JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 311/2002

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. července 2002 dovolání, které podal obviněný R. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 6 To 135/01, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 23/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 45 T 23/2000, byl obviněný R. K. uznán vinným v bodě I. pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě II. pokračujícím trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterých se měl dopustit, že v době od 3. 8. 1998 do 30. 12. 1999, kdy pracoval ve firmě E. na provozovně v P. 10, ul. U P. č. 1, jako prodejce – odbytář, vystavoval faktury na zakoupené zboží a celkem v 57 případech po přijetí finanční hotovosti od zákazníků, odstraňoval ve fakturaci na PC některé položky zakoupeného zboží a vystavoval padělané příjmové platební doklady (dále jen PPD), na částku sníženou o cenu zboží, které neuvedl v pozměněné fakturaci, přičemž pozměněné PPD byly zakládány do účetnictví firmy E. a finanční rozdíl, který tímto způsobem získal, si ponechal pro svoji potřebu a takto postupně:

I. v době od 3. 8. 1998 do 7. 12. 1998 v pěti případech svým jednáním způsobil majiteli firmy E. J. T., bytem v P. 10, M. 463, celkovou škodu ve výši 119 547,30 Kč,

II. v době od 1. 4. 1999 do 30. 12. 1999 v 52 případech svým jednáním způsobil majiteli firmy E. J. T. celkovou škodu ve výši 987 211,30 Kč (pozn. výroky pod body I. a II. jsou z důvodu značné obsáhlosti zkráceny).

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž jeho výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák., § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a nad obviněným byl vysloven dohled a podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu byla uložena přiměřená konkrétní omezení. Dále byl obviněnému podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti na dobu pěti let spočívající v zákazu výkonu prací spojených s hmotnou odpovědností. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu J. T. ve výši 1 106 758,60 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný R. K. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 6 To 135/01, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Vůči citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání s poukazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., ve znění účinném do 23. 5. 2002.

V dovolání obviněný R. K. namítá, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, jak předpokládá trestní zákon. Tvrdí, že nebyla respektována základní práva obhajoby, nebyly provedeny všechny potřebné důkazy nutné pro zjištění skutkového stavu věci a provedené důkazy nebyly zhodnoceny v jejich souhrnu. Z tohoto důvodu podle jeho názoru soud neučinil úplná a správná skutková zjištění, zejména nebylo prokázáno, že by si ponechal jakékoliv peněžní částky a že měl úmysl způsobit škodu na cizím majetku, nebo že by tak konal z nedbalosti. Obviněný nesouhlasí se skutečností, že odvolací soud odmítl provedení důkazů navrhovaných obhajobou a sice předloženého peněžního deníku firmy E. a výslech svědka M. T., od něhož deník získal. Rovněž namítá, že nebyl proveden navrhovaný znalecký posudek. Tyto důkazy by přitom prokázaly, že účetnictví ve firmě E. bylo dlouhodobě a opakovaně zkreslováno, nikoliv ve prospěch obviněného, a to i v jiných provozovnách než v té, ve které byl obviněný zaměstnán. Tyto důkazy by rovněž prokázaly, že trestných činů se dopustily jiné osoby než obviněný. Soud se rovněž nezabýval námitkou obhajoby ohledně rozporů ve výpovědích poškozeného T. i svědkyně T., přičemž obviněný na více místech dovolání tvrdí, že jde o svědectví účelová a v rozporu se skutečností. Obviněný konstatuje, že svědci K., P., M. a K. potvrdili jím uváděné skutečnosti ohledně finančních transakcí spojených s jeho účtem. Soud také nevzal v úvahu možnost jiných osob vstupovat do tvorby faktur a nezkoumal, zda státním zástupcem předložené faktury nejsou upravené, či zda nejde o jejich kopie.

V závěru dovolání obviněný R. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný dodatečně písemně sdělil, že ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolaní v neveřejném zasedání.

K dovolání obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněným uplatněné zákonné důvody pro podání dovolání nekorespondují s obsahem jeho odůvodnění, neboť uváděné argumenty se výlučně týkají hodnocených důkazů s hlediska zjištěného skutkového stavu, jehož změny se ve skutečnosti dovolatel domáhá. Konstatuje, že obviněný se mylně domnívá, že dovolání slouží jako opakované odvolání, a nerespektuje zákonné vymezení důvodů, pro které je možno mimořádný opravný prostředek podat. Uvádí, že značná část argumentace obviněného směřuje jen proti důvodům rozhodnutí soudů obou stupňů, a v této souvislosti poukazuje na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda v předmětné trestní věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. V této souvislosti shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, kterým soud ve druhém stupni zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou podat prostřednictvím obhájce dovolání, přičemž tento opravný prostředek byl podán ve lhůtě a u příslušného soudu, jak je uvedeno v § 265e odst. 1, 2 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 23. 5. 2002, dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

k) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Nutno zdůraznit, že novelou trestního řádu provedenou zák. č. 200/2002 Sb., která nabyla účinnosti dnem 24. 5. 2002, došlo v § 265b odst. 1 tr. ř. mj. ke změně ustanovení pod písm. k), jež je nyní v poněkud jiném znění uvedeno pod písm. l). Současná právní úprava v konstatovaném ustanovené zákona pod písm. l) zní: „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“.

Protože v trestním řízení se postupuje podle trestního řádu účinného v době, kdy dochází k jeho aplikaci (trestní řád je lex fori, přičemž výjimku by mohl stanovit jen sám zákon), je nutno na dovolání obviněného vztáhnout současné zákonné znění. Lze připomenout, že zmíněnou novelizací trestního řádu zůstalo nedotčeno ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod uplatněný obviněným podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v nyní účinném znění, tak vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obviněného po věcném přezkoumaní rozsudku soudu prvního stupně (§ 254 tr. ř.), lze uvedený dovolací důvod uplatnit jen, byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod uvedený v písmenech a) až k).

Důvody, pro které lze podat dovolání, jsou taxativně uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a nelze je žádným způsobem rozšiřovat. Ustanovení § 265b odst. 2 tr. ř. se týká pouze trestních věcí obviněných, kterým byl uložen trest odnětí svobody na doživotí. Nejvyšší soud se proto musel zabýval otázkou, zda dovolací důvody uplatněné obviněným jsou v souladu s ustanovením § 265b odst. 1 tr. ř., neboť při nerespektování této podmínky nelze napadané rozhodnutí přezkoumat dovolacím soudem ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř.

Z ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit právně s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení trestního řádu.

Z výše zákonem vymezených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., v nyní účinném znění, vyplývá, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Proto Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se totiž dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. § 259 odst. 3 tr. ř.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Obviněným byly uplatněny shora citované dovolací důvody, které musí být v dovolání skutečně, tj. materiálně tvrzeny a odůvodněny konkrétními vadami, jež jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, který je vymezen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a s nímž se ztotožnil i odvolací soud. V tomto směru ale obviněný v mimořádném opravném prostředku nevznesl žádné konkrétní výhrady ke správnosti obou napadených rozhodnutí. Nelze však namítat pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, včetně požadavku provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takto tvrzených vad dovozovat jiné, pro dovolatele příznivější hmotně právní posouzení věci, jak to činí obviněný v podaném dovolání. V takovém případě nebyly ve skutečnosti (tj. materiálně) uplatněny důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., v nyní účinném znění, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. uveden není. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat.

Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání, byť bylo formálně opřeno o dovolací důvody uvedené v zákoně, bylo obviněným R. K. fakticky podáno z jiných důvodů než z těch, které jsou výslovně stanoveny v § 265b odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž byl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. července 2002

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k

Vydáno: 11. July 2002