JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 360/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2008 o dovolání, které podala obviněná V. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 5 To 317/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 59/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 6. 2006, sp. zn. 24 T 59/2005, byla obviněná V. M. uznána vinnou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že „jako účetní podnikající dle živnostenského oprávnění pod obchodním jménem V. M. zpracovávala na základě mandantní smlouvy ze dne 1. 8. 1996 pro společnost I. – F., s.r.o. se sídlem P., Č. a. od prosince 1998 se sídlem P., R., účetnictví a daňové přiznání k DPH a do daňového přiznání k DPH zařadila fiktivní faktury podložené padělanou smlouvou o reklamní spolupráci se společností S. komorní orchestr s.r.o., se sídlem P., L. a předložila:

F. ú. p. P., se sídlem P., n. k. J. - fakturu číslo 6 ze dne 12. 1. 1998 na částku 610.000,- Kč z toho 22% DPH – 110.000,- Kč,

- fakturu číslo 15 ze dne 12. 2. 1998 na částku 610.000,- Kč z toho 22% DPH – 110.000,- Kč,

- fakturu číslo 20 ze dne 12. 4. 1998 na částku 610.000,- Kč z toho 22% DPH – 110.000,- Kč,

- fakturu číslo 29 ze dne 12. 5. 1998 na částku 400.000,- Kč z toho 22% DPH – 88.000,- Kč,

řazené do daňového přiznání k DPH za I. a II. čtvrtletí 1998,

F. ú. p. P., se sídlem P., Š.,

- fakturu číslo 1/99 ze dne 7. 1. 1999 na částku 244.000,- Kč, z toho 22% DPH – 44.000,- Kč,

- fakturu číslo 2/99 ze dne 7. 2. 1999 na částku 1.220.000,- Kč, z toho 22% DPH – 220.000,- Kč,

- fakturu číslo 5/99 ze dne 12. 3. 1999 na částku 366.000,- Kč, z toho 22% DPH – 66.000,- Kč,

zařazené do daňového přiznání k DPH za I. čtvrtletí 1999,

neoprávněný odpočet DPH byl poukázán na bankovní účet společnosti I. – F. s.r.o., k němuž měla samostatné dispoziční právo, poukázané částky v celkové výši 748.000,- Kč vybrala a použila pro sebe, ke škodě Č. s., z. F. ú. p. P. a F. ú. p. P.“.

Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 5 To 317/2007, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve odcitovala převážnou část svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž podrobně rozvedla výhrady vůči postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména pak soudu prvního stupně z hlediska úplnosti důkazního řízení a hodnocení provedených důkazů (včetně učiněných skutkových závěrů), přičemž vyložila vlastní (vyviňující) skutková tvrzení a návrhy na doplnění dokazování. Vyjádřila pak přesvědčení, že soud druhého stupně, který odvolání neshledal důvodné a zamítl je, tímto svým rozhodnutím nesprávně právně posoudil skutek a rovněž některá konkrétní ustanovení trestního práva hmotného. Přitom dodala, že v rámci odvolání namítala především procesní pochybení, jichž se soud prvního stupně dopustil, když neprovedl jí navržené důkazy a nesprávně je hodnotil, a požádala, aby její odvolání bylo považováno za součást podaného dovolání. Dále prohlásila, že vedle těchto procesních pochybení, spočívajících v porušení práva na obhajobu tím, že nebyly provedeny navrhované důkazy, odvolací soud nesprávně rozhodl i pokud jde o aplikaci hmotně právních trestních norem, když ji uznal vinnou skutkem právně kvalifikovaným jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. a uložil jí trest v rámci trestní sazby § 148 odst. 3 tr. zák. Podotkla, že ve velmi stručném zdůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud okrajově zmínil o tom, že „… zcela správně je použitá právní kvalifikace. Rovněž trest, který obžalované byl uložen splňuje zásady ust. § 23 a § 31 tr. zákona a v žádném případě jej nelze označit za trest přehnaně tvrdý. Naopak soud I. stupně uložením trestu podmíněného jednoznačně zohlednil okolnost, že trestní řízení probíhalo tak dlouhou dobu, byť obžalovaná jednáním páchaným po poměrně dlouhou dobu způsobila poškozené organizaci značnou škodu…“ V této souvislosti uvedla, že soud druhého stupně správně dospěl k závěru, že délka trvání trestního řízení, jakož i doba, která uplynula od údajného spáchání trestného činu, jsou skutečnostmi, které je třeba zohlednit v trestním řízení, a doplnila, že se to ostatně projevuje i v rozhodovací činnosti Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku, v jejímž důsledku v několika případech i české soudy rozhodly o zastavení trestního stíhání v řízeních trvajících nepřiměřeně dlouho. V návaznosti na to dospěla k závěru, že délku trvání trestního stíhání není možné zohlednit pouze v rámci úvah o uložení konkrétního druhu a výše trestu, nýbrž tyto úvahy se musí projevit i v tom směru, zda v daném případě má být uznána vina a ukládán trest v rámci kvalifikované skutkové podstaty nebo pouze v rámci skutkové podstaty základní. Jde totiž o okolnost naplnění buď materiální stránky trestného činu ve smyslu § 88 tr. zák., popř. i o kombinaci s použitím ustanovení § 65 tr. zák. o zániku společenské nebezpečnosti trestného činu v důsledku běhu doby. Dále argumentovala, že trestní zákon obecně nesporně uznává běh času jako důvod, který za určitých podmínek způsobuje zánik nebezpečnosti činu pro společnost, a to buď promlčení trestního stíhání nebo zánikem nebezpečnosti činu pro společnost. Zdůraznila, že je ovšem třeba vidět, že k zániku společenské nebezpečnosti trestného činu nedochází jednorázově, tzn. tak, že by v jednom okamžiku zde byl čin pro společnost nebezpečný v takové míře, že má být použita kvalifikovaná skutková podstata trestného činu, jejíž formální znaky jsou naplněny, a v okamžiku následujícím již tady společenská nebezpečnost vůbec není, nýbrž jde o proces postupný, kdy se během času společenská nebezpečnost snižuje až dosáhne stupně, který je menší než nepatrný a nejde již tak o trestný čin. V mezidobí ovšem určitý stupeň společenské nebezpečnosti stále ještě existuje, avšak po uplynutí určité doby již nemusí být dostatečný k tomu, aby čin po materiální stránce bylo možno ještě kvalifikovat podle vyšších odstavců zákonného ustanovení o tom kterém trestném činu, aniž by společenská nebezpečnost zcela zanikla, může již být dostačující pouze pro uznání viny podle některého z nižších odstavců daného trestného činu, resp. pro základní skutkovou podstatu tohoto trestného činu. Vyslovila proto domněnku, že odvolací soud měl sice v jejím případě odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení s pokynem k doplnění dokazování, avšak pokud by dokazování považoval za dostatečné, měl se zabývat i otázkou konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu existující v době rozhodování soudu s přihlédnutím k běhu času a pokud by ji uznal vinnou trestným činem, měl konstatovat, že stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu vzhledem k dlouhé době, která uběhla od jeho spáchání a k době, po níž probíhalo trestní řízení, dosahuje již pouze typového stupně společenské nebezpečnosti základní skutkové podstaty trestného činu podle § 148 odst. 2 tr. zák., pokud by zde vůbec typový stupeň společenské nebezpečnosti této skutkové podstaty existoval. Uzavřela, že i při neuznání jejích námitek procesní povahy stran rozsahu provedeného dokazování měl soud správně aplikovat shora uvedená ustanovení trestního zákona týkající se stupně společenské nebezpečnosti jednání a měl ji buď obžaloby zprostit nebo ji uznat vinnou pouze trestným činem podle § 148 odst. 2 tr. zák. a v rámci této sazby také ukládat trest.

Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze zrušil a buď vrátil věc k novému rozhodnutí Městskému soudu v Praze, když by uložil tomuto soudu zabývat se i ustanoveními obecné části trestního práva hmotného týkajícími se stupně společenské nebezpečnosti činu, nebo aby zrušil rovněž rozsudek soudu I. stupně a vedle právního názoru vztahujícího se k otázkám stupně společenské nebezpečnosti činu, uložil soudu I. stupně zabývat se i jejími procesními návrhy, tedy návrhy na provedení dalších důkazů, neboť provedení těchto důkazů může mít význam i pro stanovení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 5 To 317/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.

Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud s ohledem na výše rozvedená teoretická východiska charakterizující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledal, že uplatněné dovolací námitky obviněné, jimiž soudům vytýká nedostatečný rozsah dokazování (když neprovedly jí navržené důkazy) a nesprávné hodnocení důkazů, nelze pod tento (ale ani jiný) dovolací důvod podřadit. Takováto argumentace má totiž procesní a nikoli hmotně právní charakter, neboť jejím prostřednictvím obviněná namítá porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a primárně napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných soudem nalézacím a potvrzených soudem odvolacím.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala též z tvrzeného nedostatečného rozsahu dokazování a nesprávného hodnocení důkazů, pak v tomto směru soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.], které však obviněná formálně ani věcně neuplatnila a nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.

Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněná však také namítla, že soudy při úvaze o naplnění materiální stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. nezohlednily délku trvání trestního řízení a dobu, která uplynula od údajného spáchání trestného činu. Podle jejího přesvědčení, s poukazem na ustanovení § 65 tr. zák. či § 88 odst. 1 tr. zák., nebezpečnost předmětného trestného činu pro společnost v době rozhodování soudu vzhledem k dlouhé době, která uplynula od údajného spáchání trestného činu a délce trestního řízení, zanikla, resp. byla natolik snížena, že měla být buď zproštěna obžaloby, nebo uznána vinnou toliko trestným činem zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. Takovou argumentaci lze z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za formálně právně relevantní.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. naplní pachatel, způsobí-li takovým činem značnou škodu.

Podle § 65 tr. zák. trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.

Zánik nebezpečnosti činu pro společnost znamená, že v důsledku uvedených okolností určitý čin, který v době spáchání naplňoval všechny formální znaky některé skutkové podstaty a vykazoval zákonem předpokládaný stupeň společenské nebezpečnosti, již tento stupeň postrádá. Důvodem zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost podle § 65 tr. zák. jsou jen takové okolnosti, které nastávají po spáchání činu a pro něž stíhání dříve spáchaného trestného činu ztrácí své opodstatnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1274/2003). Ve smyslu § 65 tr. zák. se změnou situace rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy, přičemž existenci těchto podmínek je v souladu s citovaným ustanovením nutno posuzovat vždy individuálně ve vztahu ke každému konkrétnímu případu a posuzovat tedy vždy konkrétní nebezpečnost činu pro společnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 3 Tdo 1025/2003). Vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost činu tehdy, když přestal být po spáchání trestného činu pro společnost nebezpečným, a to v důsledku změny chování pachatele, který prokázal, že z jeho strany zřejmě již nehrozí opětovné spáchání trestného činu, a postoj pachatele k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil, svědčí o trvalé nápravě (např. pachatel dokonaného trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 tr. zák. tuto pomoc poskytne bezprostředně po dokonání za vyložení svého mimořádného úsilí). Důvodem k zániku trestnosti však není sama o sobě délka trestního řízení vedeného ohledně spáchaného trestného činu ani delší doba, která od jeho spáchání uplynula [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 579 s.].

S ohledem na shora uvedená teoretická východiska aplikace § 65 tr. zák. nemohl Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněné v tom smyslu, že v důsledku délky trestního řízení, resp. doby, která proběhla od spáchání předmětného trestného činu, došlo ve smyslu § 65 tr. zák. k zániku společenské nebezpečnosti trestného činu, přiznat žádné opodstatnění. Pouze na okraj lze poznamenat, že k naplnění podmínek vymezených citovaným zákonným ustanovením nedošlo.

K námitce obviněné, že délka trestního řízení a doba, která uplynula od údajného spáchání předmětného trestného činu, měla být podle § 88 odst. 1 tr. zák. zohledněna při úvaze o naplnění materiálního předpokladu okolnosti podmiňují podle § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. použití vyšší trestní sazby, pak Nejvyšší soud uvádí následující.

Podle ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Otázka výkladu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. je řešena v současné judikatuře. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval podstatně zvýšeného stupně nebezpečnosti pro společnost, je nutno vycházet ze skutečnosti, že zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).

Stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. určen formálními kritérii, která jsou však poměrně neurčitá. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, naplněná v posuzovaném případě konkrétní skutečností, může mít v různých případech rozdílnou závažnost a vliv na konkrétní stupeň nebezpečnosti posuzovaného trestného činu oproti jiným trestným činům. Stupeň nebezpečnosti konkrétního trestného činu není totiž nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Z těchto důvodů musí soud přihlížet vždy ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. č. 36/1963 Sb. rozh. tr.) a při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v § 88 odst. 1 tr. zák., musí vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy ze všech hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. č. 4/1965 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud po zhodnocení věci z těchto hledisek dospěl závěru, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v daném případě není ani v současnosti pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. Vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku - výši způsobené škody, která podstatně překročila spodní hranici značné škody ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. (a to i ve znění účinném v době rozhodování soudů a nyní – k tomu viz níže), ale také délce doby páchání trestné činnosti a faktu, že tak obviněná učinila více dílčími skutky (pokračování v trestném činu), promyšlenému (kvalifikovanému) způsobu provedení trestné činnosti, skutečnosti, že obviněná zneužila svého postavení, znalostí i důvěry dalších subjektů, vyšší míře zavinění podmíněné i závažnější formou úmyslného zavinění [ze skutkových zjištění soudů vyplývá úmysl přímý ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák.] i zištné pohnutce – obstojí závěr soudů obou stupňů o naplnění materiální stránky předmětného trestného činu, resp. o existenci materiální podmínky opravňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle § 148 odst. 3 písm. c) tr. zák. a tím i použití vyšší trestní sazby.

V daných souvislostech je na místě doplnit, že tento závěr je tím spíše důvodný, je-li vzata v úvahu poměrně razantní změna ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. provedená zákonem č. 265/2001 Sb., v důsledku níž došlo k významnému posunu (zvýšení) hranic jednotlivých kategorií škody. Podrobněji řečeno, původně byla škoda značná nejméně 200.000,- Kč (do 999.999,99 Kč), zatímco podle novelizovaného ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. je za značnou škodu považována škoda nejméně 500.000,- Kč (do 4.999.999,99 Kč). I přes uvedenou podstatnou změnu (v zásadě reflektující změnu poměrů) škoda, kterou obviněná podle zjištění soudů státu způsobila, výrazně přesáhla spodní hranici značné škody. Rovněž tyto skutečnosti tak zřetelně svědčí o tom, že i v současnosti je dán materiální znak trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák.

Na základě uvedeného je třeba shrnout, že doba, která uplynula od spáchání trestného činu do jeho zjištění a objasnění, popř. délka trestního řízení, nemohla být posouzena jako okolnost, v důsledku které by již nebyla splněna materiální podmínka použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto i v tomto směru shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že doba, která uplynula od spáchání trestného činu, včetně délky trestního řízení, byla soudem prvního stupně dostatečně zohledněna právě při ukládání trestu obviněné (což ve svém rozhodnutí soud také výslovně uvedl), když i podle závěrů odvolacího soudu by při včasném rozhodnutí soudu takové jednání obviněné, páchané po poměrně dlouhou dobu, v jehož příčinné souvislosti byla poškozenému způsobena značná škoda, vedlo k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné V.M. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 20. March 2008