JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 327/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. července 2002 dovolání obviněného V. Z., podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 3 To 806/2001, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 168/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného V. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 71 T 168/2000, byl obviněný V. Z. uznán jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Této trestné činnosti se podle zjištění okresního soudu obviněný dopustil tím, že ačkoliv byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 2. 1996, sp. zn. 7 T 188/95, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 5 To 117/96, potrestán mj. pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 7. 8. 1998, opětovně dne 15. 11. 1999 kolem 19.00 hodin v O.-V. v místě svého přechodného bydliště před domem č. 32 na L. ulici v podnapilém stavu strkal a tlačil svou družku Z. B. před sebou do domu, přičemž jí vulgárně vyhrožoval zabitím, ta se mu v přízemí domu snažila vytrhnout, což se jí však nepodařilo a o přivolání pomoci se pokusila stisknutím všech zvonků nájemníků, takto ji dotlačil až do jejího bytu, uzamkl a klíč ponechal v zámku vstupních dveří, zatáhl ji až do obývacího pokoje, kde jí hrozil fyzickou likvidací, zde ji povalil na podlahu, pěstmi bil do obličeje a celého těla, taktéž kopal nohama obutýma do mokasín, škrtil až chroptěla, rval jí vlasy a tloukl její hlavou o zem, a když ho prosila, aby ji pustil, uchopil ji za ramena a dovlekl do kuchyně, tam ji odhodil na kuchyňskou židli, opětovně pokračoval v bití, zejména v úderech pěstí do obličeje, škrcení, trhání vlasů, kopání do břicha, na zvonění a výzvy přivolaných strážníků Městské Policie Ostrava nereagoval a hrozil poškozené zabitím, pokud je vpustí do bytu, načež zcela nečekaně uchopil kuchyňský nůž o délce 17 cm s délkou ostří 6,5 cm, který jí přiložil ke krku a pohrozil opětovně zabitím, pokud nebude zticha a poté v domnění, že hlídka již odjela, měl v úmyslu byt opustit přes balkón, kde však zahlédl další policejní vozidlo a po zjištění, že nemá kam utéci, policistům vstupní dveře bytu otevřel, své družce Z. B. takto způsobil podkožní otok na temeni hlavy, na obličeji mnohočetné oděrky kůže, v oblasti horního a dolního víčka oboustranně se vyvíjející podkožní krvácení, podkožní otok na kořenu a hřbetu nosu, pod lopatkou a na zádech, pruhovité oděrky na krku, nalomení nosních kůstek bez dislokace, zlomeniny čtyř zubů, což si vyžádalo dobu léčení v trvání tří týdnů, přičemž jen shodou okolností nedošlo k vážnějším zraněním ohrožujícím postiženou přímo na životě, zejména zlomeninám kostí obličejových, očnice, horní či dolní čelisti, zlomenině klenby a spodiny lební, jakož i poranění mozku. Za uvedený delikt byl obviněný odsouzen podle § 222 odst. 1, § 42 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti shora citovanému rozhodnutí soudu prvního stupně podal obviněný V. Z. odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 3 To 806/2001, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.

Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, bylo usnesení odvolacího soudu doručeno obviněnému V. Z. dne 17. 4. 2002, obhájkyni obviněného, JUDr. I. P., dne 28. 3. 2002 a Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě také dne 28. 3. 2002.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 3 To 806/2001, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 71 T 168/2000, podal obviněný V. Z. prostřednictvím shora jmenované obhájkyně dovolání. Dovolání bylo podáno podle prezentačního razítka u Okresního soudu v Ostravě dne 28. 5. 2002.

Dovoláním obviněný napadl shora uvedená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu zejména ve výroku o vině a své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle názoru obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku a v důsledku toho i nesprávném právním posouzení jeho jednání. Nesprávnost rozhodnutí nalézacího soudu spatřuje obviněný zejména v té skutečnosti, že soud rozhodl o jeho vině na základě hypotéz, co by se mohlo stát, kdyby obviněný použil větší intenzity násilí, aniž byly zohledněny závěry znaleckého posudku, který byl vypracován ohledně zranění poškozené. V rozsudku soudu prvního stupně ovšem nebyla podle mínění dovolatele dostatečně zhodnocena ani otázka stavu, ve kterém se obviněný v kritické době nacházel. Krajský soud se s vadnými zjištěními okresního soudu ztotožnil a nepřisvědčil odvolání obviněného, kdy tento žádal o provedení revizního posudku znalci z jiného kraje a o vyjádření znalců, kteří vypracovali znalecký posudek o duševním stavu dovolatele v roce 1993.

V závěru svého dovolání obviněný V. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a též vadné řízení jemu předcházející a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu projednal a znovu rozhodl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu a shledal, že v posuzované věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle § 265a odst. 4 tr. řádu je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.

V uvedených ohledech dovolací soud shledal dovolání obviněného V. Z. přípustným podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest /§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu/. V návaznosti na tento závěr se Nejvyšší soud mohl zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu.

Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).

Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného V. Z. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 11. 2. 2002, přičemž opis rozsudku krajského soudu byl doručen obviněnému V. Z. dne 17. 4. 2002 a jeho obhájkyni JUDr. I. P. dne 28. 3. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně u Okresního soudu v Ostravě dne 28. 5. 2002. Z uvedeného je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu § 265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.

Dovolací soud rovněž zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá.

V této souvislosti Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, neboť existence dovolacího důvodu je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Podle § 265b odst. 1 tr. řádu lze totiž dovolání podat, pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. řádu, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l).

Obviněný V. Z. podané dovolání výslovně opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení však nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění. Přezkoumávané rozhodnutí pak bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Nejvyšší soud však není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu).

S ohledem na shora konstatované skutečnosti bude přezkoumávané rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Z obsahu podání dovolatele vyplývá, že ačkoliv uvádí jako důvod dovolání § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v tomto směru není žádné relevantní pochybení soudům v napadených rozhodnutích vytýkáno, a celé dovolání, jak je patrno i z jeho shora uvedené citace odůvodnění, se ve své podstatě týká pouze údajných nesprávných skutkových zjištění.

Podle názoru Nejvyššího soudu však v souladu s § 265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění § 265b odst. 1 tr. řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být v dovolání rovněž tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku napadeného rozhodnutí.

V daném případě tedy obviněný V. Z. pouze formálně uplatnil důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kdy dovolací důvod je podle námitek dovolatele spatřován ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné právní posouzení věci.

Nejvyšší soud tudíž dospěl k závěru, že námitky obviněného, uplatněné v dovolání, neodpovídají důvodu předpokládanému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto konstatoval, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud navíc shledal, že skutkový stav zjištěný soudem prvého i druhého stupně a vymezený ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí objasňuje všechny potřebné skutkové otázky pro použitou právní kvalifikaci skutku a právní kvalifikace je také ohledně všech znaků skutkové podstaty správná, a současně dospěl k závěru, že popis skutku, uvedený ve výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 71 T 168/2000, v němž Krajský soud v Ostravě neshledal žádné závady a s nímž se ve svém usnesení ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 3 To 806/200l, zcela ztotožnil, odpovídá použité právní kvalifikaci.

Nejvyšší soud tedy v předmětné věci postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu dovolání obviněného V. Z. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 2. července 2002

Předseda senátu :

JUDr. Zdeněk S o v á k

Vydáno: 02. July 2002