JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 31/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. ledna 2008 o dovolání obviněného J. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2007, č. j. 4 To 67/2007-380, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 9/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 11. 7. 2007, č. j. 61 T 9/2007-338, byl obviněný J. T. v bodě 1) a 2) výroku o vině uznán vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě 2) trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle § 234 odst. 2 tr. zák. uložen podle § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené V. z. p. Z., ulice Z., částku 22.264,- Kč. Rozsudek obsahuje také odsuzující výrok ohledně spoluobviněného J. K.

Proti shora citovanému rozsudku podal odvolání státní zástupce a obviněný. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 10. 2007, č. j. 4 To 67/2007-380, z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek ohledně obviněného J. T. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že v bodech 1) a 3) výroku o vině obviněného shledal vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., v bodě 2) pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák. a v bodě 3) trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože s černou střenkou, který je přílohou trestního spisu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené V. z. p. ČR na náhradu škody.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že trest mu měl být uložen v dolní polovině trestní sazby a uložením trestu v horní hranici trestní sazby došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, případně jeho nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Namítl, že při páchání trestných činů byly výrazně omezeny jeho rozlišovací schopnosti, ať již požitým alkoholem a toxickými látkami či zejména psychickou úchylkou – mentální retardací stupně slaboduchosti. Zcela jistě byl při páchání trestné činnosti ovlivněn schizofrenií, kterou neúspěšně v minulosti léčil. Vzhledem k tomu má za to, že v době spáchání trestného činu nebyl schopen plně rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost a nebyl schopen plně ovládnout své jednání. Domnívá se, že účelu trestu by bylo lépe dosaženo snížením trestu se zařazením do věznice s dozorem. Obviněný dále popírá, že by se zmocnil platební karty poškozené J. N. Trvá na tom, že v kabelce žádná platební karta nebyla, a i kdyby tam byla, tak jej nezajímala, neboť neznal PIN. Dodal, že při svém útoku „šli po penězích“, jejich úmysl zcela jednoznačně směřoval k penězům, nikoliv k platební kartě či k čemukoliv jinému. Poté, co se zmocnili kabelky, vybrali peníze, vyházeli věci a kabelku zahodili. Za této situace je obviněný toho názoru, že právní kvalifikace skutku jako trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. je nesprávná, neboť jeho úmysl k odcizení platební karty nesměřoval. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. 4 To 67/2007, zrušil a vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného dospěl k závěru, že dovolání nesplňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a za předpokladu, že nedojde ve lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř. k odstranění tohoto nedostatku, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Z uvedeného plyne, že pokud obviněný napadá nepřiměřenost uloženého trestu, nemohl Nejvyšší soud této námitce přiznat právně relevantní povahu. Uvedenou námitku nelze uplatnit pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesouvisí s nesprávným právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením. Jinými slovy řečeno, hodnotící kritéria pro ukládání trestu nejsou otázkou, kterou by se Nejvyšší soud mohl zabývat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proti uloženému trestu lze dovoláním úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To však pouze tehdy, jde-li o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde-li o uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod však obviněný neuplatnil. Přesto lze konstatovat, že byl-li obviněnému uložen za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody ve výši sedmi let, byl mu uložen v rámci trestní sazby trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. stanovené na dvě léta až deset let.

Obviněný dále v dovolání uvedl, že nemohl svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák., neboť platební karty poškozené J. N. se nezmocnil. Z kabelky se spoluobviněným vybrali toliko peníze, vyházeli věci a kabelku zahodili. Je tedy zjevné, že obviněný má za to, že po subjektivní stránce se nemohl trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. dopustit. Ani v této části dovolání nelze připustit, že by uvedenými námitkami byl právně relevantně naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť i zde se jedná o námitky směřující proti hodnocení důkazů soudy, se kterými se obviněný neztotožnil.

Obviněný v dovolání uvádí, že „skutkový děj – zmocnění se platební karty VISA obžalovaný jednoznačně popírá, žádné platební karty poškozené J. N. se nezmocnil, k čemuž se jednoznačně vyjádřil v hlavním líčení i do protokolu policejnímu orgánu, když uvádí, že v kabelce žádná platební karta nebyla, a i kdyby tam byla, tak jej nezajímala, neboť nezná PIN“. Sám obviněný uvádí, že se nedopustil jednání, kterým byl uznán vinným, že se skutek nestal tak, jak byl soudem zjištěn, že v kabelce žádná platební karta nebyla. Objektivně však byl zjištěn opak tvrzení obviněného, v kabelce platební karta byla, lépe řečeno platební karta byla v peněžence, kterou obvinění prohledávali. Tuto skutečnost Nejvyšší soud zmiňuje vzhledem k tomu, že pokud se v dřívějších rozhodnutích Ústavní soud či Nejvyšší soud tyto zabývaly problematikou § 249b tr. zák. činily tak za důkazní situace, kdy se obvinění hájili tím, že „nevěděli, že se v odcizené peněžence nacházejí platební karty“, přitom v jednom ze zmiňovaných případů nebyly u obviněného uloupené věci nalezeny a Ústavní soud v tomto směru soudům vytýkal celou řadu nedostatků zjištění skutkového stavu věci, ve druhém případě byl obviněný zadržen hlídkou policie s peněženkou, kterou poškozené odcizil z batohu, aniž by zjistil co je obsahem této peněženky. V případě jednání obviněného bylo prokázáno důkazy rozvedenými v rozhodnutích soudu prvního i druhého stupně, že obviněný (spolu s odsouzeným J. K.) vytrhl poškozené z ruky dámskou kabelku, tuto dámskou kabelku prohledali. Věci z kabelky podrobili prohlídce, o čemž svědčí protokol o ohledání místa činu, stejně jako pořízená fotodokumentace, ze které vyplývá jakým způsobem pachatelé naložili s věcmi, které v kabelce nalezli, kde je také vyhodili. V tomto směru soudy uvěřily výpovědi poškozené a dalším důkazům rozvedeným v rozhodnutích soudu prvního i druhého stupně (např. str. 9), ze kterých vyplynulo, že platební karta poškozené se v peněžence poškozené nacházela a s touto platební kartou přišel obviněný do styku, když byla peněženka prohledávána.

Pachatel, který se zmocní peněženky jiného v úmyslu přisvojit si větší částku peněz, odpovídá za odcizení všech věcí, které peněženka obsahuje (srov. Bulletin Nejvyššího soudu České republiky (ČSR), trestní část, číslo sešitu 1, ročník1986, poř. č. 5).

V dané věci bylo prokázáno, že v kabelce poškozené J. N. se nacházela platební karta VISA identifikovatelná podle jména a čísla. Objektem trestného činu neoprávněného držení platební karty je především vlastnictví věci, pokud jde o výkon oprávnění souvisejících s jejím využíváním. K dokonání tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby pachatel s peněžními prostředky uloženými na účtu, ke kterému byla platební karta vystavena, nakládal, a následek tohoto trestného činu také nespočívá ve způsobení škody na těchto peněžních prostředcích (např. jejich odčerpáním). Není nutný ani úmysl pachatele obohatit sebe nebo jiného či způsobit na cizím majetku škodu. Trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. je dokonán již tím, že pachatel má takovou kartu neoprávněně ve své dispozici (srov. Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, číslo sešitu 1, ročník 2004, pod T 651.). Je evidentní, že obviněný svým jednáním zbavil majitelku platební karty dispozice s ní. Nadto umožnil také dalším neoprávněným osobám, aby se podílely na jejím zneužití. V tomto ohledu je třeba také uvést, že škoda způsobená náhodou nebo cizí vinou, jde na vrub pachatele /srov. č. 63/1919 Sbírka rozhodnutí NS (1919-1948) – Vážný/.

Tvrdí-li obviněný, že v kabelce žádná karta nebyla, jedná se o jeho primární argumentaci ke zjištěnému skutkovému stavu, kdy soudy bylo zjištěno, že obviněnými byla mimo jiných věcí odcizena poškozené také platební karta, další část je pak obviněným vyjádřena v podmiňovacím způsobu (karta tam nebyla, a i kdyby tam byla, tak jej nezajímala, neboť nezná PIN), opět ke „skutkovému ději“, tudíž mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vzhledem k tomu, že v dovolání obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, kterým nelze přiznat právní relevantnost, Nejvyšší soud dovolání obviněného J. T. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. ledna 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 22. January 2008