JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 354/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. srpna 2002 dovolání, které podal obviněný P. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 6 To 121/2002, jenž rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 91/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. 3 T 91/2000, uznal obviněného P. N. vinným skutkem, který právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a obviněnému uložil podle § 250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, který podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně vyslovil, že obviněný je povinen podle § 228 odst. 1 tr. ř. nahradit třiceti poškozeným (z celkového počtu třicetidevíti) škodu v přesně specifikovaných částkách.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, k němuž Městský soud v Praze ve veřejném zasedání rozsudkem ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 6 To 121/2002, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. N. uznal vinným, že jako soukromý podnikatel vylákal:

- v létě roku 1997 od A. H. částku 11.000,- Kč,

- v říjnu – prosinci 1997 od N. K. částku 7.000,- Kč,

- v průběhu roku 1998 požadoval od J. J. částku 3.500,- Kč,

- v lednu – dubnu 1998 od M. V. částku 14.000,- Kč,

- dne 4. 3. 1998 od L. S. částku 2.000,- Kč,

- na jaře roku 1998 od I. M. částku 3.000,- Kč,

- v dubnu – v červnu 1998 od J. D. částku 9.000,- Kč,

- v červnu 1998 - květnu 1999 od D. H. částku 100.000,- Kč,

- v červenci – srpnu 1998 od J. H. částku 4.000,- Kč,

- v červenci – listopadu 1998 od J. Č. částku 10.000,-Kč,

- v době od léta 1998 do února 1999 od J. Ch. částku 10.000,- Kč,

- v září 1998 – únoru 1999 od V. Š. částku 11.000,- Kč,

- v říjnu – prosinci 1998 od K. K. částku 6.000,- Kč,

- v listopadu 1998 od R. N. částku 2.000,- Kč,

- v prosinci 1998 – lednu 2000 od G. H. částku 15.500,- Kč,

- v lednu – únoru 1999 od J. K. částku 2.000,- Kč,

- v lednu 1999 od L. Z. částku 3.000,- Kč,

- v únoru 1999 od V. L. částku 2.000,- Kč,

- v dubnu – prosinci 1999 od N. K. částku 18.000,- Kč,

- v dubnu – září 1999 od K. M. částku 18.000,- Kč,

- v dubnu – květnu od L. N. částku 12.000,- Kč,

- v květnu 1999 žádal od Š. V. částku 3.000,- Kč,

- v červnu 1999 od V. K. částku 5.000,- Kč,

- v červenci – říjnu 1999 od M. J. částku 6.000,- Kč,

- v červenci – říjnu 1999 od M. V. částku 5.000,- Kč,

- v srpnu 1999 od D. Z. částku 3.000,- Kč,

- v létě 1999 od H. Z. částku 2.000,- Kč,

- v srpnu – říjnu 1999 od L. K. částku 6.000,- Kč,

- v srpnu 1999 – lednu 2000 od K. H. žádal částku 14.000,- Kč,

- v září – říjnu 1999 od G. F. částku 6.000,- Kč,

- v září – prosinci 1999 od B. S. částku 5.000,- Kč,

- v říjnu – listopadu od B. M. částku 2.000,- Kč,

- v říjnu 1999 – lednu 2000 od M. M. částku 11.400,- Kč,

- v době od 2. 11. 1999 do 31. 12. 1999 od D. A. částku 4.000,- Kč,

- v době od 2. 11. 1999 do 31. 12. 1999 od S. P. částku 4.000,- Kč,

- v listopadu 1999 požadoval od J. H.-T. částku 2.000,- Kč,

- v květnu 1999 od M. R. částku 12.000,- Kč,

- v srpnu 1999 od K. K. částku 2.000,- Kč,

- dne 7. 1. 2000 od V. B. částku 2.000,- Kč,

pod záminkou výdajů na zajištění kontaktů, případně zaměstnání v oblasti modelingu v České republice a zahraničí, což neměl v úmyslu ani nezajistil, přijaté peníze použil pro sebe a způsobil tak škodu v celkové výši 340.900,- Kč, přičemž se pokusil způsobit další škodu ve výši nejméně od 8.500,- Kč.

Městský soud v Praze tak v zásadě převzal skutková zjištění prvostupňového soudu, zcela shodně vyčíslil celkovou škodu obviněným způsobenou a jen nevýrazně (o 2.000,- Kč) snížil škodu, kterou se obviněný ještě pokusil způsobit. S ohledem na novelu trestního zákona č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002, zejména pak se zřetelem k ustanovení § 89 odst. 11 a ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. jednání obviněného právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Obviněnému za to uložil podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. obviněnému rovněž uložil peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Odvolací soud současně vyslovil, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozeným: N. K., bytem P. 5, K. 1253, škodu ve výši 7.000,- Kč, M. V., bytem M. B. II, E. 878, škodu ve výši 14.000,- Kč, I. M., bytem S. II, T. G. M. 23, okres K., škodu ve výši 3.000,- Kč, J. D., bytem P. 6, H. 118/2, škodu ve výši 9.000,- Kč, J. H., bytem R., sídl. S. 1984, škodu ve výši 4.000.- Kč, J. Č., bytem V. – M. 28, škodu ve výši 10.000,- Kč, J. Ch., bytem P. 4, S. 2823/8, škodu ve výši 10.000,- Kč, V. Š., bytem K., F. 2449, škodu ve výši 11.000,- Kč, K. K., bytem R., Z. 36, škodu ve výši 6.000,- Kč, G. H., bytem Z., F. 190, škodu ve výši 2.000,- Kč, L. Z., bytem H. K., S. 755, škodu ve výši 3.000,- Kč, V. L., bytem P. 4, N. D. 692/18, škodu ve výše 2.000,- Kč, N. K., bytem P. 8, S. 1341/8, škodu ve výši 18.000,- Kč, K. M., bytem N., T. 233, škodu ve výši 18.000,- Kč, L. N., bytem L., A. M. 414/25, škodu ve výši 12.000,- Kč, V. K., bytem J., V l. 308, škodu ve výši 5.000,- Kč, M. J., bytem P. 5, N. Z. 3, škodu ve výši 6.000,- Kč, M. V., bytem Č., V. n. 343, okres L., škodu ve výši 5.000,- Kč, D. Z., bytem K. II, P. 407, škodu ve výši 3.000,- Kč, H. Z., bytem Č., V. n. 343, škodu ve výši 2.000,- Kč, L. K., bytem P. 9 – Č. M., kpt. S. 962/33, škodu ve výši 6.000,- Kč, K. H., bytem P. 4, H. 1447/1, škodu ve výši 14.000,- Kč, G. F., bytem B., U. 1359/14, škodu ve výši 6.000,- Kč, B. S., bytem Ch., S. 306, škodu ve výši 5.000,- Kč, B. M., bytem P., P. 140, škodu ve výši 2.000,- Kč, D. A., bytem K., M. 839, škodu ve výši 4.000,- Kč, S. P., bytem K. 4, S. 507, škodu ve výši 4.000,- Kč, M. R., bytem L. 67, Ú. n. O., škodu ve výši 12.000,- Kč, K. K., bytem P. 10, Ž. 2801/26, škodu ve výši 2.000,- Kč, V. B., bytem M. 633, okres P. – v., škodu ve výši 2.000,- Kč.

Tento výrok soudu druhého stupně byl téměř totožný s výrokem obvodního soudu o náhradě škody - ovšem s jedinou výjimkou. Uložil totiž obviněnému za povinnost nahradit poškozené G. H. škodu ve výši 15.500,- Kč, zatímco výrok rozsudku soudu prvního stupně zněl jen na částku 2.000,- Kč.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl doručen Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4 dne 19. 3. 2002, obviněnému P. N. dne 23. 3. 2002 a jeho obhájci JUDr. J. Ž. (substitutovi JUDr. P. Č.) dne 22. 3. 2002.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 6 To 121/2002, podal obviněný P. N. prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Č. dovolání dne 20. 5. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (jako poštovní zásilka podáno dne 17. 5. 2002). Obviněný v něm uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.

V podrobnostech podaného dovolání obviněný uvedl, že dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Trestného činu podvodu se nedopustil, žádná z téměř čtyřiceti svědkyň se necítila jeho jednáním podvedena a nepožadovala zpět peníze až do okamžiku, kdy vyšel v deníku BLESK článek, který jej označil za podvodníka. Podvodného jednání vůči poškozeným se ani dopustit nemohl, neboť to, co jim sliboval, také splnil. Závěry soudu o jeho skutku nemají oporu v provedených důkazech. Nesouhlas vyslovil i s vyčíslením škody, kterou měl způsobit údajným přebíráním finančních částek. Svědkyně D. H. dokonce „překročila“ v přípravném řízení normu stanovenou novinami a uváděla částku 100.000,- Kč. Při výslechu soudu první instance však toto nepotvrdila a nebyla schopna se vyjádřit ani k tomu, zda se jednalo o částku v řádech tisíců či desetitisíců. Přitom není sporné, že právě od ní si peníze vzal, a to za starší modelové oblečení, které jí za úplatu pro dceru přenechal.

Nesprávnost právního posouzení skutku podle jeho názoru záleží v tom, že pro zvolenou právní kvalifikaci není ve zjištěném skutku plný podklad. Rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení skutku především proto, že je v rozporu právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je popsán v odůvodnění rozhodnutí. Odvolací soud se jeho odvoláním zabýval jen povrchně, čímž byla poškozena i jeho práva na spravedlivý proces. O tom svědčí např. skutečnost, že ponechal výši náhrady škody naprosto beze změny. To by sice samo o sobě nebylo dovolacím důvodem, ale svědčí to i pro závěr o povrchnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Obviněný vyslovil v podaném dovolání nesouhlas rovněž s tím, že trestní stíhání proti němu bylo vedeno i poté, co provedené důkazy nepostačovaly k opodstatnění trestního stíhání. V tom spatřoval dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že navzdory změně právní kvalifikace odvolací soud ponechal původní výši trestu v celém rozsahu. Jelikož státní zástupce se neodvolal, porušil tím zásadu uvedenou v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., podle něhož napadené rozhodnutí nemůže být změněno v neprospěch odvolatele. Zákaz reformationis in peius záleží v tom, že odvolací soud nemůže změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného. To znamená, že v žádném z výroků rozhodnutí, tedy ani ve výroku o trestu, nemůže dojít k jakékoli změně, která by zhoršovala postavení obviněného. Uložení trestu v horní hranici trestní sazby je nutno považovat za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného ve smyslu § 264 odst. 2 tr. ř. Vzhledem k tomu, že sankce za porušení zákona je právním předpisem stanovena nikoli jako absolutní, ale jako relativně určitá, kde újma se může pohybovat v určitém rámci, došlo uložením trestu v horní hranici trestní sazby k relativnímu zhoršení postavení obviněného v rozporu s výše uvedenou zásadou, byť absolutní výše trestu zůstala zachována.

V závěru podaného dovolání obviněný rovněž namítl, že odvolací soud rozhodl v adhezním řízení o jeho povinnosti nahradit poškozeným škodu, a to údajně zcela tak, jak rozhodl i nalézací soud výrokem o náhradě škody. U poškozené G. H. však nalézací soud mu stanovil povinnost nahradit škodu ve výši 2.000,- Kč, zatímco odvolací soud tuto částku zvýšil na 14.000,- Kč. Oba soudy také rozhodly o povinnosti náhrady škody ve věci poškozených K. K., G. H. a V. L. i přesto, že tyto poškozené se se svým nárokem k řízení nepřipojily. Poškozená R. N. ve svém výpovědi uvedla, že obviněnému nepředala finanční hotovost, přesto oba soudy konstatovaly ve výroku o vině, že obviněný od ní přijal částku 2.000,- Kč.

V petitu podaného dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že shora citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 6 To 121/2002, se ruší a dovolatel se zprošťuje obžaloby, že spáchal trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a to v celém rozsahu. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k názoru o nutnosti postupu podle ustanovení § 265l odst. 1 tr. ř., navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v písemném vyjádření ze dne 15. 7. 2002 uvedla, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je spatřován ve skutkových vadách, což odporuje koncepci tohoto mimořádného opravného prostředku, který není nástrojem změny skutkového stavu v závislosti na požadavku odlišného hodnocení ve věci provedených důkazů. Dovolací důvod podle uvedeného ustanovení vychází ze zjištěného skutkového stavu věci a nedává možnost tento skutkový stav cestou dovolání nijak měnit doplněním dokazování nebo odlišným hodnocením ve věci provedených důkazů. Námitky uváděné obviněným v podaném dovolání jsou navíc neopodstatněné, neboť soudy obou stupňů rozhodly ve věci v intencích zákona ve všech výrocích. Z těchto podstatných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. podané dovolání odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.

V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž soud rozhodl ve druhém stupni rozsudkem, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř./. Při posuzování zákonných podmínek pro podání dovolání rovněž shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit /§265e odst. 1, 3 tr. ř./.

Nejvyšší soud se posléze zabýval otázkou, zda existují některé důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 tr. ř., neboť podle § 265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, jen v tom případě, neodmítne-li dovolání podle odstavce 1.

Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněnému nelze přisvědčit v existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Takový dovolací důvod by byl dán např. tehdy, pokud by proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné (např. by existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. a příslušný orgán činný v trestním řízení by nerozhodl o zastavení trestního stíhání). Takovým důvodem pro zastavení trestního stíhání však není skutečnost, že podle názoru obviněného provedené důkazy nepostačovaly k opodstatnění trestního stíhání. Z tohoto hlediska by proto přicházelo v úvahu rozhodnout ohledně tohoto dovolacího důvodu o odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Takové rozhodnutí však Nejvyšší soud učinit nemohl, neboť z důvodů dále vyložených se musel zabývat dalšími dovolacími důvody, které obviněný uplatnil.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je opodstatněné. Obviněný v podrobném odůvodnění svého odvolání sice polemizoval i se způsobem hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, vyslovil pochybnosti rovněž o správnosti skutkových zjištění a vznesl výhrady i k postupu odvolacího soudu, současně však uplatnil námitky vztahující se k ustanovení § 4 tr. zák., jehož případná chybná aplikace soudy prvního i druhého stupně by mohla vést k rozhodnutí, které spočívá na „jiném nesprávném hmotně právním posouzení“. V takovém případě lze část dovolacích námitek obviněného podřadit pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud nemohl odmítnout dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se závěrem, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., jak navrhoval ve svém vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.

V této souvislosti je zapotřebí uvést, že důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je relevantní v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání proto nemůže být nesprávné skutkové zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění může dovolatel úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení skutku.

Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení ve vztahu k tvrzenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posoudit hmotně právní posouzení skutku. Přezkoumávané rozhodnutí bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud bude v rozporu právní posouzení uvedené ve výroku rozhodnutí, se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Z těchto důvodů dovolací soud považoval za právně irelevantní všechny výhrady obviněného zmíněné v podaném dovolání, jež směřovaly jak k neúplnosti provedeného dokazování, tak ke způsobu hodnocení všech provedených důkazů soudy obou stupňů.

Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, je třeba připomenout zjištění nalézacího soudu, že obviněný jako soukromý podnikatel vylákal v době od léta 1997 do začátku roku 2000 od celkem třicetidevíti poškozených pod záminkou zajištění kontaktů, event. zaměstnání v oblasti modelingu v České republice a zahraničí nejméně 340.900,- Kč, přičemž se pokusil vylákal dalších 10.500,- Kč, avšak slibované výhody neměl v úmyslu zajistit, ani je nezajistil a získané peníze použil pro svou potřebu. Na straně 11 a 12 odsuzujícího rozsudku odůvodnil použitou právní kvalifikaci a vysvětlil, proč jednání obviněného považuje za podvodné.

Skutková zjištění soudu prvního stupně vzal za základ svého rozhodnutí i soud druhého stupně, který bezezbytku převzal závěr nalézacího soudu o celkově způsobené škodě a jen nevýrazně (o 2.000,- Kč) snížil celkovou výši škody, kterou se obviněný pokusil způsobit. Na straně 8 – 10 odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním podrobně vyložil, proč v jednání obviněného spatřuje trestný čin podvodu, a zabýval se i subjektivní stránkou jeho jednání. S ohledem na novelu trestního zákona provedenou zákonem č. 265/2001 s účinností od 1. 1. 2002, zejména se zřetelem na ustanovení § 89 odst. 11 a s přihlédnutím k § 16 odst. 1 tr. zák. podvodné jednání obviněného důvodně kvalifikoval podle mírnějšího ustanovení zákona.

Závěr soudů obou stupňů, že ve zjištěném jednání obviněného je třeba spatřovat podvodné jednání spočívající v uvedení poškozených v omyl, nemá ani Nejvyšší soud důvod zpochybňovat. Uvedení v omyl ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák. je jednáním, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Omyl je přitom rozpor mezi představou poškozeného (poškozených) a skutečností, přičemž o omyl na straně poškozeného (poškozených) jde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, byť objektivně je tomu právě naopak. I z těchto důvodů právní kvalifikace použitá odvolacím soudem podle názoru Nejvyššího soudu odpovídá.

V rámci tvrzených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného, že odvolací soud rozhodl chybně o uplatněném nároku na náhradu škody ohledně poškozené G. H., případně o nárocích dalších poškozených, které se údajně k trestnímu řízení řádně a včas nepřipojily. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že poškozené K. K., G. H. a R. N. se k trestnímu řízení připojily s požadavkem náhrady škody již v průběhu přípravného řízení, tedy před zahájením dokazování v hlavním líčení (§ 43 odst. 3 tr. ř.).

Pokud jde o vytýkané pochybení spočívající v tom, že odvolací soud uložil obviněnému za povinnost zaplatit poškozené G. H. na náhradě škody částku 14.000,- Kč (podle výroku rozsudku odvolacího soudu šlo dokonce o částku 15.500,- Kč), přestože soud prvního stupně obviněného zavázal uhradit této poškozené jen částku 2.000,- Kč, Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že podle ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. „v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody“. Jde o ustanovení vyloženě procesního charakteru, které v žádném případě nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud proto nemohl ani v případě, že by shledal ze strany odvolacího soudu porušení zásady zákazu reformationis in peius, podanému dovolání v tomto směru vyhovět. Nápravu zmíněného pochybení by bylo možno zjednat jen prostřednictvím jiného mimořádného opravného prostředku, jímž je stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Konečně pokud jde o poslední dovolací důvod obviněným uplatněný /§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř./, je třeba uvést, že takový důvod je dán tehdy, jestliže „obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným“. Takto vymezený dovolací důvod na situaci, k níž v posuzovaném případě došlo, nedopadá. Obviněnému byl uložen takový druh trestu (odnětí svobody), který zákon připouští, a v zákonné trestní sazbě, která v ustanovení § 250 odst. 3 tr. zák. činí dvě léta až osm let. Přestože šlo při použité mírnější právní kvalifikaci o trest uložený ve stejné výměře jako byl trest uložený v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně při použití přísnější právní kvalifikaci, nelze tento trest podle názoru Nejvyššího soudu považovat za takový, který by bylo možno zahrnout pod uvedený dovolací důvod.

Námitku obviněného, že odvolací soud při ukládání trestu porušil ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. (nepatřičně je argumentováno i ustanovením § 264 odst. 2 tr. ř., které se vztahuje na řízení u soudu prvního stupně po zrušení rozsudku), Nejvyšší soud nemohl akceptovat. Tvrzené relativní zhoršení postavení obviněného v rozporu s již zmíněnou zásadou zákazu reformationis in peius rozhodně nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jde o důvod čistě hmotněprávní povahy, zatímco ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., k jehož porušení mělo dojít, je ryze procesní normou.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů /§ 265i odst. 2 tr. ř./ Nejvyšší soud dovolání obviněného P. N. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž musel postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. srpna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vypracoval:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 21. August 2002