JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 386/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. března 2008 o dovolání obviněného J. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. J., proti usnesení Krajského soud v Ostravě ze dne 16. 8. 2007, č. j. 3 To 520/2007-222, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 173/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2007, č. j. 3 To 520/2007-222, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2006, č. j. 12 T 173/2005-154. Tímto rozsudkem byl obviněný J. Ž. uznán vinným pod bodem 1) jednak trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., a pod bodem 2) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 187 odst. 2 tr. zák., za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2007, č. j. 3 To 520/2007 -222, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „po celou dobu předmětného trestního stíhání popíral, že by se dopustil jednání uvedeného pod body ad 1, 2 výroku rozsudku soudu prvního stupně. Dokazování zůstalo neúplné“. Soudu dále vytýká, že při hodnocení důkazů pochybil, když z provedených důkazů vyzvedl vesměs okolnosti, které pro něj vyznívaly nepříznivě. Ve vztahu bodu 1) výroku rozsudku poukazuje na to, že zde pro použitou právní kvalifikaci byla podstatná otázka znalosti věku. Soudu prvního i druhého stupně v tomto směru vytýká, že z jejich rozhodnutí nevyplývá jakým způsobem došly k závěru o tom, že si byl věku nezletilých vědom, když sám po celou dobu řízení poukazoval na to, že znalost o věku nezletilých osob neměl a jeho obhajoba v tomto směru nebyla vyvrácena. Uvedená skutečnost, tj. znalost věku vedla rovněž k nesprávnému použití § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. K trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák. (bod 2 výroku rozsudku) namítá, že „si nesjednal možnost volné dispozice se čtyřmi kusy čokolád, které měl u sebe,“ a proto zpochybňuje použitou právní kvalifikaci. Dále namítl „nesprávné právní posouzení skutkových okolností rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry podle ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1 tr. zák.“ V této souvislosti poukazuje na to, že právní hodnocení provedené soudy neodpovídá skutečnosti, kdy podle něj rozsah poskytování pervitinu dalším osobám byl jen minimální a vyčíslená škoda čokolády minimální částku (120,- Kč), když tato byla navíc neprodleně vrácena. Soudu prvního stupně dále vytýká, že ve svém rozsudku poukazuje na odsouzení z roku 2001 pro trestný čin krádeže, které hodnotí jako okolnost přitěžující, aniž by bral v patrnost, že toto odsouzení je již zahlazeno. Soudům dále vytýká, že při ukládání trestu nebraly v úvahu, že nad rámec odsouzení v předmětné trestní věci „lze očekávat ještě přeměnu předchozího zbytku trestu odnětí svobody po podmíněném propuštění, kterým bude na něj působeno a za této situace je trest odnětí svobody v trvání tří roků neúměrně přísný“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2007, č. j. 3 To 520/2007-222, a věc přikázal krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do dne rozhodování nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Ve vztahu k obviněným uplatněným námitkám, je třeba uvést, k jakému skutkovému zjištění na základě provedených důkazů a hodnocených v souladu s ustanovením § 2 odst 6 tr. ř. okresní soud dospěl, přičemž s jeho závěrem se odvolací soud ztotožnil.

1)

v přesně nezjištěné době v zimních měsících roku 2004, na ulici H. u., v M. O., ve sklepě uvedeného domu, ve dvou případech neoprávněně vyrobil pomocí provizorního zařízení sestávajícího z laboratorního skla, chemikálií a farmaceutických přípravků návykovou látku pervitin, kterou následně :

-bezprostředně po její výrobě v blíže nezjištěném množství předal ve dvou případech zdarma k užití mladistvému V. J., a mladistvému R. Z., přičemž si byl vědom toho, že jmenovaní dosud nedovršili věku 18-ti let,

-a dále poblíž ulice N. J., u Ú. a. n. v O., nejméně ve třech případech, jednou za částku 200,- Kč a v ostatních případech zdarma, předal M. R. k užití přesně nezjištěné množství drogy pervitin,

2)

dne 17. 3. 2006 v době kolem 6.40 hodin v M. O., na ul. d. č., v prodejně A., odcizil 4 ks čokolád zn. Ritter v celkové hodnotě 120,- Kč a to tak, že si uvedené zboží uschoval pod oděv a následně bez zaplacení uvedeného zboží prošel prostorem kolem pokladen, za nímž byl zadržen nejprve prodavačkou a následně pracovníkem bezpečnostní služby, to vše ke škodě společnosti A. C. R., a. s., sídlem S. a, B.,

a to přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2004, sp. zn. 12 T 121/2003, který nabyl právní moci dne 23. 1. 2004, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm. d), e) trestního zákona a pro tři trestné činy krádeže dle § 247 odst. 1 písm. e) trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18-ti měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 4. 8. 2004 se stanovením zkušební doby v délce 4 let.

Z uvedeného skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že k námitce neznalosti věku nezletilých (bod 1), si byl obviněný vědom toho, že jmenovaní dosud nedovršili věku 18-ti let. Jedná se o skutkové zjištění. Způsob jakým soud k uvedenému skutkovému zjištění dospěl, vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3 - 7), kde soud rozvádí výpovědi nejen obviněného a svědků, ale rovněž hodnotí jejich výpovědi, a to ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř., kdy mj. rozvádí, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, a to i za situace, pokud si vzájemně odporují (sám obviněný uvedl, že svědka V. J. znal odmalička). Uvedená námitka, neznalost věku mladistvých byla obviněným uplatněna nejen v řízení před soudem prvního stupně, který se s ní vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, ale také v podaném odvolání. Krajský soud se však důvodně ztotožnil s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně a na str. 2 – 3 odůvodnění svého usnesení, poukázal na skutečnosti, pro které považuje obhajobu obviněného ohledně neznalosti věku mladistvých za vyvrácenou. Obviněný sice v podaném dovolání zmiňuje otázku věku, jako kvalifikační znak trestných činů, kterými byl uznán vinným pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, což by mohlo vzbuzovat dojem uplatnění právně relevantního důvodu dovolání, avšak ve skutečnosti pokud soudy dospěly ke skutkovému zjištění (navíc způsob, hodnocení důkazů je plně v souladu se zněním § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy soudů jsou rozvedeny v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř.), které obviněný zpochybňuje tvrzením, že „neznal věk mladistvých“, jedná se o námitku skutkovou, tudíž právní relevantnost takové námitce nelze přiznat.

Obviněný dále „namítá nesprávné hmotně právní posouzení skutkových okolností rozhodných pro stanovení druhu trestu a jeho výměry podle ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák.“ a poukazuje na některé skutečnosti, se kterými podle jeho názoru nelze souhlasit. V této části působí dovolání nekoncepčně, neboť není z něj patrno, zda námitky uplatněné mají mít dopad pouze do oblasti trestu, který považuje obviněný za nepřiměřeně přísný či mají mít i vztah k právní kvalifikaci jednání, kdy obviněný konstatuje, že právní hodnocení neodpovídá skutečnosti, když podle jeho verze obhajoby „rozsah poskytování pervitinu dalším osobám byl jen minimální a vyčíslení škody v prodejně představuje jen minimální částku“. Ve vztahu k námitkám ohledně „minimálního množství pervitinu a minimální částky“, jak obviněný konstruuje svoji obhajobu, je vhodné uvést, že skutkové závěry soudů ohledně množství vyrobené a předané drogy, stejně jako ceny odcizených čokolád, jsou objektivizovány na základě hodnocení důkazů soudy, tudíž zpochybňování „množství pervitinu a minimální částky“ je primárně otázkou skutkovou a odkaz na problematiku „společenské nebezpečnosti“ jako materiálního znaku trestného činu, nemůže obstát, neboť není zpochybňován materiální znak trestného činu, ale způsob hodnocení důkazů a na základě nich zjištěný skutkový stav. V souvislosti s právní kvalifikací jednání obviněného pod bodem 2) rozsudku musí Nejvyšší soud uvést, že trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., je dán tehdy, přivlastní-li si pachatel cizí věc tím, že se jí zmocní a za takový čin byl v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Předmětné trestné činnosti se obviněný dopustil podle skutkového zjištění 17. 3. 2006, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2004, sp. zn. 12 T 121/2003, který nabyl právní moci 23. 1. 2004, odsouzen mimo jiné pro trestné činy krádeže.

V rámci objektivity je třeba zmínit i to, že soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 11 zmiňuje odsouzení obviněného rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2001, sp. zn. 5 T 42/2000, kterým byl odsouzený uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., když trest obecně prospěšných prací přeměněný v trest odnětí svobody v trvání 72 dnů dne 28. 10. 2005 vykonal. Toto odsouzení ve vztahu k trestnému činu pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně hodnotil tento jako okolnost přitěžující ve smyslu § 34 písm. l) tr. zák. Odvolací soud na tuto výtku obviněného, která se stala i součástí dovolání již reagoval, kdy na str. 3 svého usnesení shora uvedený závěr soudu prvního stupně označil za nesprávný, neboť odsouzení je zahlazeno, avšak při hodnocení osoby obviněného a stupně narušení, je v žádném případě nelze pominout.

Pokud obviněný závěrem namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest a nebyly vzaty v úvahu skutečnosti plynoucí z ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák., § 31 odst. 1 tr. zák., pak je nutno uvést, že námitky stran zmíněných ustanovení pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Obviněnému je nutno připomenout, že hlediska uvedená ve shora zmíněných ustanoveních byla soudu prvního stupně podkladem pro výběr ukládaného druhu trestu a jeho výše. Závěry soudu prvního stupně k druhu trestu a jeho výši z pohledu ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1 tr. zák. dále ve svém usnesení rozvedl odvolací soud na str. 4. V souvislosti s otázkou trestu je třeba odkázat na dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten však uplatněn nebyl), který je však dán pouze tehdy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejpřísněji trestným činem z okruhu trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným je trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 tr. zák., za který je možno uložit trest odnětí svobody od dvou do deseti let; druhem trestu je zde odnětí svobody s trestní sazbou od dvou do deseti let. Připomenout je třeba to, že obviněnému byl ukládán trest úhrnný a pokud mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, byl mu uložen takový druh trestu, který zákon připouští a v trvání, které je rovněž v rámci trestní sazby od dvou do deseti let. Tudíž ani v tomto případě by nebyl dán právně relevantní důvod dovolání.

Lze shrnout, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně 26. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 26. March 2008