JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 335/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2008 dovolání, které podal obviněný C. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 6 To 471/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 T 31/2007, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného C. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 42 T 31/2007, byl obviněný C. K. uznán vinným, že

po předchozí vzájemné domluvě s P. M., uzavřel P. M. dne 13. 5. 2004 v P., jménem společnosti CH. s. r. o., leasingovou smlouvu se společností B. L. F. s. r. o. (dříve P. – L.), a to na nákup osobního automobilu tov. značky Toyota Land Cruiser, v hodnotě 520.000,- Kč, přičemž P. M. uzavřel předmětnou smlouvu již s úmyslem ji nesplácet a s vědomím, že vozidlo ihned předá v rozporu se všeobecnými podmínkami finančního leasingu do užívání jiné osobě, a to C. K., který věděl, že má finanční problémy a že by sám leasing nezískal, a který se ústně zavázal P. M., že bude měsíčně splátky společnosti B. L. F. s. r. o. za pronájem vozidla hradit, uhradil však pouze základní akontaci ve výši 154.406,- Kč a následně nepravidelně, po opakovaných urgencích, uhradil pouze osm splátek z celkových třicetišesti, zbylé splátky do současné doby neuhradil a vozidlo nevrátil, přičemž obviněný způsobil společnosti B. L. F. s. r. o. škodu ve výši 365.594,- Kč.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 4 T 188/2005, který nabyl právní moci dne 3. 7. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný C. K. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 6 To 471/2007, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný C. K. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho následným právním posouzením, který shledal v tom, že skutkový stav věci zjištěný soudy a formulovaný ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku prvostupňového soudu ve výroku o vině nedovoloval učinit právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud je v odsuzujícím výroku uvedeno, že se domluvil se spolupachatelem, že od něj po uzavření leasingové smlouvy převezme pronajaté vozidlo a bude platit leasingové splátky, tak již samotný tento výrok popírá skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Vytkl, že trestné by bylo, pokud by vozidlo převzal v úmyslu leasingové splátky neplatit, nikoliv je naopak platit, vozidlo užívat a posléze vstoupit na místo leasingového nájemce.

Obviněný vyjádřil přesvědčení, že skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a popsaný v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku není trestným činem. Rozsudek konstruuje jeho trestní odpovědnost chybně, a to jako odpovědnost za následek, který on nezpůsobil, a nikoliv též jako odpovědnost za jednání a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Zdůraznil, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku není vyjádřeno, že by chtěl způsobit škodu, chybí zde úmysl škodu způsobit, a tudíž není vyjádřena subjektivní stránka trestného činu podvodu. V popisu skutku nic nenasvědčuje podvodnému úmyslu, neboť soud považuje za prokázané, že obviněný žádnou leasingovou smlouvu neuzavřel ani nepodepsal. Nebyl tedy v žádném vztahu s leasingovou společností a nikoho neuvedl v omyl. Podle názoru obviněného nelze ani dovodit, že by v době, kdy P. M. uzavřel leasingovou smlouvu, měl v úmyslu neplatit leasingové splátky, neboť on sám se k žádnému placení splátek leasingové společnosti nezavázal. Nemohl být ani spolupachatelem, neboť by musel naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž nikoho neuvedl v omyl ani neměl v úmyslu způsobit škodu. Soud přitom vzal za prokázané, že to byl P. M., kdo leasingovou smlouvu uzavřel a obviněný se mu zavázal, že splátky hradit bude.

S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný shledal naplněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže se s těmito právními závěry prvostupňového soudu ztotožnil i odvolací soud, došlo k porušení zákona.

Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem a podle § 226 písm. a) tr. ř. jeho osobu zprostil obžaloby pro skutek v ní kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. V případě, že by dovolací soud tento závěr neakceptoval, navrhl, aby po zrušení obou soudních rozhodnutí věc vrátil soudu prvního stupně. Současně však označil tento postup za neúčelný, neboť dovolání bylo podáno pouze obviněným, a tudíž oproti skutku popsanému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně platí zákaz reformace in peius.

K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.

K uplatněné dovolací argumentaci státní zástupkyně konstatovala, že namítané nesprávnosti právního posouzení skutku sice lze přisvědčit, na straně druhé nelze přeceňovat její právní relevanci do té míry, že by mohla být spojena s absolutním nedostatkem trestní odpovědnosti obviněného, jak dovozuje. Podotkla, že z popisu přisouzeného skutku uvozeného návětím „po vzájemné dohodě“ a dále rozvádějícího podstatu ujednání obviněného s původně spoluobviněným P. M., je zřejmé, že se dohodli na uzavření leasingové smlouvy ze strany posledně jmenovaného, který se stal leasingovým nájemcem tam uvedeného osobního vozidla. Přitom věděl, že je bezprostředně poté, a to v rozporu se všeobecnými podmínkami finančního leasingu, předá obviněnému, který ke škodě podvedené leasingové společnosti a jen při částečné úhradě leasingových splátek bude s vozidlem nakládat jako s vlastním. V této souvislosti státní zástupkyně uvedla, že z popisu podstatných skutkových zjištění a ani z odůvodnění obou soudních rozhodnutí neplyne, že by jejich vzájemná dohoda odrážela společný záměr, na kterém by se každý z nich svým dílčím způsobem a při rozdělení spolupachatelských rolí podílel. Naopak okolnosti, které této dohodě předcházely, vypovídají o tom, že původně spoluobviněný P. M. byl za účelem uzavření předmětné leasingové smlouvy vytipován právě proto, že z důvodu finančních obtíží obviněného nebylo možno získat předmět leasingu přímo z jeho strany. Podle názoru státní zástupkyně není pochyb, že takto „dohodnutému“ leasingovém vztahu propůjčil P. M. pouze svoji identitu, aby na tomto podkladě mohl jeho předmět v rozporu s podmínkami leasingové smlouvy odevzdat do rukou třetí osoby – obviněného a na straně leasingového nájemce tím způsobit škodu. V této spojitosti zdůraznila, že k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu došlo výlučně jednáním leasingového nájemce P. M., avšak stalo se tak z podnětu trestné iniciativy obviněného. K jednání vykazujícímu znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu jmenovaného nejen navedl, ale jeho jednání v jednotlivých krocích až po předání pronajatého vozidla do své dispozice zosnoval. Obviněný proto jednal za podmínek ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. v postavení organizátora.

S poukazem na tyto skutečnosti státní zástupkyně podtrhla, že právní závěr o vině obviněného toliko v účastenské formě trestné součinnosti ve srovnání s původním právním posouzením jeho jednání v roli spolupachatele je třeba pojímat z celkového hlediska jeho postavení v předmětném trestním řízení. Nelze přehlédnout, že organizátorství jako nejzávažnější forma účastenství by muselo najít svůj odpovídající výraz ve výroku o trestu. Proto by projednání dovolání nemohlo zásadním způsobem ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není ani zásadního právního významu.

V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného C. K. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.).

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

V dovolání obviněný C. K. uplatňuje v podrobnostech výhrady, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují, neboť namítá, že zjištěný skutek nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným a ani jiného trestného činu. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč. Podle § 4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srov. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně zvětšen), přičemž musí být zjištěno, že pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Obvodní soud pro Prahu 1 (následně v odvolacím řízení i Městský soud v Praze) v souladu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán v tzv. skutkové větě rozsudečného výroku, kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Jednání obviněného C. K. nelze zahrnout do objektivní stránky tohoto trestného činu, kterého se v daném případě prokazatelně dopustil pouze P. M. Jmenovaný „uzavřel předmětnou smlouvu již s úmyslem ji nesplácet a s vědomím, že vozidlo ihned předá v rozporu se všeobecnými podmínkami finančního leasingu do užívání jiné osobě, a to C. K., který věděl, že má finanční problémy a že by sám leasing nezískal, a který se ústně zavázal P. M., že bude měsíčně splátky společnosti B. L. F. s. r. o. za pronájem vozidla hradit, uhradil však pouze základní akontaci ve výši 154.406,- Kč a následně nepravidelně, po opakovaných urgencích, uhradil pouze osm splátek z celkových třicetišesti, zbylé splátky do současné doby neuhradil a vozidlo nevrátil“. Ze skutkových zjištění je zjevné, že P. M. při uzavírání leasingové smlouvy uvedl v omyl společnost B. L. F. s. r. o. (ohledně skutečného uživatele pronajímaného automobilu a že bude platit příslušné splátky), za kterou jednal její příslušný odpovědný pracovník, jenž v příčinné souvislosti s tímto omylem učinil majetkovou dispozici (uzavřel smlouvu a automobil byl předán P. M.), přičemž v příčinné souvislosti mezi touto majetkovou dispozicí následně došlo ke škodě na cizím majetku (jmenované společnosti ve výši 365.594,- Kč, a to v důsledku nezaplacení příslušných finančních splátek a nevrácení vozidla) a k obohacení jiné osoby (obviněného C. K.). Jelikož prokázaným důvodem, proč leasingovou smlouvu uzavřel P. M. a nikoli obviněný, byly zjevně finanční problémy C. K., kterému však přesto byl předmět leasingu předán pod pouhým příslibem, že příslušné splátky bude platit, je potřebné v činu prvně jmenovaného z hlediska subjektivní stránky spatřovat nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. Věděl, že svým jednáním může způsobit poruchu zájmu chráněného trestním zákonem (v daném případě újmu na cizím majetku – pronajímaném automobilu), a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn. Dovolací soud toliko dodává, že s ohledem na ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. postačuje pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák., a to ohledně způsobení škody nikoli malé, zavinění i z nedbalosti.

Podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. platí, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor).

Trestná činnost účastníka (organizátora, ale též návodce a pomocníka – srov. znění § 10 odst. 1 písm. b), c) tr. zák.) bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, i když jeho znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud jde o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, blíží se účastenství stupni nebezpečnosti pachatelství nebo spolupachatelství. Proto organizátorství, návod a pomoc jsou prohlášeny za obecnou formu trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.) a co do míry trestnosti jsou postaveny na roveň pachatelství, ač samy k provedení trestného činu nestačí. Trestní odpovědnost účastníka závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele (tzv. zásada akcesority účastenství). Organizátorství, návod a pomoc jsou trestné jenom tehdy, když se hlavní pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Trestnosti účastníka podle § 10 tr. zák. není na překážku, jsou-li na straně pachatele důvody beztrestnosti nebo nestíhatelnosti (srov. rozhodnutí č. 58/1973 Sb. rozh. tr.). Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu může být jen ten, kdo sám není jeho pachatelem nebo spolupachatelem. Účastenství předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu či pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem (jeho pokusem) hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Organizátor je ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Za „zosnování“ trestného činu je třeba považovat činnost spočívající v iniciování dohody o spáchání trestného činu, vymýšlení plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělení úkolů jednotlivým osobám před spácháním trestné činnosti, zabezpečování jejího utajení, zajišťování odbytu věcí získaných trestnou činností před jejím spácháním či v jejím průběhu apod. Za „řízení“ trestného činu je třeba považovat úkony spočívající v usměrňování všech osob na trestné činnosti se podílejících, vydávání konkrétních pokynů jednotlivým osobám, vyžadování jejich splnění atd.

V návaznosti na zmíněné obecné argumenty Nejvyšší soud uvádí, že skutková zjištění, jak byla v soudním řízení učiněna, umožňují důvodný právní závěr, že se obviněný C. K. účastnil na trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který spáchal P. M., ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Toto konstatování je zcela namístě, neboť spáchání předmětného trestného činu zosnoval. Obviněný inicioval spáchání trestného činu, když k protiprávnímu jednání P. M. došlo v příčinné souvislosti po předchozí vzájemné domluvě s jeho osobou. Protože byl obeznámen se všemi rozhodnými skutečnostmi, za kterých byla trestná činnost jmenovaným spáchána a s jejím škodlivým následkem byl přinejmenším srozuměn, je potřebné z hlediska subjektivní stránky v jednání obviněného spatřovat úmyslné zavinění ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. Jak již bylo řečeno, tak pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák., a to ohledně způsobení škody nikoli malé, postačuje ve smyslu ustanovení § 6 písm. a) tr. zák. zavinění i z nedbalosti, což platí i pro účastníka trestného činu.

S poukazem na popsané skutečnosti a z nich vyplývající právní závěry Nejvyšší soud přisvědčil názoru obviněného C. K., že ve skutku, jak je uveden v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku obvodního soudu a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, nelze v jeho jednání spatřovat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., na kterém se ale účastnil jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Současně však neshledal důvody, pro něž by rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně zrušil. Dospěl totiž k závěru, že i přes určité rozdíly mezi pachatelstvím a účastenstvím by byla s ohledem na závažnost přisouzeného jednání a možného uložení trestu situace obviněného v podstatě stejná. V tomto směru je potřebné uvést, že pachateli trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, lze uložit trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitý trest. To platí i pro účastenství na tomto trestném činu, neboť podle § 10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Navíc organizátorství je nejzávažnější a nejnebezpečnější formou trestné součinnosti, protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky „zosnování“ či „řízení“ trestného činu (srov. rozhodnutí č. 67/1971 Sb. rozh. tr.). V dané trestní věci spočívá společenská nebezpečnost činu obviněného nejen v tom, že celé protiprávní jednání zosnoval, ale na jeho realizaci se dokonce výše zjištěným způsobem podílel.

V případě, že by skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 byl ohledně obviněného C. K. právně kvalifikován jako účastenství na trestném činu podvodu ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., tak je zcela evidentní, že při této jiné právní kvalifikaci by se v zásadě nijak podstatně nezměnilo jeho postavení, neboť by mu byl ukládán trest podle shodného zákonného ustanovení. V posuzované trestní věci byl obviněnému uložen podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Současně mu byl podle § 53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. S ohledem na to, že trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen blíže spodní hranice zákonné trestní sazby a jeho výkon byl podmíněně odložen na zmíněnou zkušební dobu, lze důvodně konstatovat, že náprava zjištěné právní vady, a to i při uvážení společenské nebezpečnosti spáchaného jednání, by nemohla vést k zásadní změně uloženého trestu.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem je podle Nejvyššího soudu zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného C. K. a rovněž otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, neboť v praxi soudů byla již vyřešena a ani z jiného důvodu její řešení nečiní potíže. Proto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, 4 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil ve smyslu znění § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 27. March 2008