JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 313/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 10. července 2002 dovolání podané obviněným M. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2002, sp. zn. 6 To 136/01, jako soudu odvolacího ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 16/2001, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 56 T 16/2001, uznán vinným , že v období nejméně od 29. 10. 1999 do 4. 2. 2000, jako jediný jednatel společnosti P. P. s. r. o. se sídlem P. 1, M. n. 9, vyzvedával z pokladny a z účtu společnosti č. 26639400 vedeného u B. D. B. ČR a. s. finanční prostředky, jejichž použití účetní výše uvedené společnosti řádným způsobem nedoložil a celkem si tak ponechal z prostředků společnosti pro vlastní potřebu celkovou částku ve výši nejméně 11.050.000,- Kč, přičemž k zakrytí této skutečnosti použil fiktivní smlouvu o zprostředkování mezi společností I. d. o. o. se sídlem B. P., M., Č. H., J. a společností P. P. s. r. o. ze dne 17. 9. 1999 s tím, že tato částka byla vyplacena jako provize za zprostředkování účasti herce J. M. pro natáčení seriálu Bídníci, kdy ve skutečnosti byla účast herce zajištěna jiným subjektem.

Takto zjištěné jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání šest a půl roku nepodmíněně (tento výrok o nepodmíněnosti uloženého trestu byl nadbytečný, neboť zvolený trest je s ohledem na jeho délku trestem již ze zákona nepodmíněným), pro jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Současně mu uložil podle § 49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu producentské činnosti na dobu pěti let.

Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2002, sp. zn. 6 To 136/01, usnesením jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl doručen obviněnému M. Š. dne 4. 4. 2002 a téhož dne i jeho obhájci JUDr. R. N., a dne 3. 4. 2002 Městskému státnímu zastupitelství v Praze.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný M. Š. dovolání prostřednictvím jmenovaného obhájce osobně u Městského soudu v Praze dne 30. 5. 2002. Dovolání směřovalo proti výroku, jímž bylo odvolání obviněného zamítnuto podle § 256 tr. ř. a jako dovolací důvody obviněný uplatnil ty, které jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a odvolací soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, když odvolací soud měl rozhodnout podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. o zrušení celého napadeného rozsudku.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že dovolatel měl nepochybně na mysli dovolací důvod původně sice upravený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ale po novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb. s účinností od 24. 5. 2002 (tedy již v době podání) nově vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Se zřetelem k uvedenému proto Nejvyšší soud bude na uvedený dovolací důvod nahlížet.

Dovolatel v podrobnostech uvedl, že soudy obou stupňů přikládaly neodůvodněně a nesprávně velký význam výpovědi svědka M. J. a naopak nepřikládaly potřebný význam výpovědi svědka G. Navíc Vrchní soud v Praze, pokud jde o bližší odůvodnění jeho rozhodnutí, plně odkázal na závěry a odůvodnění městského soudu, aniž by se sám věcí podrobněji zabýval. Jen tak je možné, že jeho pozornosti unikla skutečnost, že na základě koprodukční smlouvy, kterou společnost obviněného uzavřela s francouzským investorem společností G., zastoupenou panem G., byla společnost obviněného povinná i za cenu překročení původního rozpočtu zajistit a profinancovat účinkování herce J. M. ve filmovém projektu Bídníci. Kdyby soudy obou stupňů věnovaly tomuto listinnému důkazu náležitou pozornost a provedly výklad celého textu uvedené koprodukční smlouvy, musely by si položit otázku, proč se o této smlouvě nezmiňují např. svědci A., H. a jiní, když byli tak dobře obeznámeni se zapojováním významných zahraničních herců do filmových projektů. Ve skutečnosti o strategických záležitostech firmy v podstatě věděl pouze obviněný a pan M. J., přičemž jejich zájmy se od jisté doby naprosto rozešly a obviněný postupně přestal M. J. důvěřovat.

Podle přesvědčení dovolatele se odvolací soud při hodnocení uvedeného skutku dostal do roviny obecných hypotéz, které nejsou v plném rozsahu prokázány důkazy, které byly v trestním řízení provedeny. Soudy obou stupňů pojmuly do svých rozhodnutí takové právní úvahy a takové závěry, které nemají oporu v dokazování a je tedy stejně dobře možné prokazovat existenci těchto hypotéz jako jejich neexistenci. Správným není ani postup odvolacího soudu, když nevytkl městskému soudu zásadní procesní pochybení, které spočívalo ve výslechu osoby přítomné od počátku hlavního líčení v jednací síni (šlo o svědka F. J.), která se navíc aktivně podílela na vytěžování osob, jež byly později vyslýchány vyšetřovatelem. Jmenovaný svědek je otcem J. mladšího, který je majetkovým podílníkem ve firmě, která dodávala služby pro společnost P. P., s. r. o., v rámci projektu Bídníci v České republice. Společnost obviněného zůstala této firmě dlužná a oba páni J. se aktivně snažili různými prostředky vynutit zaplacení dlužné částky (mjr. J. tak činil ještě v aktivní službě u policie).

Dovolatel proto nesouhlasí s postupem Městského soudu v Praze, který umožnil výslech svědka F. J., ani s názorem Vrchního soudu v Praze, který takový postup považoval za správný. Stejně tak je přesvědčen, že soudy obou stupňů pochybily pokud nepovažovaly za potřebný přímý výslech svědka G. Tento svědek, který soudní obsílku bez problému v Č. H. převzal, měl být znovu obeslán a předvolán k hlavnímu líčení. Pokud se tak nestalo, je dovolatel přesvědčen, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu.

V závěru podaného dovolání obviněný prostřednictvím svého obhájce navrhl (bez citace příslušných zákonných ustanovení), aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím zrušil výše citované usnesení Vrchního soudu v Praze a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obsahem podaného dovolání byl i podnět předsedovi senátu Nejvyššího soudu, aby před rozhodnutím o dovolání přerušil ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. výkon trestu odnětí svobody, v němž se obviněný v současné době nachází.

Předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 17. 6. 2002 uvedl, že dovolání obviněného se formálně opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání ovšem vyplývá, že podatel fakticky napadá skutková zjištění učiněná soudy, domáhá se jiného hodnocení důkazů a provedení důkazu dalšího. Nevytýká tedy soudům konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, ale prosazuje akceptování odlišného skutkového základu, než k jakému dospěl nalézací soud a se kterým se odvolací soud ztotožnil. Argumentace uplatněná podatelem je svým obsahem spíše jakýmsi „dalším odvoláním“ a neodpovídá svým charakterem dovolání jako mimořádnému a formalizovanému opravnému prostředku. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil prostřednictvím svého obhájce i obviněný v přípise ze dne 19. 6. 2002 zaslaném Městskému soudu v Praze v odpovědi na jeho předchozí dotaz.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání přípustné je /§ 265a odst. 1 , 2 písm. h) tr. ř/, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právně s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z takto vymezeného důvodu dovolání vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá také z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. lze totiž dovolání podat, jen je-li tu některý z konkrétně vymezených důvodů uvedených v písmenech a) - l).

V daném případě byl obviněným uplatněn především dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je zákonem vymezen tak, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad pak dovozovat, že obviněný neměl být uznán vinným. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.

V případě obviněného M. Š. soud prvního stupně učinil skutková zjištění popsaná ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, jimiž bylo podmíněno hmotně právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. S těmito skutkovými a navazujícími právními závěry se Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ztotožnil, neboť ve veřejném zasedání odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí (zejména na str. 3 a 4) se vypořádal se všemi odvolacími námitkami obviněného, ať už se týkaly procesního postupu soudu prvního stupně, hodnocení provedených důkazů tímto soudem, nebo úvah o právní kvalifikaci zjištěného skutku. Obviněný uplatnil v podaném dovolání prakticky identické námitky, proto nelze mít za to, že uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Jelikož obviněný uplatnil v podaném dovolání i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., Nejvyšší soud se musel vypořádat s otázkou, zda tento dovolací důvod je v daném případě dán. Už shora bylo uvedeno, že obviněný měl nepochybně na mysli dovolací důvod uvedený po novele provedené zákonem č. 200/2002 Sb. v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (účinnost od 24. 5. 2002), a protože trestní řád je tzv. lex fori, Nejvyšší soud musel postupovat právě podle tohoto ustanovení účinného v době jeho rozhodování, které vymezuje dovolací důvod takto: bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Vzhledem k tomu, že v dané věci soud druhého stupně přezkoumával odsuzující rozsudek soudu prvního stupně na podkladě odvolání obviněného věcně, a vzhledem k tomu, že neshledal tento řádný opravný prostředek důvodným a podle § 256 tr. ř. jej zamítl, lze tento dovolací důvod uplatnit, jen byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Aniž by bylo zapotřebí tyto dovolací důvody jednotlivě vypočítávat, je zřejmé, že řízení předcházející napadenému usnesení není zatíženo vadou, kterou by bylo možno pod některý z těchto důvodů podřadit. Takovou vadou totiž není ani námitka obviněného vztahující se k údajnému chybnému postupu nalézacího soudu, že jednoho svědka (J.) nesprávně vyslechl, zatímco druhého (G.) nesprávně nevyslechl.

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný podal dovolání z jiných důvodů než jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř.

O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Na závěr je třeba uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal zákonný důvod, pro který by měl postupovat podle § 265o odst. 1 tr. ř. a před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, jak se toho obviněný v dovolání rovněž domáhal.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vypracoval:

JUDr. Jan B l á h a

Vydáno: 10. July 2002