JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 363/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2008 dovolání, které podal obviněný M. Ch., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 14 To 243/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 108/2006, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 1 T 108/2006, byl obviněný M. Ch. uznán vinným, že

dne 15. 8. 2005 v Č. V., prodal M. a M. S. osobní automobil zn. Škoda Felicia 1,3 LX Speciál, přičemž jim zamlčel, že tento osobní automobil zakoupil z finančních prostředků poskytnutých na základě smlouvy o úvěru společnosti E. s. r. o. úvěr řádně nesplácí a podepsal dne 22. 3. 2005 návrh kupní smlouvy na prodej uvedeného osobního automobilu jako součást zařízení o poskytnutí úvěru s tím, že k prodeji osobního automobilu společnosti, která úvěr poskytla, dojde v případě nehrazení úvěru a dále zamlčel, že nedisponuje všemi doklady k osobnímu automobilu a způsobil tak M. a M. S. škodu 38.700,- Kč, kterou uhradili ve dvou splátkách z dohodnuté kupní ceny 55.000,- Kč.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil za uvedený trestný čin a dále za trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. a úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 9. 2006, č. j. 3 T 101/2006-59, podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 13. 9. 2006, č. j. 3 T 101/2006-59, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným M. S. a M. S., náhradu škody ve výši 38.700,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. Ch. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 14 To 243/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl obviněný M. Ch. prostřednictvím obhájce dovoláním, které zaměřil do výroku o vině, trestu a náhradě škody, přičemž je opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil fakultativní znak objektivní stránky souzeného majetkového trestného činu, kterým je účinek, v daném případě výši škody spáchanou trestným činem, jež je definována v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Popřel, že by dne 15. 8. 2005 naplnil svým jednáním zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a ke škodě cizího majetku sebe obohatil částkou 25.700,- Kč ke škodě M. a M. S. a způsobil jim celkovou škodu 38.700,- Kč, tj. převzetím částky 25.700,- Kč zamlčel podstatné skutečnosti a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Podle obviněného se odvolací soud dopustil pochybení, když napadený rozsudek nezrušil s ohledem na vady vytýkané v odvolání ze dne 31. 7. 2007. Konstatoval, že jím uplatněné námitky stran chybějícího znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, splňují hmotně právní povahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ustanovení trestního zákona znamená porušení hmotného práva. Upozornil, že poškození již po měsíci od uzavření kupní smlouvy dne 15. 8. 2005 věděli, že automobil je zakoupený z finančních prostředků poskytnutých mu na základě smlouvy o úvěru sjednané se společností E. s. r. o., a že nedisponuje všemi doklady k prodávanému vozidlu. Sami se informovali u původního vlastníka automobilu firmy A., A. a. s., kde se nachází doklady k vozidlu, byli poučeni Policií ČR, jak v daném případě postupovat (č. l. 11 a 17 tr. spisu, protokol o hl. líčení ze dne 9. 7. 2007). Jednáním obviněného proto nebyla při sporném převzetí druhé splátky na kupní cenu ve výši 25.700,- Kč, ke které mělo dojít dne 9. 11. 2005, a to s ohledem k nevěrohodnosti a odlišnosti výpovědí poškozených v přípravném řízení a hlavním líčení, naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu – znak účinku – vznik majetkové škody u tohoto trestného činu. Verzi, že druhou splátku nepřevzal, nasvědčuje i skutečnost, že ještě dne 12. 9. 2006 uhradil úvěrující organizaci částku 3.495,- Kč vkladem na účet (č. l. 50 přílohového spisu sp. zn. 4 T 177/2006), a pokud by dostal další splátku kupní ceny, pokračoval by ve splácení automobilu, který poškozeným prodal. O zájmu úvěrující organizace, aby došlo k zaplacení kupní ceny, svědčí i skutečnost, že k odebrání automobilu poškozeným došlo až dne 22. 2. 2006. Obviněný taktéž uvedl, že v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem napadá výrok o zamítnutí odvolání v celém jeho rozsahu.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný jím napadl výrok o nepodmíněném trestu odnětí svobody v délce 24 měsíců s tím, že je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a poměrům pachatele. Připomněl, že v době odvolání vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 3 T 101/2006, v délce 16 měsíců a dále bude muset vykonat přeměněný trest z rozsudku téhož soudu, sp. zn. 4 T 101/2005, v délce 4 měsíců. Tudíž měla být zvážena i možnost zastavení trestního stíhání podle § 223, § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný má za to, že jeho návrhu na uložení trestu odnětí svobody v zákonné trestní sazbě podle § 250 odst. 1 tr. zák. a nepřevyšujícím výměru 18 měsíců mělo být vyhověno. U souzeného trestného činu horní hranice trestní sazby nepřevyšuje tři roky, a proto mělo být dostatečně zváženo a zhodnoceno ustanovení § 39 odst. 3 tr. zák. Navíc s uložením trestu o nižší výměře (cca 4 měsíce) souhlasil i státní zástupce. Nemělo být ani přehlédnuto, že poškozený automobil jako vlastní užívali po dobu více jak šesti měsíců a teprve z podnětu úvěrující organizace jej vydali ve značně poškozeném stavu, když byl oceněn na částku 5.202,- Kč. Rovněž mělo být zohledněno, že po započtení prodejní ceny automobilu je obviněný povinen zaplatit úvěrující organizaci E. s. r. o. škodu cca 121.000,- Kč a náklady rozhodčího řízení. Ke svým poměrům obviněný uvedl, že dlouhodobě trpí bolestmi v oblasti hrudní a bederní páteře, musí se podrobovat odpovídající zdravotní péči včetně neurologické. Jeho žádosti o přerušení výkonu trestu nebylo usnesením Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 0 Nt 1954/2007, vyhověno.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 10. 10. 2007, č. j. 14 To 243/2007-111, i předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 9. 7. 2007, sp. zn. 1 T 108/2006, a prvostupňovému soudu věc přikázal k novému rozhodnutí.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že pokud obviněný poukázal na vady vytýkané v odvolání, pak takový odkaz na jiný opravný prostředek bez bližší specifikace námitek nelze zohlednit v navazujícím řízení o dovolání. Namítl-li obviněný, že pokud poškození už po měsíci od uzavření kupní smlouvy ze dne 15. 8. 2005 věděli, že automobil byl zakoupený na základě finančních prostředků, které mu poskytla společnost E. s. r. o. a že prodávající nedisponuje všemi doklady k prodávanému vozidlu, sami se informovali u původního vlastníka vozu A., A. a. s., kde se nachází doklady k vozidlu a byli policií poučeni, jak dále postupovat, pak ze souhrnu takových skutečností je zřejmé, že poukázal na okolnosti mimo rámec přisouzeného skutkového děje. Tyto skutkové okolnosti spadají do fáze po dokonání trestného činu a právní závěr o naplnění jeho zákonných znaků nemohou nikterak ovlivnit. Podle názoru státní zástupkyně nelze zmíněnou námitku, která vybočuje z časového rámce rozhodného skutkového děje, v řízení o dovolání přezkoumat. Stejně je tomu v případě, když obviněný zpochybnil, zda od poškozených převzal druhou splátku na kupní cenu ve výši 25.700,- Kč s tím, že opačné verzi nasvědčuje skutečnost, že ještě v září 2006 uhradil úvěrující společnosti 3.495,- Kč a pokud by dostal další splátku kupní ceny, pokračoval by ve splácení automobilu, jenž poškozeným prodal. Nebyla splněna ani podmínka judikované výjimečnosti zásahu do skutkového stavu věci, která s ohledem na konstatovanou jednotu přisouzeného skutkového děje a způsobu jeho právního posouzení v daném případě nenastala.

Státní zástupkyně připomněla, že obviněný byl uznán vinným, že poškozeným nabídl k prodeji vozidlo, o kterém uvedl, že je předmětem jeho vlastnického práva. Přitom jim zamlčel, že je získal z prostředků poskytnutého úvěru, jenž však řádně nesplácí a dále že tím splnil dohodnutou právní podmínku převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu na společnost, která mu poskytla úvěr a současně s úvěrovou smlouvou uzavřela i takto podmíněný návrh smlouvy kupní a že z uvedeného titulu disponovala mj. i technickým průkazem k vozidlu. Tento doklad obviněný přislíbil zaslat poškozeným do 14 dnů poté, co s nimi uzavřel kupní smlouvu. Pokud mu poškození za uvedených okolností a v domnění, že se na podkladě s ním uzavřené kupní smlouvy stali vlastníky předmětného vozidla, uhradili ve dvou splátkách z dohodnuté kupní ceny 55.000,- Kč částku 38.700,- Kč, tak jim v důsledku podvodného jednání obviněného vznikla škoda v uvedené výši odpovídající stejné míře jeho obohacení. Výrok o vině je tudíž plně akceptovatelný.

Dále státní zástupkyně uvedla, že obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a poměrům pachatele. Podle jejího názoru tato námitka odpovídá spíše zákonným podmínkám napadnutelnosti výroku o trestu cestou stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř. Vyslovila otázku, zda v rámci řízení o dovolání lze považovat za právně relevantní výtku, že trest odnětí svobody uložený obviněnému v nepodmíněné podobě je takovým druhem trestu, který zákon nepřipouští. Odkázala na ustanovení § 27 tr. zák., v němž se podává taxativní výčet jednotlivých druhů trestů a pod jeho písmenem a) se hovoří pouze o trestu odnětí svobody. Nicméně druhová rozdílnost mezi nepodmíněným a podmíněně odloženým trestem odnětí svobody je nepochybně dána, a proto i takovou námitku obecně lze v rámci označeného důvodu dovolání věcně projednat. V uvedeném směru odkázala na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. usnesení sp. zn. 7 Tdo 1252/2006).

Ve vyjádření státní zástupkyně též poukázala na argumentaci obviněného směřující proti výroku o trestu, že poškození od něj za přisouzených okolností odkoupený automobil více jak půl roku užívali, avšak námitku nedoplnil ani o vyjádření, jaký dopad má taková skutečnost na přisouzenou míru zásahu do majetkových práv poškozených a tím i na dosažený stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání. Za daného stavu věci dospěla k závěru, že námitka obviněného, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon z hlediska dosaženého stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání – tj. materiálně nepřipouští, nebyla naplněna žádnou věcnou argumentací. Zmínila, že pokud obviněný v rámci důvodu dovolání poukázal na existující podmínky pro jeho zařazení do mírnějšího typu věznice či na skutečnost, že po provedeném rozhodčím řízení mu byla uložena povinnost zaplatit úvěrující společnosti E. s. r. o. částku 121.000,- Kč plus náklady řízení, tak věcně namítl, že za účelnější a přiměřenější trestní postih považuje takový, který by byl výsledkem zohlednění uvedených skutečností. Takto mělo být podle obviněného postupováno, pokud orgány činné v trestním řízení již v průběhu přípravného řízení nedospěly k závěru o neúčelnosti jeho trestního stíhání a nepostupovaly podle § 172 odst. 2 tr. ř., a to při zohlednění výsledků předchozího trestního řízení vedeného proti němu před tímtéž soudem (rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 3 T 101/2006). Státní zástupkyně konstatovala, že podle obviněného nebyla při ukládání nepodmíněné formy trestu odnětí svobody, jakož i její výměry dodržena zejména hmotně právní ustanovení § 23, § 31 tr. zák. o účelnosti a především přiměřenosti trestního postihu a uložený trest proto považuje za nepřiměřeně přísný. Podle ustálené rozhodovací praxe však takové námitky není možno v řízení o dovolání uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. speciálně určeného k nápravě v něm vymezených vad výroku o trestu, ale ani prostřednictvím jiného důvodu dovolání ve smyslu jejich taxativního výčtu v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že podle rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 603/06, lze druh a výši trestu dovoláním napadat i z hlediska jeho přiměřenosti podle norem ústavních, kterým je porušení zásady přiměřenosti trestního postihu s ohledem na celkovou délku vedení trestního řízení, což však v daném případě nebylo namítnuto. Podle jejího názoru obviněný nemohl právně relevantním způsobem naplnit ani zvolený ani žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů, pokud se zabýval i okolnostmi rozhodnutí o přeměně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný ve zcela jiné trestní věci (věc Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, sp. zn. 3 T 101/2006), popř. již uváděnou možností zastavení jeho trestního stíhání podle § 172 odst. 2 tr. ř. vzhledem k jeho předchozímu odsouzení, dále též otázkou přerušení výkonu trestu odnětí svobody s ohledem na jeho zdravotní stav.

V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. Ch. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

V rámci citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný M. Ch. uplatňuje v dovolání výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný namítá, že poškození již měsíc od uzavření kupní smlouvy věděli, že automobil je zakoupený z finančních prostředků poskytnutých mu na základě smlouvy o úvěru sjednané se společností E. s. r. o. a že nedisponuje se všemi doklady k prodávanému vozidlu. Uvádí, že poškození se sami informovali u původního vlastníka automobilu firmy A., A. a. s., kde se nachází doklady k vozidlu, byli poučeni Policií ČR, jak v daném případě postupovat. Podle jeho mínění tyto okolnosti zpochybňují věrohodnost výpovědí poškozených a naopak prokazují, že druhou splátku ve výši 25.700,- Kč na kupní cenu nepřevzal. Nutno zdůraznit, že vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání – absenci jednoho ze znaků objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. – vznik škody nikoli malé. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat, což platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná výše), s nímž se ztotožnil i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Ústí nad Orlicí (následně i Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích) učinil právní závěr, že obviněný M. Ch. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. včetně způsobení škody nikoli malé.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Tyto závěry dále rozvedl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, na str. 2 až 4 odůvodnění napadeného usnesení.

Pokud obviněný tvrdí, že v soudním řízení mělo být vyhověno jeho námitkám, když navrhoval podle § 250 odst. 1 tr. zák. uložení trestu odnětí svobody ve výměře nepřevyšující osmnáct měsíců, přičemž u souzeného trestného činu s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující tři roky mělo být dostatečně zváženo a zhodnoceno i ustanovení § 39 odst. 3 tr. zák., nelze těmto výtkám přiznat v dovolacím řízení relevanci. V této souvislosti je nutno konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. když obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Je zjevné, že obviněnému M. Ch. nebyl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští a ani trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což ani není vytýkáno). Z popsaných důvodů se tudíž nelze věcně zabývat námitkami obviněného uplatněnými v rámci tohoto důvodu dovolání. Předně jde o výtku, že v soudním řízení měla být zvažována možnost zastavení trestního stíhání podle § 223, § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. (ke shodné námitce odvolací soud zaujal odmítavé stanovisko na str. 4 napadeného usnesení, a to s poukazem na osobu obviněného, jeho trestní minulost, charakter a rozsah trestné činnosti, kterou spáchal). Dále se jedná o výhrady, jež měly být zohledněny při ukládání trestu (že poškození automobil jako vlastní užívali po dobu více než šesti měsíců a teprve z podnětu úvěrující organizace jej vydali ve značně poškozeném stavu, že obviněný je povinen zaplatit úvěrující organizaci E. s. r. o. škodu a náklady rozhodčího řízení a že měl být vzat v úvahu jeho nedobrý zdravotní stav). To platí i v případě námitky, že u souzeného trestného činu s horní hranicí trestní sazby nepřevyšující tři roky mělo být dostatečně zváženo a zhodnoceno i ustanovení § 39 odst. 3 tr. zák. Nutno poznamenat, že obviněný navíc spojuje výtku, že mu měl být uložen trest odnětí svobody ve výměře nepřevyšující 18 měsíců, s jiným právním posouzením skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., než jak byl pravomocně uznán vinným (tímtéž trestným činem, ale podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.).

Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uvedených námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně obviněným uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. Ch. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. dubna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 24. April 2008