JUDIKATURA

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 6 Tdo 299/2008

Právní věty

Nejsou k dispozici

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. března 2008 o dovolání obviněného R. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, č. j. 10 To 409/2007-181, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 233/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, č. j. 10 To 409/2007-181, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 17. 9. 2007, č. j. 3 T 233/2007-168. Tímto rozsudkem byl obviněný R. Z. uznán vinným pod bodem ad 1) trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., pod bodem ad 2) trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., pod bodem ad 3) jednak trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jednak trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 201 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří roků a šesti měsíců.

Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Tvrdí, že skutku pod bodem 1) výroku o vině se nedopustil. Poukazuje na rozpory ve výpovědích svědka R. M., V. H. a E. M. Podle jeho názoru výpovědi těchto svědků do sebe nezapadají. Obviněný zdůrazňuje, že to nebyl on, kdo s fyzickým napadáním začal. Uložený trest odnětí svobody se obviněnému jeví jako nepřiměřeně přísný. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, č. j. 10 To 409/2007-181, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citované usnesení obsahově navazující, a poté, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze „nové projednání a rozhodnutí věci se závazným názorem“, případně aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. obviněného sám obžaloby pro skutek pod bodem 1) zprostil a za trestné činy pod body 2), 3) mu uložil přiměřený trest.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že obviněný vznesl konkrétní námitky toliko proti výroku o vině trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. V tomto směru však nevznáší žádné námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a formálních a materiálních znaků trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., popř. nesprávnosti jiného hmotněprávního posouzení. Podle názoru státního zástupce je zjevné, že obviněný na podkladě polemiky s hodnocením důkazů soudy a na podkladě vlastních hodnotících úvah prosazuje skutkovou verzi, podle které se skutku pod bodem 1) výroku o vině nedopustil, resp. podle které se celý incident odehrál podstatně jinak, než je v tzv. skutkové větě uvedeno. Jde tedy o námitky směřující výlučně do oblasti skutkových zjištění, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obsahově neodpovídají. Jestliže obviněný pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňuje námitky stran nepřiměřenosti uloženého trestu, ani tyto námitky pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud poznamenává, že státnímu zástupci nepřísluší vyjadřovat se k otázkám, které nebyly obviněným v odvolání uplatněny (viz vyjádření státního zástupce k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněný zaměřil toliko do výroku o vině pod bodem 1). Za skutek zde uvedený byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Podstatu dovolání obviněný spatřuje v tom, že to nebyl on, kdo zahájil fyzický útok. V této souvislosti je třeba uvést, že jde o námitku ryze skutkového charakteru. Skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný jako první poškozeného napadl, Nejvyššímu soudu nepřísluší jakkoli hodnotit. Nicméně lze říci, že sám obviněný se do jisté míry usvědčuje. Ve své výpovědi uvedl, jaký byl motiv jeho jednání. Na druhé straně R. M. žádný důvod k napadení obviněného nezmiňuje. Je logické, že byla-li před hospodou přítelkyně obviněného slovně napadena a hrubě urážena, a našel-li posléze zastrčenou sirku v zámku a měl zalepen zámek vteřinovým lepidlem, měl obviněný potřebu nastalou situaci nějak „řešit“. Nadto je třeba dodat, že verze obviněného byla vyvrácena svědeckými výpověďmi tří svědků, a to R. M., V. H. a E. M. Soud prvního stupně neshledal důvod, proč těmto výpovědím nevěřit, když zjistil, že jsou ve vzájemném souladu. Lze tedy konstatovat, že obhajoba obviněného byla provedeným dokazováním vyvrácena. Obviněný nezpochybňuje naplnění žádného z některých zákonných znaků trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., avšak nesouhlasí s tím, k jakému skutkovému zjištění soudy na základě provedeného dokazování dospěly. Námitky skutkového charakteru však nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením důkazů, přičemž dokazování podle jeho názoru spolehlivě neprokázalo, že se skutku dopustil. Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07).

V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem. Následně ve svém důsledku by toto muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.

Ostatně k témuž závěru Nejvyšší soud dospěl, pokud obviněný pod dovolací důvodem podle § 265b odst. 1 písm g) tr. ř. uplatňuje námitky vztahující se k nepřiměřenosti trestu. K tomuto Nejvyšší soud dodává, že hodnotící kritéria pro ukládání trestu nejsou otázkou související s jiným nesprávně hmotně právním posouzením. Proti uloženému trestu lze úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V daném případě však nenastala situace, že by obviněnému byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo že by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z tohoto dovolacího důvodu je rovněž zřejmé, že neslouží k nápravě vad spočívající v uložení nepřiměřeně přísného trestu.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Z. podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. března 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann

Vydáno: 05. March 2008