JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 311/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. března 2008 o dovolání obviněného N. V. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 7 To 104/2007-429, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 8/07, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 7 To 104/2007-429, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2007, č. j. 49 T 8/07-389. Tímto rozsudkem byl obviněný N. V. N. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl uložen podle § 219 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 57 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky, přičemž podle § 57 odst. 2 tr. zák. byl tento trest uložen na dobu neurčitou.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s uplatněním dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když jejich naplnění spatřuje v tom, že skutek, který byl popsán v rozhodnutí Městského soudu v Praze, není právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podle mínění obviněného v popisu skutku, kterým byl uznán vinným absentuje úmysl, který musí být prokázán. Poukazuje na to, že v dané trestní věci nebylo ve vztahu k jeho osobě prokázáno, že by na poškozeného útočil v úmyslu jej usmrtit. Pokud pak jde o kvalifikaci jeho jednání podle § 9 odst. 2 tr. zák., tj. jako spolupachatelství, pak soudům vytýká, že nebyly naplněny podmínky, které zmíněné ustanovení vyžaduje, a to spáchání trestného činu společným jednáním a zejména úmysl k tomu směřující. Soudům rovněž vytýká, že jeho osobu neposuzovaly jako osobu mladistvou na základě jím uplatněné obhajoby, a v důsledku tohoto nesprávného postupu soudu byl výrazně krácen na svých právech. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil poukázal na to, že úmysl pachatele směřující ke způsobení trestněprávně relevantního následku nemusí být v tzv. skutkové větě výslovně deklarován. Postačí, jsou - li zde uvedeny takové skutkové okolnosti, ze kterých lze existenci tohoto úmyslu dovodit. V případě trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., popř. jeho pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., bude možno existenci úmyslu na straně pachatele směřujícího k usmrcení jiného dovodit zejména z okolnosti týkající se způsobu útoku, použité zbraně, popř. z místa na těle poškozeného, proti kterému útok směřoval. V předmětné trestní věci druhý ze spolupachatelů P. A. D. zaútočil vůči poškozenému sekáním sekáčkem do hlavy, tj. vedl útok velmi razantním způsobem proti části těla, kde je uložen životně důležitý orgán-mozek a musel být proto minimálně srozuměn s tím, že poškozeného usmrtí. Nalézací soud výslovně připustil (str. 6 rozsudku), že obviněný N. V. N. nemusel předem vědět o tom, že D. se tímto sekáčkem ještě před incidentem ozbrojil, o této skutečnosti se však dozvěděl nejpozději na počátku útoku proti poškozenému v momentě, kdy D. poškozeného sekáčkem napadl. Jestliže za této situace dovolatel poškozeného nadále fyzicky napadal a znemožňoval mu, aby se bránil v podstatě likvidačnímu útoku P. A. D., pak se jeho jednání stalo součástí jednání směřujícího k usmrcení poškozeného, přičemž s ohledem na způsob útoku a použití zbraně-sekáčku druhým spolupachatelem musel být dovolatel přinejmenším srozuměn s tím, že jejich společným jednáním může být smrtelný následek způsoben. Spolupachatelství není podmíněno předchozí výslovnou dohodou spolupachatelů a postačí konkludentní dohoda. Právě z okolnosti, že dovolatel pokračoval v útoku proti poškozenému i poté, kdy druhý ze spolupachatelů zaútočil způsobem ohrožujícím život poškozeného, lze dovodit existenci konkludentní dohody směřující k usmrcení poškozeného L. společným jednáním obou pachatelů. Je při tom bez významu, že násilí používané samotným dovolatelem nebylo samo o sobě takového charakteru, aby mohlo vést k usmrcení poškozeného. V tomto směru lze poukázat na starší, ale dosud použitelné (rozhodnutí R 4532/1932), podle kterého v případě, že společný úmysl pachatelů směřoval k usmrcení poškozeného, odpovídá za smrt poškozeného podle ustanovení trestního zákona o vraždě i ten spolupachatel, jehož jednání bylo z hlediska fyziologického a lékařského pro smrt poškozeného bez významu. Tyto závěry lze nepochybně vztáhnout nejen na dokonaný trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, ale i na odpovědnost spolupachatele za zamýšlený následek v případě pokusu tohoto trestného činu. Námitka, podle které měl být dovolatel posuzován jako osoba mladistvá, deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídá. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ty dovolací námitky obviněného N. V. N., které odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Jak již bylo shora uvedeno, v části námitek obviněného je soudu prvního stupně vytýkáno, že skutek tak, jak byl popsán ve výrokové části rozsudku není právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, když naplnění zmíněné skutečnosti dovozuje z toho, „že v popisu skutku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že se popsaného jednání dopustil v úmyslu jiného usmrtit, tím méně, že by se takového jednání dopustil společným jednáním tak, jak předpokládá ustanovení § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák.“, přičemž ve vztahu k problematice spolupachatelství vyjadřuje svůj názor, že „v jeho případě nejsou dány podmínky vymezené v § 9 odst. 2 tr. zák., tj. společné jednání a zejména pak úmysl k tomu směřující“.

S ohledem na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit skutkové zjištění soudu prvního stupně (se kterým se ztotožnil také soud odvolací). Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. dospěl Městský soud k závěru, že obviněný „v době od 03:15 hodin do 03:45 hodin dne 11. 11. 2006 v P., N., před únikovým východem z nočního podniku D. F. P. v objektu obchodního centra N. P. po předchozím slovním konfliktu s poškozeným L. L., a jeho společníky odjel společně s dalším občanem vietnamské národnosti P. A. D., do bytu na adrese P., Z., kde bydleli, zde si P. A. D. vzal kuchyňský sekáček s délkou ostří 16,5 cm, vrátil se osobním motorovým vozidlem zpět na parkoviště u zásobovací rampy před výše uvedený noční podnik a poté, co poškozený vyšel z objektu, jej napadl zezadu kopnutím do nohy a pěstmi do obličeje tak, aby poškozený ztratil rovnováhu, čímž umožnil útok P. A. D., který opakovaně kuchyňským sekáčkem zasadil tři rány do hlavy, přitom se poškozeného snažil držet a kopat jej a tedy omezovat jeho obranu, přičemž poškozenému byly způsobeny sečné rány, a to v oblasti čelní vlevo v délce asi 8 cm pronikající do kosti s odseknutím části zevní desky kosti lební v rozsahu 18x6mm, v oblasti spánkově temenní vlevo délky asi 6 cm, v jejímž místě došlo k tepennému krvácení a vznikla prasklina kosti lební v délce asi 32 mm s mírným vpáčením kosti směrem do dutiny lební a proniknutím vzduchu do podkoží i do lební dutiny a v temenní oblasti vpravo pronikající kůží a podkožím, a v útoku ustali poté, co byli vyrušeni křikem náhodného svědka, přičemž poškozenému musela být poskytnuta okamžitá odborná lékařská pomoc, bez které mohlo nastat ohrožení jeho života“.

K prováděným důkazům se soud prvního stupně vyjádřil ve svém rozsudku zejména na str. 2 – 5, přičemž za zásadní z hlediska objektivity byl v rámci hodnocení důkazů považován záznam bezpečnostní kamery, ze kterého soud vzal za prokázané, že „obviněný s další osobou se schovávali krátce za stěnou, obviněný poté, co D. zpod bundy vytáhl předmět, kterým napadl poškozeného, pomáhal D. tím, že poškozeného napadal údery a kopy, drží jej, snaží se jej strhnout, to vše za situace, kdy druhý pachatel do poškozeného sekáčkem seká, přičemž je evidentní, že údery sekáčkem směřují do horní části těla, zejména na hlavu“. Tímto záznamem bezpečností kamery byla rovněž vyvrácena verze obhajoby obviněného. Soud rovněž zmiňuje i druhý videozáznam z jiné kamery v jiné části objektu, „přičemž i z tohoto je evidentní, že obviněný do poškozeného kope, a to i v závěru, kdy se rozběhl proti němu a ještě před útěkem jej nakopl“ (viz str. 4 rozsudku). Pokud pak jde o otázku spolupachatelství, soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku na str. 5, rozvádí své úvahy, kdy konstatuje, že „jednání obviněného tak, jak je viditelné na videozáznamu není jen pasivním jednáním, ale jednáním jednoznačně aktivním, útočným, činěným za situace, kdy si obviněný byl velmi dobře vědom toho, co činí druhý pachatel. Svým jednáním navíc poškozenému znemožňoval účinnou obranu před napadáním sekáčkem“. Jestliže obviněný k problematice spolupachatelství poukazuje „na nutnost splnění dvou podmínek, kterými je společné jednání a úmysl k tomu směřující“, pak musí Nejvyšší soud uvést, že soud prvního stupně na obdobnou námitku reagoval v odůvodnění rozsudku na str. 5 a odvolací soud na str. 4 odůvodnění svého usnesení, kdy Nejvyšší soud s uvedenými závěry, vycházejícími z důkazů hodnocených ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a rozvedenými ve smyslu § 134 odst. 2 (resp. § 125 odst. 1 tr. ř) souhlasí. Zcela přiléhavé jsou závěry Vrchního soudu v Praze, kdy tento poukázal na to, že „oba útočníci příchod poškozeného očekávali. Napadli jej zároveň bez jakékoli předchozí konverzace s ním, v násilných aktivitách se vzájemně organicky doplňovali a měli dostatečný přehled o svém počínání navzájem. Pokud by se dalo připustit, že obviněný nevěděl, že jeho společník je vybaven sekáčkem, pak se to musel dozvědět ihned na samém počátku napadení poškozeného. Za dané situace muselo být obviněnému jednoznačně zřejmé, že společné jednání jeho a druhého spoluútočníka směřuje k fyzické likvidaci poškozeného“. Zde pouze může Nejvyšší soud zmínit závěry skutkového zjištění vyplývající z provedeného dokazování, kdy za vyvrácenou obhajobu s ohledem na všechny skutečnosti v rozhodnutích soudu rozvedené, je třeba považovat tvrzení obviněného, že za poškozeným jeli se domluvit na možné náhradě za poškozené zrcátko, když původně obviněný měl uvádět, že důvodem proč se vrátili na místo a napadli poškozeného, bylo vyřídit si to s poškozeným (předchozí poškození zpětného zrcátka). Sama skutečnost záběrů bezpečností kamery, kdy se útočníci skrývali za stěnou, napadli poškozeného, do kterého mj. obviněný kopal a v samém závěru se proti poškozenému rozběhl a ještě před útěkem jej nakopl, vypovídá, že zmíněná verze obhajoby obviněného, byla pouze snahou o obhajobu a v logickém sledu vyhodnocení provedených důkazů nemohla obstát.

V souvislosti s právně relevantní námitkou obviněného, je třeba dále uvést, že za situace, kdy jeden z útočníků útočí na hlavu oběti zbraní (shora popsaným sekáčkem) a to opětovně, je zcela jednoznačně srozuměn s tím, že takovým jednáním může způsobit smrt poškozeného. Jestliže druhý z útočníků ve stejné době napadá poškozeného způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, kdy útočníci se vzájemně organicky doplňují a mají přehled o svém počínání navzájem, kdy v samém počátku v důsledku krvácení ze zranění na hlavě jsou patrny oběma útočníkům následky jejich útoku (obviněný potřísněn krví poškozeného), pak nezbývá než konstatovat, že obviněný svým jednáním naplnil znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1 tr. zák., kdy ke smrti poškozeného nedošlo díky okamžitě přivolané odborné lékařské pomoci a počínání útočníků (tj. i obviněného) bylo zabráněno křikem svědka. Takové jednání obviněného naplňuje znaky spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. ř.

Pokud jde o námitku obviněného, že jej soudy neposuzovaly jako osobu mladistvou a v důsledku toho byl výrazně poškozen na svých právech, pak musí Nejvyšší soud tuto námitku označit za právně irelevantní dovolací důvod nenaplňující. V souvislostí s výše uvedeným je třeba poukázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně na str. 6 jeho rozsudku a úvahy odvolacího soudu na str. 4 jeho odůvodnění, kde tyto rozvedly, na základě kterých důkazů je tvrzení obviněného ohledně jeho věku vyvráceno. Způsobem odpovídajícím § 125 odst. 1 tr. ř. (resp. § 134 odst. 2 tr. ř.) jsou pak tyto úvahy soudů přesvědčivě rozvedeny. Zpochybňuje-li pak obviněný uvedené hodnotící závěry soudů, že není osobou mladší osmnácti let, vytýká ve své podstatě soudům nesprávné hodnocení důkazů k uvedené skutečnosti. Takovou námitku však nelze podřadit pod dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v případě, že by uvedená námitka byla uplatněna bez další námitky, bylo by nutno takové dovolání odmítnout s poukazem na ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil také dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Uvedeným se však již Nejvyšší soud zabýval v souvislosti s námitkami vymezenými v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 12. March 2008