JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 354/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. března 2008 o dovolání obviněného J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2007, č. j. 10 To 109/2006-2996, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 31/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2006, č. j. 17 T 31/2004-2830, byl obviněný J. Š. pod bodem I. výroku rozsudku uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., účinného od 1. 1. 2002. Pod body II. 1 – 20 výroku rozsudku byl společně s obviněným M. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Pod body III. 1, 2, 3 výroku rozsudku byl uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tuto trestnou činnost a za trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2003, č. j. 4 T 134/2003-44, jež mu byl doručen dne 2. 10. 2003, mu byl podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, když pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci (specifikované ve výroku o trestu) a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu sedmi let. Současně krajský soud podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 9. 2003, č. j. 4 T 134/2003-44, který byl obviněnému doručen dne 2. 10. 2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Rozsudek dále obsahuje odsuzující a zprošťující výrok ve vztahu k obviněnému M. S. Proti tomuto rozsudku podali obvinění J. Š. a M. S. odvolání.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 4. 2007, č. j. 10 To 109/2006-2996, odvolání obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl. Tento rozsudek napadl obviněný J. Š. dovoláním.

Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutku pod bodem I. rozsudku vytýká, že soudy obou stupňů nepostupovaly podle § 2 odst. 5 tr. ř., neboť „s odkazem na jeho doznání mu odepřely právo na provedení důkazu o možnosti spáchání trestného činu (zjištěním místa, kde se v době údajného spáchání trestného činu nacházel a zda mohl fyzicky toto místo opustit)“. Pokud jde o právní kvalifikaci skutků pod body III. 1., 2., 3., namítá, že to nebyl on, kdo vůči poškozeným užil pohrůžky násilí. K tomu dodal, že gumovou masku nevlastnil a v případě pistole se jednalo o věc, která „ležela bez pohybu dobu delší než byla páchaná trestná činnost na místě“. Vady procesní tak podle jeho názoru měly vliv na to, že skutky pod body III. 1., 2., 3. byly posuzovány jako trestný loupeže, namísto trestného činu krádeže. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním „napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil, případně přikázal k novému projednání a rozhodnutí“. Dodal, že uložený trest zákazu činnosti ho zcela diskriminuje na trhu práce a s ohledem na výši škody, kterou je povinen hradit, jej považuje za nepřiměřeně přísný.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Má za to, že námitky obviněného, o které opírá deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tomuto dovolacímu důvodu ve skutečnosti neodpovídají a tedy jej věcně nenaplňují. Podstatou námitek obviněného jsou totiž výhrady především skutkové povahy, neboť směřují do rozsahu dokazování a způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, tedy proti správnosti skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, se kterými se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i soud odvolací. Pokud obviněný uplatnil také námitku, že soudy v důsledku nedostatečného rozsahu dokazování nesprávně posoudily ty okolnosti jeho jednání, které mohly mít vliv na právní posouzení skutku v tom smyslu, že za jím tvrzených okolností nemohlo jít o trestný čin loupeže, protože sám vůči poškozeným neuplatnil žádnou násilnou výhrůžku, ani nepoužil zbraň, pak z obsahu dovolacích námitek je zřejmé, že obviněný přitom vychází z úplně jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba nižší soudy. Údajné pochybení v právním posouzení skutku je obviněným i v tomto ohledu vyvozováno pouze z nesprávnosti či neúplnosti zjištění skutkového stavu věci. Je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu věci. S odkazem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Z obsahu dovolání obviněného vyplývá, že není spokojen s tím, jak soudy hodnotily důkazy a dále s tím, v jakém rozsahu bylo dokazování provedeno (viz skutek pod bodem I. rozsudku). Zejména soudům vytýká, že se spokojily s jeho doznáním, aniž by provedly další důkazy svědčící v jeho prospěch. V tomto směru obviněný konstatuje porušení § 2 odst. 5 tr. ř. Uvedené námitky svědčí o tom, že obviněný brojí toliko proti skutkovému zjištění. Postup při opatřování důkazů obviněný napadá rovněž v případě skutků pod bodem III./1., 2. a 3. Není pravdou, že by se soud prvního stupně nezabýval obhajobou obviněného. Pro uplatnění námitek měl obviněný v rámci dokazování dostatečný prostor a pokud ho nevyužil, nelze z toho soud vinit. Soud prvního stupně na str. 18 rozsudku konstatuje, že obhajoba obviněného nebyla vedena snahou pomoci k náležitému objasnění skutkového stavu, ale pouze snahou vysvětlit některé skutečnosti, které prokazovaly jeho účast na páchání majetkové trestného činnosti, přičemž některé okolnosti se obviněný snažil ve své obhajobě zkreslovat, případně zamlčovat. Za tohoto stavu tedy soud prvního soud vycházel z výpovědi obviněného pouze tehdy, byla-li podporována jinými provedenými důkazy. Tomuto postupu nelze ničeho vytknout. Jestliže obviněný vznáší pochybnosti ohledně toho, že u skutků pod bodem III./1., 2. a 3. nepoužil vůči poškozeným pohrůžky násilí, i v tomto soudy byly opačného názoru. Soud prvního stupně uzavřel, že ve všech těchto případech obvinění postupovali ve vzájemné součinnosti, ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., když pohrůžku bezprostředního násilí zdůrazňovali pomocí plynové pistole (viz str. 76 rozsudku soudu prvního stupně a str. 20 usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti musí Nejvyšší soud zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením důkazů, přičemž brojí především proti průběhu dokazování, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07).

V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.

Pokud obviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitky vztahující se k nepřiměřenosti trestu ve vztahu k uloženému trestu zákazu činnosti, Nejvyšší soud dodává, že hodnotící kritéria pro ukládání trestu nejsou otázkou související s jiným nesprávně hmotně právním posouzením. Proti uloženému trestu lze úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V daném případě však nenastala situace, že by obviněnému byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo že by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z tohoto dovolacího důvodu je rovněž zřejmé, že neslouží k nápravě vad spočívající v uložení nepřiměřeně přísného trestu. Dovoláním v této části obviněný vybočil z rámce obou těchto dovolacích důvodů.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 20. March 2008