JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 348/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2008 o dovolání, které podal obviněný P. M., , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 4 To 224/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 3 T 170/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 4. 2007, sp. zn. 3 T 170/2002, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 25. 7. 2001 v O. n. O. ul. v prostorách společnosti A. – O. s.r.o. společně s další osobou vylákal na E. V. zálohu ve výši 1.938.000,- Kč na dodávku zlata, které ve skutečnosti dodat nehodlal ani je nedodal, převzatou zálohu jí nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 1.938.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Současně byl zrušen výrok o trestu uloženém rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 4 T 62/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené E. V. částku 1.938.000,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 4 To 224/2007, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně uvedl, že skutek, tak jak je popsán v odsuzujícím výroku rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. tím, že úmyslně společně s další osobou vylákal na poškozené zálohu ve výši 1.938.000,- Kč na dodávku zlata, kterou nedodal a ani dodat nehodlal. K tomu dodal, že předmětný skutek nenaplňuje skutkovou podstatu tohoto trestného činu po objektivní a po subjektivní stránce. Pokud jde o objektivní stránku, namítl, že „v popisu skutku není přesně obsaženo, v čem konkrétně měla tato … činnost vylákat na poškozené zálohu na nákup zlata spočívat, když … žádné peníze nepřevzal a dle závěru znaleckého posudku z oboru kriminalistika – expertíza ručního písma je evidentní, že nevyhotovil žádné potvrzení a žádné peníze … nepřevzal a ani nebyl svědkem převzetí jakýchkoli peněz, případně, že by podepsal výdajový pokladní doklad na částku 1.938.000,- Kč.“ Dále poznamenal, že ani subjektivní stránka skutkové podstaty uvedeného trestného činu (zavinění ve formě úmyslu) není ve vztahu k jeho osobě v popisu skutku odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena, neboť z tohoto popisu není patrné, jak měl vylákat předmětnou částku od poškozené.

Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 4 To 224/2007, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 4 To 224/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují zčásti právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká též vadná skutková zjištění a současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (od skutkových zjištění soudů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (žádné peníze nepřevzal a ani nebyl svědkem převzetí jakýchkoli peněz). Zčásti teprve sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti zčásti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

Namítl-li však obviněný, že skutek, který je mu kladen za vinu, tak jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje objektivní a subjektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pak takovou argumentaci lze z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.

Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.]. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).

Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.]. Za značnou škodu se v souladu s ustanovením § 89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda ve výši nejméně 500.000,- Kč.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, 47-52 s.). Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy.

V návaznosti na rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu podvodu je na místě znovu připomenout, že ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po zhodnocení provedených důkazů a vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině ve svém rozsudku, vyplývá, že obviněný: „dne 25. 7. 2001 v O. n. O. ul. v prostorách společnosti A. – O. s.r.o. společně s další osobou vylákal na E. V. zálohu ve výši 1.938.000,- Kč na dodávku zlata, které ve skutečnosti dodat nehodlal ani je nedodal, převzatou zálohu jí nevrátil, čímž jí způsobil škodu ve výši 1.938.000,- Kč“.

Soud prvního stupně k tomu v odůvodnění svého rozhodnutí podrobněji uvedl, že: „Z důkazů provedených v hlavním líčení vzal soud za prokázáno, že poškozená E. V. přijala dne 25. 7. 2001 od zaměstnance firmy B. J. n. N. J. Š. částku 2.010369,40 Kč jako zálohu na nákup 5 kilogramů zlata pro O. M. Na základě příslibu obžalovaného P. M., že společnost A. – O. s.r.o. je schopna zajistit požadované množství zlata v co nejkratší lhůtě, ještě téhož dne odjela pro zlato společně s M. D. do O., kde večer v prostorách společnosti A. – O. s.r.o. předala částku 1.938.000,- Kč jako zálohu na nákup zlata obžalovanému P. M., který jí řekl, že zlato bude druhý den dopoledne a že jí ještě zavolá. Ubytovali se v hotelu a druhý den dopoledne jeli do O. vyzvednout zlato, ale obžalovaný se jim telefonicky ozval až odpoledne, že mu do toho něco přišlo, je v B., kde mu bylo odcizeno auto, aby pro něj přijeli. Kvůli odcizení vozidla, které se mezitím našlo, se vrátili do O. až v ranních hodinách, ale obžalovaný jim zlato nedodal, během dne měl vypnutý mobilní telefon a telefon nezvedal ani obžalovaný I. M., proto jeli zpátky do J. n. N., odkud obžalovaným kvůli dodávce zlata opakovaně bezvýsledně telefonovala a po dalším týdnu, který uplynul od předání zálohy, jela znovu do O., kde ji obžalovaný sice ujišťoval, že zlato dodá, ale materiál jí nedodal ani nevrátil zálohu.“

V souvislosti je třeba zdůraznit zjištění odvolacího soudu, že: „Bez důvodných pochybností bylo prokázáno, že obžalovaný vylákal na poškozené částku 1.938.000,- Kč pod záminkou obstarání 5 kg zlata, když využil příležitosti, že poškozená v dřívější době takovéto obchody uskutečňovala a aktivně se na nich podílel, jak z provedených důkazů vyplynulo. V daném případě však neměl v úmyslu žádné zlato zajistit, ani takovouto možnost neměl, když poškozená obchody sjednávala a uskutečňovala s firmou A. – O., s.r.o., jak vyplývá z jí předložených dokladů … Tomuto závěru svědčí i jeho následné jednání po převzetí výše uvedené částky.“

Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný (společně s další osobou) vylákal na poškozené zálohu ve výši 1.938.000,- Kč na dodávku zlata (kdy využil příležitosti, že poškozená v dřívější době takové obchody uskutečňovala a že potřebovala zajistit zlato v krátké lhůtě), ačkoli ve skutečnosti neměl v úmyslu žádné zlato poškozené dodat (v této souvislosti je na místě dodat, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu obviněný ani neměl možnost zlato zajistit) a také ho nedodal, pak poškozenou tímto jednáním vědomě uvedl v omyl, neboť v rozporu se skutečností předstíral, že za poskytnutou peněžitou zálohu jí poskytne určité plnění ve formě dodávky zlata. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním obviněného (a další osoby) bylo jeho obohacení a současně škoda způsobená na cizím majetku, naplňující znak značná škoda ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák.

Z popsaných skutkových okolností současně plyne také úmyslné zavinění obviněného [ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák.] zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Tento podvodný úmysl dokládá právě skutečnost, že při předání předmětné zálohy na dodávku zlata obviněný poškozené přislíbil, že toto jí dodá (dokonce ve velmi krátké lhůtě - druhého dne dopoledne), ačkoli, jak bylo soudy zjištěno, to učinit nehodlal a takovou možnost zajistit zlato ani neměl.

Pouze na okraj lze ještě připomenout, že Nejvyšší soud k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, opětovně judikoval, že: „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (k tomu srov. přiměř. rozhodnutí č. 54/1967/I, rozhodnutí č. 15/1969, rozhodnutí č. 57/1978/III a rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“

Výše uvedené skutkové okolnosti tedy vyjadřují ve vztahu k obviněnému všechny znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a nalézací ani odvolací soud proto nepostupoval za situace, kdy byla naplněna i materiální stránka, v rozporu s trestním zákonem, když obviněného uznal vinným uvedeným trestným činem.

Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. M. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. března 2008

Předseda senátu :

JUDr. Vladimír Veselý

Vydáno: 20. March 2008