 tr. ř. Následně Městské státní zastupitelství v Praze požádalo Úřad státního zastupitelství při Zemském soudu v Duisburgu v Německu o výslech poškozené T. S. s tím, aby o jeho provedení byla vyrozuměna obhájkyně JUDr. N. K. a dána jí možnost se úkonu účastnit (č. l. 449-458 spisu). Výslech jmenované byl proveden soudkyní Obvodního soudu v Duisburgu dne 13. 1. 2000. V jeho rámci bylo zaznamenáno usnesení, že podle § 168c německého trestního řádu jsou obvinění vyloučeni z výslechu svědků stejně jako jejich obhájce, jelikož existují obavy, že by v jejich přítomnosti nedošlo k řádné výpovědi. Podle § 168c odst. 5 německého trestního řádu nebyly z těchto důvodů tyto osoby informovány (č. l. 470-472 spisu).

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2004, sp. zn. 5 To 92/2004, byl k odvolání obviněných JUDr. D. H. a J. H. podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. 3 T 30/2000. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění tohoto usnesení vrchní soud mimo jiné odkázal na svůj rozsudek ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 5 To 44/02, kterým bylo rozhodováno o odvolání obviněných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 3 T 30/2000, jenž byl podle § 258 odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř. zrušen, a to ohledně obviněného JUDr. D. H. ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody uplatněné T. S. a v případě obviněné J. H. v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v rozsahu zrušení vrácena Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud připomněl, že soudu prvního stupně uložil vyslechnout poškozenou T. S., neboť její výpověď z přípravného řízení nebyla procesně způsobilým důkazem. Mělo být zjištěno, zda jmenovaná poškozená je schopna zejména s ohledem na věk a zdravotní stav výslechu v hlavním líčení, a v případě negativního zjištění provést výslech příslušnými justičními orgány Spolkové republiky Německo, kde nyní bydlí. Soud druhého stupně konstatoval, že při rozhodování prvostupňový soud vycházel z lékařské zprávy MUDr. H. M. ze dne 30. 6. 2004, že z důvodu nemoci není poškozená T. S. schopna cesty do České republiky a není možno jí vyslechnout ani ve Spolkové republice Německo. Současně mu vytkl, že ze zprávy není patrno, zda jde o stav trvalý, případně zda poškozená může být vyslechnuta v Německu (vše na č. l. 1142 a násl. spisu).

Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že Městský soud v Praze učinil opakované avšak bezvýsledné pokusy o předvolání poškozené T. S. k svědeckému výslechu v České republice. Následně požádal v rámci právní pomoci soud ve Stuttgartu, v jehož obvodu poškozená bydlí, o její svědecký výslech včetně toho, aby tomuto úkonu mohl být přítomen obhájce obviněných JUDr. F. Š. (č. l. 1294-1295 spisu). Tento výslech ale nemohl být pro nepříznivý zdravotní stav jmenované soudem ve Spolkové republice Německo proveden (č. l. 1322, 1323 spisu). Ze sdělení lékařky vyplývalo, že T. S. není ani psychicky ani fyzicky schopna účastnit se soudního líčení, a to bez ohledu na místo konání (č. l. 1316 spisu).

Ze stručné rekapitulace plyne, že zmíněný a v mimořádném opravném prostředku vytýkaný procesní nedostatek z přípravného řízení nemohl být, a to z objektivních důvodů, v soudním řízení napraven. V postupu soudů nelze spatřovat porušení čl. 10 Ústavy (stanoví, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva) a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (stanoví, že každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva, vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě), jak je tvrzeno v dovolání. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že ke svědeckým výpovědím poškozené T. S. (důkazům zatíženým procesní vadou) soudy obou stupňů při rozhodování nepřihlížely, což je zřejmé z odůvodnění napadených rozhodnutí.

Lze uzavřít, že z hlediska uplatněného důvodu dovolání nešlo v posuzované trestní věci o situaci, že by obvinění JUDr. D. H. a J. H. neměli v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měli, případně, že by orgány činné v trestním řízení neplnily zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil.

V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněných pokud uvádí, že T. S. byla jako kupující informována o důvodech, které je jako prodávající vedly k pozdějšímu předložení kupní smlouvy spolu s návrhem na vklad katastrálnímu úřadu za souběžného i jejího pozdějšího dílčího plnění na kupní cenu v postupných splátkách. Rovněž tvrdí, že prodávající měli nejprve dořešit své finanční problémy, které se odrazily i na dočasném omezení možnosti právního převodu nemovitostí na základě zatím nezpůsobilého podání návrhu na vklad, přičemž kupující si měla v mezidobí opatřit zbývající část finančních prostředků na doplacení kupní ceny. Taktéž vytýkají, že žádná skutečnost zjištěná během trestního řízení nenasvědčuje tomu, že by nechtěli celý smluvní vztah a převod vlastnictví nemovitostí na kupující řádně dokončit. Zmíněné námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují vůči správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak již bylo řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Z příslušné části odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných JUDr. D. H. a J. H. S těmito skutkovými závěry se ztotožnil, popř. některé i rozvedl Vrchní soud v Praze na str. 3 až 5 napadeného rozsudku.

V dovolání obvinění rovněž vytýkají soudům obou stupňů, že nesprávně aplikovaly hmotné právo, konkrétně občanský zákoník a zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem v tehdy platném znění. Tvrdí, že se dostatečně nezabývaly právním významem předběžného opatření Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 20. 11. 1996, sp. zn. 8 C 1750/96, a jeho vztahem k vlastnictví nemovitostí, které na T. S. zamýšleli kupní smlouvou převést. Pochybení soudů spatřují i v tom, že se odmítly zabývat právním posouzením, zda ze strany kupující T. S. byla kupní smlouva platně uzavřena. Tyto námitky, jimiž je zpochybňováno právní posouzení předmětného skutku, obsahově uplatněný dovolací důvod naplňují, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítanou právní vadu.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč. Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.

Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. např. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.

Uvážíme-li výše popsaná obecná východiska na posuzovaný případ, lze důvodně konstatovat, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud v jednání obviněných JUDr. D. H. a J. H. shledaly trestný čin, jímž byli uznáni vinnými.

Ze skutkových zjištění, jak jsou uvedena v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze a s nimiž se v odvolacím řízení ztotožnil i Vrchní soud v Praze, vyplývají skutečnosti, které byly citovány v úvodu tohoto usnesení. Z nich je očividné, že obvinění svým jednáním naplnili objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť ke škodě cizího majetku (T. S.) sebe obohatili tím, že někoho uvedli v omyl (jmenovanou poškozenou při uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitosti, neboť v rozporu se skutečností „tvrdili, že na předmětné nemovitosti neváznou žádné dluhy či jiné právní povinnosti“) a způsobili takovým činem na cizím majetku značnou škodu (T. S. ve výši 1.400.000,- Kč, které jim ve třech peněžních částkách postupně vyplatila). Z formulace tzv. skutkové věty rozsudečného výroku prvostupňového soudu jednoznačně plyne i úmysl v jednání obou obviněných.

V odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze k činu obviněných JUDr. D. H. a J. H. mimo jiné konstatoval: „…odkoupili nemovitost od svědkyně Ř., ačkoli nezaplatili ještě původní kupní cenu, navíc nemovitost vydali prakticky ve prospěch svědka A. na základě půjčky 800.000,- Kč, přičemž ani z těchto peněz původní majitelce nic nezaplatili. Dále jednali o prodeji nemovitosti, na kterou uzavřeli kupní smlouvu s poškozenou T. S. a na základě toho dostali vyplacenu částku 1.400.000,- Kč celkem ve třech splátkách.“ Současně prvostupňový soud zdůraznil: „…obžalovaní jednali o prodeji domu a přebírali zálohy od poškozené na kupní cenu i přes tu skutečnost, že věděli, že od listopadu 1996 je na Katastru nemovitostí pro P. – z. podán návrh na zápis do vlastnického práva ve prospěch svědka A. Navíc věděli i o rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu – západ, které navíc bylo pravomocné 17. 5. 1997, takže od tohoto okamžiku jim bylo zcela bezpochyby jasné, že s nemovitostí nakládat nemohou, a i přes tuto skutečnost ještě v červnu 1997 převzali další splátku od poškozené za předmětnou nemovitost. Svědci S. a S., kteří byli účastni jednání mezi poškozenou a obžalovaným JUDr. H. jednoznačně uvedli, že o žádných problémech právního charakteru s domem obžalovaný nemluvil. O nich nemluvila ani obžalovaná H., se kterou telefonicky hovořila svědkyně S. Samotná kupní smlouva neobsahuje žádná upozornění pro poškozenou o tom, že na nemovitosti váznou i práva dalších osob.“ V této spojitosti městský soud rovněž uvedl: „Z výpisu z katastru nemovitostí ke dni 17. 4. 1996 (č. l. 553 spisu) žádné tyto skutečnosti nevyplývají. Avšak ve výpisu z 19. 3. 1997 (č. l. 522 spisu), tedy necelý měsíc před uzavřením kupní smlouvy s poškozenou, jsou již uvedeny odkazy na zajištění nemovitosti stran svědka A., které vedl katastr pod sp. zn. V 4132/96. Je zde i odkaz na rozhodnutí soudu k návrhu svědkyně Ř. stran předběžného opatření ze dne 20. 11. 1996 (zn. katastru Z 4216/96). Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil již dne 28. 2. 1997 k odvolání obou žalovaných, a tedy i obžalovaných v této trestní věci. Opět byla tato rozhodnutí vydána před uzavřením kupní smlouvy s poškozenou T. S.“ (vše na str. 10 rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud jde o subjektivní stránku byl v jednání obviněných JUDr. D. H. a J. H. shledán v soudním řízení přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť „věděli, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší zájem tímto zákonem chráněný a chtěli takové porušení způsobit. Tomuto závěru svědčí povaha a způsob provedení trestné činnosti, kdy obžalovaní na podkladě nepravdivých okolností uvedli T. S. v omyl, která v důsledku tohoto omylu provedla majetkovou dispozici, při které vznikla značná škoda a zároveň se tímto jednáním nezákonně obohatili“ (str. 5 a 6 rozsudku vrchního soudu). Nejvyšší soud toliko dodává, že ve smyslu ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. postačuje k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák., tj. ohledně způsobení značné škody, i zavinění z nedbalosti.

Je potřebné připomenout, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem její neplatnosti podle ustanovení § 49a obč. zák., jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, na což důvodně upozorňuje i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání. Z ustanovení § 40a věty první a druhé obč. zák. vyplývá, že jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení § 49a obč. zák. považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Je tudíž zřejmé, že předmětná smlouva uzavřená mezi manžely H. a poškozenou T. S. není absolutně neplatná.

Podle § 133 odst. 2 obč. zák. platí, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle § 1 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných páv k nemovitostech, platí, že k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva. Podle § 2 odst. 3 věty první tohoto zákona, platí, že právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (vše zákony ve znění účinném v roce 1997).

Z citovaných zákonných ustanovení sice plyne, že zápis přechodu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí má konstitutivní povahu, avšak z hlediska trestního práva je podstatné zjištění, že plnění bylo obviněnými podvodně vylákáno.

Usnesením Okresního soudu pro Prahu – západ ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. 8 C 1750/96 (č. l. 558-559 spisu), potvrzeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 26 Co 88/97 (č. l. 563-566 spisu), bylo obviněným JUDr. D. H. a J. H. zakázáno nakládat s domem v obci a katastrálním území P., a to zejména tyto nemovitosti zastavit, zcizit, a to jak úplně, tak i neúplně, zřídit k těmto nemovitostem ve prospěch jiného věcná břemena, zástavní či jiná věcná břemena, tyto nemovitosti pronajmout, stavebně jimi nakládat způsobem, v jehož důsledku by mohlo dojít k odstranění stavby, nebo její části.

V trestním řízení bylo prokázáno, že citované předběžné opatření obvinění při uzavírání kupní smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí poškozené T. S. zatajili. Přitom z hlediska občanského práva hmotného bylo podstatné, že ohledně těchto nemovitostí nemohlo dojít, a to mimo jiná výše zmíněná omezení, ke změně vlastníka.

S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněných JUDr. D. H. a J. H. jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. včetně naplnění ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí žádnou z hmotně právních vad, s nimiž dovolatelé spojovali nesprávné právní posouzení předmětného skutku.

Rovněž nelze akceptovat námitku vyslovenou v dovolání, že obviněné J. H. byl uložen trest, aniž byly dostatečně zhodnoceny průtahy v řízení. Vrchní soud v Praze se touto otázkou u obou obviněných náležitě zabýval, a pokud v případě jmenované obviněné ji nově uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, není možno tomuto postupu vytýkat nedostatky.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných JUDr. D. H. a J. H. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. září 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 30. September 2008

SPISOVÁ ZNAČKA

   / 

AUTOR





REKLAMA
CZECHREADYMADE - s.r.o. pro Vás