JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 374/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2008 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 424/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 121/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. 2 T 121/2005, byl obviněný J. S. uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „jako jediný jednatel a společník firmy P. s. P. – š., s.r.o. se sídlem B., M., DIČ, nesplnil svou zákonnou povinnost a neodvedl srážky z platů zaměstnanců na povinné platby, a to:

- od října 2003 do srpna 2004 neodvedl za zaměstnance sraženou daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve smyslu zák. 586/1992 Sb. o dani z příjmu v novelizovaném znění a způsobil tak České republice, zastoupené F. ú. B., R., škodu ve výši 226.167,- Kč, kterou v plné výši uhradil až po zahájení trestního stíhání,

- v době od srpna 2003 do června 2004 neodvedl za zaměstnance sražené pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu zák. č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení v novelizovaném znění a způsobil tak České republice, zastoupené M. s. s. z. B., V., celkovou škodu ve výši 148.814,- Kč, když po zahájení trestního stíhání byla uhrazena částka 6.398,- Kč“.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužné částky.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 424/2007, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., neboť „jako jediný jednatel a společník firmy P. s. P. – š., s.r.o. se sídlem B., M., DIČ, nesplnil svou zákonnou povinnost a neodvedl srážky z platů zaměstnanců na povinné platby, a to v době od srpna 2003 do června 2004, kdy neodvedl za zaměstnance sražené pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve smyslu zák. č. 589/1992 Sb. o pojistném na sociální zabezpečení v novelizovaném znění a způsobil tak České republice, zastoupené M. s. s. z. B., V., celkovou škodu ve výši 148.814,- Kč, když po zahájení trestního stíhání byla uhrazena částka 6.398,- Kč“. Za to obviněného odsoudil podle § 147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. obviněnému uložil omezení, spočívající v povinnosti, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil dlužnou částku.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku v prvé řadě poznamenal, že oba soudy vycházely z vyčíslení dluhu provedeného pouze M. v B., který podle jeho názoru vůbec neexistuje, event. je podstatně nižší, než uvedla. Správa sociálního zabezpečení podle jeho slov započetla zaplacené částky na dlužné pojistné a běžné pojistné bez ohledu na to, zda jde o platby za zaměstnance či zaměstnavatele, a zejména vůbec nezohlednila platby nemocenského, které společnost hradila přímo zaměstnancům. V souvislosti s tím poznamenal, že z těchto důvodů navrhl, aby soud přibral znalce, který by vyčíslil celkovou sumu, kterou měla společnost odvést za své zaměstnance na pojistném na sociální zabezpečení M. za předmětné období, což však žádný ze soudů neprovedl. Soud proto podle něho rozhodoval o skutku, aniž by měl objektivně zjištěn rozsah jím údajně nesplněných povinností, a tedy, zda došlo ze strany společnosti k neodvedení zákonných srážek za zaměstnance ve větším rozsahu a tím k naplnění jeho trestní odpovědnosti. Dodal ještě, že touto objektivní zprávou nemůže být pouhý výpočet údajně poškozeného, ale pouze znalecký posudek.

Dále argumentoval, že žádný ze soudů se nevypořádal s jeho obranou druhotné platební neschopnosti a důvodů, pro které se do ní dostali, a podotkl, že odvolací soud dokonce ve svém usnesení ze dne 11. 10. 2006 uvedl, že z hlediska trestně právní odpovědnosti je skutečnost, proč se dostali do finančních potíží, bezvýznamná. Poté zdůraznil, že on však tyto důvody považuje za takového charakteru, že by se jimi soud zabývat měl. Následně rozvedl, že společnost, ve které je jednatelem, se dostala do špatné finanční situace proto, že jí nebyla uhrazena odměna za dílo, a to ve dvou případech, celkově v částce 1.400.000,- Kč. Vyjádřil přesvědčení, že pokud by společnosti byla tato částka řádně zaplacena, jeho problémy by nevznikly, jelikož společnost před rokem 2003 vždy své závazky plnila řádně a včas. Poznamenal, že prvním dlužníkem je společnost V. B., s.r.o., IČ, která jeho společnosti dluží 749.016,- Kč, a že na tehdejšího jednatele této společnosti podal trestní oznámení, avšak věc byla odložena z důvodu, že nebyla naplněna skutková podstata žádného trestného činu. Vůči společnosti podal v roce 2002 rovněž žalobu u civilního soudu, přitom ze skutečností jím uvedených vyplynulo, že věc nebyla doposud pravomocně skončena. Výše dluhu druhého dlužníka, společnosti D. B., s.r.o. v likvidaci, IČ, je podle jeho slov zhruba stejná. I v tomto případě podal trestní oznámení na původní jednatele a společníky, jakož i na osoby, na které byly převedeny podíly, které rozhodly o likvidaci této společnosti, avšak ani zde neshledaly orgány činné v trestním řízení trestní odpovědnost. Prohlásil, že jednání zmíněných společností bylo pro jeho společnost likvidační a že je považuje za příčinu všech dalších problémů. Také upozornil, že existence žaloby vůči společnosti V. B., s.r.o. a zdlouhavost jejího projednávání před soudem byla také důvodem, proč prozatím nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti, byť tato již neprovádí běžnou činnost a cca od začátku roku 2004 zastavil většinu plateb. Dodal, že společnost má pohledávky za třetími osobami jak z obchodního styku, tak z titulu mezd, což se týká jeho (obviněného) a ekonomky společnosti, a že na rozdíl od soudů obou stupňů je přesvědčen, že ho může vyvinit skutečnost, že se dostal do finanční situace v důsledku porušení smluvní povinnosti jeho obchodních partnerů, tak aby společenská nebezpečnost jeho jednání klesla pod míru nepatrnou. Dlužná částka sice v porovnání s obratem společnosti v dobách, kdy provozovala běžnou činnost, nebyla příliš vysoká, ale byla v takové výši, aby značným způsobem zkomplikovala chod společnosti, což se také stalo. Uvedl, že vzhledem tomu, že věřil slibu smluvního partnera, že splní svůj dluh a že jednání soudů ohledně dluhu společnosti V. B., s.r.o. bude rychlejší, řešil situaci půjčkami, ovšem tato situace byla neudržitelná a byl nucen chod firmy postupně zastavit a dohodnout se se zaměstnanci na ukončení pracovního poměru. Proto pokud by i soud zjistil, že vznikl dluh, je otázkou, zda (obviněný) svou zákonnou povinnost nesplnil z důvodu, že se dostali do takových finančních problémů, že v rozhodné době neměli k dispozici žádné finanční prostředky, event. jen takové, kterými po určitou dobu sanovali chod firmy, tak aby mohli svým zaměstnancům zachránit pracovní místa a zajistit úhradu shora uvedených pohledávek, resp. pohledávky, která by pomohla řešit finanční situaci firmy, pro což udělali a stále dělají maximum. Podle něho k jeho tíži nemůže být ani nesplnění další zákonné povinnosti, spočívající v ukončení činnosti a podání návrhu na konkurs. Jako podnikatel je především povinen pokusit se o záchranu své firmy, pracovních míst, nikoliv hájit zájmy jiných věřitelů, zejména státu. Vyjádřil pak názor, že tato skutečnost má význam při posouzení materiálního znaku skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu.

V závěru připomněl, že podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. jsou orgány činné v trestním řízení mj. povinny postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Podle jeho názoru tak postupováno nebylo, soudy nezjistily řádně rozsah nesplnění zákonných povinností, nezjistily, zda měl zaměstnavatel v předmětné době dostatek finančních prostředků, a neposoudily, z jakého důvodu se tak stalo.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 424/2007, a rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. 2 T 121/2005, v celém rozsahu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 7 To 424/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení (že nepřibraly znalce, který by vyčíslil celkovou sumu, kterou jeho společnost měla odvést za své zaměstnance na pojistném na sociální zabezpečení M.), nesprávné hodnocení důkazů (vztahujících se k jím namítané chybně zjištěné výši dlužné částky na pojistném na sociální zabezpečení za zaměstnance a druhotné platební neschopnosti jeho společnosti a k důvodům, pro které se do ní dostala) a vadná skutková zjištění (skutkový závěr, podle kterého jako jediný jednatel a společník společnosti P. s. P. – š., s.r.o. nesplnil svoji zákonnou povinnost a neodvedl srážky z platů zaměstnanců na povinné platby, a to pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, ačkoliv finanční situace společnosti mu umožňovala tuto povinnost splnit, a způsobil tak České republice škodu ve výši 148.814,- Kč). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zejména namítá, že ve vyčíslení dluhu zpracovaného M. v B., z něhož soudy vycházely při stanovení rozsahu nesplněné odvodní povinnosti, byly nesprávně započteny zaplacené částky na dlužné pojistné a běžné pojistné bez ohledu na to, zda jde o platby za zaměstnance či zaměstnavatele, a vůbec nebyly zohledněny platby nemocenského, které společnost hradila přímo zaměstnancům) a vlastní (od hodnotících závěrů soudů odlišná) skutková východiska (tvrdí, že dluh na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti neexistuje, popř. je podstatně nižší, než zjistily soudy, resp. namítá pro případ zjištění dluhu, že v inkriminované době se jeho společnost nacházela z důvodu druhotné platební neschopnosti způsobené porušením smluvní povinnosti ze strany obchodních partnerů v takové finanční situaci, že nebyla objektivně schopna předmětné srážky z platů zaměstnanců na povinné platby odvádět). Až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, konkrétně o možné absenci objektivní stránky (následku, resp. účinku) a materiální stánky trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jak ostatně sám výslovně vyjádřil při shrnutí své dovolací argumentace, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. března 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 26. March 2008