JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 312/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2002 dovolání obviněného J. Š., podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 5 To 63/01, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 1/01, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 63 T 1/01, uznán vinným:

1/ trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, odst. 3 tr. zák., s tím, že jako jednatel a majoritní vlastník společnosti J. M. s. r. o., se sídlem v P. 4, N. Ú. 1274, dne 1. 5. 1997 v P. uzavřel se společností J. velkoobchod s. r. o., , se sídlem v P. 3, J. Ž. 2, zastoupenou jednatelem L. O., smlouvu o zajištění finančních pohledávek a vzájemných vztahů, ve které se zavázal v případě, že výše již splatných a neuhrazených pohledávek a společnosti J. velkoobchod s. r. o. vůči jeho firmě přesáhne 15.000.000,- Kč, na výzvu této společnosti převést do její držby ke kompenzaci těchto pohledávek veškerá aktiva společnosti J. M. s. r. o., přičemž J. velkoobchod s. r. o. byl pouze jedním z řady dodavatelů zboží do rozsáhlé sítě prodejen, které společnost J. M. s. r. o. provozovala, a po uzavření této smlouvy nadále odebíral zboží i od dalších dodavatelů a přejímal pohledávky v souvislosti s rozšiřováním sítě prodejen, ačkoliv si byl vědom špatné finanční situace společnosti J. M. s. r. o., v jejímž důsledku v dohledné době již nebude schopen svým závazkům dostát a dodané zboží a převzaté pohledávky uhradit, neboť podnikal bez disponibilního rezervního kapitálu a výše závazků společnosti převyšovala výši pohledávek, a dne 2. 2. 1998, kdy dluh jeho firmy vůči firmě J. velkoobchod s. r. o. výrazně překročil dohodnutou prahovou hodnotu, uzavřel s touto společností v návaznosti na smlouvu ze dne 1. 5. 1997 dohodu o předání a převzetí veškerého zboží a zařízení v provozovnách J. M. s. r. o., kterou společnost J. velkoobchod s. r. o. realizovala již v následujících dnech, takže uspokojil pohledávku tohoto věřitele na úkor ostatních věřitelů, a dne 3. 2. 1998 převedl většinovou část svého podílu ve společnosti J. M. s. r. o. na neztotožněnou osobu vystupující pod jménem Z. Š., a přestal být majoritním vlastníkem a jednatelem společnosti J. M. s. r. o., přičemž svým jednáním, způsobil poškozeným firmám uvedeným v napadeném rozsudku škodu ve výši nejméně 98.908.825,18 Kč,

2/ trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěných termínech roku 1996 a v roce 1997 si v P. od K. K., bytem R. 245, P. 9, postupně vypůjčil částku ve výši nejméně 9.000.000,- Kč do svého podnikání, ačkoliv věděl, že tuto částku není schopen vzhledem ke své ekonomické situaci poškozenému vrátit a také to až do sdělení obvinění neučinil.

Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněnému uloženo nahradit poškozeným K. K. škodu ve výši 9.000.000,- Kč, poškozené K. S. škodu ve výši 75.570,- Kč, poškozené společnosti M. d. z. P., a. s. škodu ve výši 7.528.813,- Kč, správci konkursní podstaty úpadce J. velkoobchod, spol. s r. o. škodu ve výši 8.600.503,50 Kč, poškozené společnosti E. T. spol. s r. o. škodu ve výši 1.377.182,70 Kč, Ing. Z. P. škodu ve výši 1.756.558,70, Kč, RNDr. M. N. škodu ve výši 7.851,20 Kč, společnosti P., s. r. o. škodu ve výši 2.006.829,20 Kč, společnosti L. M. B. škodu ve výši 914.847,- Kč, společnosti F. škodu ve výši 152.884,- Kč, společnosti V., a. s. škodu ve výši 126.107,- Kč a společnosti K. p. K., a. s. škodu ve výši 981.675,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byli poškozený K. K. a poškozená společnost P., s. r. o. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, na základě kterého Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 5 To 63/01, napadený rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. řádu zrušil v celém výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl ve věci tak, že podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal shora uvedené poškozené s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v předcházejícím řízení nedošlo k podstatným vadám, pouze výše škody v bodě 1/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně přesahuje částku 100.000.000,- Kč, jelikož však odvolání podal obviněný, je jakákoliv změna rozhodnutí v jeho neprospěch vyloučena. Pokud jde o výrok o náhradě škody, vrchní soud zohlednil prohlášení konkursu na majetek obviněného a při aplikaci ustanovení § 14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, podle něhož se řízení o nárocích, jejichž účastníkem je úpadce a které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, přerušují, ledaže jde o trestní řízení, v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody, rozhodl tak, že poškozené uvedené ve výroku pod bodem 1/ výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle tzv. dodejek, založených v trestním spisu, bylo shora uvedené usnesení odvolacího soudu doručeno obviněnému J. Š. i jeho obhájci, JUDr. L. M., dne 5. 4. 2002. Ze spisového materiálu však není patrno, kdy, resp. zda vůbec bylo usnesení doručeno Městskému státnímu zastupitelství v Praze.

Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem městského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 29. 4. 2002 u Městského soudu v Praze dovolání, které bylo doručeno se spisovým materiálem Nejvyššímu soudu České republiky dne 27. 6. 2002.

Obviněný tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel zaměřil své výhrady jak proti skutkovému posouzení jednání obviněného, tak proti právnímu posouzení skutku soudy obou stupňů. Obviněný je přesvědčen, že se nalézací i odvolací soud nevypořádaly se všemi námitkami, které na podporu svých tvrzení v rámci trestního řízení uplatnil, v důsledku čehož nebylo náležitě prokázáno zavinění obviněného v zákonem vyžadované formě úmyslu. Své výhrady obviněný v písemném odůvodnění podaného dovolání jednotlivě rozvedl a doložil argumentací dovozující, že soudy v rámci dokazování neprovedly úplná skutková zjištění, při hodnocení důkazů nevzaly zřetel ke všem okolnostem případu, a tudíž jejich závěry nemají podklad v provedeném dokazování, čímž porušily zásadu uvedenou v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu.

Obviněný tvrdí, že jeho podnikání nebylo v rozhodném období, tj. od května 1997 do jara 1998, v úpadku, naopak mělo vzrůstající tendenci. Soudy však odmítly provést důkazy na podporu tvrzení obviněného, např. posouzení daňových přiznání k dani z přidané hodnoty za období od května do prosince 1997, podle nichž by mohl být prokázán dostatečný disponibilní rezervní kapitál společnosti obviněného či zhodnocení rozvah a výsledovek. Pokud jde o trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., soudy nečinily při svých úvahách rozdíl mezi směnkami splatnými a nesplatnými, když nepřihlédly ke skutečnosti, že směnky vystavené obviněným ve prospěch poškozených nebyly v rozhodné době vyjma jediného případu splatné. Rovněž posouzení předmětné smlouvy ze dne 1. 5. 1997 ze strany soudů bylo chybné, neboť smyslem tohoto zajišťovacího institutu bylo posílení jistoty společnosti J. velkoobchod s. r. o., nikoliv znemožnění uspokojení dalších věřitelů. Navíc předmětem smlouvy nebyl převod vlastnického práva ke všem aktivům společnosti obviněného, ale toliko převod práva držby na firmu J. velkoobchod s. r. o. do výše hodnoty dotčené pohledávky. Soudy rovněž nezohlednily další významné důkazní prostředky, kterým byly faktury, jimiž se společnost J. velkoobchod s. r. o. domáhala u finančního úřadu vyplacení nadměrného odpočtu DPH, stejně jako existence pohledávky obviněného za svědkem J. K., jež sám měl splatit obviněnému půjčku. Všechny tyto okolnosti měly být podle názoru obviněného soudy obou stupňů zohledněny při posuzování míry jeho údajného zavinění.

Dovolatel rovněž podrobně rozvedl své výhrady vůči právnímu posouzení skutku. V případě trestného činu podvodu spatřuje zásadní nedostatky v tom, že nalézací i odvolací soud vycházely při svých úvahách o zavinění obviněného z názoru, že obviněný v době uzavírání předmětné zajišťovací smlouvy či při objednávání zboží od dodavatelů jednal s úmyslem dané částky neuhradit, přičemž jednání obviněného uvedlo poškozené v omyl tím, protože se domnívali, že se nemají čeho obávat. Obviněný je však toho názoru, že pro zavinění pachatele je určující pouze jeho subjektivní vztah k rozhodným skutečnostem, které musí být v rozsahu potřebném pro rozhodnutí zjištěny a zhodnoceny, nikoliv subjektivní nazírání ze strany poškozeného. Soudy měly vzít v potaz rovněž veškeré reálně existující okolnosti, jež vedly obviněného k odůvodněnému přesvědčení, že následky předvídané hmotně právními ustanoveními trestního zákona nenastanou, neboť ve svém souhrnu vylučovaly závěr, že na straně obviněného existoval úmysl nutný k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Skutečnost, že nebyla spolehlivě zodpovězena otázka formy zavinění obviněného, má vliv na existenci, resp. neexistenci dalších zákonem stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.

Pokud jde o způsobení škody na cizím majetku, tento zákonný znak vyžaduje úmyslnou formu zavinění, přičemž městský soud konstatuje, že škoda velkého rozsahu nebyla způsobena úmyslně a zavinění je zde pouze ve formě vědomé nedbalosti. Podle obviněného tedy nebylo spolehlivě zodpovězeno, zda obviněný škodu způsobil byť jen v nepřímém úmyslu, stejně jako chybí podklad k úvaze, jaká škoda byla zaviněna úmyslně. Obviněný se domnívá, že chybí-li důkazy o úmyslném zavinění vztahujícím se ke vzniku škody, není tento zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu naplněn. Rovněž zákonný znak obohacení je nutno zkoumat v souvislosti s konkrétním jednáním obviněného, přičemž je nutno odlišit, kdy jde o podnikání za účelem dosažení zisku a kdy již o podnikání vykazující znaky trestného činu, resp. do kterého okamžiku lze v jednání obviněného spatřovat podnikání včetně zohlednění podnikatelského rizika. Obviněný zdůrazňuje, že úvěrem či v podobě zboží získané prostředky nebyly jeho obohacením, přičemž obohacením nebyly ani pro jeho firmu, neboť v procesu podnikání se stávají tyto cizí prostředky zdrojem, který umožňuje úhradu mezd a odvodů na sociální a zdravotní pojištění a plnění daňové povinnosti. Je nutno činit rozdíl mezi tím, jak je s cizími prostředky naloženo – zda jsou z firmy vytunelovány a použity ve prospěch pachatele či dalších osob nebo jsou použity ve prospěch byť neúspěšného podnikání firmy. Cizí prostředky získané pro účely podnikání a do tohoto podnikání vložené nejsou tedy ziskem ani obohacením ve smyslu trestního zákona, neboť toto vložení prostředků do vlastního podnikání je důkazem, že vědomí podnikatele obsahuje představu o zhodnocení vložených prostředků podnikatelskou činností, aniž by bylo za daných podmínek určující podnikatelské riziko. Vložení prostředků do podnikání jako důkaz existence podnikatelovy představy, že prostředky budou zhodnoceny, současně vylučuje jeho srozumění, že dojde k protiprávním následkům, zejména k obohacení a způsobení škody ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák.

Vzhledem k tomu, že provedené důkazy směřovaly zejména k prokázání objektivní stránky stíhaných trestných činů a z tohoto hlediska byly rovněž hodnoceny, přičemž z hlediska úvah o formě zavinění obviněného soudy nepřihlédly ke všem zjištěným okolnostem, obviněný namítl porušení zásady stanovené v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu ze strany soudů. Obviněný rozvinul své úvahy o rozdílu mezi srozuměním ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. a vědomou nedbalostí ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. a uvedl, že v posuzované věci zjištěné okolnosti, tak jak je obviněný reflektoval, resp. byl schopen reflektovat, neumožňují učinit závěr, že byl srozuměn s porušením či ohrožením zájmu chráněným trestním zákonem.

Pokud jde o trestný čin zvýhodňování věřitele, nedošlo k naplnění jeho skutkové podstaty, neboť v době spáchání činu dotčená skutková podstata vyžadovala zvláštní způsobilost pachatele ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák, kdy pachatelem mohl být pouze dlužník, jež není schopen plnit své splatné závazky po delší dobu, přičemž touto delší dobou se rozumí doba delší než 3 měsíce a tato zvláštní vlastnost u obviněného nebyla dána, navíc se v daném případě nejednalo o splatné závazky.

V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze, případně též rozsudek Městského soudu v Praze a dále postupoval podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. řádu.

K výzvě předsedy senátu Městského soudu v Praze obviněný prostřednictvím svého obhájce přípisem ze dne 7. 5. 2002 sdělil, že nesouhlasí s tím, aby jeho dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání a navrhuje, aby bylo projednáno v zasedání veřejném.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 1 Nzo 155/2002, navrhla, aby dovolání obviněného J. Š. bylo podle § 265j tr. řádu zamítnuta a aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu učinil za podmínek zde uvedených v neveřejném zasedání.

Státní zástupkyně zaujala stanovisko, že z obsahu podaného dovolání je nutno vydělit jednak námitku obviněného, týkající se neúplnosti provedeného dokazování ve vztahu k průkaznosti dovolatelova dostatečného a rozsahu jeho podnikatelských a jiných aktivit odpovídajícího disponibilního kapitálu, neboť k nápravě tvrzeného porušení postupu soudů ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu dovolání neslouží. Rovněž argumentace obviněného spojená s požadavkem revize způsobu hodnocení provedeného dokazování ze strany soudů obou stupňů nelze z hlediska použitého dovolacího důvodu provést. Navíc se jedná stále o tytéž námitky obhajoby, jež byly vyčerpávajícím, logickým a přesvědčivým způsobem soudy zodpovězeny. Dovolatel se snaží prosadit odlišný skutkový základ, vytvořený pro dovolatele příznivějším způsobem přístupu k výsledkům provedeného dokazování, avšak nerespektující pravidla plynoucí z ust. § 2 odst. 6 tr. řádu.

Pouze konkrétně namítané vady v právním posouzení obou souvisejících skutků splňují podle názoru státní zástupkyně i po stránce materiální použitý důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto jsou podle jejího mínění dány podmínky pro jeho věcné přezkoumání. Státní zástupkyně je v této souvislosti toho názoru, že popis obou skutků včetně k nim se vztahující popis skutkových vět zapadá do rámce vět právních a odpovídá použité právní kvalifikaci v obou částech výroku o vině obviněného, přičemž námitky, jež předkládá obviněný, nemohou zpochybnit podloženost předepsané formy zavinění jak u obou základních skutkových podstat trestných činů, tak ani ve vztahu k jejich přísněji trestnému právnímu posouzení. Pojetí podnikatelských aktivit obviněného nelze označit za jednání nedbalostní, neboť tato forma zavinění se neslučuje se stavem a vývojem jeho ekonomického zázemí, tak jak byl dokazováním objektivizován. Názor dovolatele o nutnosti prokázat jeho srozumění s trestným následkem ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. je proto nutno podle státní zástupkyně odmítnout, neboť ve smyslu citovaného ustanovení postačuje srozumění pachatele s eventualitou, že takový následek nastane. Rovněž námitky dovolatele vůči nesplnění podmínky ve smyslu § 6 písm. a) tr. zák. ve vztahu ke způsobenému těžšímu následku nelze akceptovat, neboť důvody vylučující porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem v podobě nereálně očekávaných výsledků dovolatelova podnikání za jeho neutěšené ekonomické situace nemohly sehrát vyviňující roli.

Pokud jde o vyčíslení konkrétní výše škody jako důkazu předělu mezi obviněnému přisouzeným jednáním v nepřímém úmyslu a ve formě vědomé nedbalosti, je třeba odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, která se touto otázkou zabývá. Námitky zpochybňující naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele dle § 256a tr. zák. nelze rovněž přijmout, neboť dovolatel namítá neexistenci zvláštní způsobilosti ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák., avšak zaměňuje dotčené ustanovení trestního zákona s příslušným ustanovením zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. V neposlední řadě je nutno odmítnout s ohledem na výsledky provedeného dokazování i absenci splatnosti závazků obviněného v době uzavření předmětné zajišťovací smlouvy a ani použitím trestního zákona účinného v době spáchání trestných činů ve vztahu k naplnění škody velkého rozsahu dle § 89 odst. 11 tr. zák. odvolací soud nepochybil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) při posuzovaní podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. řádu jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.

Nejvyšší soud shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (§ 265a odst. 2 písm. a/ tr. řádu), a proto se mohl v návaznosti na tento závěr zabývat otázkou, zda byla zachována lhůta a místo k podání dovolání ve smyslu § 265e tr. řádu.

Podle tohoto ustanovení se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, přičemž pokud se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. řádu).

Ze spisového materiálu v posuzované věci vyplývá, že trestní stíhání obviněného J. Š. bylo pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu dne 6. 3. 2002, přičemž rozsudek tohoto soudu byl v opisu doručen obviněnému i jeho obhájci JUDr. L. M. dne 5. 4. 2002. Dovolání podal obviněný prostřednictvím svého obhájce u Městského soudu v Praze dne 29. 4. 2002. Z uvedeného je patrno, že dvouměsíční dovolací lhůta byla ve smyslu § 265e odst. 1 a odst. 2 tr. řádu zachována.

Nejvyšší soud současně zjišťoval, zda dovolání obviněného splňuje veškeré obsahové náležitosti zakotvené v ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu, podle něhož musí být v dovolání vedle obecných náležitostí podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ust. § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá. V uvedených ohledech shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného přípustným, a proto se mohl zabývat otázkou, zda dovolání obviněného z jím uplatněného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je opodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 tr. řádu lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. řádu.

Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení tedy nemůže být nesprávné skutkové zjištění nalézacího či odvolacího soudu, jelikož právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění soudu vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, která jsou pak blíže rozvedena v jeho odůvodnění.

Nejvyšší soud však není oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, je povinen vycházet z jejich skutkového zjištění a v návaznosti na tento skutkový stav pak hodnotí hmotně právní posouzení skutku, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to ani na základě případného doplňování dokazování či v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá rovněž z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popřípadě do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

V této souvislosti je nutno zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad obsahuje trestní řád další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. řádu.

S ohledem na shora konstatované skutečnosti bude přezkoumávané rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán.

Obviněný vytýká napadenému rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jednak vady skutkové, jež však s ohledem na shora rozvedené důvody dovolací soud není oprávněn posoudit, a dále své námitky směřuje do právního posouzení skutku, na němž spočívá napadené rozhodnutí. V tomto ohledu se tedy dovolání obviněného opírá o zákonem stanovený důvod a tudíž dovolací soud v této souvislosti posoudil námitky uplatněné dovolatelem ve vztahu ke skutkové větě bodu 1/ a 2/ výroku o vině napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž dospěl k následujícím závěrům:

Ze skutkové věty výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, odst. 3 tr. zák. pod bodem 1/ výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že nalézací soud spatřoval podvodné jednání spočívající v uvedení poškozených v omyl v tom, že obviněný J. Š. zatajil poškozeným existenci shora citované zajišťovací smlouvy, stejně jako skutečný finanční stav společnosti, přičemž poškození se v důsledku neznalosti podstatných skutečností domnívali, že obviněný je, resp. bude schopen uhradit dodané zboží, obviněný však dodané zboží nezaplatil a obohatil svou společnost o hodnotu tohoto zboží, přičemž poškozeným vznikla škoda velkého rozsahu.

Skutková zjištění soudu považoval za úplná a správná též odvolací soud, neboť byla podle jeho závěrů prokázána jak výpověďmi svědků, tak obsahem souvisejících písemností předložených v rámci trestního řízení, jejichž autentičnost nepopíral ani sám obviněný. Závěr obou soudů, že v takto zjištěném jednání obviněného je nutno spatřovat podvodné jednání, spočívající v uvedení poškozeného v omyl, nelze nikterak zpochybnit, neboť z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že obviněný již v době uzavírání předmětné zajišťovací smlouvy jednal s vědomím, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn. Uvedení v omyl ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák. je přitom jednáním, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Jak správně konstatoval odvolací soud, o omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat.

Pokud tedy obviněný zamlčel při svém podvodném jednání podstatné skutečnosti týkající se stavu jeho společnosti, které byly v daném případě rozhodující, resp. zásadní pro rozhodnutí poškozených, není zde třeba pro naplnění skutkové podstaty prokazovat, zda druhá strana jednala v omylu. Pokud jde o zákonný znak obohacení jiného, z provedeného dokazování je patrno, že úmyslem obviněného nebylo obohatit sebe, avšak úmyslným jednáním obviněného byla obohacena jeho společnost, přičemž za stavu objektivně špatné ekonomické situace společnosti, z níž byla patrná zjevná nemožnost uskutečnit platby za zboží, obviněný nadále odebíral od svých dodavatelů zboží. Pokud jde o škodu velkého rozsahu, kterou obviněný svým jednáním způsobil, v této souvislosti je nutno poznamenat, že ve smyslu § 6 písm. a) ve spojení s § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. postačí zavinění ve formě nedbalosti, což dokládá správné úvahy jak soudu nalézacího, tak i soudu odvolacího.

K námitce obviněného, že podle právní úpravy platné v rozhodné době skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele vyžadovala u pachatele zvláštní způsobilost ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák., je nutno podotknout, že dané ustanovení se vztahuje zejména na případy, kdy dlužník není schopen plnit své splatné závazky, přičemž platební neschopnost dlužníka je nutno posuzovat především z toho hlediska, zda bude mít dlužník v dohledné době reálnou možnost své splatné závazky plnit. Ze skutkové věty výroku o vině pod bodem 1/ napadeného rozsudku vyplývá, že obviněný tím, že zvýhodnil společnost J. velkoobchod s. r. o. realizací předmětné zajišťovací smlouvy, zmařil uspokojení svých dalších věřitelů, přičemž schopnost, resp. možnost obviněného splnit své splatné závazky byla i jeho následným jednáním, kdy převedl následující den po realizaci zajišťovací smlouvy většinovou část svého podílu na společnosti na neztotožněnou osobu jménem Z. Š., zcela zmařena.

Pokud jde o skutkovou větu výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. pod bodem 2/ výroku napadeného rozsudku, nalézací soud spatřoval podvodný úmysl v zatajení podstatných skutečností týkající se stavu jeho společnosti obviněným při výpůjčce dané částky od poškozeného K., přičemž s ohledem na ekonomickou situaci společnosti věděl, resp. byl srozuměn s tím, že nebude schopen svůj závazek dodržet.

Uvedené právní závěry soudu prvního stupně o jednotlivých znacích skutkové podstaty trestného činu podvodu a zvýhodňování věřitele, se kterými se ztotožnil i soud druhého stupně, jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že popis skutku, uvedený ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 63 T 1/01, s nímž se Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 6. 3. 2002, sp. zn. 5 To 63/01, zcela ztotožnil, odpovídá použité právní kvalifikaci. V tomto konkrétním případě tedy soud prvního stupně provedl úplná skutková zjištění pro použitou právní kvalifikaci, přičemž tato skutková zjištění podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku. Se závěry nalézacího soudu se pak plně ztotožnil i soud odvolací, který se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v rámci odvolacího řízení je dostatečně patrno, že rozhodnutí dovoláním napadené i jemu předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, neboť tyto byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci řízení před soudem odvolacím. Z těchto důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání obviněného J. Š. je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť obviněný pouze zopakoval námitky v řízení již dříve uplatněné, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a logicky vypořádaly.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání obviněného J. Š. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl v neveřejném zasedání konaném ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, aniž byl oprávněn postupovat podle ustanovení § 265i odst. 3, odst. 4 tr. řádu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 17. července 2002

Předseda senátu :

JUDr. Zdeněk S o v á k

Vydáno: 17. July 2002