JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 352/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. srpna 2002 dovolání, které podal obviněný P. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 3 To 10/2002, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 13/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. M. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 3 To 10/2002, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 48 T 13/2001. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. učinil odvolací soud vlastní rozhodnutí a obviněného P. M. uznal vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., protože dne 28. 7. 2001 asi v 18.30 hod. v rodinném domku č. 528 v D., okres K., který obýval společně se svou družkou I. K., po vzájemném slovním konfliktu ve stavu střední opilosti s cílem konflikt ukončit a za tento ji potrestat, v úmyslu usmrtit, na těžce opilou poškozenou fyzicky zaútočil tak, že ji krátce silně rdousil na krku a opakovaně bil střídavě dlaněmi a pěstmi obou rukou do hlavy a kopal střídavě nohama obutýma ve sportovní obuvi do pravého stehna a do hlavy, i horní části trupu, a v závěrečné fázi útoku, po jejím sražení na podlahu, velkou intenzitou síly kopnutím, nakleknutím, dupnutím nebo naskočením na hrudník, postupně způsobil rozsáhlé krevní podlitiny a otoky podkoží na temeni hlavy, na pravé tváři, oděrky i sedření kůže na obličeji, další podlitiny pod pravou klíční kostí, na levém rameni, pravém lokti i pravém stehně a zejména zlomeninu pravého rohu jazylky, zlomeninu hrudní kosti v místě těla, sériové zlomeniny sedmi žeber vpravo a čtyř žeber vlevo spojené s prokrvácením a protržením pohrudnice a také rozsáhlá zhmoždění srdeční svaloviny přední i zadní strany pravé komory srdeční, kdy právě v důsledku zhmoždění srdce poškozená I. K. krátce na to na místě zemřela.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 3 To 10/2002, podal obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, jímž napadl výrok o vině i výrok o trestu. Obviněný mimořádný opravný prostředek podal na základě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru se odvolací soud ztotožnil s nesprávným stanoviskem soudu prvního stupně v posouzení otázky zavinění a setrval na názoru, že spáchal trestný čin v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. Obviněný tvrdí, že si nepamatuje okolnosti vzniku poranění hrudního koše poškozené, v důsledku něhož poškozená zemřela. Domnívá se, že nebylo prokázáno, že byl srozuměn se způsobeným následkem nebo byl k němu lhostejný, a tedy nespáchal trestný čin v nepřímém úmyslu. Přivolal totiž k poškozené rychlou záchranou službu a sám jí laicky poskytoval první pomoc až do jejího příjezdu. Soud neposoudil komplexně a ve všech souvislostech jeho jednání, motivaci, pohnutku a následek jednání.

Obviněný dále tvrdí, že soud převzal nekriticky závěry soudních znalců Doc. MUDr. S. L., CSc. a MUDr. I. D. a hodnotil je izolovaně, nikoliv v souhrnu s ostatními důkazy. Nebyla přitom zjištěna příčina vzniku smrtelného zranění poškozené, není jasné stalo-li se tak jednorázově či opakovaným působením síly. Soud se přitom nezabýval otázkou, zda obviněný byl schopen vyvinout sílu ke způsobení takového zranění, když poškozená netrpěla osteoporozou. Nejasná rovněž zůstává otázka, zda srdce nemohlo být pohmožděno při laickém oživování. Tuto možnost znalec MUDr. I. D. nevyloučil a k posouzení této otázky by měl být přibrán ústav. Rovněž se soud nezabýval otázkou jaké mohly být následky způsobené defibrilátorem, který byl při resuscitaci poškozené použit.

Z těchto důvodů obviněný P. M. závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Zaujal stanovisko, že námitky obviněného týkající se posouzení vzniku smrtelného zranění směřují výlučně proti skutkovým zjištěním učiněnými soudy obou stupňů, a proto je nelze podřadit pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na druhé straně námitky, jimiž obviněný popírá, že by byl srozuměn se smrtí poškozené, pod toto ustanovení podřadit lze, nejsou však důvodné. Obviněnému totiž muselo být známo, že při útoku proti hrudníku vedenému velkou intenzitou může dojít ke smrti poškozené. Obviněný tedy v době útoku věděl, že může poškozenou usmrtit a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. To, že obviněný po vybití a odeznění hněvivého afektu přivolal lékařskou pomoc a sám se poškozené snažil laicky první pomoc poskytnout, nevylučuje, že v době útoku jednal v úmyslu ji usmrtit. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud rozhodl ve druhém stupni a rozsudkem obviněného uznal vinným a uložil mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento mimořádný opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v § 265e odst. 1, 2 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v konstatovaném ustanovení zákona, jejichž existence je současně podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem pro dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde uveden není. Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. M. to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak ho popsal odvolací soud v napadeném rozsudku, tedy mimo jiné že: „v úmyslu usmrtit, na těžce opilou poškozenou fyzicky zaútočil (shora konstatovaným způsobem), a v závěrečné fázi útoku, po jejím sražení na podlahu, velkou intenzitou síly kopnutím, nakleknutím, dupnutím nebo naskočením na hrudník, způsobil jí (výše popsaná zranění), kdy v důsledku zhmoždění srdce poškozená I. K. krátce na to na místě zemřela“. Obviněný v dovolání namítá správnost těchto skutkových zjištění. Zejména opakuje obhajobu, že nebyl prokázán jeho úmysl ohledně smrtelného zranění poškozené, přičemž tvrdí, že k tomuto zranění mohlo dojít i po ukončení fyzického napadení poškozené, např. kdy ji laicky poskytoval první pomoc nebo činností zdravotníků při resuscitaci. Tuto obhajobu obviněného s ohledem na u hlavního líčení a u veřejného zasedání o odvolání provedené a vyhodnocené důkazy odvolací soud vyloučil.

Podle názoru Nejvyššího soudu není obviněným uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dán. Obviněný své výhrady v dovolání zaměřuje proti tomu, jaká skutková zjištění vyvodily soudy obou stupňů z provedených důkazů, přičemž z těchto jím tvrzených nedostatků až následně spatřuje nesprávné právní posouzení skutku. V této sosuvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, ovšem tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak, jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Výhrady uplatněné v dovolání obviněného P. M. směřují právě proti těm skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud učinil právní závěr, že spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., včetně právního závěru o formě jeho zavinění ve vztahu k jednání a ke způsobenému následku. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto nemohl ve smyslu § 265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. srpna 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák

Vydáno: 29. August 2002